Literatura v 19. století

Začátek 19. století se nese v duchu stále se šířící germanizace, krásná i odborná literatura se píše německy. Období úpadku českého jazyka a literatury se datuje od roku 1620 (bitva na Bílé hoře) po 80. léta 18. století. Pak ale česká šlechta i měšťanstvo žádají znovu navrácení a ustálení češtiny, protože jazyk je jedním ze základních znaků národa.
V prvním desetiletí 19. století proběhnou dvě vlny Národního obrození. První v čele s JOSEFEM DOBROVSKÝM, kdy se píší hodně almanachy (sborníky obsahující literární příspěvky různých autorů, často poprvé publikujících), a druhá, podstatně optimističtější a také úspěšnější, s JOSEFEM JUNGMANNEM, FRANTIŠKEM PALACKÝM a dalšími.
Během první vlny Národního obrození, v době počátků novočeského básnictví, byly objeveny dva Rukopisy, Královédvorský (1817) a Zelenohorský (1819). Jsou to významná díla na vysoké slovesné i jazykové úrovni, tématicky zasazená do středověku. Měla dokázat, že středověká česká poezie existovala i bez germánských vzorů. Rukopisy ovlivnily např. F. L. Čelakovského, Julia Zeyera, malíře Karla Mánesa nebo skladatele Bedřicha Smetanu. V 80. letech 20. století bylo definitivně prokázáno, že se jedná o padělky, ale dále se vedou polemiky o autorství.
Zatímco v Německu vrcholí osvícenství (převážně filozofické hnutí, je pro ně příznačný racionalismus, neotřesitelná důvěra v rozum, svobodomyslnost, prosazování nezávislosti v myšlení a svobody přesvědčení) a JOHANN WOLFGANG GOETHE píše Fausta, ve Francii již doznívá preromantismus (soubor uměleckých projevů a tendencí, který vytváří složitou a vnitřně rozpornou etapu přechodu k romantismu).
Kolem r. 1800 se začíná formovat nový, mohutný, vnitřně rozdílný kulturní a společenský proud, kladoucí do popředí jedince, jeho zájmy a potřeby, které nadřazuje nad společnost a příkazy. Vzniká s nástupem buržoazie k moci a s tím spojeným vítězstvím nových kapitalistických ekonomických vztahů, pro něž jsou klíčové peníze, postavení a kariéra. Chtěl vylíčit nerovnost mezi lidmi, krutost a nelidskost. Tento směr vyjadřující konflikt jedince se společností se jmenuje romantismus. Název pochází z francouzského „romantique“, což znamená románový, tajemný, fantastický…

Základní rysy romantické literatury:
- důraz na city člověka;
- milostná tématika – nešťastná láska, smrt milence;
- rozpor mezi snem a skutečností;
- idealizování minulosti;
- prvky fantastiky a exotiky;
- žal nad pomíjivostí života;
- subjektivita – každý autor mluví sám za sebe;
- autobiografické prvky – autor se promítá do hlavního hrdiny, často si přeje být jako on;
- hlavní hrdinové bývají lidé výjimeční, ocitající se ve výjimečných situacích, svobodní a nespoutaní, ale nepřijatí do společnosti, vyštvaní na její okraj a bouřící se proti ní.

 

Francouzský romantismus:
VICTOR HUGO (1802-1885) - romány Chrám Matky Boží v Paříži, Ubožáci (Bídníci), Dělníci moře, epický cyklus Legenda věků a básnické sbírky Ódy, Tresty, Kontenplace
STENDHAL (1783-1842) - romány Červený a Černý, Kartouza Parmská

Anglický romantismus:
WALTER SCOTT (1771-1852) – zakladatel moderního historického románu Waverley, Ivanhoe předchůdce Gotického (černého) románu – románová forma typická pro anglickou romantickou literaturu, zaměřená na vzbuzení pocitu hrůzy a děsu, je prostoupena atmosférou tajemna (hluboké lesy, kobky, hroby, runy)
GEORGE GORDON BYRON (1788-1824) – epos Childe Haroldova pouť
PERCY BYSSHE SCHELLEY (1792-1822) – 4 aktové veršované drama Odpoutaný Prométheus

