Středověká hudební kultura

Oblast středověké hudební kultury se štěpí do dvou základních linií - křesťanská liturgická hudba a světská hudba jednotlivých národů. Liturgie byla nadřazena světskému hudebnímu projevu, který byl zpočátku chápán spíše jako nelegální. Až ve 12. a 13. století byly tyto dva proudy postaveny na stejnou úroveň vedle sebe.

Za zakladatele dnešního liturgického zpěvu církve římskokatolické bývá považován papež Řehoř Veliký (Gregorius Magnus, 590 - 604). Papež Řehoř provedl celkovou úpravu obřadu. Nechal sebrat a částečně zkrátit a revidovat všechny užívané bohoslužebné zpěvy. Vznikl tak liturgický zpěvník - Řehořův antifonář, který se stal obecně platnou normou. Čistotu tradice a péči o výchovu dorostu převzala velmi dobře vybavená pěvecká tělesa při svatopetrském chrámu a lateránské bazilice s názvem Schola cantorum (škola pěvců).

Zásadním významem Řehořovy úpravy je odůvodněn název gregoriánského zpěvu (cantus gregorianus) pro všechny liturgické zpěvy římskokatolické církve. Nazýváme tak tedy nejen původní řehořovskou redakci, ale i všechny ostatní útvary, kterými byl římský chorální zpěv (cantus choralis, romanus) rozšířen.

Vedle uvedených názvů (cantus gregorianus, choralis, romanus) se objevuje také další, pozdější, pojmenování cantuc planus (doslova „rovný“). Zpravidla ale stačí pojmenování chorál.

Svou povahou a slohovými prostředky dokonale odpovídá chorál náboženskému ovzduší a pružně se přimyká k církevnímu obřadu. Uplatňuje se v celé bohoslužbě (officium), tzn. při mši (missa), která nabyla definitivní podoby až v 11. století a v kánonických hodinkách (vlastní officium), které vznikaly ze společných modliteb starokřesťanských obcí a později byly určeny jen osobám duchovním (kněží a řeholníci).

Mešní části, které zpívá sbor, jsou stálé (ordinarium) a proměnlivé (proprium). Ordinarium tvoří Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus a Agnus Dei (Gloria a Credo někdy odpadají). Proprium, liturgicky podstatná část mše, se dělí na introitus, graduale s alleluickým veršem (místo toho někdy tractus), offertorium a communio. Vlastní officium se skládá ze sedmi pobožností k jednotlivým denním dobám; každá část obsahuje žalmy, antifony, lekce, responsoria, hymny a modlitby. Slavnostně rozvinutý zpěvní přednes se omezil ve vlastním officiu jen na některé části (zvláště nešpory lat. vesperae = večerní hodinky) a uchovává se pouze u chrámů s větším počtem duchovenstva (kapituly, kláštery).

Zprvu se chorální zpěvy udržovaly jenom tradicí, později se zapisovaly do zpěvníků. Dlouho kolísalo pojmenování takových sbírek. Zpěvník celého církevního officia, tedy mše i hodinek, se jmenoval ve starší době antiphonarium (někdy také antiphonale = antifonář). Časem se význam toho slova omezil na zpěvník officia v užším smyslu (hodinek), kdežto zpěvy mešního ordinaria a propria obsahuje graduale (graduál).Missale (misál) je naproti tomu mešní kniha obřadní a obsahu z nápěvů jenom takové, které má zpívat obětující kněz. Breviarum (breviář) je pak konečně modlitební kniha bez nápěvů, obsahující texty hodinek.

Texty chorálu byly psány latinskou bohoslužebnou řečí, hymny, vyspělé sekvence a tropy s přízvučným veršem a všechny ostatní básnickou prózou. Gregoriánský chorál platil za vrcholné umění, a proto najdeme ve středověké hudbě jen stěží něco, co by s ním nesouviselo. Největšími středisky chorálního umění byly velké chrámy a kláštery - Cáchy, Mety, Cantebury aj.

Ze starokřeťanského zpěvu, na který navázal, převzal chorál orientální, především židovské, prvky. Chorál se stal důležitým jednotícím slohovým prvkem západoevropské hudby. Jako tzv. cantus firmus (pevný, stálý zpěv) sloužil vícehlasu od prvních neumělých pokusů až k největšímu rozvoji kontrapunktu. Jeho slovesný podklad slouží umělé skladbě mešním ordinariem i propriem, hymny a sekvencemi (zvl. Stabat Mater; Dies irae - ústřední část rekviem).

Kořeny světské hudby - rozpad středověké Římské říše a neustálý pohyb jednotlivých národů vlivem barbarských kmenů ze severu a z východu měli vliv na tehdejší kulturu. Mnohé barbarské kmeny na dobytých územích zdomácněIy a jejich vlastní kultura splynula s kulturou původních národů. Nejvýraznějšími kulturami té doby byly keltská, germánská a slovanská.

Keltská: národní pěvci bardové - zpívali o činech svých národních hrdinů, měli významné společenské postavení. Jejich specifickými nástroji byla kovová trubka zvaná karnyx a strunný nástroj chrotta. Stopy této kultury můžeme najít v Irsku, Skotsku, Walesu a v severní Francii.

Germánská: vzhledem k velké výbojnosti Germánů nemá tato kultura tu kultivovanost a hlubokou tradici jako keltská kultura. Je hrubší a tvrdší. Obdobou keltských bardů byli Skytové a Skaldové. Germáni užívali, mimo jiných nástrojů, zvláštní bronzový roh tvaru mamutího klu (1,5 - 2,5 m dlouhý}, který měl mimořádnou zvukovou sílu.

Slovanská: národními pěvci byli rapsódové, zpívající o hrdinských činech národních reků v bylinách. Doprovodným nástrojem byl strunný nástroj gusli (předchůdce cimbálu).

Během času zpěváci ztráceli své postavení ve společnosti (hl. 8. - 11. st.) a stali se z nich potulní muzikanti, šašci, žongléři, mimové spod. Žili na okraji společnosti, a až ve 12. století získali zpět své postavení, od tohoto zlomu jim říkáme trubadúři, truvéři či minnesängři a zabývali se tzv: rytířským zpěvem. Vznikaly první umělé písně a do kultury vstoupila feudální aristokracie, která takto dělala "konkurenci" církvi.

Mezi první rytířské pěvce patřili hrabě Vilém z Poitiers a navarský král Thibaut a autor proslulé dialogické hry "Robin a marion" Adam de la Halle. Tématem rytířských zpěvů byly zpočátku hrdinské činy, ale později zvítězila na celé čáře milostná lyrika. Celkem se zachovalo 6000 textů a jen asi 1600 nápěvů, což znamená, že více textů bylo zpíváno na jednu melodii. Nejslavnějši z té doby je sbírka latinsko - německých textů Carmina burana, kterou sepsali zběhlí klerici a studenti.

Hodnocení referátu Středověká hudební kultura

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 128×
  842 slov

Komentáře k referátu Středověká hudební kultura