Jiří Karásek ze Lvovic

Gotická duše Jiřího Karáska ze Lvovic

První číslo časopisu Moderní revue, které vyšlo v roce 1894 se setkalo s rozporuplnou reakcí veřejnosti. Mladí dekadentní autoři s šokující odvahou rušili jedno tabu za druhým a kochali se svými uvolněnými názory. Otáčeli se zády ke společnosti a profilovali se na jejím rubu, vychvalovali sexuální uvolněnost a pohrdali konzervativní morálkou. Skupina mladých básníků a spisovatelů tak s vervou vstoupila na českou literární scénu se svým dekadentním programem a vizí nového, nikoliv lepšího, ale jiného světa. Jejich vzorem, hlavním představitelem a symbolem nebyl nikdo jiný než Jiří Karásek ze Lvovic, v jehož díle jsou obsaženy všechny zásadní etapy života české literární dekadence.
V devadesátých letech devatenáctého století se v Čechách začalo profilovat krajní křídlo literární moderny, které chtělo změnit vše, co bylo až dosud obvyklé. Autoři toužili po umění, které by vyjadřovalo jejich individualitu a odráželo jejich subjektivní život. Stavěli se do opozice proti stylu kolektivu Lumíru a reagovali tak na celospolečenskou krizi a ztrátu ideálů. Minulost se zdála být zbytečnou a budoucnost v nedohlednu, a z tohoto pocitu čerpali dekadenti svůj pocit vnitřní únavy a marnosti.
Narodil se 24. 1. 1871 v chudé pražské měšťácké rodině. Po absolvování gymnázia a dvouletých studií bohosloví pracoval dlouhá léta jako poštovní úředník a až ve stáří byl jmenován ředitelem Poštovního úřadu a archivu. Zřejmě bez prokazatelné spojitosti s jakýmkoli šlechtickým rodem si ke jménu připojil přídomek ze Lvovic. Chtěl tak zvýraznit svou individualitu a výlučnost a odpor ke všemu všednímu. Za svého života shromáždil rozsáhlou sbírku obrazů, slovanských grafik a jiných památek, kterou pojmenoval Karáskova galerie a ke konci života věnoval Tyršovu domu v Praze.
Jiří Karásek ze Lvovic založil spolu s Arnoštem Procházkou časopis Moderní revue, kolem nějž se shromáždila velká část nastupující básnické generace pozdějších velikánů české literatury, jakými byli Otokar Březina, S. K. Neumann, Karel Hlaváček, Viktor Dyk, či Antonín Sova. V ní se snažil prosazovat nový typ literární tvorby a vydatně k tomu přispíval svými četnými básněmi, prózami, dramaty a eseji. Spoluredigoval ji až do jejího zániku roku 1925 a dále přispíval například do Vesny, Nivy, Literárních rozhledů, rozprav Aventina, či Fronty. Redaktorsky se dále podílel na Okultní a spiritistické revui, Novém hlasu, nebo Českém bibliofilu.
Pro vývoj dekadence byly zásadní především jeho básnické sbírky z devadesátých let – Zazděná okna, Sodoma, Kniha aristokratická a Sexus necans, v nichž se mu podařilo zachytit ideje stylu jako zřejmě nikomu před ním, ani po něm. Vyjadřuje své zhnusení všedností a naprosté nenaplnění jeho očekávání životem. V poněkud stylizované poloze píše básně plné smutku, snění a melancholie, vrhající bahno na měšťáckou společnost, v níž trávil cely svůj život. Odvážným slovníkem a tabuizovanými tématy šokuje čtenáře, mate je převtělováním do mnoha odlišných charakterů a budí opovržení popisováním kontroverzních oblastí lidské sexuality. Tato rozporuplná a rozervaná poezie potvrzovala paradoxnost dekadentních postojů, schopných vzbudit nanejvýš negaci a pohrdání.
Jeho symbolisticky dekadentní próza vycházela ze stejných kořenů a postojů jako dílo poetické. Jejím hlavním cílem bylo poukázat na marnost lidského života a při absenci pestrého děje vyjadřovat pohnutky autorovy duše. Hrdinové jeho děl z té doby jsou vyjímeční, rozvrácení a citliví jedinci, jejichž introvertní nálady podrobuje hloubkové analýze. Mezi tyto prózy patří především Stojaté vody, Mimo život a Legenda o melancholickém princi. V evropské literatuře můžeme podobné typy najít v dílech J. K. Huysmanse, J. Péladana, O. Wilda a jiných.
Jeho nejvýznamnější prózou, která plně postihuje dekadentní tendence doby, je román Gotická duše z roku 1900. Hlavní hrdina žije ve světě snů a vizí a prochází podivným labyrintem vlastní duše, hledajíce nějaký smysl. Toulá se pro Karáska typickými prostorami pražských barokních chrámů a hledá Boha, aby ho spasil. Nenachází však a poté co nevyslechne ani volání jakéhosi „národního uvědomění“, upadá jeho duše do zatracení. Ve výtečně zachycené atmosféře staré Prahy jsou zde předkládány a řešeny závažné filosofické otázky lidské identity a vztahu jednotlivce k národu. Navzdory tradičně dekadentnímu pohrdání nacionalismem propojuje Karásek ideu češství se snovým odtržením od reality a výrazně tak ovlivnil tehdejší debaty o českém vlastenectví.
Když počátkem minulého století začala dekadence ztrácet svůj význam a opodstatněnost, zmírnil i Karásek své provokativní projevy. Vsadil na dějovost a tajuplnost příběhů z pražských barokních paláců. Uchyluje se k jisté formě novoromantismu a hledá tak jinou formu úniku od měšťácké šedi. Jedním z jeho hlavních zdrojů inspirace je magická přitažlivost Prahy jako města záhad a bizarních příběhů, dalším pak jsou Zeyerovy legendy, Arbesova romaneta a náboženská témata. Jako typického romantika ho zajímala Praha ukrývající svou tajemnou tvář v kostelích, palácích a zákoutích starých barokních staveb. Je fascinován její snovou krásou, stírající hranici mezi fikcí a realitou, smrtí a životem. Pouze v této temné atmosféře mohou ožívat jeho ponuří hrdinové a setkávat se s duchy svých dávných předchůdců. Naprosto zásadní lokalitou jsou pro jeho dílo chrámy, které ztrácejí svou architektonickou dokonalost i svůj náboženský účel a stávají se bránami do jiné reality, kterými se hrdinové dostávají za hranice vědomí. Čím tajemnější chrám je, tím pro Karáska lépe. Ačkoliv katolík, neplní své chrámy pokorou, ale dekadentně morbidní estetikou. Jeho hlavní prózy z této doby jsou Tříkrálová legenda, Košíček Dorotein, či Růže svatého Šebastiána. Plodem pražské inspirace jsou pak Román Manfreda Macmillena, Scarabeus a Ganymédes.
Svůj význam si zachovává i jeho činnost kritická, jíž dal základ nástupu kritické generace počátku minulého století. Snažil se aplikovat metodu estetického, sociologického a psychologického rozboru v duchu tehdejšího vědeckého přístupu. Později se přikláněl ke stylu Anatola France a zdůrazňuje osobní zaujetí jedinečností díla, jeho náladou a autorovými osobními stanovisky.
Jiří Karásek ze Lvovic zamřel 5. 3. 1951 v Praze téměř zapomenut v době, která byla zcela jiná než ta, ve které bojoval za ideály nové literatury. Zůstane po něm odkaz připomínající jak výstřelky dekadentní větve moderny, tak sílu romantického příběhu, který nás unáší do světa záhad a mystérií.

