Dekadence

Dekadence a časopis Moderní revue

Dekadence je světový názor a životní postoj literátů poslední třetiny 19. a začátku 20. století vycházející z Schopenhauerovy a Hartmannovy filozofie nevědomí a Nietzchovy filozofie nadčlověka. Název vznikl z francouzského slova décadence – úpadek.

Dekadent bylo původně diskreditující označení pro každého francouzského básníka, který se odtrhl od dosavadní tradice. Skupinky mladých básníků tento pohrdlivý název však přijaly za svůj, aby demonstrovaly, že „úpadek“ se netýká moderní poezie, ale mravního, politického a hospodářského života měšťácké společnosti. Později se jako označení nového básnického směru ujalo slovo symbolismus a za dekadenty byli už označováni jen ti přívrženci nového umění, které poznamenala přesycenost, únava z kultury, chtivost vrcholně vypjatých dojmů a rafinovaných vzruchů. Z dekadence vyrůstaly samostatné umělecké a literární směry konce 19. stol. – symbolismus, impresionismus, expresionismus, novoromantismus, prerafaelismus, lartpourlartismus.

Dekadenti vystupovali proti tehdejšímu světu a společnosti, které chtěli radikálně změnit. Východisko nachází jedině v důkladně analyzovaném horečném vědomí a v halucinované, nervózní fantazii, zatímco objektivní svět je považován za nicotný a klamný. Dekadenti ztratili víru v Boha a dobro, které je zklamali, a proto věří v příchod nové vše napravící autority Satana v němž vidí budoucího vládce. Je pro ně ztělesněním vzpoury, síly a často i zla. V pojetí lidského života převládá pesimismus, morbidita, není řádu, jistoty ani naděje, život nemá nadosobní rozměr, zaklet v individuu propadá zmaru smrti. Odpor k životu reálnému se u nich mísí s hladem po idealisticky pojímavém životě „vyššího“ typu. Lék proti banalitě života nachází dekadenti v odvozených umělých světech, stylizovaných jemnými a komplikovanými slovesnými technikami určených programově úzkému kruhu zasvěcených čtenářů. Dekadenti si tudíž libují v estetickém iluzionizmu a inspiraci hledají mimo reálný život, v umění samém, zvláště v malířství a hudbě. Od společnosti se distancují povýšenou aristokratickou pózou, literární hrdina bývá často stylizován jako rytíř, kněz umění, prorok či mág. Pro dekadentní erotismus je charakteristické povznesené až nenávistné stanovisko k ženě, redukované na překážku mužovy duševní dokonalosti a soběstačnosti. V kontrastu s nervozitou a přecitlivělostí zachycují dekadentní díla často také útlum vůle, stavy tupé letargie a vyznívají v pasivitu, melancholii, v únavu z myšlení a cítění, v neochotu i v neschopnost jednat. Vyjadřují tak deprese člověka odumírající epochy, kdy revolta či radikální řešení společenských krizí ještě nemají reálné vyhlídky na úspěch, nemohou se opřít o zformovanou společenskou třídu a ani subjektivně nejsou chápány jako budoucí možnost.

Za praotce dekadence je považován Charles Baudelaire. Své dekadentní nálady ve Francii dále vyjadřovali Barbey d’Aurevilly či Stephane Malarmé. Nejproslulejším dekadentem v Anglii byl Oscar Wilde se svým dílem Obraz Doriana Graye. Mezi světové autory dekadentní literatury dále patří Stephane George, Arne Garborg, Emilio Carrers, Fjodor Sologub, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij, Stanislaw Przybyszewski, a další.

Vlnu české dekadentní poezie předjala Irma Geislová ve sbírce Imortely.Dekadentní pocity i atmosféru k nám uváděly sbírky Jaroslava Kvapila Padající hvězdy či Růžový keř, Otakara Auředníčka Zpívající labutě a Jaromíra Boreckého Rosa mystica.
Další fázi, již zbavenou lumírovského vlivu, reprezentují autoři okolo časopisu Moderní revue, který řídil Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic a vycházel v letech 1895 – 1925. Beletristická část se zaměřila hlavně na soudobou romantickou, symbolistickou a dekadentní tvorbu, a to jak domácí, tak přeloženou. V četných studiích sledovala z vyhraněně individualistického hlediska aktuální společenské problémy a stala se hlavním propagátorem individualistického anarchismu, který vycházel z filozofie Nietzche a Stirnera. Moderní revue zastávela aristokraticko – individualistické stanovisko, zdůrazňující ideál nezávislého svobodného jedince. Hlavně díky Procházkově iniciativě, vycházela při časopise také knižní řada, která uváděla významné novinky české poezie, např. O. Březinu, K. Hlaváčka, A. Sovu, a také několik překladů z moderní francouzské literatury, např. S. Malarmé, A Rimbauda.
Mezi hlavní představitele české dekadentní literatury patří Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic a Karel Hlaváček.

