2. světová válka měla obrovský dopad na všechno dění samozřejmě nejen v naší zemi, tudíž byl vývoj české literatury velmi omezen. Literatura byla cenzurována, noviny a vydavatelství měli pozastavenou činnost a vše co mělo vyjít bylo kontrolováno. Z obchodů a knihoven zmizely knihy židovských autorů a dalo by se říci, že i knihy, které se Němcům prostě nelíbili. Někteří velmi významní čeští autoři, například Josef Čapek a Karel Poláček, byli gestapem zajati a převezeni do koncentračních táborů. Vladislav Vančura byl popraven za vedení ilegální spisovatelské organizace Výbor inteligence, jelikož tyto již výše zmíněné autory se Němcům nikdy nepovedlo přimět ke spolupráci.
Situace nebyla jednoduchá. My se ale nyní budeme zabývat vývojem české poválečné literatury. Na základě politických událostí, jimiž byla literatura výrazně ovlivněna, lze rozdělit vývoj české literatury do několika etap.
Na vývoj české literatury v této etapě mělo veliký význam osvobození republiky Sovětskou armádou. Ohledně literatury bylo toto období relativně svobodné. Publikovat mohli již téměř všichni autoři s výjimkou těch, kteří byli obviněni ze spolupráce s Němci. Autoři se tematicky vraceli k válečným prožitkům, reagovali na válku a psali o radosti z míru. Mezi významné autory této etapy patří například Jan Drda, jehož za války psaná pohádková dramata se po válce stala velmi oblíbená, dále novinář a spisovatel Julius Fučík a Miloš Václav Kratochvíl, který psal spíše romány o předválečné historii.
Na toto období měl největší vliv únorový převrat v roce 1948, který byl vrcholem nepokojů, jejichž počet do takzvaného „Vítězného února“ neustále vzrůstal. Znamenalo to zásadní obrat ve vývoji české literatury. Někteří autoři odcházeli do emigrace, někteří autoři měli zakázáno publikovat a knihy zakázaných autorů byly ničeny. Byl prosazen socialistický realismus a to ovlivnilo například i charaktery postav v literatuře. Zastánce politiky KSČ byl vždy kladný hrdina, naopak zastánce opačných názorů byl hrdina negativní. Hlavním žánrem tohoto období byly budovatelské romány, které psali například Václav Řezáč, Jan Otčenášek, Josef Sekera a Tomáš Svatopluk.
Po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) se vše začalo postupně uvolňovat v politické i kulturním životě. Do literatury se vrátili někteří umlčení autoři a zahraniční literatura začala být vydávána ve větším měřítku. Vyvrcholením „uvolňování“ bylo v roce 1968 tzv. Pražské jaro, následovala okupace a poté Československo vstoupilo do éry normalizace. Díla byla opět cenzurována. Vydávány byly už jen pouze ty knihy, které byly právě připraveny do tisku. Mezi hlavní představitele patří Arnošt Lustig, Karel Michal nebo Jan Procházka.
Oficiální literatura jsou díla schvalována režimem, která byla legálně publikována v československých nakladatelstvích, byla vždy politická a její autoři museli do svého díla zahrnout propagaci komunismu, a to buď přímo nebo skrytě. V druhém případě se autoři snažili politice vyhýbat, ale přesto museli do svého díla přidat nějakou pasáž oslavující úspěchy socialismu. Psali se budovatelské romány nebo literatura historická, která byla „nekonfliktní“. Mezi tyto neustále kontrolované autory patří Bohumil Hrabal, Vladimír Páral, Ladislav Fuks, Josef Nesvadba a Ota Pavel.
Za éry normalizace mnozí autoři volili emigraci, tzv. disidenti, což byli aktivní odpůrci totalitního režimu. Na odpor oficiálním režimům se vydávala samizdatovou literatura, ilegální díla psaná v Československu, organizovali se protestní shromáždění apod. Přesto mezi literaturou legálně vydávanou, samizdatovou a exilovou neexistovala neprůstupná zeď. Práce některých autorů vyšly nejprve v samizdatu či exilu a později oficiálně, např. díla Bohumila Hrabala či Jaroslava Seiferta. Exilová a samizdatová tvorba po roce 1968 byla neobyčejně rozmanitá, jelikož zahrnuje také práce průměrné a podprůměrné. Exilová literatura zde byla již několik století, ale největší rozvoj zažila právě v tomto období, například kvůli vzniku prvního exilového nakladatelství v Mnichově a několika dalším. Mezi autory píšící v Československu samizdatovou literaturu patří například Ludvík Vaculík, Karel Pecka, Alexandr Kliment a Ivan Klíma. Mezi autory, kteří byli nuceni opustit republiku a tvořit exilovou literaturu patří Josef Škvorecký, Zdena Salivarová, k nim se později přidali Milan Kundera a Pavel Kohout.
Vojtěch Chalupa
28. prosinec 2012
5 256×
650 slov