Ruský romantismus:
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1779-1837) – veršovaný román (epos) Evžen Oněgin, historické drama Boris Godunov, lyricko epické povídky Kapitánská dcerka, Piková dáma, Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina epos – rozměrná epická veršovaná skladba volné kompozice s pomalým tokem děje, nejčastější témata jsou války a hrdinské činy
MICHAIL JURIEVIČ LERMONTOV (1814-1841) – poéma Démon, román Hrdina naší doby poéma – rozsáhlá básnická skladba epické nebo lyrickoepické povahy, typická pro ruskou romantickou literaturu

Slovenský romantismus:
ĽUDOVÍT ŠTÚR (1815-1856) – zasloužil se o vznik spisovné slovenštiny a rozšíření mezi lidmi, napsal několik jazykovědných prací (Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí, Nauka reči slovenskej) a národopisnou sbírku Spevy a piesne
JÁN BOTTO (1829-1881) – báseň Smrť Jánošíkova – srovnávána s Májem K.H.Máchy

Český romantismus:

FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799-1852) nespadá tak úplně do romantismu, tvořil jakýsi jeho předvoj v Čechách. Věnoval se ohlasové poezii (ohlas – žánr vycházející z poetiky lidové písně, svým původem však umělý), napsal Ohlas písní českých a Ohlas písní ruských, inspirovaný ruskou lidovou poezií, hlavně bylinami (ruské lidové epické básně odrážející historické události z období 10.-16. století)
Naším nejznámějším, nejvýznamnějším a nejtypičtějším romantickým autorem je KAREL HYNEK MÁCHA (1810-1836). Je považován za národního básníka, jako J. Botto na Slovensku či A. S. Puškin v Rusku. Ve své tvorbě se odlišuje od všech ostatních. Zatímco obrozenci byli optimisté a preromantici věřili v uskutečnění svých snů, Mácha je pesimistický a rozporuplný (sen  skutečnost, život  smrt, touha po nesmrtelnosti  pomíjivost všeho živého). Pro jeho nejznámější dílo, Máj, lyricko-epickou skladbu o 4 zpěvech a 2 mezizpěvech (intermezzech) je nejtypičtějším znakem kontrast (protiklad, oxymoron – spojení slov, která si přímo odporují – významový protiklad), a to jak ve slovech, tak v prostředí (máj – všechno kvete, je čas lásky  smrt hlavních hrdinů). Hojné jsou také autobiografické prvky a introspektivní pasáže, např. ve 4. zpěvu, kdy se autor (Hynek) po letech vrací na místo Vilémovy popravy. V lyrické povídce Marinka, komponované jako hudební skladba, objevujeme další typický znak, hudebnost. Dále bych jmenovala historický cyklus Kat, jenž se měl původně skládat ze 4 částí (Valdek, Křivoklát, Vyšehrad, Karlův Týn), vypracovaný a vydaný byl pouze Křivoklát román Cikáni, cestopis Večer na Bezdězu, nebo drama Bratři.
KAREL JAROMÍR ERBEN (1811-1870) se věnuje sběratelské činnosti. Jeho nejznámější dílo, lyricko – epická sbírka 13 básní, Kytice z pověstí národních, s vesměs baladickými náměty z všedního těžkého života, vystihuje autorovo přesvědčení, že každý člověk je podřízen vyššímu zákonu, nejčastěji mravnímu, a když jej poruší (zhřeší), je potrestán. Tak je tomu např. v baladě Poklad, kde matka dá přednost penězům před dítětem, a to jí je na čas odebráno – zůstane ve skále s pokladem. Když se však hříšník obrátí zpět k Bohu, je mu odpuštěno a jeho duše dojde ke spasení. Tímto se Erben odlišuje od Máchy, který v nic takového nevěří. Další důležitou myšlenkou v Kytici je párové sdružování (dvě básně jsou si něčím podobné nebo stejné, např. námětem Kytice a Poklad, téma mateřské lásky). Věnoval se také ohlasové poezii, sbírka Prostonárodní české písně a říkadla obsahuje přes 2200 písní a říkadel opatřených komentářem, který je srovnávacím způsobem odkazuje na podobné slovanské písně (básně) – podobnost s F. L. Čelakovským. K. J. Erben sbíral také pohádky.
Když se řekne JOSEF KAJETÁN TYL (1808-1856), vybaví se všem divadlo, jemuž zasvětil celý život. Hned jeho prvotina, lokální pražská fraška Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, ze které pochází pozdější Česká státní hymna Kde domov můj, ho proslavila. Další jeho hra, Paní Marjánka, matka pluku, je stále populární a jiné dílo, Paličovu dceru, znají další generace především díky filmovému zpracování. Jádrem jeho tvorby jsou však dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Lesní panna aneb cesta do Ameriky) a hry s historickým námětem (Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové).
Následující dva autoři spadají již do doby, kdy romantismus v Čechách doznívá. V díle KARLA SABINY (1813-1877), konkrétně v romantické povídce Hrobník, spatřujeme vliv K. H. Máchy. Významnou částí Sabinovy tvorby jsou libreta k operám Bedřicha Smetany Prodaná Nevěsta a Braniboři v Čechách.
JOSEF VÁCLAV FRIČ (1829-1890) vyjadřuje ve všech svých dílech vlastní politické přesvědčení o nutnosti rozbít rakouský stát a osamostatnit české země (např. ve sbírce Písně z bašty).

