Pink Floyd

POČÁTKY
Všechno začalo roku 1965, kdy se spojili a vytvořili uskupení jménem Sigma 6- Syd Barrett, Bob Close, Rick Wright, Nick Mason a Roger Waters. Neuplynulo však ani tak dlouho a Bob Close se rozhodl jít vlastní cestou a opustil kapelu.
Londýnem zní "Seržant Pepř", ale také "Pištec" – debutové album jakýchsi Pink Floyd, kteří Už svých počátků v Cambridge šokovali v undergroundových klubech svými nekonvenčními instrumentálními kreacemi a do té doby nevídanou vizuální složkou.
Čtyři podivíny na pódiu mohli snadno přehlédnout, protože hudba a světla byly mnohem důležitější než lidé. Jaké tedy bylo složení kapely:
Syd Barrett (1946) – kytara a vůdčí osobnost skupiny
Roger Waters (1943) –baskytara
Nick Mason (1945) – bicí
Rick Wright (1945) – klávesy.
Pocházeli z vyšších společenských vrstev, studovali architekturu a svou hudbu od počátků považovali za Umění – v duchu rodícího se art-rocku, jehož nejtypičtějšími představiteli se stali.
Z londýnského klubu UFO se zvěsti o nové zvláštní kapele rychle šířily do celé Anglie.
Na prvním albu The piper at the gates of dawn se v plné své kráse a originalitě projevila poetika hudby i textů "květinového blázna" Syda. Vesmírné hlubiny,fantaskní krajiny v duchu Tolkiena, skřítci a jednorožci – to byly směry, kudy se ubírala jeho nespoutaná fantazie. Mistrně zvládal dětsky hravé melodie i zvukové krajiny kosmických dimenzí. Jako kytarista pomohl svou novátorskou hrou rozšířit obzory rockové hudby.
Koncem šedesátých let byli Floydi zcela odlišní od Floydů let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých.

1968
Počátkem roku 1968 byli Pink Floyd krátce pětičlennou kapelou. Novou posilou se stal David Gilmour. Osud však nepřál dalšímu rozvoji Sydova talentu. Už koncem roku 1967 začali lidé v jeho okolí pozorovat na jeho chování cosi podivného. Duševní porucha, byla ještě přiživována všudypřítomnými drogami, bez nichž si tehdejší hudební svět lze jen těžko představit. Po několika koncertech, kdy Syd jen strnule hleděl do publika, bylo ostatním členům kapely jasné, že se musejí poohlédnout po náhradním kytaristovi. Našli si Davida Gilmoura (1946), který byl dávným Sydovým přítelem. Počátkem roku 1968 tedy skupina vystupovala krátce v pětičlenném obsazení. Zanedlouho se však ukázalo, že se Sydem již není vůbec možné spolupracovat. A tak byl Syd Barrett donucen opustit po krátké existenci kapelu, které dal sám jméno (to vzniklo složením jmen jeho dvou oblíbených bluesmanů – Pinka Andersona a Floyda Councila).

SYD BARRET
V roce 1970 nahrál dvě sólová alba, ale jeho zdravotní stav mu v sedmdesátých letech nedovoloval žádný kontakt s lidmi. V osmdesátých letech se mu dařilo lépe – žil obyčejným životem ve svém venkovském příbytku nedaleko rodného Cambridge, spolu se svou matkou. Po její smrti v roce 1991 se jeho stav opět zhoršil, k jeho problémům přibyla také silná cukrovka. Několikrát se objevily zprávy o jeho smrti, vždy však byly opět vyvráceny. Syd Barrett se již za svého života stal legendou, mnozí hudebníci jej považují za svůj vzor a hovoří o něm jako o géniovi. Krátká éra Pink Floyd pod jeho vedením je považována za nedotknutelnou. Nicméně mladší posluchači si při vyslovení jména Pink Floyd představí spíše pozdější období jejich tvorby – již bez bláznivého démanta.

