hustýýý
Části referátu
Jaroslav Hašek se narodil 30. dubna 1883 v Praze. Byl synem profesora matematiky Josefa Haška a jeho ženy Kateřiny. Později do rodiny ještě přibyl o tři roky mladší bratr Bohuslav a svěřenka Marie. K životu rodiny patřily neustálé starosti, nouze a strach o existenci. Snad proto začal otec potají pít a když bylo Jaroslavovi třináct, zemřel. Majetkové poměry rodiny se po jeho smrti ještě více zhoršily. Jaroslavovo dětství bylo poznamenáno neustálým stěhováním rodiny z místa na místo. Pocit vykořenění, otlučené domy se stísněnými dvorky, naplněné křikem ušpiněných a otrhaných dětí, malost a malichernost života, hádky na pavlačích, temné a studené byty, to byly dojmy, které jeho dětství určovaly.
Jako dítě byl spíše zastrašený a ostýchavý. Ministroval v kostele u sv. Štěpána a znal výborně katechismus. Po smrti otce však Jaroslav rychle překonává zábrany školy a výchovy a pod vlivem kamarádů rozvíjí svůj temperament. V roce 1898 zanechává studií úplně.
Uprostřed protestů proti zrušení rovnoprávnosti českého jazyka ve školách Hašek vytlouká okna v německém stavovském divadle, zapaluje ohradu jednoho Němce a hází kameny na nuselskou policejní stanici.
Po odchodu ze školy pracuje nejprve v tiskárně, později v drogerii. V roce 1899 se vrací do školy (tentokrát na Obchodní akademii), kde v roce 1902 dokončuje své vzdělání. Na obchodní akademii se mimo jiné naučil němčinu, ruštinu, maďarštinu, francouzštinu a polštinu.
O prázdninách roku 1900 a také v létě 1901 se Hašek toulá po Moravě a Slovensku. Tyto cesty mají podstatný význam, protože se staly podkladem k jeho knihám. Vychází vždy z důkladné znalosti reálií a s oblibou užívá faktografických a geografických detailů. Zachycuje zde ale také své bezprostřední zážitky – základem jsou autentické detaily, pozorování, popisy a reportážní záznamy. Hašek vidí a uvědomuje si zejména bídu, špínu a alkoholismus. Při třetí prázdninové cestě v roce 1902 míří Hašek s přáteli do Haliče a Horních Uher. Hned v počátku prožije tajemné milostní setkání s cikánkou, jež natrvalo poznamená jeho další osud. Hašek se stává tulákem zevnějškem i chováním, přestává dbát o svůj oděv, což mu zároveň otevírá cestu ke dnu lidských povah.
V říjnu 1902 Hašek nastupuje do banky Slávie jako praktikant. Jeho kariéra "řádného" občana je kratičká - trvá jen do 29. května příštího roku, kdy je v bance naposled a pak prostě zmizí, zřejmě na Balkán, údajně pomáhat makedonským povstalcům. Následující období (až do 6. října, kdy se do Prahy vrátil) je zahaleno tajemstvím. Patrně cestuje po Evropě křížem krážem. Z jeho povídek a humoresek můžeme soudit, že byl v Maďarsku, Bulharsku, Bosně, Srbsku, Turecku a Polsku. Na svých toulkách je nesčetněkrát vězněn.
Baví ho pobuřovat a porušovat hranice. Nemůže-li v zimě podnikat dlouhé výpravy a cesty po Evropě a Balkánu, toulá se alespoň po kavárnách, vinárnách a krčmách noční Prahou. Bohémství je mu pudovým a ustáleným způsobem života a tvorby.
V červenci 1904 se Hašek nachází v Lomu u Duchcova, který byl střediskem severočeského anarchistického hnutí. Zde Hašek působí v listech anarchistického ražení, ale jakmile zjišťuje rozpor mezi slovy a činy, hnutí opouští a vydává se na další toulky, tentokrát do jihozápadního Německa a později se přes Domažlice vrací zpět do Prahy. Zde společně s Ladislavem Hájkem vydává sbírku veršů Májové výkřiky (1903), sbírka se nesetkává s ohlasem a Hašek se smiřuje s myšlenkou, že bude žurnalistou a humoristou.
Marnotratně rozhazuje své nápady a gagy jakoby z rukávu. Hlasitě prohlašuje, že píše jen pro peníze a že mu na úrovni nezáleží. Stačí, když to v redakci vezmou.
Záplatuje zábavné rubriky deníků, týdeníků, vyplňuje celé humoristické časopisy a kalendáře. Jedná se mu o jediné: aby jeho práce byla rychle otištěna, aby dostal zálohu na honorář. Ten použije vždy na zaplacení útraty pro sebe a své kumpány. Vychází ze zálib obecenstva a respektuje zásady novinové humoresky. Postavy i situace se opakují: odmítnutí nápadníci, podivínští tcháni, roztržití vědátoři. Humoresky podepisuje nejrůznějšími pseudonymy, jejich tolik, že se téměř blíží anonymitě.
V létě 1905 podniká Hašek cestu do Istrie spolu s Jaroslavem Kubínem a Františkem Wágnerem. Po návratu z ní zůstává Hašek až do začátku první světové války v Praze. Získává pověst nespoutaného bohéma a humoristy.
