Vývoj idealismu

VÝVOJ IDEALISTICKÉ LINIE VÝKLADU SVĚTA V DĚJINÁCH FILOZOFIE SE ZAMĚŘENÍM NA OSOBNOST PLATONA

Filozofie je nejstarší společenská věda, slovo řeckého původu -phileo=milovat, sophia=moudrost, láska k moudrosti. První evropská filozofie se objevuje ve starověkém Řecku v 6. a 7. století př. n. l. Hledá odpovědi na nejobecnější problémy světa tj. přírody, společnosti, člověka a poznání. Hlavními disciplinami jsou: ontologie, gnoseologie, filozofická antropologie, dějiny filozofie.

Ontologie: nauka o bytí,věda o jsoucnu. Z řeckého ontos=jsoucí. Zabývá se otázkou „co je základem světa“, základním principem, substancí. Existují tři různé názory, podle toho kolik principů fil. směry uznávají: monismus: uznává pouze jeden základní princip, a to buď materiální (materialisté) nebo duchovní (idealisté).
dualismus: základ světa je tvořen dvěma neslučitelnými principy
pluralismus: základ světa je tvořen více principy než
dvěma.
a) materialismus: filozofický směr, který tvrdí, že základní substancí je hmota a bytí.
b) idealismus: filozofický směr, který tvrdí, že základní substancí je duch a vědomí. Dělí se na: objektivní idealismus: za prvotní považuje objektivně existující duchovní princip (duch, idea, absolutno, Bůh, atd.). Duchovní princip je mimo lidské vědomí, je nezávislý na člověku a na jeho vědomí.
subjektivní idealismus: za prvotní považuje naše vědomí, svět existuje pouze v našem vědomí, všechny předměty a věci (jevy) světa jsou jen spojením našich počitků a vjemů.
První náznaky se objevují už ve starověkých dálněvýchodných filozoficko-náboženských směrech.V novější filozofii se idealismem rozumí učení,jež tvrdí, že věci jsou jen smyslové dojmy nebo ideje, jež neexistují samy o sobě, nýbrž jako představy či stavy našeho nitra.

Antický idealismus:

Pythagoras, 581-497, pohyboval se na hranici mezi materialismem a idealismem, ale je považován za prvního idealistu. Za podstatu všeho pokládá číslo. Celá příroda je kombinací čísel. Příroda se mění, vyvíjí se, jen číslo zůstává neměnné.Každé číslo má svou moc. 1=bod, 2=přímka, 3=plocha, 4=předmět, a součet těchto čísel je 10=božská desítka.
Věří v reinkarnaci=stěhování duší.

Sokrates, 469-399, je považován za zakladatele objektivního idealismu. Byl Platonovým předchůdcem a učitelem.Jako první si položil otázku „v čem spočívá lidské štěstí“. Známý je jeho výrok „vím, že nic nevím“ nebo „poznej sám sebe“. Neusiluje o vysvětlení podstaty světa, ale soustřeďuje se na poznání světa. Jádrem jeho učení je předpoklad, že vědění vede ke ctnosti. Kdo pozná, co je dobré, nemůže být nectnostný.

V mluvě filozofické je idealistická každá nauka, jež tvrdí prvenství ducha nad hmotou. Tak např. Platonův idealismus je učení o nehmotných praobrazech, idejích, podle jejichž vzoru byly nedokonale stvořeny věci tohoto světa.

Platón, 427-347, pochází z jedné aristokratické athénské rodiny. Je to žák Sokratův, vytvořil první objektivně-idealistický systém. Cestoval po Egyptě, Sicílii. Po návratu domů založil školu Akademii. Mluvil v dialozích, vkládal myšlenky do úst svého učitele Sokrata. Přisvojil si Sokratův zájem o vnitřní mravní život člověka. Jeho názor je, že věděním získáváme ctnost. To jsou všechno Sokratovy etické názory.
Východiskem jeho filozofie je nápis na Delfské věštírně „poznej sám sebe“. Osou Platónovy filozofie je jeho učení o ideách. K poznání toho, čemu říkáme pravda, zajisté nestačí poznávání smyslové, nestačí rozkládat jevy kolem nás, aby se staly naší skutečnosti čitelnými, protože jsou nejisté. Nezískáváme z nich vědění, nýbrž pouhé nedokonalé relativní mínění. Kdo chce vědět, musí proniknout za jejich nejistotu a objevit jejich neměnný smysl. Reálný svět, který nás obklopuje není světem pravdovým. Jeto jen matný odstín skutečného světa, světa idejí, bez nichž nemůže existovat ani myšlení, ani život.Ideje čili pojmy jsou našemu vědomí vrozeny. Zkušenost je pouze osvětluje a odhaluje v logických soudech a představách. Opravdu skutečné jsou pouze ideje. Ty existují nezávisle na svých obrazech. My je vnímáme pouze jako stíny, vrhané na stěnu jeskyně. Předměty samotné nemůžeme spatřit. Svou idealistiskou teorii vysvětluje na tzv. „Podobenství o jeskyni“. To je obsaženo v jedné z knih Ústavy O dokonalém státě.

