Accept

Skupina ACCEPT byla založena na začátku 70. let. Založena byla Udem Dirkschneiderem, který amatérsky hrával v okolí jeho rodného města Solingen v Německu. I když měl profesionální ctižádost, věci se sunuly velmi pomalu. Členové přicházeli a odcházeli, aby našli svou identitu a psali svoje vlastní písně.Toto pokračovalo až do roku 1976, kdy se vše zrychlilo. Konečně je objevila velká nahrávací společnost na jednom rockovém festivalu (ROCK AM RHEIN). Několik tisíc rockových fanoušků bylo svědky začátku nového hudebního stylu nazvaného "heavy metal." Původní sestava byla ve složení: Udo Dirkschneider (zpěv), Wolf Hoffmann (kytara), Peter Baltes (basa), Gerhard Wahl (kytara, byl vystřídán v roce 1978 Jörgem Fischerem) a Frank Friedrich (bicí).

O několik měsíců později se objevili v pravém, profesionálním nahrávacím studiu, aby nahráli první album - ACCEPT. Udův hlas, zasazený do vřavy elektrických nástrojů - hlasitý, agresivní a brutální - pomohl založit ochrannou známku hudebního projevu ACCEPTu. Neexistovalo tady žádné porovnání. Takový útok doposud nic předtím lidské ucho nezaznamenalo. Od prvního dne to byla obrovská síla.

Peter Baltes nazpíval dvě písně z debutového alba Accept "Sounds Of War" a "Seawinds." Toto uspořádání bylo v tomto druhu kapely neobvyklé, ale vše se opakovalo na pozdějších albech. Jejich hudební styl nebyl tak ohraničen jak se to stalo na následujících albech, ale jejich dovednost a schopnost skládat vynikající hudbu se již ukazovala.

Po nahrání prvního alba se bubeník Frank Friedrich rozhodl nepřipojit se na cestu profesionálního hudebníka a předal bicí Stefanovi Kaufmannovi. Semínko bylo zasazeno. Druhé album z roku 1980 "I´am Rebel" nemohlo kapelu jakkoli lépe popsat. Když album "I´am Rebel" začalo útočit na žebříčky hitparád, kapela obdržela nabídku na jejich první televizní vystoupení a první videoklip, která znamenala první záblesk popularity.

Image kapely, zvlášť při jejich živých vystoupeních, poslala jasnou zprávu: Žádné slitování se slabými - pokud jeden chce přežít - ostatní by měli být lépe připraveni na katastrofu. Udův hlas, zběsilost kytarových útoků a síla bicích a basy utvářela tuto kapelu a položila základní kámen pro nový hudební styl pojmenovaný ve Velké Británii: HEAVY METAL.

V roce 1981 přišlo třetí album "Breaker" (producentem byl Michael Wagener, který později obdržel v Los Angeles mezinárodní visačku hardrockový producent). Byla založena nová epocha. Od této doby jeli na plný plyn, podporováni po celé Evropě mocnými JUDAS PRIEST. To pro ně otevřelo vlastní celosvětovou popularitu po další desetiletí. Kapela pracovala neúprosně. Jedinou "pauzou" byl pro ACCEPT název nového alba "Breaker."

V roce 1982 došlo k prvním vnitřním změnám. Před nahráváním jejich dalšího alba "Restless & Wild" kapelu opouští Jörg Fischer. Ve studiu byly veškeré kytary prací Wolfa Hoffmanna. Toto album bylo v mnoha směrech milníkem ACCEPTu. S hromovým dvojitým velkým bubnem v písni "Fast As A Shark" zažehli jiskru žánru, který byl brzy nazván "Speed Metal."

Riffy z "Restless & Wild" byly používány tisíci mladými kytaristy po další generace. Žádná hardrocková historie nemůže být napsána bez zmínění ACCEPT. "Restless & Wild" je také známé díky písni "Princess Of The Dawn", hymnou pro každého fanouška ACCEPT. To je během období, kdy ACCEPT naprosto správně vymezili svou jedinečnou identitu na jevišti. Kapela představila neopakovatelnou show, dvojité kytarové souboje, přesné jako stroj a samozřejmě Udův smrtící hlas. Vznikla značka, která nebyla doposud zapomenuta. Na jejich velká turné si berou německého kytaristu Hermana Franka.

Před koncem roku už měli další album, mistrovský kousek, "Balls To The Wall" (producent - Michael Wagener). Album obsahuje mnoho překvapení.
S textařem Deaffym vytvořili koncept alba, které si odvážilo mluvit o nejdelikátnějších a nejspornějších tématech, např. politika, láska, sexualita, církev, uvědomění, odpovědnost a protinávykovost všeho druhu. Témata, která nebyla nikdy dříve probádána, byly představeny způsobem, jež nabádal k mnoha diskusím. Díky tomuto kontroverznímu albu se lišili názory lidí na ACCEPT. Nicméně díky své vynikající hudbě, ACCEPT dosáhl nesporného respektu. To je to, za co stáli v minulosti a za co budou stát navěky.

