John M. Keynes a Keynesiánská makroekonomie

John Maynard Keynes byl největší národohospodář své doby. Narodil se 5.6. 1883 a zemřel 21. 4. 1946. Byl syn Johna N. Keynese, kdysi profesora filosofie na universitě cambridžské, a také sám se stal profesorem národního hospodářství na této universitě. Ale vedle toho byl předsedou velké vzájemné pojišťovny, předsedou společnosti, která vydává týdeník New Statesman and Nation, založil a z počátku financoval Umělecké divadlo v Cambridge, byl pokladníkem tamější university atd. Svou praxi začal v ministerstvu pro Indii, později za první světové války sloužil v ministerstvu financí a na pařížské mírové konferenci stal se zástupcem britského ministerstva financí v Nejvyšší hospodářské radě. Setrval však v této funkci jen od ledna do června 1919. Pak rezignoval na veškerou účast v mírovém jednání na protest proti způsobu, jakým se jednalo o hospodářské likvidaci války, zejména o německých reparacích. Podle jeho přesvědčení se žádalo od Německa víc, než ono mohlo platit, a žádalo se to ve formě, kterou Německo nemohlo zachovat, tj. ve zlatě. Napsal o tom knihu Ekonomické důsledky míru (1919), a učinila autora ihned známým po celém světě. Jeho pověst ještě stoupla, když se jeho předpovědi splnily. Kdyby vítězové poslechli rady Keynesovy, byli by od Německa dostali víc, než se jim později podařilo vymoci.
Druhá velká kampaň Keynesova směřovala proti obnovení zlaté měny v Anglii roku 1925. Také tuto kampaň Keynes nevyhrál, ale vzápětí se splnily jeho předpovědi. V Anglii nastala silná deflace, která vedla k depresi, mzdovým bojům, a tak tato chybná měnová reforma přispěla k pozdější světové krizi, jež vypukla v Americe koncem října roku 1929. Za světové hospodářské krize vystoupil John M. Keynes s řadou úvah o měnových problémech. Kromě četných článků vydal dvě velké knihy: Pojednání o penězích (1930) a Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936).
Poslední kampaň Keynesova byla akce za americkou zápůjčku Anglii ve výši 1,100 000 liber. Tuto zápůjčku Američané sice Anglii povolili, ale za podmínek dosti těžkých. Jednání o ní bylo tak vysilující, že Keynesovo zdraví, už před lety otřesené, tím bylo nenapravitelně podlomeno. Keynes půjčku sice obhájil v anglické sněmovně lordů, ale brzy na to následkem přepracování podlehl srdečnímu záchvatu.
Byl to jedinečný člověk, který nemůže mít nástupce. Dožil se uznání své práce jak se strany politické, tak se strany vědecké. Roku 1942 byl jmenován lordem a roku
1946 mu udělila universita cambridgeská čestný doktorát.

Příčiny vzniku
Na počátku 30. let 20. století byly Spojené státy a řada ostatních průmyslových zemí postiženy hlubokou recesí, která začala krachem americké burzy v říjnu 1929. Během následujících tří let poklesla produkce americké ekonomiky o jednu třetinu, a nezaměstnanost dosáhla neuvěřitelných 20 %. Neoklasická teorie, která do té doby dominovala ekonomii, nebyla schopna vysvětlit, jak je možné, že se mzdy a ceny pružně nepřizpůsobily, a že přetrvala po řadu let vysoká nezaměstnanost a nevyužité výrobní kapacity. Neoklasická teorie vznikla ve 20. století. Ta, na rozdíl od teorie klasické, která zdůrazňovala především náklady a přehlížela poptávku, si tento nedostatek uvědomila a ve druhé polovině 19. století nalezla způsob, jak poptávku a náklady vzájemně skloubit. A tak neoklasičtí ekonomové rozdělili na počátku 20. století národohospodářskou nauku na makroekonomiku a mikroekonomiku. Rozdělení na makro a mikroekonomiku brzy přinutilo ekonomy znovu definovat, přesněji a moderněji, makroekonomickou teorii. Tak se zrodilo v roce 1936 rozhodující dílo Johna Keynese Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Teoreticky zdůvodňuje potřebu aktivního působení státu na straně poptávky, snižování nezaměstnanosti a mírnění dopadů hospodářských krizí. Keynesiánské myšlenky pak inspirovaly celou novou generaci teoretiků i praktiků naší doby.

