Zemědělství 19. století

Od poslední čtvrtiny 18. století se začal pomalým tempem v zemědělství českých zemích realizovat přechod od extensivního k intensivnímu hospodářství. Podstata této změny spočívala v účelnějším využívání půdy, postupné likvidaci a systematickému pěstování pícnin. Toto hospodářství se však uplatňovalo spíše na velkostatcích.

Uvolnění poddanských vztahů mělo nesporný vliv na zlepšení životních podmínek na českém venkově, neřešilo však otázku ekonomické vázanosti, protože většina velkostatků byla v sezónním období přímo závislá na robotní práci, tato práce se však v první polovině 19. století jevila jako vysoce neefektivní, protože poddaný, který pociťoval robotu jako tíživé břemeno a byla to pro něho značná přítěž., neměl pochopitelně zájem na skutečné produktivitě, ale také neměl dost prostředků na to, aby se z roboty vykoupil. A proto nemá o robotu již skoro nikdo zájem.

Názory na to, jak robotu odstranit se velice lišily. Venkovské obyvatelstvo pochopitelně navrhovalo zrušení bez jakékoli náhrady a poukazovali na to, že jejich nucenou prací byli již mnohokrát vykoupeni. Pozemková aristokracie, která si též uvědomovala nedostatky robotní práce naopak tušila, že přechod od robotní k námezdní práci je spojen s novými investicemi a proto měla zájem na co největším odškodnění, jehož by bylo možno použít již jako podnikatelského kapitálu. Přes tyto snahy blokoval tehdejší absolutismus jakékoli řešení tohoto problému.
Rolnická otázka v první polovině 19. století byla jedním z klíčových sociálních problémů, a její řešení bylo jedním z hlavních úkolů buržoazní revoluce. Konečné řešení této otázky přinesl až rok 1848, když restaurovaný absolutistický systém po roce 1848 ochotně akceptoval řešení rolnické otázky a sám jí také prováděl. Nakonec se říšský sněm usnesl na tom, že bude zrušena robota za odškodnění.

Díky zrušení roboty se právní postavení poddaného hodně změnilo, rolník který byl až dosud formálně pouze uživatelem půdy se teď stal i jejím jediným vlastníkem. Celková náhrada v českých zemích činila zhruba 90 miliónů zlatých. Největším pozemkovým vlastníkům v českých zemích, Schwartzenbergerům připadla náhrada ve výši 2,25 miliónu zlatých. Těchto prostředků využili velcí pozemkoví vlastníci nejen k investicím do vlastní zemědělské výroby, ale i do průmyslové výroby, například do těžby rud, jejich zpracování, investice do zemědělského průmyslu atd. Zrušení roboty mělo však i nevýhody, například různé zadlužování bývalých poddaných mělo za následek třídní rozdělení obyvatelstva na vesnici.

Důsledná přeměna trojpolného hospodářství na hospodářství střídavé s ustájeným dobytkem znamenala 2krát až 3krát větší výnosy. Díky zrušení roboty musely velkostatky urychleně modernizovat technické vybavení.místo srpem se žne kosou, objevují se řezačky, mlátičky atd. Začínají se pěstovat také technické plodiny a užívá se umělých hnojiv. Prakticky všechny zemědělské stroje v 50. a 60. letech se dováželi z Anglie a až později se u nás rozvíjí výroba této techniky a výroba hnojiv, např. bratři Veverkové a jejich ruchadlo. A rozvoj zemědělství pokračuje až do 1. světové války. O masové mechanizaci však ještě mluvit nemůžeme, ta přichází až mnohem déle, v první polovině 20. století, kdy se již rozvíjejí spalovací motory a elektrické energie. Tato zdokonalování se samozřejmě týkala pouze těch nejbohatších velkostatků, ti chudší byli odkázáni na lidskou či zvířecí sílu.

Protože konkurence mezi malými hospodářstvími a velkostatky byla ohromná, museli malí rolníci stále více hledat vedlejší zaměstnání, aby se vůbec uživili.V souvislosti s rozvojem českého cukrovarnictví pronikalo pěstování cukrovky také do bývalých obilnářských oblastí a vytlačovalo místy obiloviny jako prosperující produkt příslušného území. Zhruba od 80. let 19. století došlo k určité stabilizaci odrůdové struktury půdního fondu. V poslední třetině 19. století už nedocházelo k podstatnějšímu rozšiřování půdního fondu, ani k významnějším změnám v poměru pěstování základních plodin. U nás byla v 19. století živočišná výroba orientovaná spíše na chov skotu a ovcí, ale ovce postupem času vytlačuje vepřový dobytek a to díky změnám ve výrobě látek (Už se nevyrábí z vlny, ale z bavlny ). V malých hospodářstvích se chovají kozy. Koní se v průběhu let chová konstantní počet, až v druhé polovině 20 století se jeví kůň jako postradatelný dobytek.

Hodnocení referátu Zemědělství 19. století

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 012×
  638 slov

Komentáře k referátu Zemědělství 19. století

Bártová
zdravím, ,,poslední věta "- vyzní, jako by kůň patřil mezi dobytek???