Je znám a oblíben v nečetných pražských hospůdkách, vinárnách a kavárnách, v bohémských putykách a špeluňkách, např. U krvavého Tondy na Vinohradech, U Zlatého litru, ve Slovanské kavárně, U studené Báby, v Rampově hostinci, u Zvěřinů v Kravíně, v Demínce, v Unionce, U Petříka na Perštýně, U Glaubinců a zejména v kabaretních sálech v Montmartru a v Kapmance, čili Na Balkáně.
Podle policejních hlášení byl zadržen, protože: poškozoval ochranné košíky u stromů, válel se opilý na Františkově nábřeží. Ztropil Na Příkopě výtržnost, při které urážel německé studenty. Pral se při placení útraty v hostinci s policejním strážníkem, zpolíčkoval ponocného, který mu zabránil strhnout prapor na Václavském náměstí. Profesora Roubíčka zpolíčkoval dokonce v Jandově kavárně ve tři hodiny ráno. V Bendově lokále se popral s nadstrážníkem Slepčikou.
V roce 1906 pracuje v Praze v anarchistickém časopise Koruna, následně je odsouzen a jeden měsíc vězněn kvůli incidentu na anarchistické demonstraci. Rozchází se s anarchistickým tiskem a dále bojuje na vlastní pěst.
Konečně nachází způsob, jak vyjádřit odpor k nenáviděnému režimu – humor a satiru. Psát znamená více. Dráždí svým zevnějškem i chováním. Chodí nedbale oblečen, nechává si narůst dlouhé vlasy a vousy. Polemizuje dokonce sám se sebou v listech dvou protilehlých stran – v konzervativních Národních listech a v liberální Národní politice. Píše i do Besedy lidu a světozoru. Zatímco do Národních listů a Zlaté Prahy píše jímavé cestopisné povídky naplněné krajinopisnými a folklorními motivy, v bulvárních listech anarchistického ražení volí obrazy a výrazy drsné až vulgární.
Píše do Omladiny, a poté do Veselé Prahy. Zde také uveřejňuje svůj první humoristický seriál Trampoty pana Tenkráta. V roce 1908 působí Hašek v redakci Českého slova a seznamuje se s národněsociálními poslanci Stříbrným, Buřívalem, Chocem.
Působí také v satirickém listu Karikatury. Tento časopis vydává od roku 1909 malíř a ilustrátor Josef Lada. Přispívají do něj mimo jiné Josef Mach, Fráňa Šrámek, Karel Toman, Ivan Olbracht aj. Hašek pro list vytváří Galerii karikaturních portrétů politických a veřejných činitelů a ocitá se ve středu politického dění. Přespává dokonce v redakci Českého slova v prvním patře hotelu Zlatá husa a hraje s politiky mariáš.
Hašek není typ dobyvatele, jeho lásky se dají spočítat na prstech jedné ruky. Krátký čas chodí s jakousi Aninkou Wimrovou, schází se i s jakousi slečnou Strnadovou. Pak se seznámuje s dívčím čtyřlístkem, z něhož nakonec vítězí Jarmila Mayerová, právě ta, jíž rodiče nejvíce bránili se s Haškem stýkat. Jaroslav se v jejích očích stává hrdinou. Dopisují si a Hašek dopisy podepisuje Míťa (tato přezdívka byla obdobou jména ruského revolucionáře-anarchisty). Jarmila je ochotná si prosadit sňatek s Haškem, přestože rodiče ji zrazují. Dvakrát kvůli němu utíká z domova. Nakonec se Haškovi daří získat stálé místo ve Světě zvířat a rodiče nakonec ke sňatku svolují.
Ve Světě zvířat Hašek zpestřuje rubriku Zajímavosti ze života zvířat, zlepšuje beletristickou část zvířecími humoreskami a zakládá Veselý koutek zvířat. Kromě toho dohlíží i na přilehlý psinec. Zvířata Hašek miluje snad víc než lidi. Jejich zvyky a reakce mu slouží k vytváření humoristických postřehů i ke karikatuře některých lidských vlastností. Haška trivialita kynologického věstníku neuráží, dokonce si ji svým způsobem vychutnává a cítí se ve své kůži. Přírodovědné zajímavosti a drobničky jsou mu podnětem k fantazijním výmyslům a mystifikacím. Po čase vstupuje do říše přírodovědných poznatků jako ničím neomezený tvůrce, jako mystifikátor. Z nedostatku druhů, začíná si zvířata vymýšlet. Jeho fantazie nezná hranic a záhy bystře vyciťuje, že jeho doménou budou objevy či jevy dosud neklasifikované a neprozkoumané. Píše proto o neznámých prahorních blechách, o nově objevených diluviálních ještěrech, např. idiotosaurech apod.
V časopise není na první pohled patrné, kde se jedná o „kachnu“ a kde o pouhou zajímavost. Záhy ale dochází k polemikám s různými přírodovědeckými časopisy, které poukazují na neodbornost a nehodnověrnost zpráv a Hašek dostává vyhazov.
Kolem roku 1911 je jedním z nejpilnějších českých spisovatelů. Píše a v krátkém období uveřejňuje více než 120 satir, humoresek a fejetonů. Připočteme-li k tomu Dějiny strany mírného pokroku, které mají zhruba 90 kapitol, spoluúčast na několika vtipných kabaretních hrách, které zůstaly v rukopise, je to úctyhodný výkon. Těžko říci, kdy při svém nevázaném životě Hašek vlastně píše. Píše velmi rychle, kaligrafickým písmem. Nikdy po sobě své práce nečte. Většinou je odnáší sám nebo poslem do redakce, aby dostal zálohu a za ni mohl pokračovat v pití a zábavě.