Osoba Deffaye byla po mnoho let záhadou, dokud nebyla odhalena jeho totožnost, touto osobou byla manažerka Gaby Hauke. Byla to ona, kdo psal veškeré texty od "Balls To The Wall." Nicméně chtěla strhnout pozornost ne na sebe, ale na kapelu.

Gaby zpoza scény řídila kariéru ACCEPTu. Její profesionální práce z ní udělala, jednu z nejuznávanějších manažerek. Byla to ona, kdo otevřel svět této mladé německé kapele spolu s pomocí a podporou partnerů jako např. Breeze Music v Německu, BMG International, SONY New York, JVC Japan. Toto velmi úchvatné partnerství prodalo miliony nahrávek a udělalo z ACCEPTu největší skupinu v tomto hudebním žánru.

V tomto období čas pro kapelu rychle ubíhal. V roce 1983 na vánočním vystoupení v jejich rodném městě šli za Jörgem Fisherem. Na naléhaní manažerky Gaby Hauke mu dali další šanci. Jörg Fischer byla staronová druhá polovina dvojice kytaristů.
Amerika, Asie, Evropa.... ACCEPTi dobyli svět! A když v roce 1984 přijeli domů, ukončili svoje turné velkolepým představením na legendárním MONSTERS OF ROCK festivalu. Němci blázní svými novými hrdiny a ACCEPT je v ráji.

Krátce potom, ACCEPT spolupracuje s producentem Dieterem Dierksem (který objevil slávu jiné německé kapely SCORPIONS) na nahrání jejich dalšího alba "Metal Heart." Toto album je vize budoucích předpovědí, v úvodní písni, kde v roce 1999 lidé s počítačovým kovovým srdcem budou hýbat světem. Obalem bylo na objednávku vyrobené kovové srdce se zabudovaným počítačem, viditelným přes skleněné dveře. A navíc, jako v mnoha textech ACCEPTu, není dnes těžké uvěřit v bezcitnost lidské rasy. Pokud si projdete texty, je to úžasné, jak dříve a dnes jsou spory stále živé a jak jasná to byla vize.

A opět, albem "Metal Heart" byl objeven talent a sláva kapely. ACCEPT pronikl na mezinárodní žebříčky a jejich jevištní show byla představena celému světu. Davy skalních fandů, zlaté desky, vyprodané koncerty - měli všechno.

V roce 1985 byla vydána další dvě alba - "Kaizoku Ban" a "Russian Roulette" (producentem opět Michael Wagener). Byli vyneseni na nejvyšší stupínek rockových kapel a této odpovědnosti se chopili velmi vážně. Žádné selhání, na koncertech i mimo ně, dělali vždy všechno na 100%. Tlak na vydání dalšího vynikajícího alba donutil kapelu pracovat ještě intenzivněji.

Bohužel, jak to tak často v životě bývá, ne každý dokáže takový extrémní tlak snést. Kapela byla neustále na cestách a museli se přizpůsobit životnímu stylu v nouzovém prostředí - hotely, tour busy atd., to vše s malým nebo žádným soukromím. To si vzalo na každém členu svou daň. Navzdory skutečnosti, že byli schopni udržet své neshody hluboko pod pokličkou, pouze ti, kteří založili ACCEPT, dosáhli dospělosti. To znamenalo rostoucí protichůdnost názorů a předností v životě.

Na jejich turné v roce 1984 se Peter Baltes, Wolf Hoffmann i Gaby Hauke zamilovali do Ameriky. Stále více a více času trávili v jejich nové vlasti, vstřebávali nové vlivy, prozkoumávali novou zem. Toto vše je oddalovalo od Uda, Stefana a Jörga. Vzdálenost v mílích se postupně měnila ve vzdálenost v názorech.

Z těch "chlapců" se najednou stali muži a každý z nich si chtěl řídit svůj vlastní život. Vzájemný souhlas k přestávce a vlastnímu jednání je zachránil od nepříjemných zkušeností a každý také přivítal Udův sólový projekt.

Peter, Wolf, Jörg a Stefan ve svém vlastním studiu v Nové Anglii připravili pro Uda kompletní album. Výsledkem bylo album "Animal House", které bylo nejúspěšnějším albem Udovy sólové kariéry. Gaby Hauke potom tvrdě pracovala na rozběhnutí Udova sólového projektu a podařilo se jí uspořádat pro U. D. O. evropské i americké turné.