Éra velkého hledání(1968-1972)
Začala v roce 1968 po odchodu Syda Barretta, kdy Pink Floyd stáli na rozcestí, a skončila rokem 1972, kdy byla tvář "nové" skupiny definitivně utvořena – v té podobě, jak ji zná snad každý, kdo se jen trochu zajímá o hudbu. S Barrettem odešla průzračná melodičnost a začaly převládat temnější kompozice, často velmi ovlivněné jazzem a blues. Žádná z osobností v této době neměla ve skupině dominantní postavení. Každé z alb této éry se něčím odlišovalo od předchozích a přineslo hudební experimentování. Koncerty pokračují a Pink Floyd musí dokázat, že to jde i bez Barretta. Díky vytvrvalosti a organizačním schopnostem Rogera Waterse Pink Floyd záhy dokázali, že mají právo na existenci. Svým druhým albem
A Saucerful of Secrets (1968) se Pink Floyd ještě částečně snažili navázat na Sydův odkaz. Album obsahuje jednu Barrettovu píseň a jinak je směsicí tvorby všech čtyř nových Floydů. Za pozornost stojí především Watersova magická píseň Set the Controls for the Heart of the Sun s textem převzatým z čínské poezie.
V této době také Floydi dospěli k rozhodnutí přestat vydávat singly a vydrželo jim to až do počátku osmdesátých let. Komerční ambice, které se očekávaly od singlů, byly totiž neslučitelné s nově se rodícím image art-rockové skupiny.
Také rok 1969 přinesl mnoho nové hudby. Přijali nabídku režiséra Barbeta Schroedera a atočili hudbu k jeho filmu More, jehož námětem je nebezpečí drog. Ve stejném roce vyšlo dvojalbum Ummagumma, jehož první polovina přináší živé záznamy starých osvědčených skladeb a druhou polovinu si všichni čtyři Floydi rozdělili rovným dílem pro své sólové experimentování. V této době byla hudba skupiny označována jako "kosmická" . Další nabídka k filmové hudbě přišla v roce 1970 od slavného Michelangela Antonioniho, který natáčel film o kalifornských hippies s názvem Zabriskie Point. Přestože Pink Floyd přijali tuto práci s nadšením, nespokojený režisér si nakonec vybral pouze tři skladby. Dalším filmem, na kterém se však podílel pouze Roger Waters, byl populární formou podaný průvodce lidským tělem – The Body. Waters na hudbě spolupracoval se svým přítelem, hudebním experimentátorem Ronem Geesinem. Toho si také Pink Floyd pozvali ke spolupráci na svém novém albu Atom Heart Mother (1970), jehož celou první polovinu vyplňuje stejnojmenná suita, o jejíž orchestrální aranžmá se právě Geesin mistrovsky postaral. Na druhé straně desky se objevily běžné kratší skladby. S podobnou koncepcí přišli Floydi o rok později na albu Meddle. Narozdíl od předešlé Atom Heart Mother si však zde Pink Floyd vystačili s vlastními nástroji, čímž si našli vlastní styl.
V roce 1971 také vznikl film Pink Floyd Live at Pompeii (režie: Adrian Maben), který je pro nás dnes jedinečnou ukázkou tehdejší koncertní podoby skupiny, bohužel však bez jinak neodmyslitelných vizuálních efektů. Floydi zde hrají v prostředí starověkého amfiteátru klasické skladby svého tehdejšího repertoáru. Nejde o běžný koncert , ale spíše o umělecký dokument. A konečně v roce 1972 vyšlo album Obscured by Clouds, opět jako hudba z filmu. Tentokrát šlo o další Schroederův snímek – La Valée. Jde o standardní filmové písně a jednoduché instrumentálky.