V 30.-50. letech 19. století se v české literatuře objevují rozpory, panuje názorová nejednotnost a politická roztříštěnost, což je způsobeno hlavně revolučním rokem 1848 a jeho důsledky. Literatura začíná opět upadat, díla vzniklá bezprostředně pod dojmem revoluce jsou nevalné kvality. Za hodnotnou lze považovat snad jedině žurnalistiku KARLA HAVLÍČKA (1821-1856). Soubor jeho novinových článků Duch Národních novin ostře (a veřejně) odsuzuje rakouský absolutismus. Epištoly kutnohorské je výběr statí z časopisu Slovan, taktéž otevřené protivládní opozice. Jeho jazyk je satiricky kritický, zkratkovitý, jasný, přehledný a vtipný. Věnoval se také básnické činnosti, psal epigramy (krátká satirická báseň vyjadřující úsečnou formou myšlenku). „Epigramy jsou malinké nádobky, do kterých nalévám svůj vztek, aby mi srdce nezžal.“ Církvi, králi, vlasti, múzám a světu se nazývá soubor asi 200 těchto epigramů. Křest svatého Vladimíra, Tyrolské elegie a Král Lávra jsou humoristicko-
-satirické skladby, v nichž lze také najít narážky na soudobou politickou situaci.

Radikální změna přichází právě až koncem tohoto období, v 50. letech, kdy definitivně doznívá romantismus. Je třeba, aby literatura odrážela konkrétní situaci. Vzniká realismus (slovo odvozeno od latinského „realis“, znamenající věčný, skutečný, pravdivý), nový kulturní proud, který si klade za cíl soustavně studovat společenský život a reagovat na něj. Zatímco romantismus vytvářel hrdiny výjimečné, realismus užívá tzv. typizace – popisuje jedince typické, charakteristické pro určitou skupinu lidí.
V době, kdy se v literatuře uplatňují realistické postupy, má čeština již jistější pozici a česky píšících autorů je mnohem víc než v době předchozí. Realisté podali obraz o soudobé společnosti na venkově i ve městě a nevyhýbali se ani tématům z historie. Z každého okruhu blíže představím ty autory, jejichž tvorba se mi zalíbila nejvíce.
BOŽENA NĚMCOVÁ (1820-1862) svou tvorbu věnovala venkovu, studovala tradice a zvyky a sbírala ústní lidovou slovesnost. Ve všech jejích dílech je skutečně reálně vykreslena vesnická společnost a nechybí ani pronikání sociálních rozporů do poklidného venkovského života. Tyto rozpory však končí vždy idylicky, smírem. Němcová psala kratší žánry, hlavně povídky. Babička, její nejznámější dílo, je tzv. rámcová povídka. Vnější rámec tvoří roční cyklus života na vesnici se všemi jeho proměnami a uctíváním tradic a vnitřní rámec, to je postupné kladení jednotlivých životních epizod hlavních hrdinů. Tím vznikne dokonalý harmonický celek. Za centrum své tvorby považuje autorka povídku románového rozsahu, Pohorskou vesnici. Další povídky, např. Karla, Pan učitel, nebo Divá Bára také zachycují vesnický život a silný sociální akcent nacházíme v povídce V zámku a podzámčí. Publicistická tvorba Boženy Němcové byla vydána pod souhrnným názvem Národopisné a cestopisné obrázky z Čech a známé jsou také její sbírky pohádek Národní báchorky a pověsti a Slovenské pohádky a pověsti.
Další realista popisující život na venkově byl KAREL VÁCLAV RAIS (1859-1926). Ve své tvorbě zachycuje pozdější období než Božena Němcová, a to léta zhoršení životní a sociální situace důsledkem pronikání kapitalismu na venkov. Cyklus pěti povídek Výminkáři líčí zkažené lidské vztahy, nevděk dětí k rodičům. Přesto stále vidí vesničany jako lidi lepší, vlastenečtější, moudřejší a pevnější. Příběh venkovských učitelů Zapadlí vlastenci a román Západ o životě dobráckého faráře jsou toho důkazem, stejně jako potrestání zla (nevěrné manželky) v románu Kalibův zločin. Rais napsal také několik veršovaných knih určených hlavně dětem a mládeži, např. Dárek maličkým, Veselý svět, Doma, První květy nebo Když sluníčko svítí.
