Profesionální etiky + Eutanázie

Etika

Etika usiluje o rozlišování mezi dobrem a zlem a snaží se toto rozlišování uplatnit na soudy o lidském jednání.

Východiskem pro etiku jsou morální hodnoty, které pochází:

  • olidské zkušenosti - nejvýhodnější pravidla lidského soužití
  • ovíry - metafyzických představ o ideálu dobra

Etika a právo - obecně sdílené etické soudy jsou kodifikovány právem, etika jako taková je ale širší a může se s právem (zákony) dokonce dostat do konfliktu, vyvíjí se, čímž ovlivňuje i vývoj práva.

Etika a konvence - etika podmiňuje sdílené představy o zásadách slušného chování (etiketa), současně je ale i širší, může být také v konfliktu.

Etika se v praxi, v životě prosazuje, projevuje i třeba jen jeví jako mravnost - jako pudově uplatňovaná či normami stanovená a lidmi akceptovaná pravidla jednání a chování. Tato pravidla vymezují hodnoty společenského soužití - společenského chování a jednání, v jejich bohaté struktuře. Za "nemravné" (či ve stejném významu a smyslu - nemorální) je považováno každé jednání a chování, jež odporuje (psaným či nepsaným) pravidlům.

Eutanázie

Problém eutanázie je starý jako lidská kultura. O tématu ukončení života z útrpnosti se diskutuje věčně a názory na pomoc při ukončení života nikdy nebyly a nejsou stejné.

Podívejme se blíže, o co vlastně při eutanázii jde.

Z řeckého překladu znamená euthanasie (eu=dobře, thanatos=smrt) dobrou smrt. To ovšem platilo dříve a eutanázie znamenala všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zejména šlo o pomoc při úlevě bolestí tělesných, duševních i duchovních. Dnes usmrcením z útrpnosti, eutanázií, nutně rozumíme takové jednání, jehož cílem je zkrácení života, který je obtížný, jehož prodlužování by vedlo k dalšímu utrpení a na jehož změnu k lepšímu není naděje. Rozhodujícím důvodem je přitom soucit s trpícím.

K historii eutanázie

Pravěká společnost, žijící v krajně drsných podmínkách, byla prakticky nucena zbavovat se jedinců, kteří jí byli na obtíž. Praxe starověkého Řecka byla obdobná. "Obec mají tvořit jednotlivci duševně a tělesně zdraví" uvedl ve svém díle "O ideálním státu" Platon s tím, že ostatní se nechají zemřít.

Antická kultura, podobně jako mnohé orientální kultury, převážně neodsuzovala sebevraždu ani usmrcení z útrpnosti. Číše bolehlavu byla v Řecku uznávaným prostředkem. Starořečtí stoici chápali eutanázii jako právo na dobrovolný odchod ze života, když nemoc, staroba nebo jiné okolnosti už nedovolovaly důstojný život. Ve starověké Spartě házeli defektní novorozence ze skály. V Římě Seneca děkuje přírodě, že nám dala tisícero cest, jak ze světa odejít. Neváhá přitom volit formu bezbolestného odchodu ze života proti smrti v útrapách. Právo na milosrdnou, dobrou smrt obhajoval i Sokrates a Aristoteles.

Naproti tomu antická lékařská etika od počátku odmítala spolupůsobení lékaře k ukončení útrap umírajícího, jak bylo vyjádřeno i v textu Hippokratovy přísahy (viz dále).

Mnohem více však evropské myšlení a vytváření morálky ovlivnilo křesťanství, které bezvýhradně odsuzuje svévolný zásah proti životu druhého i proti životu vlastnímu. Tento pohled se udržuje ve většině států dodnes.

Renesanční myslitelé však tvrdili, že lékař má právo vysvobodit nevyléčitelně nemocného pacienta z utrpení.

Buržoazní revoluce umožnily otevřenější diskuse o problému eutanázie a tento problém je stále častěji diskutován i v dnešní době.

Je několik druhů eutanázie. Pro zjednodušení bych zůstala u základního rozdělení: eutanázie aktivní a eutanázie pasivní.

Eutanázie pasivní = lékař nad případem, který pokládá za beznadějný upouští od dalších radikálních zásahů a soustředí se už jen na variabilní léčbu, tiší bolesti, mírní jiné potíže, apod.

Aktivní eutanázie, velmi zjednodušeně řečeno, je eutanázie ve vlastním smyslu slova, kdy se ukončuje život, který není z nějakého důvodu považován za plnohodnotný. Při velkém zjednodušení se v případě aktivní eutanázie, de facto, jedná o sebevraždu, rozhoduje-li o sobě sám "pacient", o vraždu rozduje-li o něčí eutanázii někdo jiný - pokud společnost, pak by se to dalo přirovnat i k trestu smrti.