Ukázka z díla
Gotická duše
Všechno selhalo. Rezignoval. Víc nebylo lze činiti. Uvadlo všechno v jeho životě, aniž čeho okusil. A najednou byly jeho zahrady prázdny. Nadešly dlouhé strnulosti temných hodin. Dohořela touha. A nikdo už nepřicházel.
Ale jak to všechno přišlo, jak mohlo se to státi! Dříve bylo života celé moře, a teď z něho nezbylo ani několik kapek. Tolik toho zničiti – v takovém krátkém okamžiku a navždy! A celý pokus života připadal mu teď jako úsilí sehráti nějakou improvizaci na houslích, jichž struny pozbyly zvuku a navždy oněměly.
Teď se krčil úzkostně a pokorně před posledním úderem s pohyby, jimiž třásla nevolnost těla a duše.
Melancholické odumírání, dlouhé, nekonečné, či krátké, tiché šílenství? Bože, buď milosrdný! modlil se. Nejsi-li přeludem, smiluj se! Snad jsem přišel příliš pozdě, kdy už bylo nemožno uvěřiti. Ale netrestej mne za velikost toho činu. Odpusť mi pro síly příliš slabé, že jsem si troufal popříti tebe sám v sobě…
Ale raději nedomysliti! Nedocítiti! Mrštiti cynickou svítilnou poznání o zem a rozbíti ji! … Raději temnoty než pokušení a trýzeň!