Ovšem za zakladatele poezie pro děti je považován JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (1845-1912), a to hlavně díky sbírkám Zvony a zvonky, Zlatý máj nebo Skřivánčí písně. Sládek psal hlavně poezii, např. soubor sociální, přírodní, intimní a meditativní lyriky Selské písně a české znělky, kde hlavním motivem je také venkov, a to těžký život sedláků a na druhé straně jejich vlastenectví a víra v lepší, spravedlivější zítřky. Byl také překladatel, přeložil 33 Shakespearových dramat. Překládal také Lermontova a Byrona.
Z městského prostředí čerpal JAN NERUDA (1834-1891). Jeho nejznámější dílo, Malostranské povídky, je inspirováno skutečnými postavami z Malé Strany. Z pražského života vychází také soubor povídek a črt Arabesky (arabeska – povídka, která nelíčí děj, popisuje pouze všední drobné události běžného dne a hlavní pozornost je věnována charakteristice postav). Nejvlastnějším žánrem byl však Janu Nerudovi fejeton (nepříliš rozsáhlý novinový článek, zaměřený zpravidla ke společenským nebo kulturním aktualitám, psaný lehkým zábavným slohem, nezřídka satiricky komentující události). Nerudovy fejetony vyšly pod souhrnnými názvy Studie krátké a kratší a Žerty hravé i dravé. Jeho rozsáhlé dílo tvoří kromě povídek a fejetonů také několik básnických sbírek, např. Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy nebo Zpěvy páteční a velké množství literárních a divadelních kritik.
Typického maloměšťáka – Matěje Broučka – představuje ve svém nejproslulejším díle další realista, SVATOPLUK ČECH (1846-1908). Tzv. broučkiády (Pravý výlet páně Broučkův do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století a Matěj Brouček na výstavě) a novela (epický prozaický žánr středního rozsahu, jehož základ tvoří poutavý příběh s výrazným zakončením) Jestřáb kontra Hrdlička jsou nejznámější tituly jeho prozaické tvorby. Psal také poezii, např. alegorické sbírky Nové písně, Jitřní písně a Písně otroka, epické básně Husita na Baltu, Adamité a Dagmar, nebo satirické básně Petrklíče či Hanuman.
ALOIS JIRÁSEK (1851-1930) podal ve svém díle nejrozsáhlejší a nejucelenější umělecký obraz českých dějin, a to hlavně tří etap – husitství, národního obrození a protireformační éry. Do doby husitské jsou zasazeny tři volně navazující romány Mezi Proudy, Proti všem a Bratrstvo a dramata Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč národnímu obrození se věnuje román F. L.Věk a kronika U nás. Atmosféru doby pobělohorské a působení jezuitů zachycují romány Skaláci, Psohlavci a Temno. Jméno A. Jiráska je také spojeno se studentskou Filosofskou historií, Starými pověstmi českými a pohádkovou hrou Lucerna.
V 2. polovině 19. století se někteří realističtí autoři sdružovali do různých skupin, nejčastěji kolem almanachů Máj a Ruch a později kolem časopisu Lumír. Generace májovců, jak jsou nazýváni autoři K. J. Erben, Božena Němcová, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá a jiní, nechtěla kopírovat starou literaturu, ale chtěla tvořit novou, která by odrážela duch doby. Přestože se v mnoha jejich dílech vyskytují stále ještě romantické prvky, snaží se Májovci o otevření nových hranic publicistické i beletristické tvorby. Tvorba autorů tvořících v tzv. ruchovském období se vyznačuje především bohatým, vzletným až patetickým jazykem, využívajícím metafory a alegorie. Témata jsou nejčastěji vlastenecká nebo politická. Rozvíjí se taky žurnalistika a politické řečnění. Mezi nejznámější ruchovce patřili Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek, i když ten se později spolu s Jaroslavem Vrchlickým řadí mezi lumírovce. Lumírovci, tedy autoři sdružující se kolem časopisu Lumír, chtěli především postavit českou literaturu na úroveň literatury evropské. Orientovali se hlavně na románské jazyky, ze kterých také překládali.