Manželství má zprvu dobrý vliv na Haškovu pracovní morálku a Hašek se zdržuje většinou večer doma, posílá si do hospody pro pivo. Zanedlouho se ale začíná vytrácet. Opět se ujímá žezla krále bohémy, toulá se po hospodách, krčmách a vinárnách.
Slzy a výčitky nejsou lékem na tulácký neklid. Situace se vždy stereotypně opakuje. Po nočním návratu se Hašek kaje a prosí, aby mu Jarmila odpustila. Ale druhý den se vše opakuje. Hašek potřebuje přítomnost publika, touží po potlesku a pozornosti. Uvyká zálibě v alkoholu, opouští i svou bohémskou společnost a klesá hloub a hloub. Zapadá kamkoli, kde slyší hovor a smích. Objevuje se v nejrůznějších hospodách a putykách, hned v té, hned v jiné části Prahy. Je to například hospůdka U Zlatého litru v Balbínově ulici, kam chodil i Arbes, kavárna Chaloupka v Řeznické ulici, anarchistická Demínka, herecká Havlovka, kavárna Tůmovka. Oblíbená byla i oblast mezi Sokolskou třídou a Fügnerovým náměstím.
Dochází k vážné krizi mladého manželství. Jarmila Hašková brzy rozpoznává, že Hašek trpí, a proto pije. Přestává pít, kdykoli se na něj usměje štěstí.
Charakteristický je příběh Jak Hašek čekal na Jarmilu, který vypráví Eduard Bass: „Jednoho dne Hašek přišel k Brejškům. „Dejte mi pivo, a hned zaplatím.“ Bylo pobouření, proč ten spěch. „Nezdržujte mě, já dnes nemohu zůstat. Jarmilka je v divadle a já slíbil, že pro ni o půl desáté přijdu. Bude čekat na nábřeží.“ To bylo devět hodin, a protože pivo vypil naráz, koupil si nové. Toť se ví, všichni naléhali, aby poseděl déle. Bránil se výmluvou na povinnosti něžného manžela. Když odbíjelo půl, dal si ještě jednu. „Jarmila je hodné děvče, ona chvilku počká...“, utěšoval se, ale už se pochichtával nad tím, že zase vytváří nějakou trapnou situaci podle svého gusta. V jedenáct hodin vynadal celé společnosti, jací jsme necitové, že ho držíme v hospodě, zatímco venku prší a nebohá Jarmilka už půldruhé hodiny přešlapuje v nečase na nábřeží... Někdo se snažil namítnout, že paní Jarmilka z toho má rozum a že jistě šla už domů. „A to ji neznáte,“ rozkřikl se Hašek, „to je tak oddaná bytost, že tam bude stát tak dlouho, dokud nepřijdu...“ Ve dvě hodiny prohlásil, že musí někam jít, že takhle nemůže přijít k Národnímu na rande. I dával si v Montmartru střídavě černou kávu s rumem, černou kávu bez rumu a rum bez černé kávy... O šesté hodině ranní opětoval, že se nemůže objevit na dostaveníčku jen tak. „Koupím Jarmilce kytku. Má ráda květiny. Pojďme na Uhelný trh.“ I procházel se dlouho mezi květinářskými stánky, než našel kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty pro Jarmilku. „Je půl sedmé, už tam musím jít. Nechte mne už být, bando lotrovská. Jarmilka tam přechází na nábřeží už devět hodin. Už ji asi bolejí nožičky. Ale není nic hezčího, než když žena dostane po ránu svěží vonný květ.“ Odkymácel se do Národní třídy... Večer jsme se zase slezli U Brejšků. A najednou se otevřou dveře a v nich se objeví Hašek. Beze slova dopadne na židli a před sebe klade opatrně mezi sklenice kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty. Nepodařilo se přimět ho k hovoru. Apaticky poslouchal, co se kolem mluví, hlídal karafiáty, aby je nikdo nepřevrhl, a teprv když bila půlnoc, rozhlédl se po nás s opovržením a odplivnuv si zasykl: „Vy chytráci, když si pomyslím, že Jarmilka na mne čeká...“ O tři dni později potkali Jaroslava Haška v Sirkové ulici. Loudal se nevyspalý po chodníku, mžoural zimomřivě očima a v pravé ruce držel několik uvadlých květů karafiátů. Stonky visely ochable dolů a na jejich konce se houpal chuchvaleček hlíny kolem kořínků“.
Po nedobrovolném odchodu ze Světa zvířat nemůže Hašek nikde získat stálé zaměstnání. Brání mu v tom až bezohledná upřímnost, s níž vyjadřuje své názory, ostentativní nechuť smiřovat se s lidskou hloupostí. Zařizuje si vlastní komisionářský obchod se psy pod honosnou firmou Kynologický ústav.