Mezitím Peter, Wolf a Stefan (Jörg opět opustil kapelu) pracovali na písních v jednom vysílání. Dieter Dierks byl při poslechu prvního dema nadšen a souhlasil s dalším albem. V Američanovi Davidu Reecem objevili nového zpěváka. Výsledkem bylo album "Eat The Heat" s obrovským komerčním potenciálem. Zdálo se, že začíná nový život - bez Uda.

První turné bylo pro podporu tohoto alba. Složení kapely pro toto americké turné bylo následující: David Reece, Wolf Hoffmann, Peter Baltes, Stefan Kaufmann a druhý kytarista, Angličan Jim Stacey. Turné vyšlo neočekávaně dobře a kapela našla nový rozměr. Nahrávací společnosti a kritika se shodli na tom, že toto bude něco velkého.

Ale život je těžký, po třech čtvrtinách stresuplného turné, bubeník Stefan Kaufmann podlehl vážným problémům zad a byl nucen se vrátit do Německa na okamžité lékařské ošetření. Turné dokončili s bubeníkem od HOUSE OF LORDS, Kenem Maryem a mezeru vyplnil téměř nerozpoznatelně.

Ale ACCEPT se musel vypořádat s dalšími problémy. David Reece nemohl být na turné. Tím pádem se zbývající členové Wolf Hoffmann, Peter Baltes a manažerka Gaby Hauke rozhodli zrušit turné. Bylo to obtížné, ale nezbytné rozhodnutí k záchraně ACCEPTu. Byl čas jet domů, dát znovu dohromady skupinu a dobít baterie. Ale rozdělení neznamenalo izolovanost.

Když v roce 1990 bylo vydáno dvojalbum "Staying a Life", hlasy po znovuspojení ACCEPTu sílí a sílí. Brzy se Wolf vrací do Německa navštívit Stefana a Uda, kde se všichni včetně Petera rozhodli to ještě jednou zkusit.

Při přípravě nového materiálu se rozhodli, že budou vystupovat jako čtyřčlenná skupina, bez druhého kytaristy. Wolf byl odpovědný za všechny kytarové části jak ve studiu, tak i na cestách. V roce 1993 bylo vydáno album "Objection Overruled".

K radosti fanoušků i všech zapojených obchodních partnerů, Gaby stále držela dveře otevřené, kouzlo kapely stále žilo. A spolu se značkou, kontroverzními i běžnými textovými náměty, představil znovu vládu ACCEPT. Světové turné, které následovalo, přijali fanoušci s otevřenou náručí. Každý souhlasil, opětné spojení mělo senzační úspěch. A díky této ohromné odezvě, členové kapely si ponechali svůj sen, že ACCEPT bude navždy.

Ale změnilo se mnoho věcí, hudební scéna se rozrostla a nová generace fanoušků rozšiřovala mezeru mezi "starou" a "novou" hudbou. V roce 1994 další album "Death Row" ukazovalo tento stálý boj o dosažení další úrovně. Když opět problémy Stefana Kauffmanna se zády ho donutili ukončit hru na bicí uprostřed nahrávání, vše se zaseklo. Nicméně se rozhodli pokračovat s náhradním bubeníkem Stefanem Schwarzmannem.

Opět byli v jednom kole, turné - nahrávání - turné. To se začalo na každém podepisovat. Divoká, mladá kapela ze Solingenu teď žila v různých částech světa. Většina už byla ženatá a měla svůj rodinný život. Ale stále tu bylo něco, co je drželo od prvních dnů v Solingenu až doposud - jejich láska k hudbě, vystoupení před fanoušky a společná práce nad novými písničkami. Ale bylo stále obtížnější udržet tento stroj v chodu.

Věděli, že to neudrží navždy, ale jednou, jednou se rozhodnou opět se dát dohromady a podniknout další okruh. Možnost, že by to mohl být konec jejich dlouhé společné kariéry už cítili od společného setkání v Nashvillu v létě 1995, kde se rozhodli natočit album "Predator" (producentem nebyl nikdo jiný než Michael Wagener). Byl najat nový bubeník, Američan Michael Cartellone (Ted Nugent/Damn Yankees) a Peter opět vystoupil jako zpěvák na několika písničkách. To dodalo paliva již doutnajícímu ohni kapely.

Poslední turné po Severní a Jižní Americe, Asii a Evropě napsalo závěrečnou kapitolu za více než 20 letou historií heavy-metalu. V červenci 1996 se naposledy setkali se svými fanoušky v Tokiu. Byl čas odejít......Metalová legenda ACCEPT zemřela - epizoda je uzavřena, ale nic neskončilo, jejich hudba bude bít v srdcích všech milovníků této kapely navždy.

Hodnocení referátu Accept

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  18. listopad 2007
  3 516×
  1858 slov

Komentáře k referátu Accept