Píše toto „Pomysli si lidi jako v jeskyni, jež má k světlu otevřen dlouhý vchod. V tomto obydlí již od svého dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích takže vidí jen dopředu ale nemohou otáčet hlavy. Vysoko nad nimi vzadu hoří oheň a mezi ním a spoutanými je napříč zídka. Podél zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívajíc nad zídku také podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. Přičemž jedni z nosičů, jak se zdá mluví, druzí pak mlčí. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen vstát a otočit se a jít a hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by měl mžitky a bolest a musel by si zvykat.Nemyslíš si, že věci, které tehdy viděl, by považoval za pravdivější, než ty, co mu jsou ukazovány nyní?“

Svět rozlišuje na dvojí a poznání také:
a) smyslové: je nejasné, mylné a nepravdivé. Nejasné -poznání stínů idejí.
b) rozumové: je pravdivé, je to poznání skutečných idejí.

Tvrdí, že člověk nemůže dosáhnout pravého poznání, které je obsaženo v idejích. Ideje člověk poznat nemůže, jen jejich stíny.

Platonova etika.
Nejvýš stojí idea dobra. Je ideou všech idejí. Podle poměrů tohoto světa ji můžeme přirovnat ke slunci. Idea dobra je nadřazena všem ostatním jako nejvyšší cíl. Cílem člověka je osvojit si nejvyšší dobro. Stejně jako být statečný znamená podle Platona mít účast na ideji statečnosti. Platon také tvrdí, že tělo je hrobem duše. Základní vlastnosti duše jsou, že pocházíjak ze světa idejí tak ze světa jevů. Ze světa idejí se jí dostává rozumu, ze světa jevů vznětlivosti a žádostivosti. Rozum jí dává právo žít ve světě idejí, vznětlivost a žádostivost ji připoutává k zemi a odsuzuje k dočasnému vězení v těle. A její budoucí osud závisí na jejich pozemském životě, do jaké míry se jim podaří potlačit svou žádostivost.
Duše má 3 části: myšlení
vůli
žádostivost
Je nesmrtelná a poznání je rozpomínání duše na naše předchozí stavy.
Platón se také zabývá problémem správného uspořádání státu. Kritizuje současný stát a jeho ústavy. Své názory na společnoct vyjádřil ve svých dílech: Ústava „o dokonalém státě“, zákony.Dialog u Platóna je umění klást otázky a odpovídat na ně.

Aristoteles, 384-322, pocházel ze Stageiry, jeho otec Nicomachos byl dvorní lékař Makedonského krále. V 17ti letech nastoupil v Athénách do Akademie. Působil jako vychovatel Alexandra. Učitelská činnost, založil školu Likeion. Byl obviněn z bezbožnosti. Vycházel z Demokrita a Platóna. Největší myslitel starověku. Jeho spisy jsou jako encyklopedie tehdejšího vědění. Je autorem děl: Metafyzika, O vzniku a zániku, O nebi, O duši...

Středověká filozofie:

Patristika: Augustin, vychází z platonismu a novoplatonismu. Skutečnost je plná lidským rozumem nepochopitelných událostí a jevů.
Scholastika: nominalismus: Petr Abelard, problémy poznání a etiky.
realismus: Anselm z Cantebury, otázky podstaty a existence boha.

Renesanční novoplatonismus:

Mikuláš Kusánský, církevně -politické otázky.

Anglický subjektivní idealismus 18. stol.:

George Barkley, všechny věci jsou souhrnem našich počitků.
Davi Hume, agnostik.
Gottfried W. Leibniz, pluralista, objektiní idealista, základ světa jsou monády.

Německá klasická filozofie:

Immanuel Kant, svět věcí o sobě a svět věcí pro nás, kategorický imperativ=obecný
formální zákon mravnosti.
Georg W.F. Hegel, objektivní idealista, jedinou skutečností je
idea=absolutno=světový duch.

Moderní filozofie:

Artur Schopenhauer, svět jako představa, navazuje na Kanta (věc pro nás), Věci jako jevy.

Hodnocení referátu Vývoj idealismu

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 554×
  1156 slov

Komentáře k referátu Vývoj idealismu