Tchán odmítá manželství nadále podporovat. Rodiče činí na dceru nátlak, aby svého muže opustila, Krize manželství se prohlubuje. V únoru 1911 se Hašek pokouší o sebevraždu a následně je léčen v blázinci. Podle znění chorobopisu lze téměř s jistotou vyléčit jakoukoli duševní poruchu. Možná šlo o sebevraždu nebo celý incident mohl být jen pokusem zastrašit Jarmilu.
Bezvýchodnost Haškova postavení je fatální. Už nemá sílu, aby se osudu vzepřel. Často střídá bydliště. Radko Pytlík uvádí více než 50 adres, na nichž Jaroslav Hašek v Praze bydlel.
Poslední pokus, jak zachránit rodinný život, je pokus založit rodinu.
V listopadu 1911 se stává výpomocným redaktorem denních zpráv v Českém slově. V té době podepisuje smlouvu s Hejdou a Tučkem na knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Souběžně vycházejí Haškovy starší humoresky pod názvem Trampoty pana Tenkráta ve Vilímkově humoristické knihovně.
Krátce po narození syna v dubnu 1912 Jaroslav Jarmilu definitivně opouští. Když prý do vršovického bytu přišli na rodiče Mayerovi, uvítal je prý Hašek radostně, leč trochu rozpačitě. Nabídl se, že dojde pro pivo, ale dlouho nepřicházel. Neobjevil se doma ani večer, ani druhého dne. Rodiče si proto odvezli Jarmilku v šestinedělí i s dítětem z vršovického bytu domů na Vinohrady, později do rodinné vily v Dejvicích.
Strana mírného pokroku v mezích zákony
Vrcholem Haškovy politické satiry je Strana mírného pokroku v mezích zákona. S nápadem přichází Haškův druh a úředník pražské Techniky Eduard Drobílek a původní záměr je zvýšit zájem o dosud nepolitický hostinec otce Zvěřiny.
Zásluhou vynikající řečnické pohotovosti Haška získává neobvyklá hospodská zábava širší ohlas a popularitu. Jako fiktivní kandidát Strany mírného pokroku se Hašek zúčastňuje doplňovacích voleb na Vinohradech a získává během úspěšné kampaně 18 platných hlasů. I přesto, že např. sedmý paragraf strany nařizuje "nucené zavedení alkoholismu".
O něco později dostává Hašek nabídku od nakladatele Ločáka, aby sepsal své projevy v rozsáhlém spise. V Dějiny strany mírného pokroku odhalují bídu české politiky a veřejného života. Dílo není ve své době pochopeno a nakladatel se nakonec ani neodvažuje spis vydat, protože se obává skandálu a soudní dohry. Dějiny vychází až po půl století po svém vzniku.
Na Stranu mírného pokroku v mezích zákona navazují Haškovy kabaretní produkce. Hašek stojí u vzniku kabaretu společně s Karlem Hašlerem, Eduardem Bassem a Emilem Arturem Logenem. Hašek si utváří vlastní hereckou družinu, jejíž produkce bezprostředně navazují na Stranu mírného pokroku. Hašek je také řádným členem Longenovy kabaretní družiny, která vystupuje v tehdy oblíbeném Montmartru v Řetězové ulici nebo v Kopmance v Templářské ulici. Jejich produkce jsou vysoce intelektuální a mají ráz dadaistických her a dětské bezprostřednosti.
Hašek je na svá kabaretní vystoupení neobyčejně pyšný, a dá se říci, že je až přeceňuje. V roce 1912 se podílí na činnosti žižkovského divadla Deklarace a v létě se vydává na toulky se zálesákem Z. M. Kudějem. O rok později si oba přátelé své prázdninové dobrodružství zopakují.
Zprávy o počátcích Haškovy vojenské kariéry se úplně neshodují. Některé prameny tvrdí, že Hašek na vojně nebyl. Jeho manželka Jarmila například říká, že byl čtyřikrát u odvodu a nikdy ho nevzali. Vojenský list je ale dokladem, že Hašek narukoval v únoru roku 1915.
Nastupuje do školy jednoročních dobrovolníků v Budějovicích, ze které je vzápětí vyloučen. Díky svému revmatismu se brzy dostává do špitálu a z něj často dochází do budějovických hospod. V květnu je odvelen do výcvikového tábora v Mostu nad Litavou, kde se později setkává s lidmi, kteří se později stanou předlohami jeho postav ve Švejkovi.
Cestou na frontu do Haliče Hašek povyšuje a stává se honákem dobytka, později ubytovatelem, spojkou a dokonce svobodníkem. Poznává i skutečné válečné peklo, když setnina, k níž patřil, ztratila v červenci 1915 během týdne polovinu mužů. Během války se Hašek se několikrát pokouší dezertovat. Když ale poznává marnost svého úsilí, mění taktiku a snaží se dostat co nejblíže frontě, aby mohl přeběhnout.V září konečně Hašek přebíhá k Rusům a stává se z něj nadšený rusofil. 23. září 1915 je deportován spolu s dalšími rakouskými a německými vojáky do ruského tábora zamořeného hmyzem, tyfem a úplavicí. Hašek také onemocní tyfem, ale jako zázrakem vyvázne smrti. Během tohoto příšerného pobytu v táboře v Tockém se z nezodpovědného bohéma stává odpovědný novinář a pracovník odboje. Jako dobrovolník se vydává znovu na frontu.