TRILOGIE (1973-1977)
Mezi lety 1973 a 1977 Pink Floyd nahráli tři slavná alba, která dohromady tvoří jakousi volnou trilogii a představují jednu ucelenou etapu historie skupiny. V tomto období se skupina vyvíjela již zcela podle představ Rogera Waterse, který se stal autorem všech textů a většiny hudby. Byl nejen vůdčí uměleckou osobností, ale také držel pevnou ruku nad veškerými aktivitami skupiny. Své představy prosazoval i při koncertním ztvárnění jejich hudby, které se stále více vzdalovalo někdejší spontánnosti a improvizaci a blížilo se až k divadelní dokonalosti. Koncerty se také v této době přesunuly z malých sálů do velkých hal a postupně až na stadióny. Skupině Pink Floyd nic nebránilo v závratném stoupání na vrchol světové slávy.
Toto slavné období odstartovalo v roce 1973 album The Dark Side of the Moon, první skutečně monotematické a koncepční album skupiny. U zrodu alba stál nápad jít mezi obyčejné lidi a ptát se jich na starosti a problémy, které je v životě trápí. Jednotlivé skladby se zabývají tématy jako jsou tlak všemocných peněz, tíseň z plynoucího času či strach ze smrti. Spojením tohoto myšlenkového základu s vynikající hudbou a technicky dokonalým provedením vznikl celek, který překonal všechna očekávání v prodejnosti. Zvuk čtyřčlenné sestavy skupiny byl na tomto albu doplněn o saxofon Dicka Perryho a vokál Clare Torry.
Po tomto albu nastala ve skupině menší umělecká krize, neboť bylo těžké pokusit se překonat nepřekonatelné. Hudebníci se scházeli ve studiu k pokusům nahrát nové album bez sebemenší chuti, tlačil však na ně gramofonový průmysl. Fyzicky byli při práci přítomni, duchem však byli někde jinde. Rogera Waterse nakonec napadlo využít právě těchto pocitů pro téma nového alba. Podle jedné z písní dostalo název Wish You Were Here (1975). Přes počáteční rozpaky se tedy nakonec album více než vydařilo a svým úspěchem příliš nezaostávalo za svým slavnějším předchůdcem.
Po dalších dvou letech, v roce 1977, vzniklo třetí album obrazu odvrácené strany současného světa – Animals. Inspirací se tentokrát stala konkrétní literární předloha, klasický satirický román George Orwella Farma zvířat. Společnost je zde rozdělena na tři skupiny obyvatel: po moci toužící prasata, jim oddané psy, kteří se neštítí žádných prostředků, aby si od prasat vysloužili odměnu, a pronásledované ovce, zaslepeně žijící v područí psů a prasat. Tomu odpovídají tři klíčové skladby alba: Dogs, Pigs (Three Different Ones) a Sheep. Na začátek i konec je zařazena píseň, z níž lze čerpat naději – Pigs on the Wing. Album Animals vzniklo v době nástupu punk-rocku, který byl programově zaměřen proti „nudným starým prďolům“ jako byli Floydi. Možná i tento fakt byl příčinou toho, že zvuk alba je mnohem surovější a ostřejší než na co byli posluchači zvyklí. Možná chtěli Pink Floyd světu dokázat, že jsou stále plní energie a mají posluchačům co říci.
Protože vliv Rogera Waterse ve skupině sílil, dva ze zbylých členů našli v roce 1978 seberealizaci na svých sólových projektech. David Gilmour natočil album s prostým názvem David Gilmour, zatímco Rick Wright se na svém albu Wet Dream nechal inspirovat svými toulkami s jachtou po Středozemním moři.

