Etika jako věda

Etika

  • nauka o morálce a chování, název odvozen od slova ethos = zvyk, obyčej, součást filozofie
  • zkoumá vznik, vývoj, funkce a typy morálky, jednotlivé typy srovnává mezi sebou

Morálka

  • = souhrn pravidel chování platných ve společnosti (norem), která jsou ale většinou zákonem nevynutitelná
  • mají různou míru závaznosti
  • morální normy jsou přikazující, nabádající a ctnosti

Druhy morálky

  • společenská morálka
    • = soubor morálních pravidel chování společnosti (skupiny) závazný pro její členy
    • v rámci určité skupiny může být morálka členěna podle postavení jednotlivých podskupin
    • hranice stanovené pro celek však nesmí být překročeny
    • ideální je společenský konsensus
  • individuální morálka
    • = souhrn pravidel chování jednotlivce, může se do určité míry lišit od společenské
    • pokud se liší příliš => konflikt => exkomunikace nebo sankce
    • individuální morální pravidla jsou ta, která si jedinec interiorizoval, jsou ovlivněna prostředím
    • proces zvnitřnění - interiorizace: (jde v postatě o proces vytváření svědomí):
      1. vědomí společenských norem - já vím
      2. interiorizace => součástí osobnosti (svědomí) - já chci
      3. exteriorizace = chování se podle nich - já dělám

 

  • chování v souladu se skupinou, i když jedinec beze zbytku nesouhlasí = společenský konformismus.
  • morálka se také dělí na autonomní a heteronomní (stupně morálky)
    • heteronomní - přejímání názorů (u dítěte dospělých), normy jsou dány zvenčí
    • autonomní - vlastní žebříček hodnot
  • dodržování norem je kontrolováno:
    • vnitřní kontrola – svědomí
    • vnější (společenská) kontrola – reakce okolí

Morální normy podle míry závaznosti

  1. společenské zvyky
    • nejzákladnější morální normy, sankce za nedodržování jsou většinou v rovině postojů k dotyčnému jednotlivci (zdravení, stolování, oficiální jednání)
    • jsme zvyklí je považovat za zásady slušného chování
  2. mravní obyčeje
    • jde o pevnější normy, jejichž porušení je vážnější, ale ještě není zákonem postižitelné (manželská nevěra, alkoholismus, fetišismus,…)
  3. zákony (tj. právní normy)
    • striktně vymezují povolené a zakázané věci, existuje určitý stanovený způsob formálních sankcí
    • závazné pro všechny členy společnosti, psaná (kodifikovaná pravidla)
  4. společenská tabu - za porušení následují nejtvrdší zákonné i společenské sankce
    • vražda, znásilnění, kanibalismus, incest
    • Marginální (okrajové) postavení - vytěsnění ze společnosti

Morální hodnoty

  • ideál, ke kterému směřujeme, má pro nás velký význam, jde o něco, čeho si vážíme
  • dosahujeme jich pomocí dodržování morálních norem
  • vychází z naší individuální morálky
  • = cíle, které jsou utvářeny a dodržovány morálními pravidly

Morální etos

  • smysl pro dodržování morálky

Morální kategorie (= hodnotící soudy)

  • tj. podle čeho hodnotíme morálku, kritérium pro posuzování chování
  • 2 základní kategorie jsou :
    • dobro
    • zlo

Dobro: ve filosofii: PLATON – 4 ctnosti, ARISTOTELES – zlatá střední cesta, společenský smysl; SOKRATES – daimonion; sofisté – dobro je to, co si každý prosadí; křesťanství – nejvyšší dobro = Bůh, sporná je otázka theodicee; KANT – kategorický imperativ; utilitarismus – dobro pro všechny; pragmatici – dobro je to, co je v praxi využitelné a vede ke zisku,…

Nelze podat úplnou definici dobra. Nejsme (podle Kanta) schopni překročit hranice transcendence a určit absolutní dobro. Dobro je obecně to, co je užitečné a propěšné pro všechny lidi. Zlo je vymezeno negativně jako opak dobra.

Další kategorie

  • svoboda - souvisí s rozhodováním o chování, různé pojetí svobody: sv. AUGUSTIN, antika = stoicismus, SPINOSA, LEIBNIZ, LOCKE - společenská smlouva, KANT - kategorický imperativ, voluntarismus,…
  • odpovědnost - patří ke svobodě, je jejím atributem – v případě, že je jedinec odpovědný za to, že si uvědomuje hranice své svobody. Tj. že práva všech mají být stejná a má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ten, kdo není svobodný, nemá žádnou odpovědnost.

Jednotlivké modely (typy) morálek

Jde o modely, které se podobně jako ostatní teoretické modely nevyskytují v absolutně čistých formách.

Eudaimonistická morálka

Směřuje k dosažení štěstí a blaha, vyznačuje se radostí, optimismem. Vychází z principu kalokagátie (harmonie těla i ducha) – abychom měli rados ze života, musíme se starat o dodržování ctností (nejvyšší v tomto pojetí je moudrost) a o tělo => harmonie. Zastánci tohoto názoru byl např. SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES. Ve východní filosofii (konfucianismus) principy jin a jang => harmonie. Ve středověku se rozvinul duchovní eudaimonismus – rozvoj ducha směrem k Bohu => štěstí.
Nyní do eudaimonismu spadá zdravý životní styl => rovnováha, zdraví, štěstí.

Hedonistická morálka

hedoné = slast

Nejvyšším kritériem je slast a požitek.Autorem hesla „carpe diem“ = užívej dne bez ohledu na následky, je ARISTIPOS Z KYRENY (tj. kyrénská škola) Epikurejci oproti tomu hlásali užívání si, ale s ohledem na následky. Slast je podle nich nepřítomnost strasti = bolesti v těle či duši). Mezi hedonisty patřili dále: materialismus čarvaka
V současnosti: feťáci, alkoholici, gambleři, nechráněný sex, ti, kdo se přejídají,….

Asketická morálka

Stojí v protikladu k hedonismus a eudaimonismu, základem je odříkání si něčeho (askeo = trénování, cvičení (v odříkání)). Kořeny jsou v antice u stoiků, kteří chtěli dosáhnout klidu zžeknutím se majetku, stejně DIOGENÉS (kýnikové). Na východě džinismus, buddhismus, upanišády.
Dnes: sportovci, mniši, kněží, nemocní (diety),..

Altruistická morálka

Alter = jiný, druhý. Na první místo staví druhé před sebou. Zastával ji například CAMUS. Dnes je to zejm. humanitární pomoc, červený kříž, dárcovství orgánů, sbírky, …

Utilitaristická morálka

Utilis = užitečný. Kořeny má v Americe. Cílem je vytváření užžitečných a prospěšných hodnot pro sebe sama, ale bez poškozování druhých. Např. vzdělání, ekologické chování,…

Pragmatická morálka

Účel světí prostředky. Jediným cílem je dosažení cíle. Př. neekologické chování.

Perfekcionistická morálka

Morálka povinnosti

Cílem je plnění povinností, které vychází z sebe sama. Projevuje se v jiných morálkách (asketické, altruistické,..). Člověk si sám svou povinnost uloží, uvědomí a dobrovolně dodržuje.

Morálka autenticity

Vše, co člověk dělá, vychází z něj samého, není k tomu donucen.

Hodnocení referátu Etika jako věda

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  17. srpen 2017
  1 447×
  861 slov

Komentáře k referátu Etika jako věda