V červenci 1916 píše do časopisu Čechoslovan, který vycházel v Kyjevě a staví se do pozice odboje proti Rakousku. Je stoupencem Masarykových idejí. Samozřejmě také dál rebeluje. Jednou je přistižen, když říká, že kdyby si dal jednu ruku do zadnice, tak povede frontu lépe než celý ruský štáb. Následně je vězněn v Borispolu.
V červnu 1916 vstupuje do legií a jako přímý účastník bitvy u Zborova, při níž se legie vyznamenaly, je vyznamenán medailí Sv. Jiří a získává zpět ztracenou důvěru. Jeho vážnost a autorita dále stoupá. Rozkazem je jmenován přísedícím do plukovního soudu. Svou literární a organizační prací si znovu dobývá význačné postavení v českém odboji.
V Rusku mezi tím vypuká komunistická revoluce, legie se staví proti ní a plánují odchod do Francie. Hašek vidí jako prioritní boj Čechů za osamostatnění Československa a v odchodu legií do Francie vidí zradu původního ideálu. Protože nenachází s legionáři společnou řeč, vystupuje z legií. Je prohlášen za zrádce, velezrádce, dezertéra a každý, kdo by Haška spatřil, je povinen ho zadržet a předat polnímu soudu.
Hašek sahá, jako vždy v rozhodných chvílích, po masce tuláka a idiota. Probíjí se na vlastní pěst a prchá do tatarské Mordvy. Vydává se za „blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu“. Postava němého synka německého kolonisty, jichž bylo v Povolží mnoho, se mu jeví jako nejbezpečnější. Nachází úkryt mezi obyčejnými lidmi. Chápe instinkty a nálady prostého sibiřského obyvatelstva staré Rusi a později to zužitkuje v Osudech.
Na útěku je zajat velitelem Rudé armády. Nakonec se ocitá v Moskvě, poslouchá Leninovy projevy a stává se členem české sociálně demokratické levice čili české sekce bolševiků. U bolševiků dělá kariéru, takže z bývalého bohéma a anarchisty se stává abstinující sovětský komisař městečka Bugulmy.V zimě 1918 je jmenován spolupracovníkem politického oddělení páté sibiřské armády. Po dva roky pracuje v armádě a podílí se na tisku novin. Prožívá šťastné období svého života a rozhoduje se, že bude v Rusku žít natrvalo.
Pak ale sovětské vedení rozhoduje, že komunisté-cizozemci se mají vrátit domů. Návrat domů je problematický. Hašek zjišťuje, že došlo k politickému zvratu a republika, pro jejíž samostatnost ve válce nasazoval život, ho nezná.
Je znovu vyvržencem, psancem, proklatcem. A to v osvobozené republice, ve vlastní zemi! Neuznání v domácím prostředí, se kterým se setkává, je v příkrém kontrastu k uznání jeho novinářské i politické aktivity v Rudé armádě.
S nedůvěrou a lhostejným chladem se setkává i u dřívějších kamarádů. Karel Toman mu odmítá podat ruku. Rudolf Medek, nyní plukovník čsl. armády, s ním odmítá sedět v hospodě. Hašek se marně pokouší uchytit, všude z něj mají strach.
Nějaký čas je zaměstnán v Červené sedmě, majitelé si slibují, že bude vykládat o své bolševické minulosti, ale protože politické narážky nepřicházejí, Hašek je propuštěn.
Nemůže sehnat místo a opět trpí finanční nouzí. V Rusku se Hašek tři roky nedotkl alkoholu, ale také nenapsal nic, co by stálo za zmínku. V prosinci 1920 začíná pod tlakem okolností znovu pít. Je neustále vyzýván, aby vylíčil své zážitky z Ruska. Stále v něm všichni vidí zrádce a nikdo ho nechce zaměstnat.
Další problém představují Haškovy ženy. Hašek se v Rusku oženil s Alexandrou Gavrlivnou Lvovou, které přezdívá Šura a šíří o ní pověst, že je to ruská kněžna, kterou zachránil před bolševiky. Hašek si Šuru přiváží do Československa.
První manželka Jarmila se mu ale po několika setkáních stává znovu nejbližší důvěrnicí. Svěřuje se jí s tím, že je pronásledován civilními detektivy, i s tím, že dostal obsílku k soudu, patrně pro přečin z dvojženství.
Hašek se u soudu vymluví, že se Šurou není ženatý, že na to nejsou žádní svědci. Ruská svatba není oficiálně uznána a Hašek je osvobozen.
Citově se ale zmítá mezi oběma manželkami. Každá z nich pro něj představuje něco jiného. Jak sám Hašek říká: „Jarmila je jedinej člověk na světě, kterej mi rozumí. A Šurinka je jedinej člověk na světě, kterej mi všechno odpustí...“
Na počátku roku 1921 se Hašek vrací k nápadu se Švejkem. Pro něj typicky uzavře smlouvu na tisk hned se dvěma vydavateli. Od jednoho jen bere zálohy a tvrdí, že si jen kompenzuje to, jak jej po ta předchozí léta mizerně platil. Švejk představuje jakýsi Haškův útok, ale zároveň i obranu. Bohužel ale zisky z prodeje Švejka nejsou takové, jaké si Hašek představoval. Sice ho lidé čtou a je oblíben, ale prodej není velký. Pro Haška je obrovským zklamáním přístup jeho bývalých nejbližších přátel, jejichž názor by chtěl slyšet, ale oni se mu ho bojí říct.