THE WALL
Na konci sedmdesátých let již Watersovy deziluze a znechucení světem okolo sebe dosáhly takové úrovně, že zákonitě muselo dojít k nějakému zásadnímu zvratu.Během turné na obrovských stadiónech přicházelo stále více diváků nikoliv za hudbou, ale za pivem a vyřvat se uprostřed davu. Citlivé a vnímavé publikum, jak je znali z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, patřilo již jen vzpomínkám. Ať předkládali posluchačům sebezávažnější myšlenky, ti na ně nebyli zvědaví, chtěli se pouze vyřádit při Money. Po jednom takovém koncertu Waters prohlásil, že by byl raději, kdyby mezi skupinou a publikem stála zeď! Tak vzniklo dvojalbum The Wall (1979) – velkolepá zpověď Rogera Waterse, v níž se mu podařilo shrnout své pocity prostřednictvím zčásti autobiografického a zčásti fiktivního příběhu rockové hvězdy jménem Pink. Ztráta otce v nesmyslné válce, výchova panovačnou matkou, teror učitelů, kteří v dětech s úspěchem potlačují zájem o cokoliv, netolerantní hysterická manželka, tupé publikum. To vše představuje jednotlivé cihly symbolické zdi, kterou kolem sebe staví každý z nás, aby ochránil své citlivé nitro před krutostmi světa. To vše vede k izolaci, která je smutnou realitou dnešního světa. Waters však jde ještě dál. Nachází paralelu mezi hvězdou pop-music a diktátorem, mezi peklem rockového koncertu a peklem války. Nechává hlavního hrdinu postupně proměnit z osamělého dítěte ve fašistického diktátora. V dramatickém závěru však Pink prohlédne a postaví sám sebe před symbolický soud, v němž proti němu svědčí ti, kteří jej svým chováním přinutili vybudovat kolem sebe bariéru. Je odsouzen ke ztrátě své ochranné zdi – má být vystaven tváří v tvář svému okolí. Zhoubná zeď se hroutí a v jejích troskách začíná nový život, bez izolace.
The Wall vznikala od počátku jako promyšlený multimediální projekt – plánovalo se album, pódiové ztvárnění a film. Když koncem roku 1979 album spatřilo světlo světa, lámalo všechny rekordy v prodejnosti. Hudebně i textově je album kompletně Watersovým dílem, kromě jedné písně, jejímž spoluautorem je producent Bob Ezrin a tří písní, na nichž se podílel David Gilmour.

ČESKÉ PŘEKLADY TEXTÚ THE WALL
Mother
Matko, myslíš, že shodí bombu?
Matko, myslíš, že se jim bude líbit tato píseň?
Matko, myslíš, že mi utrhnou koule?
Matko, mohl bych postavit zeď?
Matko, mohl bych kandidovat na prezidenta?
Matko, dá se důvěřovat vládám?
Matko, postaví mě na palebnou čáru?
Není to jen ztráta času?

Buď teď tiše, miláčku, neplač.
Díky mámě se teď všechny tvé noční můry nevyplní.
Máma vezme všechen tvůj strach na sebe.
Máma tě schová pod svá křídla.
Nenechá tě odletět, ale mohla by tě nechat zpívat.
Máma uchová své děti v teploučku a pohodlí.
Ach, miláčku,
ach, miláčku,
ach, miláčku, máma ti samozřejmě pomůže postavit tu zeď.

Matko, myslíš, že je pro mě dost dobrá?
Matko, myslíš, že je pro mě nebezpečná?
Matko, roztrhá tvého malého hošíka?
Ach, matko, zlomí mi srdce?

Buď tiše, miláčku, neplač.
Máma prověří všechny tvé přítelkyně.
Máma nechtěla nechat uspět někoho nečistého.
Máma bude čekat, až se vrátíš.
Máma vždycky zjistí, kde jsi byl.
Máma tě bude udržovat zdravého a čistého.
Ach, miláčku,
ach, miláčku,
ach, miláčku, vždycky bude pro mě dítě.

Matko, potřebuji být velký?

Goodbye, Blue Sky
Ach, ach,
viděl jsi ty zděšené lidi?
Slyšel jsi ty padající bomby?
Podivil ses někdy nad tím,
že musíme prchat do úkrytu,
vždy je přislíben neposkvrněný a odvážný nový svět
pod jasně modrou oblohou.

Ach, ach,
viděl jsi ty zděšené lidi?
Slyšel jsi ty padající bomby?
Plameny jsou ji dávno pryč,
ale bolest stále trvá.

Sbohem, modré nebe.
Sbohem, modré nebe.
Sbohem.