Dále se rozlišuje eutanázie vyžádaná, či dobrovolná - usmrcení osoby, která o usmrcení požádala, eutanázie nevyžádaná - navrhována pro ty, kteří o ni požádat nemohou. Jde o těžce defektní novorozence, jedince s těžkou duševní poruchou, retardované, anebo o osoby v bezvědomí. Eutanázie nedobrovolná je uskutečněna navzdory žádosti, aby se neprováděla.

Často se dnes hovoří o sebevraždě za lékařské asistence. Lékař obstará prostředky k vlastnímu usmrcení pro člověka, který o to požádal a který jich pak pro sebe použije. I když lékař sám usmrcení neprovádí, je jeho záměrem, aby poskytnutými prostředky došlo ke smrti. Na sebevraždu za lékařské asistence se lze proto dívat také jako na eutanázii.

Argumenty proti povolení eutanázie

Předně je důležité si uvědomit, že ať už je eutanázie zdůvodňována jakkoliv, vždycky je v sázce lidský život. Jde o záměrné usmrcení nevinného člověka, který neznamená pro nikoho nějakou hrozbu. To je tedy asi hlavní důvod, proč eutanázii neschválit, zdaleka však ne poslední.

Jistý vliv na odmítnutí eutanázie má určitě náboženská tradice, která se opírá o nedotknutelnost a posvátnost života.

Eutanázie porušuje šesté přikázání "Nezabiješ!", ale její uplatnění v širším měřítku by bylo projevem schizofrenie lékařského poslání. Také kodexy lékařské etiky skoro ve všech zemích světa zastávají názor, že eutanázie je pro lékaře neetická.

Světová lékařská asociace, udávající v lékařské etice mezinárodně krok, vypracovala dvě deklarace, jednu o eutanázii a jednu o sebevraždě za lékařské asistence. První z nich konstatuje: Eutanázie je ... neetická. To však nebrání tomu, aby lékař respektoval přání pacienta a dovolil, aby se v konečné fázi nemoci ponechal volný průběh přirozenému procesu smrti. V druhé deklaraci se praví: Sebevražda za lékařské asistence je stejně jako eutanázie neetická a musí být lékařským stavem zavržena. Nicméně právo odmítnout lékařskou péči je základním právem pacienta a lékař si nepočíná neeticky, i když respekt k takovému přání končí smrtí pacienta.

Přesvědčivým argumentem je poukázání na riziko narušení důvěry veřejnosti k lékařům. Při uznání práva na eutanázii si totiž nemůže být pacient jist, zda v kritické situaci nebude rozhodnuto o konci jeho života. Lidé v těchto situacích by mohli umírat s obavou, že u nich dojde k "usmrcení z útrpnosti".

Dalším důvodem nelegalizace eutanázie je obtížnost zaručit dané osobě, že bude moci svobodně vyslovit, nebo odmítnout souhlas. I jemná forma nátlaku totiž může ovlivnit rozhodnutí umírajícího, jehož emocionální situace není příliš stabilní a běžně se u něj prolínají pocity zmatku, hněvu, deprese, odporu, úzkosti, strachu, neporozumění a zbytečnosti.

Důležitým momentem, tím že se do dění dostává další osoba, je motivace této druhé osoby, její záměry, stav mysli, bezúhonnost a dobrá vůle. Pokud by šlo o lékaře, záleželo by na jeho profesionálních schopnostech. O eutanázii by totiž mohl být požádán lékař, který neposkytl, nebo nevěděl, jak poskytnout pomoc. Dovolit pak tomuto lékaři usmrcovat nebo asistovat při sebevraždě by mu mohlo dávat možnost první chybu umocnit zlikvidováním pacienta.

Zpochybnit lze i tzv. životní vůli, ve které se člověk vyjadřuje, za jaké situace už nechce být dále léčen, nebo resuscitován. Člověk totiž jinak míní o situaci, která možná nastane, a jinak, když nastala.