Proto Hašek uvítá, když ho v létě 1921 malíř Panuška při jednom rozhovoru pozve, aby s ním jel na Českomoravskou vrchovinu. Hašek souhlasí a okamžitě, bez jediného zavazadla opouští Prahu a nějakou dobu žije na Českomoravské vrchovině. Prvé tři týdny, jež tráví s malířem Panuškou sami, patří k nejšťastnějším obdobím Haškova života. Po jednom vydařeném flámu Hašek v lítostivé náladě vzpomíná na Šuru, kterou nechal v Praze samotnou. Hned o půlnoci sedne a píše výzvu, aby přijela. Ráno pak marně buší na poštu, aby dopis neposílali. Šura zanedlouho přijíždí v doprovodu Haškova nakladatele Sauera. Tomu se podaří získat ručitele na vydání druhého dílu Švejka. Sauer také přiváží Haškovi novinu, že Švejka už dávají jako divadelní představení, jehož se ujal jeho přítel Logen. Hašek je roztrpčen, že Logen představení dává bez jeho souhlasu, ale Sauer ho přesvědčuje, že by byl sám proti sobě, kdyby to zarazil, že to přispívá k jeho popularitě.
Na Lipnici přijíždí za Haškem mnoho lidí z Prahy – nakladatelé, divadelníci, přátelé. Po jejich odjezdu se vždy Hašek cítí poněkud opuštěný, přestože i v Lipnici má řadu přátel – nejčastěji se setkává s lesmistrem Böhmem, s místními učiteli, se starostou, hajným i se sousedy. Postupem doby se na Lipnici zařizuje – získává totiž pravidelný příjem, který využívá ke splacení dluhů hostinskému Invalidovi a ke zlepšení své garderoby. Do té doby nosil totiž pouze jedny ošuntělé šaty, které mu kdysi daroval lesmistr. Při zájezdu do Prahy v lednu 1922 si pořizuje zcela nové modré šaty a šedý klobouk.
Na podzim 1922 Hašek v opilosti přislíbí, že koupí zchátralý dům pod lipnickým hradem. Zrekonstruuje ho a v listopadu 1922 se přestěhuje. Obývá však pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky a ta mu slouží jako ložnice i pracovna. Na drátěné vložce u okna odpočívá, spí a také diktuje asistentu Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. V té době je již těžce nemocen.
Poslední dny a týdny Haškova života jsou truchlivé. Jeho tělo jako by opuchlo, špatně chodí, otékají mu nohy. Trápí ho žaludek a často i během diktování se mu udělá nevolno.
1. ledna 1923 přichází doktor, ordinuje klystýr, zakazuje jíst a pít dovoluje pouze mléko a šaratici. Je poslán telegram Haškovu bratrovi Bohuslavovi, ale on i malíř Panuška přijíždí již pozdě. Hašek umírá 3. ledna 1923 a všechen svůj majetek (zchátralý dům, 400 Kč na hotovosti a dluhy) odkazuje Šuře.
Peripetie provázející Haškův život nekončí ani po jeho smrti. Peníze na obřad ani rakev nejsou a nenajde se nikdo, kdo by to byl ochoten zaplatit. Je tedy nutné Haška pohřbít na dluh. Další problém je s farářem, který Haška považuje za bezvěrce a trvá na tom, aby byl Hašek pohřben v koutě hřbitova za márnicí v místě, kam se pohřbívají sebevrahové. Nakonec po dlouhém vyjednávání farář souhlasí, aby byl Hašek pohřben k zadní zdi. Teprve po létech vznikla z popudu Eduarda Basse jaká si společnost, která za přispění dědiců obložila do té doby skrovný hrob deskami z posázavské žuly.
Jeho žena Jarmila řekla, že základními rysy jeho povahy byla citlivost, rychlý přechod z nálady do nálady, okamžitá aklimatizace, touha upoutat pozornost, zesměšnit, karikovat. Ve svém chování býval obvykle krajně nesolidní, často se dokonce choval jako bezohledný mizera, ve stavu opilosti býval navíc agresivní a doslova zlý.
Haškův vztah k materiálním věcem byl dětsky bezstarostný, velkorysý a při vší skromnosti marnotratný. I v počáteční době, kdy žil pouze na dluh a na úvěr, nešetřil penězi a vystupoval jako kavalír. Nesnesl pak pocit příživnictví a za každou sebenepatrnější službičku rád zaplatil. Přišel-li někam do nového prostředí, do cizí hospody, poručil nalít všem přítomným.
I Haškův způsob seznamování byl zvláštní. Většinou někoho neznámého nejdříve napadl, urazil, vyvolal konflikt. Pak obrátil a usmířil si dotčeného dětsky naivní prostotou anebo vtipem.
Už během svého života šířil Hašek kolem sebe legendární pověst. Nikdo nevěděl, co si právě myslí ani co udělá v příští chvíli. Říkali mu právem „Sfinga za hospodským stolem.“ V paměti přátel utkvěl jako pověstný bohém a piják, tulák a výtržník, jenž si ze všeho dělal legraci.