OSMDESÁTÁ LÉTA
Během koncertů v letech 1980 a 1981 nechali Pink Floyd skutečně v první polovině Představení postupně postavit mezi diváky a skupinou zeď, aby v druhé polovině hráli za ní a v závěru ji zbořili.
Pro ostatní Floydy bylo na počátku osmdesátých let již velmi obtížné se svým šéfem Watersonem spolupracovat. První obětí narůstajícího napětí uvnitř Pink Floyd se stal Rick Wright, který byl donucen skupinu opustit po skončení turné The Wall. V zúžené sestavě natočila zbylá trojice v roce 1983 album The Final Cut, které je hudebně i textově jakýmsi dodatkem The Wall. Toto album již bývá považováno za Watersovo sólové album – Gilmour ani Mason se na něm autorsky nijak nepodíleli a spolu s několika dalšími hostujícími hudebníky byli poníženi na doprovodnou skupinu Rogera Waterse. Je to album výrazně antimilitaristické, s poměrně vyzrálými texty. Svým zvukem má již jen velmi málo společného s Floydy sedmdesátých či dokonce šedesátých let, nicméně pro příznivce Rogera Waterse je nepochybně jedním z nejlepších.
Po albu The Final Cut Pink Floyd nekoncertovali, v roce 1984 se všichni rozprchli za svými sólovými aktivitami a nad budoucností skupiny se vznášel otazník. Pink Floyd byli všeobecně považováni už za mrtvou skupinu.
Album The Pros and Cons of Hitch Hiking psal Waters v roce 1978 současně s The Wall. Pak ho odložil a vrátil se k němu až v roce 1984.Jde opět o koncepční album, autor se na něm zabývá především vztahy mezi mužem a ženou, "klady a zápory" jejich soužití. Děj alba je předložen formou snu, který se zdá hlavnímu hrdinovi v "reálném čase" – v rozmezí zhruba pětačtyřiceti minut v časných ranních hodinách. Na albu hrají stejní hudebníci jako v případě The Final Cut – kromě Gilmoura a Masona. Gilmoura nahradil jiný slavný kytarista: Eric Clapton. Ten se také stal jedním z hlavních lákadel nadcházejícího prvního Watersova sólového turné, které svou vizuální propracovaností ničím nevybočovalo z dosavadního floydovského standardu. Přes všechnu tuto dobře odvedenou práci se The Pros and Cons of Hitch Hiking setkalo s malým zájmem publika i kritiky. Watersovi pomalu začalo docházet, že jeho jméno není tak slavné jako jméno jeho skupiny.
Ke stejnému zjištění dospěl i David Gilmour, který se v roce 1984 také pokusil o sólovou kariéru. Natočil album About Face, které stejně jako jeho první sólové album z roku 1978 obsahovalo "obyčejné" písně bez pompézních floydovských ambicí. Přestože zde mnohé překvapil svou tvůrčí invencí , jeho turné se setkalo ještě s menším ohlasem než Watersovo. Zdálo se, že jediné, co chce publikum, je nové album skupiny Pink Floyd. Waters však neměl ani nejmenší chuť pustit se do další spolupráce se svými bývalými kolegy a ohlásil svůj odchod ze skupiny. Nevěřil, že Floydi bez něj by nové album sami dali dohromady. Tím se však dopustil velkého omylu.
Po nepříliš povzbudivých zkušenostech se sólovými projekty si Gilmour s Masonem uvědomili, že budoucnost má jméno Pink Floyd a pustili se do přípravy nového společného alba. Později se k nim připojil i Rick Wright. Když se o chystaných plánech dozvěděl Waters, ostře se proti tomu postavil a celý spor měl dohru u soudu, kde šlo pouze o právo na používání jména Pink Floyd. Pro Waterse hovořilo autorství většiny dosavadní tvorby, zatímco pro ostatní jejich nadpoloviční většina. Konečný verdikt soudu zněl ve Watersův neprospěch. Rok 1987 tak přinesl vyostření nepřátelství a konkurenci dvou nových alb – Radio KAOS Rogera Waterse a A Momentary Lapse of Reason nových Pink Floyd pod vedením Davida Gilmoura.
Watersovo album (Radio KAOS) přišlo s příběhem ochrnutého chlapce Billyho, který svou osamělost a nucené odloučení od domova překonavá sebezdokonalováním v oblasti počítačů a telekomunikací. Naváže spojení s nejdůležitějšími počítači světa a rozhodne se dát světu lekci ohlášením předstíraného jaderného útoku. Album se odvíjí jako dialog Billyho s moderátorem jeho oblíbené rozhlasové stanice KAOS a stejnou koncepci měly také koncerty navazujícího turné, během něhož se představila Watersova nově pojmenovaná doprovodná skupina - "The Bleeding Heart Band" Zvuk alba je překvapivě moderní a velmi odlišný od dosavadní Watersovy tvorby.
Naproti tomu Gilmour a jeho kolegové se bez Waterse neodvážili pustit do koncepčního alba, ale podařilo se jim lépe evokovat atmosféru starších Floydů. Znovuzrození Pink Floyd se vydali v letech 1987 – 1989 na dosud nejdelší světové turné a co se týče zájmu publika, stali se tak jednoznačnými vítězi války s Watersem.
Roger Waters se však nevzdával a v roce 1990 překvapil svět velkolepou událostí – mamutím superkoncertem The Wall u trosek Berlínské zdi, za účasti velmi početné a až příliš pestré směsice hudebníků (Sinead O'Connor, Van Morrison, Bryan Adams, Scorpions a další). Přestože šlo o velkorysý projekt s charitativním účelem, představení postrádalo charakteristické a léta pečlivě střežené floydovské kouzlo. Skalní příznivce watersovské éry Pink Floyd spíše potěšil o dva roky později, kdy vydal své další album – Amused to Death. Narozdíl od jeho předchozích děl zde nenajdeme souvislý příběh, jakousi jednotící myšlenkou je však význam televize a médií vůbec v současném světě. Se sarkasmem sobě vlastním sleduje toto podivné televizní panoptikum stále izolovanější Waters očima opičáka, který je hlavním hrdinou alba. Po hudební a zvukové stránce by se album dalo přirovnat k pečlivě vybroušenému skvostu.
Své druhé album po Watersově odchodu vydali Pink Floyd v roce 1994. Má název The Division Bell a má mnohem blíže ke slavné minulosti Floydů než předchozí projekt z roku 1987. Jednotící motiv alba – potřebu komunikace mezi lidmi – respektuje většina skladeb a podtrhuje i precizní výtvarná složka projektu. Opět následovalo velmi úspěšné světové turné, v jehož rámci Pink Floyd poprvé přijeli do Prahy (7.září 1994).
V lednu 1996 byli Pink Floyd v New Yorku slavnostně uvedeni do "Rock'n'Roll Hall of Fame". Přestože se této pocty oficiálně dostalo všem pěti členům skupiny, Syd Barrett a Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnili.

