Církev a politika

Bible a politická autorita

V Ježíšových dobách byl židovský národ podroben římské  okupační moci; přesto Římané nechali židovskému státu určitou  svébytnost. Osvobození od římské nadvlády bylo společným přáním  všech vrstev a skupin národa, který se cítil být podřízen jen  Boží vládě. Náboženské a politické úsilí bylo těsně propojeno;  jak se však chovat vůči pohanskému státu, bylo zodpovídáno  různě. Nejradikálnější byli zelóti („horlivci“), kteří chtěli  nadvládu Římanů setřást ozbrojeným odporem. Na druhé straně  byly velekněžské kruhy (saduceové) ochotni ke spolupráci  s Římany, zatímco farizeové sice snášeli cizí pány, ale věrným  plněním zákona se podřizovali Bohu a od něj čekali osvobození.

Ježíšovu odpověď na otázku po dani císaři, kterou musel  platit každý Žid (daň z hlavy), musíme chápat v dobovém  kontextu. Mince s vyobrazením císaře obsahuje nárok na jeho  božské uctívání - zélóti proto odmítali daň platit, ostatní  platili s odporem. Kdyby Ježíš s placením souhlasil, zpochybnil  by své učení o Boží vládě, kdyby odmítl, mohl být zažalován  jako rebel a odsouzen. Ježíš ve své odpovědi (Mk 12,17) uznal  právo státu na to, co mu přísluší, ale omezil ho nadřazeností  Boha - povznesl se nad politický aspekt a prohlásil Boží právo  za vyšší (Mk 10,42-44). Tam, kde stát vykonává svou moc  k prospěchu všech, stojí ve službách Božích a může si činit  nárok na respekt a poslušnost.

Sv. Pavel vyzýval v duchu Ježíšova postoje římské křesťany,  aby se podřídili nadřízené státní moci (Řím 13,1-7) - občané  jsou vázáni poslušností vůči státní autoritě, protože tato  autorita stojí ve službě Boží (13,4n). Zde je ale současně  zřetelně formulovaná výhrada: stát je odpovědný Bohu a nesmí se  absolutisticky vyvyšovat. Jeho úkolem je chránit dobré  a trestat zločince. Pokud ale stát překročí svou kompetenci,  zaniká ve vztahu k němu povinnost poslušnosti.

Židovská velerada zakázala hlasatelům křesťanství, apoštolům  Petrovi a Janovi, kázat ve jménu Ježíše. Oni však odpověděli:  „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali  Vás, a ne jeho“ (Sk 4,19), „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“  (Sk 5,29). Ostře odmítavé formulace se objevují v souvislosti  s antickým povyšováním panovníků k božské důstojnosti (apoteoza  panovníků). Jeruzalémská obec viděla hrozný konec krále Heroda  Agrippy I. jako trest Boží za jeho rouhavý požadavek být bohem  (Sk 12,19-23).

V různých výpovědích NZ se ukazuje, že stanovisko prvotní  církve k politické moci bylo rozdílné. Pokud se politická  garnitura neobracela proti Božímu právu, žili křesťané jako  věrní občané státu. Jakmile však byla státní moc zneužita,  pociťovali křesťané povinnost odmítnout státu poslušnost. Boží  autorita tak vždy stála výše než autorita státu.

Základy a cíle moderního politického společenství

V prvních staletích církve bylo faktorem politického pořádku  v okolí křesťanů „Imperium Romanum“. Císař si nárokoval Božskou  autoritu (Kaisar Kyrios - Christos Kyrios). Po konstantinovském  obratu se postavení křesťanů radikálně změnilo: křesťanství se  stalo státním náboženstvím impéria.

Od té doby se rozvíjel vztah křesťanské víry a politiky. Ve  středověku vedl k propojení církve a politického společenství  (Svatá říše římská německého národa). Po reformaci došlo  k rozpadu náboženské jednoty křesťanů, který vyvolal politické  rozdrobení Evropy a vznik absolutistického modelu státního  zřízení. Ve 20. století vznikla koncepce moderního, suverénního  státu založeného na národním principu.