Nikdy se ale nikomu nesvěřoval, neodhalil své tajné myšlenky ani své nitro. Vždy se choval tak, jako by chtěl za sebou zamést stopy, zakrýt, co ve svém nitru cítil a kým opravdu byl. Dokonce i svou smrt nechtěně proměnil v žertovnou mystifikaci. Podle pověsti zemřel několikrát. Po svém návratu z Ruska ho v hospodě přivítali: „Přinesu jim ukázat jejich nekrology, pane Hašek! Mám je schovaný. V jednom jsou zastřelenej pro velezradu od rakouskýho vojska a v jednom, že jich legionáři oběsili na telegrafní tyči. Pak zase že prej přeběhli k bolševikům a udělali tam takovou paseku, že jich odsoudil revoluční tribunál k zakopání do země za živa!“
Zdeněk Matěj Kuděj, Haškův přítel, potvrzuje, že Hašek zápasil s těžkými záchvaty melancholie. Chvíle rozjaření, k nimž se dostával s pomocí alkoholu v bujné společnosti, střídal s depresivními náladami. Tyto chvíle „kralování“ v rozverné bohémské společnosti mu byly záchranou i únikem před depresemi, jen tak se zbavoval životní mizérie. Je zajímavé, že Hašek nikdy příliš nepil, když psal, nanejvýš kávu s rumem.
V záznamu z počátku roku 1908 čteme: „Víc jsem nesehnal než 11 zlatých. Jsem blízek zoufalství. Je mi hrozně. Tento týden bydlím u pana Drobílka, Palackého 37. Hašek vzal zřejmě u Drobílků do „úschovy“ nějaké cenné předměty, které pak v momentální tísni dal do zastavárny. Tento záznam vrhá světlo i na drsný rub Haškovy nezodpovědnosti.
Ladislav Hájek vypráví, jak se jednou setkal s Jaroslavem Haškem: „Vesel jako jindy, sršel Hašek vtipy, ale svěřil se mi, že nemá kde spát. Venku byla zima a Jarda měl rozbité boty. Zželelo se mi přítele z bohémských dob, pozval jsem Haška do vily Světa zvířat, v níž jsem tehdy bydlel ve svém pokoji. Dal jsem Jardovi druhé boty a nechal ho u sebe spát.“
Hašek žil lehkovážným životem ve společnosti výtvarníků, sochařů a malířů: V. H. Brunner, Fr. kysela, E. A. Longen, K. Rélink, K. Stroff, Vl. Amort, J. Štursa, O. Nejedlý aj.
Velmi na něho působí František Gellner svou rozvahou a střízlivou racionalitou: měl svým způsobem rád i Karla Tomana, Jiřího Mahena aj.
Nejbližší přátelé si povšimli, že býval velmi často zachmuřen. Čím dál tím víc propadal alkoholu a trpěl maniodepresivními stavy, které přehlušoval ironií a groteskním úšklebkem.
Jako například na pohlednici Josefu Ladovi: „Milý Pepíčku, právě jsem se vrátil ze záchodu. Tvůj Jaroslav Hašek.“
Haškův charakter také dobře dokresluje tato historka:
V listopadu 1914, kdy válka už vážně zasahovala do života společnosti, vznikl spor o to, zda noční vrátný v hostinci U Vlašů je konfidentem policie. Hašek se okamžitě rozhodl, že se o tom osobně přesvědčí. Ubytoval se v tomto starém zájezdním hostinci v ulici Karolíny Světlé a do přihlašovací knihy zapsal: „Jaroslav Hašek, kupec, v Kyjevě narozený a z Moskvy přicházející“. Ještě téže noci byl zatčen a odveden na komisařství. Před známým policejním úředníkem zdůvodňoval falešný záznam tím, že se chtěl přesvědčit, zda jsou „policejní opatření stran evidence cizích příslušníků v době válečné řádně prováděna“. Pro policii dopadla zkouška dobře, pro Haška hůře. Byl vážně napomenut a odsouzen k 5 dnům vězení.
Hašek si zvykl na značné dávky alkoholu, pití piva se stalo trvalým návykem a nutností. Zbavit se náklonnosti k alkoholu, kterou získal na svých toulkách, vyžadovalo obrovskou vůli, které se Haškovi mnohdy nedostávalo. Poprvé se o to pokusil v roce 1911. Šlo o vážnou životní krizi. Pro domnělý (či opravdový) pokus o sebevraždu byl dopraven do ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici. Do léčebného protokolu uvedl, že chce pobýt v ústavu ještě déle, aby odvykl pití alkoholu. Haškovi tento manévr nevyšel, ačkoliv se v chorobopise uvádí, že vypije až 35 piv denně.
Po návratu z Ruska alkoholu znovu propadl, ale léčit se odmítá. Přitom si nedovedl odříci nic ze svých zálib. Pro své oblíbené jídlo si vymyslel název kočičí tanec – byla to směs vařených brambor pokrytých kolečky opečených buřtů a zalitých rozšlehanými vejci. Na Silvestra vařil pověstný Grog zpustlých námořníků. Recept máme zachován od Mistra Panušky: „Půl litru vody dej svařit s 2-3 zrny nového koření, 10 zrny hřebíčku, kousek skořice a citronové kúry. Dále šťávu z celého citronu a půl kila cukru. Po svaření přidej tři litry bílého vína a nech přejít varem. Pak přidej litr koňaku a znovu povař, ale dej pozor, aby to neuteklo!! Po postavení na stůl se sundá puklice a páry se zapálí a hned zas se nádoba přikreje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí. A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes držku!“
Haškovo dílo nelze například přesně zmapovat, protože používal mnoho pseudonymů, a věřit tomu, co on sám napovídal, prostě nejde, neboť byl notorický mystifikátor a téměř nikdy nevykládal, co si skutečně myslel.