A CO PŘINESE BUDOUCNOST ?
V průběhu celých devadesátých let pracuje Roger Waters na novém díle – klasické opeře Ca Ira inspirované Velkou francouzskou revolucí. Zda se opera dočká světla světa, je stále v nedohlednu. Také ještě alespoň jednoho nového alba pod hlavičkou Pink Floyd bychom se prý měli dočkat a hovoří se o koncertu, kterým chce skupina přivítat rok 2000. Vztahy s Rogerem Watersem se údajně pomalu zlepšují, ale možnost, že by se všichni čtyři opět objevili společně na pódiu či dokonce ve studiu, je stále velmi nepravděpodobná.

ZÁVĚR
Jedním z pozitivních rysů Pink Floyd je to, že dokázali jít svou vlastní cestou i přes nápory všech různých moderních vln. Jejich hudba je v celé šíři programová a odráží se v ní Watersova poetická vize a jeho estetická a morální vyznání. Michael Oldfield říká: „Ne, to nemá nic společného s koncertem klasické hudby, kde jde o interpretaci pojednanou jako protiklad improvizace. Pink Floyd znetvořili celou podstatu rocku, změnili pódium na jednorázové nahrávací studio, přervali svazky mezi umělcem a publikem.“.
Jejich svět hudby je velmi složitý stajně jako celý současný svět. Moderní technika a umění se zde spojily v souladu s duchem doby do myšlenkově vyzrálého multimediálního pojmu, který se stal protestem, ale také vyjádřením citů, tužeb a nadějí velké části mladých lidí na celém světě.

POUŽITÁ LITERATURA
Cipra, M.: Pink Floyd – fakta v datech, Praha 1994
Ubry, J.: Pink Floyd - Definitivní zpověď, Kladno 1990
Novinové a časopisecké články : Melody maker, Rolling Stones, Melodie, Populár, Jazzová revue

Hodnocení referátu Pink Floyd

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 372×
  3237 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Pink Floyd

Tereza Pavelková
Je to moc hustá kapela a já jí mám moc ráda !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!