Podstatný význam pro vývoj moderního státu má idea lidských  práv. Ve svobodném právním státě je zrušen dřívější stavovský  řád, je nastolena rovnost všech občanů před právem.  V pluralistické společnosti zajišťuje stát jednotlivci  i náboženským institucím náboženskou svobodu i svobodu vyznání.

V pojetí státu jsou přesto i dnes značné rozdíly (viz vznik  státu - patriarchální, mocenské, náboženské a smluvní pojetí,  David, R.: Politologie, Olomouc 1995, str. 60), které formují  vztah k náboženství jako fenoménu. V některých státech zavazuje  ústava k neutralitě (ne k indiferenci), jiné státy formované  jedinou ideologií si i přes náboženskou svobodu garantovanou  ústavou činí nárok na celého člověka (např. ČSSR do r. 1989).

Církev (jako společenství věřících) si sice nemůže dělat  nárok na vlastní mandát o konkrétním ztvárnění politického  společenství, ale její náboženské poselství usiluje o to, aby  se lidské soužití mohlo naplnit humánním způsobem.

Podle lutherského pojetí je stát ustanovením Božím. Odpadem  od Boha jsou lidé v nebezpečí sami sebe zničit, proto Bůh  dosadil jinou sílu k jejich zachování - stát. Státem chce Bůh  uchovat své stvoření, on je udržovatelem Božího řádu. Má se  stále starat o zlepšování životních poměrů. Protože jeho řád  spočívá na Božím zákoně a přikázání, musí být právním státem.  Křesťané nesou ve státě odpovědnost, ale ani ho neposvěcují,  ani ho nečiní protistátním postojem.

Proti tomuto teologickému zdůvodnění existence státu se  staví novější reformované pojetí. Podle něho jeho oprávněnost  vyplývá z možnosti sjednocovat občany. Stát je lidsko-světskou  veličinou. Jedná sice podle božského nařízení, ale sám není  žádným božským řádem. (Srv. k tomu Evangelický katechismus pro  dospělé, 751n.)

Katolické sociální učení vychází ve svém pojetí státu  z toho, že Bohem stvořená lidská osoba je prapůvodem a cílem  společenského života. Člověk je tvor společenský (řec. zoon  politikon), je odkázán na společnost. Pro zdar svého života  musí spolupracovat s jinými lidmi, vytváří proto společenství  (rodinu, svazy atd.). Nejvyšší a konečnou formou je  společenství politické (stát), jehož úkolem je starat se  o všechny, zajišťovat obecné blaho (srv. GS 74).

K jeho udržení musí existovat politická autorita, která vždy  musí sloužit hodnotovým cílům jednotlivců a společenských  skupin.

Vůdčími principy politického společenství a politické  autority jsou tedy důstojnost člověka jako základní princip a  obecné blaho jako princip cílový. K tomu přistupují jako  principy společenského řádu ještě princip solidarity (vztah  jedince ke společnosti a naopak) a subsidiarity (větší  skupiny/instituce mají povinnost pomáhat jednotlivcům/malým  skupinám).

Tyto principy, které se zformulovaly v katolické sociální  nauce koncem 19. stol. a počátkem 30. let 20. stol., jsou dnes  všeobecně uznávány. Jsou namířeny proti jednostrannostem  individualismu a kolektivismu.

Z toho, co bylo řečeno pak vyplývá, že nejspíše vhodnou  formou vlády je demokracie. Ale i v ní je třeba dát pozor na  skrytá nebezpečí, spočívající např. v tom, že parlament  rozhoduje o mravních otázkách, jejichž řešení přísluší svědomí.  Nebezpečí vzniká i tehdy, když jsou přehlížena či potlačována  práva menšin, když je diskriminována církev nebo když zájmové  svazy vyvíjejí nespravedlivý nátlak na členy parlamentu.  Rozhodování v demokratickém systému proto musí být rozloženo do  několika mocí (legislativní, exekutivní, justiční), které se  navzájem korigují a vyvažují.

Církev a stát

Po dlouhou dobu nebyl vztah církve a státu bezproblémový.  Vývoj státu k jeho modernímu sekulárnímu pojetí a především ke  svobodné státoprávní demokracii umožnil vidět vztah víry  a politiky i církve a státu objektivněji než v minulosti.