Košíček Dorotein
Doroteu vedli na popraviště. Ale než kat napřáhl meč, aby sťal její hlavu, Dorotea klekla do sněhu a modlila se:
- Odevzdávám ti, Kriste, svou hlavu, jako svlékají jiné ženy své náhrdelníky, by je věšely na sochy bohů. Vezmi mou hlavu, tenkou a jemnou jako skořápka mořské škeble – vezmi ji však naplněnou celou tíhou lásky k tobě, celou tíhou jediné myšlenky: býti s tebou navždy. A pro mou oběť shlédni na ty, kdo mne mučí, slituj se nad nimi, sejmi z nich slabost, s níž otročí modlám a svým vášním, zažeň od nich démony s netopýřími křídly, kteří stále blízko nich krouží ve vzduchu, by je uchvátili, - a obejmi je celou silou své lásky, uvězni je navždy ve svém slitování…

Tříkrálová legenda
A náhle hvězda stanula. Karavana tří králů se zastavila.
- Jsme už v říši nejmocnějšího krále, ptaly se rty Baltazarovy.
- Jsme u cíle, Kašpar zašeptal.
Mrazivý dojem osudnosti se přivalil na něj, ale nemohl jinak, než znovu zašeptati: Jsem u cíle.
Slezli ze svých trůnů na hřbetech velbloudů, šli chvíli pěšky na jakési návrší, kde viděli se černati tři tajemné skvrny. Hvězda je stále vedla, a pak rozzářivši se jako blesk, oblila sinavým světlem zjevení. Tři kříže s odsouzenci se tyčily před králi na skále černé a tvrdé jako bazalt, symbol hrůzy trestající lidské spravedlnosti. Tři odsouzenci… Králové nevěděli, proč je hvězda přivedla na toto odlehlé popraviště. Mlčeli, stojíce před kříži. Všechno kolem nich mlčelo také, nehybné a mrtvé jako mrtvoly na křížích…
A najednou prostřední odsouzenec, jakoby oživlý strašlivou záhadnou silou, pohnul paží, učinil pokus, aby ji vymanil od břevna, na něž byla přibita hrubým, železným hřbetem. A jak při tom rozevřel oči a pohnul rty, vyprahlými a temnými jako fialky neplodné v trávě uvadlé, tři králové jej poznali. Bylo to božské dítě, k jehož jeslím v Betlémě je přivedla kdysi tajemná hvězda – dítě, jež se stalo králem, zažilo mocnou říši, vstoupilo na kříž jako na nejvyšší trůn světa a volalo k holdu tři krále svou hvězdou – jako je kdysi volalo k svým chudičkým jeslím.

Hodnocení životopisu Jiří Karásek ze Lvovic

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 213×
  1463 slov

Komentáře k životopisu Jiří Karásek ze Lvovic