Eutanázie je také v rozporu se základním lidským právem na život. Toto právo se v průběhu dějin všeobecně uznávalo (i tehdy, kdy se široce porušovalo), a v každé zemi se chránilo statutárním právem a jeho tresty. V minulém století se zcela jednoznačně uznalo a formulovalo a to po roce 1948, když se ukázalo, v jakém rozsahu byla lidská práva potupena. Všeobecná deklarace lidských práv byla vypracovaná jako základní dokument vyjadřující poslání Spojených národů a pokud jde o lidský život, konstatuje, že "základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě" je "uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny". "Přirozená důstojnost" znamená, že hodnota lidského života je vnitřně daná a je znakem jeho hodnoty. "Nezcizitelný" znamená, že toto právo nelze nikomu vzít ani se ho vzdát. Deklarace také vyhlašuje, že "každý má právo na život" a že "všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování".

K nejsilnějším argumentům patří možnost zneužití a to, jak ze strany medicíny, tak ze strany příbuzných.

Ke zneužití eutanázie vedou i ekonomické důvody. Smrt je totiž levnější než léčba a tak není nijak obtížné si představit, že by zdravotní pojišťovny a společnosti zajišťující pečovatelskou službu raději platily za smrtící barbituráty než za léky, které pouze tiší bolest.

Medicína není stoprocentní, nemůže nikdy odhadnout pokud až je smrt bezbolestná.

Nemůžeme řídit všechny aspekty života a smrt k těm, které řídit nelze, určitě patří. Pokud nikdo neví, jaké to je, být mrtvý, kdo může říct, že mu bude po smrti lépe? Můžeme si myslet, že smrt je nicota, ale nevíme to. Měli bychom se proto smířit s tím, že ne pro všechny lidské problémy existuje řešení a ne do všech procesů života jsme oprávněni zasahovat.

Argumenty pro povolení eutanázie

K hlavním argumentům, kterými se ospravedlňuje eutanázie, patří snaha milosrdně zbavit člověka utrpení. Nepochybně většinu hlasatelů eutanázie k tomu vede upřímný soucit. Zastánci eutanázie chtějí dát průchod lidským právům, zvláště právu na respektování osobní autonomie, respektování práva zemřít, práva na soukromí. Dále se v eutanázii vidí osvobození jedince od nepřijatelně bídné kvality života. Argumentuje se i regulací nákladů na zdravotní péči. Ti, kteří zákon na schválení eutanázie prosazují, chtějí poskytnout člověku poslední pomoc, když selžou všechny jiné naděje, ale usilují tímto zákonem i zabránit každému možnému zneužití eutanázie.

Argumenty zastánců eutanázie jsou však často napadány a vyvráceny ze strany odpůrců.

Pod právem zemřít si zastánci eutanázie představují také něco jiného, než to, co je zakotveno v lékařské etice. V ní se totiž toto právo vztahuje k právu člověka na patřičnou péči, když umírá. To znamená, že lidem by se mělo dovolit zemřít, když umírají a když je v jejich zájmu zemřít. Mělo by jim být poskytnuto veškeré nutné pohodlí a jejich umírání by se nemělo zbytečně prodlužovat a zdržovat. Zastánci eutanázie si však právo zemřít vykládají ve významu práva být usmrcen na požádání a ve významu práva druhé osoby usmrtit, je-li o to požádaná. Taková práva však neexistují.

Hlavní oponenty vidí zastánci eutanázie v církvích, zvláště pak v katolické církvi.

I když některé názory zastánců eutanázie zní logicky, měl by se každý člověk, zamyslet na uzákoněním, protože by to mohlo přinést nebezpečné morální, právní a sociální důsledky. Kromě toho by se eutanázie týkala každého občana. Bylo-li by povoleno, aby se nevinnému člověku legálně vzal život, protože ztratil svou hodnotu, došlo by k tomu, že principy, které dnes chrání život každého nevinného člověka, by byly zrušeny.

Lékařská etika

Lékař má v rukou lidský život a to mu dává velkou zodpovědnost, proto jsou na něj kladeny tak vysoké nároky, chtěli bychom aby byl neomylný. K této práci přikládám pro názornost ukázky znění několika dokumentů týkajících se lékařské etiky a práv pacienta:

Etický kodex lékaře

Etický kodex České lékařské komory z r.1991 je doposud posledním z řady mravních zákoníků pro lékaře. Řadu zahajuje Hippokratova přísaha, od níž je odvozena většina přísah, které skládají lékaři při promoci.

Etický kodex ČLK odpovídá na tradiční závazné a diskutované otázky nejen v lékařské, ale i v široké veřejnosti. Jsou to otázky, týkající se lékařského tajemství, přípustnosti interrupce a eutanázie, zavedení nového způsobu léčení aj. reaguje však i na problémy nové, jako např.na morální stránku transplantací a na morální otázku výkonu lékařského povolání v rámci tržního hospodářství.