Druhý vatikánský sněm prohlásil, že stát a církev jsou ve  své oblasti jeden na druhém nezávislí a autonomní. Obě  společenství - z různého titulu - slouží osobnímu  i společenskému povolání člověka. Tuto službu budou tím lépe  vykonávat, čím kvalitněji budou spolupracovat (GS čl. 76).

Církvi jde o spásu člověka k oslavě Boha skrze následování  Krista. Tato spása má základ v hlásání Božího království, v  životě, smrti a zmrtvýchvstání JK. Dějiny světa a proces spásy  jsou spolu vzájemně spojeny, ale nedají se převést na světský  systém, kterým by člověk mohl disponovat. „Boží stát“ nemůže na  zemi existovat. Proto církev není povolána plánovat a vytvářet  pozemské vztahy v oblastech politiky a hospodářství. Přispívá k  rozvoji spravedlnosti a lásky ve společnosti, otevřeně  kritizuje, jestliže politické poměry odporují důstojnosti  člověka (srv. GS 63; 76).

Proto se křesťan jako občan nesmí distancovat od politické  odpovědnosti. Spolu se všemi lidmi dobré vůle má za úkol  kritizovat a upozorňovat politiky na jejich ústavní povinnost  vůči základním právům. Má do společnosti vnášet humánní  představy o hodnotách, pomáhat znevýhodňovaným lidem/skupinám,  spolupracovat se státem na společných úkolech (školství,  nemocnice, sociální sféra...).

Protest a odpor ve svobodném demokratickém státě

V demokratickém státě jsou výkon a kontrola státní moci na  sobě nezávislé a jsou vázány na právo, které omezuje libovůli  jednání politické moci i občanů.

Při překročení mezí nebo zneužití moci vládou existuje mnoho  různých legálních prostředků k zabránění zneužití moci:  politická opozice ve svobodě názorů a tisku, svobodě  shromažďování. Občané i skupiny občanů se mohou obracet na  ústavní soud a existující parlamentní opozice může požadovat  veřejné politické vyšetřování. Jako kontrolní a vyvažující  nástroj k opravě určitých rozhodnutí mohou být v určité míře  použity i tzv. plebiscitní prvky (referenda, petice).

Odboj proti nespravedlivé moci

Ve výjimečné situaci, kdy byly vyčerpány všechny legální  prostředky protestu a odporu a kdy nezůstává již žádná jiná  možnost, než projevit odpor násilným aktem, je porušení práva  (akt občanské neposlušnosti) sice ilegální, ale může být  morálně legitimní. Opravdovost přesvědčení a sledovaného záměru  je vyjádřena i tím, že se počítá se sankcemi za spáchané  porušení zákona.

Katechismus katolické církve v tomto smyslu uvádí: „Odpor  vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním,  jen když jsou splněny všechny následující podmínky:

  1. v případě jistého závažného a dlouhotrvajícího porušování  základních práv;
  2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými  cestami;
  3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky;
  4. když je oprávněná naděje na úspěch;
  5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení“ (2243).

Podle církevního učení je plně oprávněné to, že trpící  útiskem mohou použít všechny morálně povolené prostředky  (nenásilný odpor v duchu evangelia, vychází se z lidské  důstojnosti a svobody) k tomu, aby dosáhli vzniku takových  struktur a institucí, ve kterých budou skutečně respektována  jejich práva.

Nenásilnost je také myslitelná jako další cesta a strategie  (Mahátma Gándhí, Martin Luther King). Úspěšnost této cesty  závisí na tom, zda je vládnoucí garnitura ochotna a schopna  změnit nespravedlivé poměry.

Pokud je některý národ tak zotročen, že nenásilí je  neúčinné, je možné po krachu jiných forem odporu (pasivní  odpor) sáhnout po násilí (Populorum progressio čl. 31).

 

Bible (Ekumenické vydání z r. 1985), Praha 1991.
David, R.: Politologie, Olomouc 1995.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Katechismus katolické církve, Praha 1995.
Pavel VI.: Populorum progressio, Vatikán.
Pius XI.: Quadragesimo anno, Vatikán.
Život z víry - Překlad 2. dílu katolického katechismu pro  dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České  Budějovice 1998.

Hodnocení referátu Církev a politika

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  16. květen 2017
  2 033×
  1774 slov

Komentáře k referátu Církev a politika