Evropská unie

Evropská unie – úvod

Počátek této práce věnuji vysvětlení pojmu Evropská unie (EU).
Evropská Unie je společenství demokratických států,spojených zásadami svobody, právního státu a úcty k lidským právům, jež se rozhodly vzájemně spolupracovat a postupně se integrovat v národní strukturu, která je výhodná pro všechny zúčastněné země. Cílem těchto integračních procesů bylo především zajistit mír a bezpečnost na kontinentu zpustošeném druhou světovou válkou. Významným motivem sbližování byla touha Německa a Francie už nikdy spolu neválčit a zajistit trvale přátelské vztahy mezi oběma národy. Důležitým aspektem evropské integrace byl i rozměr ekonomický. Propojování národních ekonomik mělo přispět k řešení ekonomických problémů a přinést prosperitu. EU v současnosti tvoří tři pilíře.
Prvním jsou těsně integrovaná původní Společenství uhlí a oceli ( ESUO ),Evropské hospodářské společenství ( EHS ) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM ). V rámci Společenství fungují společné politiky, orgány nadstátního charakteru a platí v nich tzv. komunitární právo nadřazené právu národnímu. Základem těchto Společenství je jednotný trh bez vnitřních hranic.
Druhý pilíř EU tvoří společná zahraniční a bezpečnostní politika.

Třetím pilířem je spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí. Se vznikem EU se také
zavedlo občanství Unie: každá osoba, která je příslušníkem členské země, se zároveň
občanem Unie. Občanství Unie však nenahrazuje státní příslušnost členského
státu, nýbrž ji doplňuje.

3
2.POJEM integrace a vývoj evropské integrace

Integrací se rozumí proces spojený s odstraňováním bariér, které ztěžují vzájemné obchodní styky ( cla a jiné obchodní překážky ) mezi státy. Dochází tím ke slučování jinak oddělených národních trhů, takže vzniká větší, rozsáhlejší trh přinášející výhody všem zúčastněným státům, které si však ponechávají svou samostatnost. Ekonomický přínos integračního spojení zemí je na první pohled patrný.Při větším trhu lze vyrábět větší objem produkce, podniky mohou dosahovat optimálního rozsahu výroby. Vzniká příležitost více snižovat náklady, prohlubovat specializaci, a tím i zvyšovat produktivitu práce. Přínos není jenom ekonomický. V západní Evropě byly po druhé světové válce významným stimulem k rozvoji integrace také pohnutky politické, snaha odstranit ekonomický základ a příčiny konfliktů mezi zeměmi, které ve 20. století přerostly ve války. Šlo o nalezení cest a prostředků, které by nahradily dřívější soupeření dvou významných zemí, Francie a Německa, mírovou spoluprací.
V západní Evropě k tomu přistoupil ještě další podnět, který též souvisel s důsledky druhé světové války. Pozice západní Evropy byly oslabeny vzhledem k tomu, že ve světě začaly dominovat dvě supervelmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. Proces integrace měl posílit postavení západoevropských zemí v Evropě ( vůči SSSR ) a ve světě ( vůči USA a později vůči Japonsku ). V padesátých letech sehrála důležitou roli při rozvíjení evropské integrace francouzská diplomacie. Chopila se příležitosti vést západní Evropu, a zvrátit tak převahu Velké Británie v prvních poválečných letech. Francii se dostalo podpory ze strany Belgie, Lucemburska a Nizozemska, ale také ze strany států ve druhé světové válce poražených, a to SRN a Itálie. Francouzské politice se dostalo podpory ze strany USA. Integrační procesy probíhají v celém světě, ale v Evropě, na rozdíl od jiných kontinentů, dospěly mnohem dále a kladou mnohem dále a kladou si také mnohem náročnější cíle. Integrační proces prochází vývojovými stadii od nižších k vyšším:
1.Pásmo volného obchodu
Příkladem může být Středoevropská oblast volného obchodu ( CEFTA ), jejímž členem je také Česká republika, nebo Severoamerická oblast volného obchodu ( NAFTA ),zahrnující Kanadu, USA, Mexiko či Evropské sdružení volného obchodu ( ESVO ), které vzniklo

4
v roce 1960 z iniciativy Velké Británie.
V tomto integračním stupni příslušné země odstraňují celní a jiné překážky vzájemného obchodu,které se někdy týkají všech výrobků, někdy jen průmyslových. Vůči třetím nezúčastněným zemím si každá členská země upravuje své obchodní vztahy samostatně. To znamená,že navenek si každá země udržuje vlastní celní sazby.