Napsal více než tisíc povídek, humoresek a satirických črt. Jeho nejznámějším dílem jsou Osudy dobrého vojáka Švejka
Nápad na Švejka Hašek dostal už roku 1911, kdy si ho v opilosti poznamenal na papírek, který pak příští den v těžké iontové disbalanci hledal ve smetí. Bylo na něm napsáno: "Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín." Vzápětí napsal několik "švejkovských" kapitol, v nichž zesměšnil nejrůznější útvary rakouské armády, nicméně svůj originální román začal Hašek psát až po válce.
Hlavním rysem Švejka je ironie. Kdo má zdravý rozum nemůže brát vážně jeho „poctivost“ a vlasteneckou“ horlivost sloužit v rakouské armádě. Jeho ironie je však zakryta groteskní maskou. Ironické a groteskní charakteristice Švejka odpovídá i jeho chování. Tím, že až příliš horlivě vykonává příkazy a rozkazy, dovádí je ad absurdnum a odhaluje tím vlastně bezduchost a nesmyslnost militarismu. Jakmile se Švejk objevuje na scéně, je vážnost armády ve psí. Groteskní blbost je zrcadlem blbosti mocenského systému. Jak říká Radko Pytlík, Hašek se ve Švejkovi vysmál celému světu.
O vzniku ilustrací ke Švejkovi si poslechněme svědectví Josefa Lady: „V roce 1921 mne navštívil Hašek v mém bytě a žádal, abych nakreslil pro sešitové vydání Osudů dobrého vojáka Švejka obálku. Dal jsem se do práce. Figuru Švejka jsem nevytvořil podle určité své představy, nýbrž podle návodu Jaroslava Haška, jak ji líčil ve svém popisu. Namaloval jsem postavu Švejka, jak si zapaluje dýmku uprostřed letících granátů a kulí, vybuchujících šrapnelů. Dobromyslný obličej, klidný výraz, z něhož je patrno, že má „za ušima“, ale dle potřeby dovede dělat hloupého.“
Klidné prostředí Invaldovy hospody hrálo při psaní Švejka roli. Zde se Haškovi dostávalo prvního uznání a ocenění. Napsané partie musel hned vyprávět, někdy se dokonce radil, co s některými postavami. Jindy četl příslušné části malíři Panuškovi. Mistr mu obvykle poplácal po rameni a řekl uznale: „Máš to dobrý, dobytku.“
Švejk se stal jedním z českých národních mýtů. Švejkovu lidovost zdůraznil už Max Brod, takřka se zalykaje nadšením: "Pražský český lidový spisovatel dosáhl toho, oč se stovky literátů celý svůj život marně pokoušely: vytvořit postavu, která je jedinečným člověkem a zároveň lidovým typem. Haškovo dílo je čin prvního řádu. Víc umělec nemůže chtít: je to postava, která se vynořila z nejtemnějších hlubin ducha lidu a kterou lid skoro ihned uznal za pravou a přijal do svého povědomí - a my můžeme takřka s jistotou předpokládat, že taková postava vypovídá cosi nevypověditelného nejen o vlastním národě, nýbrž že má nadto co činit s nejtajemnějšími základy bytí všeho lidstva."
Haškovo dílo je v jistém smyslu autobiografií, obráží jeho život, nikoliv v maličkostech, ale v celku. Hašek při psaní Švejka užíval minimum poznámek. Ve všem spoléhal na svou paměť. Podstatnou pomůckou byly mapy a staré rakouské kalendáře, armádní depeše, rozkazy, směrnice.
Osudy dobrého vojáka Švejka jsou obestřeny legendou. Po autorově smrti zůstal román torzem: někdo dostal nápad pokračovat v něm za pomoci mystérií. Na Lipnici přijeli z redakce Českého slova v doprovodu media a vyvolávali ducha Jaroslava Haška. Zapisovali pečlivě všechno, co jim duch nadiktoval. Jenže to nebylo ono. Pokus dopsat román za pomoci tajemných věd okultních se nezdařil.
Próza:
Kabaretní scény a hry:
Posmrtné soubory Haškových humoresek, satir a povídek:
„Poznal jsem na tý svý lidský pouti moc a moc různejch lidí a všichni chtěli to samý: svobodu. Jenomže to, co z nich každej chce, je něco úplně jinýho, než co chtějí ti druzí. A proto jsem přesvědčenej, že nejcennější, čeho člověk může v životě dosáhnout, není bohatství, ani moc, ale nezávislost svýho vlastního ducha. A svoboda je právě v tý volbě. Chceš velký peníze? Musíš zaměnit svůj názor za názor toho, od koho ty peníze chceš. Stačí ti minimum? Pak od nikoho nic nepotřebuješ a můžeš si ponechat svůj vlastní úsudek. Seš nezávislej. A když tý nezávislosti zůstaneš věrnej celej život, dobře jsi žil, jsi-li zároveň snášenlivej i k nezávislosti všech ostatních!“
28. prosinec 2012
15 162×
5970 slov
hustýýý