Zvuková stránka jazyka

Zvukovou stránkou jazyka se zabývá fonetika a fonologie. Hlásky jsou základní prvky lidské řeči, skládají se z nich slova. Zaznamenávají se písmeny. Platí pravidlo 1 hláska 1 písmeno, výjimkou je např i/y – 1 hláska 2 písmena. Hlásky dělíme na samohlásky a souhlásky. Samohlásky dávají volný průchod vydechovanému proudu v mluvicích orgánech a dají se zpívat.(A E I O U Á É Í Ó Ú)
U souhlásek vydechovaný proud naráží na překážku, nedají se zpívat a ústa jsou při jejich vyslovování přivřena. Rozdělujeme je na na
· znělé (hlasivky se rozkmitají – b,d)
· neznělé (hlasivky se nerozkmitají – p,t)
Jiné dělení hlásek je na hlásky
· tvrdé – h ch k r d t n
· měkké – ž š č ř c j ď ť ň
· obojetné – b f l m p s v z
Výslovnost souhlásek - má několik zvláštností.
1. U skupin párových souhlásek může docházet k spodobě (asimilaci) znělosti – celá skupina se potom vyslovuje jako znělá (sbírat, sbor) nebo neznělá (zkouška, vztyčit). O charakteru celé skupiny rozhoduje poslední souhláska skupiny.
2. U tvaru slovesa být dochází k výslovnosti bez j (jsem = [sem])
3. Výslovnost s rázem, kdy ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá souhláska. (v okně = [f´okně]
4. Splývavá výslovnost skupin stejných souhlásek (činnost = [činost])
Rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka jsou menší než např. v angličtině. Táž hláska se někdy v písmu označuje dvojím způsobem např. [i] = i/y , [mně] = mně/mě
Tón vzniká v hlasivkách, v mluvidlech artikulací vzniká řeč.
Slovní přízvuk - slovo se dělí na slabiky. Slabiky mohou být přízvučné nebo nepřízvučné. Hlavní přízvuk je v českých slovech na první slabice. Na každé další liché slabice je přízvuk vedlejší. Pokud je před slovem jednoslabičná předložka, přenáší se přízvuk na ni. V souvislé řeči některé výrazy vlastní přízvuk nemají, připojují se k předcházejícímu přízvučnému slovu = příklonky (např. krátké tvary zájmen mě, tě, se mi..) Mohou se připojovat i k následujícímu přízvučnému slovo a potom se nazývají předklonky (A ať už konečně přijde – a = předklonka, už = příklonka)
Větný přízvuk - věta se dělí na menší zvukové a významové celky. Mezi jednotlivými úseky vznikají přestávky (pauzy). Toto členění se nazývá frázování. Frázování je nutné k pochopení obsahu věty – k vstřebání předchozího celku a také samozřejmě k nadechování. Pauzy se nedělají pravidelně po stejně dlouhých úsecích, závisí na tempu řeči, na celkové skladbě textu, na dramatičnosti atd. Ve větě se používá větný přízvuk. To znamená, že některé slovo vyniká nad ostatními. V normální oznamovací větě je to na konci věty, protože se tam nachází i jádro výpovědi. Pokud se mění postoj mluvčího ke skutečnosti – chce-li vyjádřit radost, zlobu, podiv atd. důraz se klade na jiné místo, často na začátek věty.
Větná melodie (intonace) – liší se podle typu vět.
· Ve větách oznamovacích, žádacích a otázkách doplňovacích ( V kolik hodin přijdeš?) je melodie klesavá.
· Ve větách tázacích je melodie stoupavá
· Mají-li věty formu zvolací je melodie stoupavá nebo stoupavě klesavá.
· Pokud je to nekoncový úsek a projev dále pokračuje je intonace obvykle stoupavá.

Hodnocení referátu Zvuková stránka jazyka

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  29. červenec 2008
  5 783×
  493 slov

Komentáře k referátu Zvuková stránka jazyka