2. Celní unie
Odstraňují se nejen obchodní bariéry zúčastněných zemí, ale také se zavádí společná cla vůči třetím zemím. Žádná členská země celní unie si nemůže upravovat cla podle vlastních potřeb. Vůči třetím zemím jsou všechny členské země v rovném postavení.

3. Společný trh
Společný trh zavádí vedle volného pohybu zboží, jak je tomu v celní unii, také volný pohyb tzv. výrobních faktorů, především sil a kapitálu. Všechny osoby zúčastněných zemí se mohou volně pohybovat po teritoriu zemí společného trhu nejen jako turisté, ale i jako pracovníci s právem ucházet se o zaměstnání v jakékoliv zemi, s právem usadit se v ní, pracovat a žít. Společný trh tedy znamená, že se odstraňují veškeré bariéry volného pohybu zboží, služeb a kapitálu mezi zúčastněnými zeměmi. Až do této fáze dospěl zatím integrační proces v západní Evropě.

4. Hospodářská a měnová unie
Volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu navíc doplňuje ještě jednotná měna.Po vytvoření společného trhu se tím odstraňuje poslední „rušivý faktor“, a to kolísání kurzu měn členských zemí, což komplikuje jejich obchodní vztahy a pohyb kapitálu mezi zeměmi. V této fázi se začíná provádět společná měnová politika, jejímž nositelem je nově zřízená společná centrální banka. Hospodářská a měnová unie je v současnosti hlavním cílem společného úsilí členských zemí Evropské unie. Rokem 1999 začíná přechod k Hospodářské a měnové unii v těch zemí, které splnily stanovené ekonomické podmínky (tzv. konvergenční kritéria). Čtyři státy – Velká Británie, Švédsko, Dánsko a Řecko do této unie nevstoupily. Řecko dodatečně uvedená kritéria postupně splnilo a vstoupilo do měnové unie 1.1.2001.
5
Jedinečnost integrace spočívá v tom, že se pokouší sdružit státy s vlastní dlouhou historií, kulturou a tradicemi, které sice mají řadu společenských rysů, ale zároveň se v mnoha směrech odlišují. Cílem evropské integrace je vytvořit z Evropy kontinent míru, vyloučit válku jako prostředek řešení konfliktů mezi členskými zeměmi a přispět k mírovému vývoji na celém evropském kontinentě.
Západoevropská integrace vznikla a největší rozvoj zaznamenala v období studené války. Vojenská a ideologická hrozba Sovětského svazu ( komunismu )na jedné straně a podpora Spojených států na straně druhé působily jako důležité stmelující a sjednocující faktory. Integrační proces po druhé světové válce se vyvíjel postupně a s obtížemi. Je kompromisem mezi dvěma odlišnými přístupy k integraci.
První přístup
Usiluje o hlubší integraci vedoucí k jednotné Evropě, o stále větší sdílení suverenity a vytvoření nadstátních institucí až po Hospodářskou a měnovou unii se společnou měnou v oblasti ekonomické a politickou unii v oblasti zahraniční politiky a obrany. Podporují ho zejména státy Beneluxu (Belgie,Nizozemí,Lucembursko), Francie, SRN, Itálie.
Druhý přístup
Klade důraz na vytvoření oblasti volného obchodu oblasti ekonomické a na mezivládní spolupráci v oblasti politické při zachování státní suverenity členských zemí. Prosazuje ho Velká Británie, která měla podporu zejména skandinávských zemí.
Dva základní přístupy k integraci vyústily ve vytvoření dvou integračních organizacích, a to struktur s nadnárodními institucemi a sdílenou suverenitou, které nesou Evropská společenství, tj :
Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO – 1951 )
Evropské hospodářské společenství (EHS – 1957 )
Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM – 1957) na druhé straně to je
Evropské sdružení volného obchodu ( ESVO – 1960)
Zakládajícími členy ESVO bylo sedm států – Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko, a Velká Británie. Později přistoupily též Finsko, a Island.
V západní Evropě převážil koncept těsnější a hlubší integrace prosazovaný v rámci Evropských společenství. ESVO ztrácelo význam a vliv. Jeho nejvýznamnější členské státy počínaje Velkou Británií požádaly o členství v Evropských společenstvích a z ESVO
6
vystoupily. Mezi stoupenci hlubší integrace nacházíme několik přístupů:
1.Neofunkcionalistická koncepce znamená,že evropská integrace je vědomým procesem, který začíná v ekonomice, neboli v jejích sektorech a postupně přerůstá a završuje se integrací politickou(typické pro Evropu)
2.Federalistická koncepce znamená, že státy se sjednotí politicky a ekonomická integrace nastává následně (typické pro USA)
3.Mezivládní koncepce zahrnuje modely usilující o institucionalizovanou spolupráci suverénních subjektů (států), tzn.,že vlády spolupracují na základě mezinárodní organizace či smlouvy a jsou vnímány jako další aktéři mezinárodních vztahů. Nadvládní orgány jsou chápány ve smyslu administrativní správy, která umožňuje aktivity členských zemí.
Evropská integrace prochází střídavě fázemi rozvoje a útlumu. Závisí to jednak na konkrétní politice jednotlivých, zejména velkých, členských států, jednak na vývoji průmyslového cyklu. V období ekonomického poklesu obvykle dochází k útlumu integrační aktivity. Přes tento složitý vývoj dosáhla evropská integrace významného pokroku, a to zejména v oblasti ekonomické.
V mnoha směrech byla naplněna vize zakladatelů sjednocené Evropy – mezi nimiž hráli významnou úlohu JEAN MONET ( předseda Státní plánovací komise Francie); K. ADENAUER (kancléř SRN); P.H. SPAAK ( premiér Belgie); A. SPINELLI ( politik Itálie); de GASPERI (premiér Itálie) a další.
Integrační proces přinesl do politického vývoje v západní Evropě zásadní změny. Došlo k usmíření a ke spolupráci Francie a Německa.