Keynesova myšlenka
Hlavní myšlenkou celého Keynesova díla je následující úvaha: tržní ekonomika prodělala ve svém vývoji takové změny, že ve 20. století již nemůže úspěšně fungovat jen na základě samoregulačních tržních mechanismů. Proto Keynes a jeho žáci vidí záchranu rozvoje ekonomiky v hospodářské politice podpory státu. Požaduje, aby státní orgány pružně reagovaly na hospodářský vývoj a korigovaly vzniklé poruchy. Keynesova teoretická analýza se stala po druhé světové válce základem hospodářské politiky většiny vyspělých zemí. Fiskální politika (=ekonomie strany poptávky), změny daní a veřejných výdajů, začaly být cílevědomě používány jako nástroj tlumení výkyvů hospodářského cyklu. Keynes však podcenil jednu závažnou skutečnost. Fiskální politika se řídí nejen technickými úvahami ekonomů, ale také politickými a ekonomickými zájmy voličů a politiků. Zjednodušeně řečeno, Keynesova úvaha byla následující: v období hospodářské krize a nedostatečné soukromé poptávky je nutné zvýšit veřejné výdaje, respektive snížit daně, a podpořit domácí poptávku. Naopak, v době hospodářské expanze je nutné veřejné výdaje snížit, respektive zvýšit daně. V průběhu hospodářského cyklu měl zůstat veřejný rozpočet vyrovnaný, a přebytky v době expanze měly kompenzovat schodky v době krize.

Praxe
V praxi však fungovala stabilizační fiskální politika poněkud jinak, než si Keynes představoval. Zatímco zvyšování výdajů v době hospodářského poklesu nebylo problémem, přibrzdit jejich růst v době rozmachu bylo složitější. Zvyšování veřejných výdajů je politicky populární a tudíž snadno uskutečnitelné, zatímco rozpočtové škrty jsou politicky nepopulární a obtížněji realizovatelné. Výsledkem této asymetrie bylo, že po druhé světové válce postupně narůstal podíl veřejných výdajů v ekonomikách průmyslových zemí, a zároveň narůstaly rozpočtové schodky. V 70. letech přispěla fiskální expanze k přehřátí, a spolu s negativními ropnými šoky k prudkému růstu inflace ve vyspělých ekonomikách. Tyto negativní důsledky aktivní fiskální politiky, spolu s novou vlnou teoretické kritiky, znamenaly značnou ztrátu popularity Keynesova učení. Jeho politika byla obnovena až v poslední dekádě 20. století. Bylo to důsledkem finančních a hospodářských krizí, které postihly především Japonsko a země jihovýchodní Asie. V těchto ekonomikách došlo v mnoha směrech k opakování situace, která nastala po krachu americké burzy v průmyslových ekonomikách počátkem 30. let. Jeho expanzivní fiskální politika se stala jedním z hlavních nástrojů na překonání krize.

Pokračování v Keynesových myšlenkách
V 2.polovině 70.let a zejména pak v 80. letech zaznamenalo největší rozmach nové keynesiánství. Je to označení mnoha různých soudobých myšlenkových proudů, jejichž společným rysem je opozice vůči nové klasické makroekonomii. Hlavními představiteli byli David Romer, Lawrence Summers a další.

Hodnocení referátu John M. Keynes a Keynesiánská makroekonomie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 635×
  962 slov

Komentáře k referátu John M. Keynes a Keynesiánská makroekonomie