Na přelomu 19. a 20. století přichází z Francie nový směr, tzv. naturalismus. Jedná se o jakýsi do krajnosti (až k bizardnosti) zavedený realismus, přesnější formu popisu a zachycení situace okolo. Hlavním znakem je snaha o co nejvěrnější vystižení života a nezaujatou reprodukci faktů i v těch nejodpudivějších detailech. Vyjadřuje člověka jako bezmocnou loutku řízenou vnějšími okolnostmi, na jejíž vůli nezáleží a prohlubuje rozpor mezi tím, jak hlavní hrdinové chtěli žít a jak žili. V jazyce se vyskytuje spousta zdánlivých protikladů (archaismy  neologismy, vulgarismy  profesionalismy), a kompozice působí až nejednotným dojmem, díky častým retrospektivním pasážím a odbočkám od děje.
V české literatuře uplatňují naturalistické postupy KAREL MATĚJ ČAPEK-CHOD (1860-1927), ten ve svých sociálních románech Turbína, Kašpar Lén – mstitel, Antonín Vondrejc či Jindrové, a dále např. bratři Mrštíkové.
Za otce naturalismu je povařován francouzský autor ÉMILE ZOLA (1840-1902), dokládají to romány Zabiják, Germinal, nebo Břicho Paříže.
GUSTAVE FLAUBERT (1821-1880) píše prózu kriticky realistickou až naturalistickou. Psychologické romány Paní Bovaryová a Citová výchova, stejně jako historický román Salambo tuto v hranici v podstatě nerozlišují.

Klíčovou postavou francouzského realismu je HONORÉ DE BALZAC (1799-1850). Na francouzské literatuře 19. století je viditelné prolínání směrů: zatímco Balzacova tvorba je typicky realistická, Victor Hugo, jenž žil a tvořil, dá se říct, ve stejné době (s ohledem na životní data obou autorů), je jednoznačně romantik. Nejznámější Balzacovo dílo je cyklus románů a povídek Lidská komedie, jejíž jádro tvoří tři romány, Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Balzacova tvorba však ještě neobsahuje naturalistické prvky.

Přestože neblahý vliv šířící se germanizace na naší literaturu a následné zlomové Národní obrození spadají do 19. století a nelze je opomenout, toto století se nese především ve stylu dvou silných a naprosto odlišných uměleckých a literárních směrů, romantismu a realismu.

Hodnocení referátu Literatura v 19. století

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  25. červenec 2007
  10 174×
  2544 slov

Komentáře k referátu Literatura v 19. století

anonym
Užitečné, jenom pozor, u Puškina máte špatné datum narození, myslím, že se narodil 1799