7
POČÁTKY A VÝVOJ INTEGRACE

Úvahy o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již dlouhý čas, přičemž významným impulsem pro vzedmutí těchto názorů byla zejména tragédie I. světové války, která postihla především evropský kontinent způsobem do té doby nemyslitelným. Víra v nutnost zabránit opakování katastrofy takového rozsahu se stala živnou půdou pro unifikační myšlenkové proudy, v nichž se začaly objevovat hlasy volající po integraci všech evropských států (často na federálním základě - tedy vytvoření Spojených států evropských po vzoru USA). Jejich vyjádřením se stala kniha "Paneurope" Richarda Coudenhove-Kalergiho vydaná r. 1923 a na ni navazující panevropské hnutí, které ovlivnilo mnoho význačných osobností meziválečné i poválečné éry.
Snahám o politické sjednocení Evropy však nebyla nakloněna situace ani tehdy, ani po II. světové válce, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu britského politika Winstona Churchilla dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu. V souvislosti s realizací tzv. Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy a následným vznikem Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci, jejímž cílem bylo koordinovat právě pomoc poskytovanou podle Marshallova plánu, se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, ke které mnoho vlád přistupovalo se zjevnou neochotou, by se schůdnější mohla stát cesta jednotlivých kroků, zejména v hospodářské oblasti.

8

50.léta-Evropské společenství uhlí a oceli
Oficiálním vyjádřením tohoto pojetí se stalo prohlášení francouzské vlády ze dne 9. května 1950, jež se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí jako Schumanova deklarace. Obsahem byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Prvními zeměmi zúčastněnými v tomto projektu měly být Francie a Německo jako dva státy, jejichž často nedobré vztahy byly po celá staletí nebezpečím pro stabilitu celého kontinentu. Tato výzva se setkala s kladnou odezvou a 18. dubna 1951 byla šesti evropskými státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková republika Německo) podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jež vstoupila v platnost 27. července následujícího roku.

Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to skrze společný trh, na němž by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států. Další významnou rolí, pochopitelnou vzhledem k poválečným souvislostem, byla kontrola průmyslových odvětví (zejména německých), která byla v té době nejvýznamnějším sektorem pro válečné hospodářství.
K prohloubení spolupráce mezi šesti státy Společenství a nepřímo i k další mezinárodní kontrole v té době se remilitarizující SRN měla sloužit Smlouva o Evropském obranném společenství, podepsaná v Paříži 27. 5. 1952, kterou ovšem v roce 1954 odmítl ratifikovat francouzský parlament. Její úlohu proto částečně převzala Západoevropská unie, ve stejném roce přetransformovaná z dříve založené Západní unie spolu se současným přijetím Itálie a SRN.
9

1957-Evropské hospodářské společenství a Euratom
Po tomto neúspěchu se rozšířily obavy o další osud integrace. Jako reakci předložily země Beneluxu dne 20. května 1955 ostatním členům ESUO memorandum s návrhy na další rozvoj integrace zaměřený do hospodářské oblasti. Messinská jednání šesti ministrů zahraničí členských států ESUO na počátku června 1955 doporučila na základě tohoto návrhu vytvořit výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání výboru byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena na benátském setkání 29.5. 1956. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Obě smlouvy byly šesti státy zúčastněnými na ESUO podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958.
Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států. ESAE, jak již z jeho názvu vyplývá, je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie. Vzhledem ke shodné členské základně všech tří společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství. Již krátce poté, v šedesátých letech, se začaly objevovat dvě základní tendence dalšího vývoje Evropských společenství, ovšem neuskutečnilo se ani rozšíření teritoriální (především s ohledem na negativní postoj, který zaujal francouzský prezident de Gaulle vůči přijetí Spojeného království), ani rozšíření spolupráce nad původní programový rámec zakládajících smluv. Určitým posunem vzhledem k zahraničním vztahům (a jako předznamenání pozdějších procesů) bylo jen sjednání dohody o přidružení s Řeckem r. 1961 s dobou trvání 20 let a poté s koloniemi a závislými územími členských států dne 20. 7. 1963 v kamerunském Yaoundé.
10
Významnou změnou směrem k integraci však prošly orgány všech tří Společenství. Ačkoli měla již od roku 1958 společné Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr, ostatní orgány (Rada ministrů, Komise (u ESUO Vysoký úřad) byly pro každé společenství samostatné. Dne 8. 4. 1965 byla podepsána tzv. Slučovací smlouva vytvářející jednotné orgány pro všechna Evropská společenství, která vstoupila v platnost 1. 7. 1967. Přelom let 1965-6 byl také poznamenán konfliktem ohledně rozhodování v závažných otázkách, který byl urovnán tzv. Lucemburským kompromisem. Ten v případech "velmi důležitých zájmů jedné nebo více členských zemí" stanovil vyloučení rozhodování většinového ve prospěch jednomyslnosti.
1968- Dobudování celní unie
Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník.
V roce 1970 došlo k dalšímu posunu. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy výdaje Společenství byly hrazeny prostřednictvím příspěvků členských států, získala Společenství samostatné příjmy, plynoucí do jejich rozpočtu automaticky z každého členského státu - tedy již příjmy trvalé, nezávislé na vůli států je poskytovat - jejichž zdroji byly především celní dávky a část daně z přidané hodnoty. V červnu byly zahájeny rozhovory o přistoupení s dalšími čtyřmi státy (Dánskem, Irskem, Norskem a Spojeným královstvím), jež byly uzavřeny 22. 1. 1972 podpisem Smlouvy o přístupu. V říjnu téhož roku byla přijata tzv. Davignonova zpráva, která se stala základem pro spolupráci a koordinaci zahraniční politiky členských států ve všech důležitých otázkách.

11
1973- První rozšíření
Prvního rozšíření se Evropská společenství dočkala 1. ledna 1973. Novými členy se staly Dánsko, Irsko a Spojené království (norské přistoupení se neuskutečnilo z důvodu zamítavého referenda). V průběhu tohoto procesu byly přijaty dvě základními zásady, provázející od té doby každé rozšíření:
· povinnost nových členů přejmout principy Evropských společenství a dosud vydaných politických a právních aktů (v terminologii ES obecně zvaných acquis communautaire) přistupujícími státy;
· bezprostřední změny v institucích Společenství.
Na pařížském summitu v prosinci 1974 byla přijata deklarace zřizující Evropskou radu, jež se měla scházet třikrát ročně jako platforma pro rozhodování základních politických otázek a řešení nejvážnějších problémů v rámci ES. Zároveň byl odsouhlasen záměr obsazovat Evropský parlament (EP) v přímých a všeobecných volbách. Parlament se tak měl stát významným prostředkem demokratizace složení orgánů Společenství. První volby do Evropského parlamentu na základě všeobecného a přímého volebního práva se konaly v červnu 1979.
V roce 1975 byla podepsána smlouva zřizující společný Účetní dvůr Evropských společenství a rozšiřující pravomoci EP v rozpočtových otázkách. Vstoupila v platnost o dva roky později.
V druhé polovině sedmdesátých let se Evropská společenství zaměřila především na harmonizaci jednotlivých ekonomických odvětví v souvislosti se svým rozšířením, stabilizaci hospodářství po ropných šocích a vyjednávání v mezinárodně-ekonomických vztazích. Významnou skutečností, reagující na rozpad světového finančního systému, se stalo vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na Mechanismu směnných kursů (ERM) a společné Evropské měnové jednotce (ECU) na konci roku 1978 v rámci bruselského jednání Evropské rady a jeho následné spuštění k 13. březnu následujícího roku.
12
80. léta - Jižní rozšíření a dobudování Jednotného vnitřního trhu