Arnošt Procházka (1869 – 1925) - pocházel z Prahy, kde absolvoval gymnázium a nedostudoval práva. Nakonec se stal účetním a žil samotářským životem.
V roce 1895 založil spolu s J. Karáskem ze Lvovic časopis Moderní revue, který řídil až do své smrti. Do literatury vstoupil jako literární kritik v moravských časopisech Vesna, Niva a Literární listy. K prosazení nového směru, dekadence, vystoupil jako básník kuriózní sbírkou zhnusené erotiky Prostibolo duše, která zůstala nepodařeným a jeho jediným pokusem v oblasti krásné literatury. Poté psal jen kritické rozbory a glosy o literatuře a výtvarnictví do moderní revue, kde uveřejňoval i své překlady. Soubory vybraných článků a esejů vydal po letech knižně. Jsou to knihy Cesta krásy, Francouzští autoři a jiné studie a Česká kritika.

Jiří Karásek ze Lvovic (1871 – 1951) – vl. jménem Jiří Antonín Karásek, přívlastek ze Lvovic má odvozen od jeho údajného předka ze 16. století hvězdáře a astronoma Cypriána Lvovického ze Lvovic. Po vystudování gymnázia se zapsal na bohosloví, ale po dvou letech fakultu opustil a stal se nejprve poštovním úředníkem, později ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea. Karásek vybudoval jednu z největších českých sbírek knižní tvorby,archivních dokumentů a výtvarného umění, tzv. Karáskovu galerii, jejíž fondy grafiky a slovanského umění patří mezi nejvýznamnější v Evropě.
S A. Procházkou založil a spoluredigoval časopis Moderní revue. Karásek svou poezii vědomě orientoval k látkám, které společnost tabuizovala. Jeho oblíbenými tématy se staly nejprve pocity agónie a zmaru, později i sexuální perverze.Patří zde sbírky Zazděná okna, Sodoma, Kniha aristokratická a Sexus necans. V próze chtěl Karásek nejprve realizovat představu psychologické, reflexivní, lyrizované epiky. Programově se zřekl vnějších osudů hrdinů, kombinací příběhů a soustředil se k „malbě duše“. Zanedlouho po vydání románu Mimo život, kde uplatnil svou představu, Karásek rozpoznal, že přílišná statičnost bezdějové prózy musí být vyvážena pestřejším prostředím a závažnější ideou. Toto zjištění uplatnil v románech Gotická duše a Romány tří mágů – Román Manfreda Macmillena, Scarabeus a Ganymédés.Karáskovo publicistické dílo obsahuje eseje, úvahy, recenze, kritická vystoupení i polemiky. Kritiku Karásek pokládal za samostatný umělecký žánr. Své kritiky shrnoval do souborů, jejichž název vždy zdůrazňuje ústřední myšlenky knihy, např. Renesanční touhy v umění, Umění jako kritika života, a jiné.

Karel Hlaváček (1874 – 1898) – pocházel z Prahy – Libně. V době, kdy studoval na české vyšší reálné škole v Karlíně, patřil mezi nejaktivnější cvičence TJ Sokol v Libni. Po maturitě se zapsal jako mimořádný posluchač na pražskou filosofickou fakultu, kde studoval moderní jazyky. Dále navštěvoval kreslířský kurz při uměleckoprůmyslové škole a r. 1895 se účastnil organizačně a publicisticky III. všesokolského sletu v Praze. V prosinci téhož roku byl poslán jako vojín do italského Tridentu. V roce 1898 těžce onemocněl a zemřel v necelých čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu.
V roce 1895 začal spolupracovat s Moderní revue, tiskl zde svou dekadentní a symbolistickou lyriku a výtvarné kritiky, s pomocí redakce vydal své vlastní sbírky básní. Pro Moderní revue nakreslil řadu kreseb, portrétů, vinět a ornamentací, ilustracemi doprovodil knihy O. Březiny, A. Sovy, J. Karáska aj. Hlavní téma Hlaváčkových raných veršů je mravní idea sokolství. Sbírku Sokolské sonety však ihned po vydání zavrhl. Nový tvůrčí záměr Hlaváček přesně charakterizoval ve sbírce Pozdě k ránu. Byl přesvědčen, že slova mají své „intimní hloubky“, tj. skryté významy, že poezie je architektonický problém, jak „ šťastně sepnout dvě tři úžasně vzdálená slova sugestivní vazbou ve větu značné evokace“. Autor tak vytvářel poezii výjimečných, nevšedních pocitů a představ, jemných nálad, nočních neurčitých a pohádkových krajin bez pevných obrysů a plných fantazijních dějství, při nichž zní hluboké tóny viol, louten a hobojů. Symbolistické dílo Karla Hlaváčka je sbírka 12 lyrických balad Mstivá kantiléna. Nedokončená sbírka Žalmy byla vydána posmrtně.

Mezi další české dekadenty můžeme zařadit Stanislava Kostku Neumanna, Viktora Dyka, Karla Tomana, Miloše Martena, Vladimíra Houdka, Ladislava Klímu aj.

Hodnocení referátu Dekadence

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  4. září 2007
  7 569×
  1223 slov

Komentáře k referátu Dekadence