…povinností lékaře je péče o zdraví jedince i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.

Úkolem lékaře je zachovat lidský život, chránit zdraví…mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu…či osobní pocity lékaře.

Lékař u smrtelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení nevtíravou lidskou ochotou chápat a sdílet jejich pocity až do konce.

Vůči nevyhnutelné a bezprostředně nastávající smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat lidský život za každou cenu. Eutanázie a asistované suicidium nejsou přípustné.

Doktorská sponse
fakulty lékařství University Karlovy v Praze:

SLÍBÍTE TEDY České republice a jejímu lidu:

především, že si budete vědomi poslání vědy pro společnost a že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu všeho lidu a své povinnosti budete konat řádně, svědomitě a ochotně s plným vědomím své odpovědnosti a budete stále prohlubovat vědecké poznání a v něm pokračovat;

dále, že budete podle svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu. Dále, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a že při každém jednání se zdravým a nemocným budete mít na mysli jen dobro člověka, že to, co uvidíte v životě lidí nebo uslyšíte při provádění svého povolání neb i mimo ně, nebudete dále rozšiřovat a zamlčíte všem nepovolaným;

Přísaha Hippokratova

Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei i při všech bozích a bohyních a dovolávám se jejich svědectví, že podle svých sil a svědomí budu tuto přísahu a tyto závazky řádně zachovávat. Svého učitele v tomto umění budu ctít stejně jako své rodiče a vděčně mu poskytnu všechno nutné, ukáže-li se toho potřeba; také jeho potomky budu pokládat za bratry a budou-li se chtít naučit tomuto umění, vzdělám je v něm bez nároku na odměnu a jakékoliv závazky. Rovněž umožním jak svým synům a dětem svého učitele, tak žákům, kteří se slavnostně zavázali lékařskou přísahou, aby se podíleli na výuce a přednáškách i celé vědě, jinému však nikomu. Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu; zachovám vždy svůj život i své umění čisté a prosté každé viny. Neprovedu řez u žádného nemocného, který trpí kameny, ale odevzdám ho mužům v tomto oboru zkušeným. Ať přijdu do kteréhokoliv domu, vejdu tam jen ve snaze pomoci nemocným vyhýbaje se všemu podezření z bezpráví nebo z jakéhokoliv ublížení. Stejně tak budu vzdálen touhy po smyslových požitcích se ženami a muži, jak se svobodnými tak s otroky. Uvidím-li nebo uslyším-li při své lékařské praxi nebo v soukromém životě lidí něco, co by mělo být utajeno, pomlčím o tom a zachovám to jako tajemství.

Budu-li tuto přísahu zachovávat a řádně plnit, nechť je mi dopřáno žít navždy šťastně, požívat úcty u všech lidí a těšit se z plodů svého umění. Jestliže ji však poruším a poskvrním, staniž se mi pravý opak.

Práva pacientů

  1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.
  2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
  3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí.Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.
  4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
  5. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření s léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
  6. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby, jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.
  7. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
  8. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
  9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu.Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
  10. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.
  11. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

-------------------------------------------

Etický kodex "Práva pacientů" navrhla, po připomínkovém řízení definitivně formulovala a schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České Republiky.

Tato práva pacientů jsou prohlášená za platná za dnem 25.února 1992

Závěr

Základní otázka zní: "eutanázii - ano či ne?". Má odpověď: ano za určitých okolností a rozhodné ne za jiných okolností. Obávám se však, že lidstvo bude v budoucnu donuceno okolnostmi, aby eutanázii přijalo. Asi jako nutné zlo. Podobně jako byl přijat trest smrti nebo potraty.

Budu se držet definice nejstarší: euthanasie = dobrou, lehkou smrt (někde se to ovšem uvádí dokonce doslova jako "milosrdná smrt"). Ale smrt je stále smrt, smrt = konec života, nenávratný proces. Eutanázie není jen o smrti, je to především o umírání. Je to o tom, zda umírání usnadnit nebo neusnadnit. A když usnadnit, tak jak to v praxi realizovat a právně podepřít - legalizovat. V někde jsem četla, že eutanázie je zmírňování utrpení, bolesti, a když onu bolest utlumíme léky, tak prý není vlastně vůbec důvod, proč se o eutanázii bavit…

Hodnocení referátu Profesionální etiky + Eutanázie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. listopad 2007
  7 757×
  3019 slov

Komentáře k referátu Profesionální etiky + Eutanázie

x.stanley5 x.ff(zavináč)seznam.cz
Eutanazie-nemusi byt vzdy rizena a podrizena lekarskemu dohledu!