Na počátku roku 1981 se desátým členem Evropských společenství stalo Řecko, nejjižnější a nejchudší členská země Společenství.
Změny, které proběhly v sedmdesátých letech, znamenaly ve svých důsledcích nebezpečí stagnace integračního procesu - ropné šoky a další vývoj ve světové ekonomice spolu s větším rozpětím úrovně rozvoje a ekonomické struktury členských států (spolu se zvýšením počtu jejich zástupců v orgánech Společenství) kladly stále větší nároky na společnou ekonomickou spolupráci a na rozhodovací proces. Tyto obtíže se však nakonec staly podnětem pro prohloubení integračních snah v polovině let osmdesátých. Téměř současně se vstupem Španělska a Portugalska v roce 1986 byly, především za účelem dokončení jednotného vnitřního trhu, přijaty další dva významné dokumenty:
· "Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992", jež přinesla důkladnou analýzu situace a ukázala, že na cestě ke skutečnému jednotnému trhu stojí tři skupiny překážek:
1. fyzické - překážky na hranicích mezi členskými státy, bránící skutečně volnému pohybu zboží a osob;
2. technické - existence různých technických standardů v každém členském státě přispívalo k roztříštěnosti trhu;
3. daňové - různé systémy nepřímého zdaňování, zejména sazby daně z přidané hodnoty si vynucovaly hraniční kontroly.
K odstranění těchto základních problémů byl zároveň vypracován podrobný program (tzv. Program 1992) s návrhy téměř 300 legislativních opatření.

13
· "Jednotný evropský akt", který byl první významnou revizí Římských smluv o založení ES a upravil potřebný právní rámec pro realizaci Programu 1992 - zajištění volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu bez jakýchkoli překážek, čímž měl konečně vzniknout ekonomický prostor bez vnitřních hranic, který byl předpokládán již původními Římskými smlouvami. Změna spočívala ve významné reformě rozhodovacích mechanismů v orgánech Společenství, neboť Rada ministrů získala pravomoci přijímat rozhodnutí, týkající se zavádění jednotného vnitřního trhu, kvalifikovanou většinou místo dosavadní praxe jednomyslnosti, což velmi výrazně přispělo k akceschopnosti celého rozhodovacího procesu. Další změny, které Jednotný evropský akt přinesl, byly:
1. začlenění Evropské rady do institučního rámce Evropských společenství;
2. rozšíření působnosti EHS o sociální politiku a posilování soudržnosti zemí Společenství zmenšováním rozdílů v hospodářské vyspělosti jednotlivých regionů;
3. rozšíření hospodářské politiky koordinované na úrovni ES o podporu výzkumu a technického rozvoje a o ochranu životního prostředí;
4. důraz na sbližování hospodářských a měnových politik členských zemí - první oficiální zmínky o hospodářské a měnové unii;
5. snahy o nové formulování zahraniční politiky s cílem, aby země ES mohly důsledně, solidárně a účinně hájit společné zájmy - aby stále více "mluvily jedním hlasem".
Tyto kroky k rozšíření spolupráce o nová témata již směřovaly k postupné komplexní přeměně dosavadních společenství v Evropskou unii.

14
1989 – Období změn
Přelom osmdesátých a devadesátých let byl významně poznamenán společenskými a politickými změnami v zemích střední a východní Evropy jakož i vztahy Společenství k nim: v červenci 1989 se začalo jednat o spolupráci při restrukturalizaci hospodářství Polska a Maďarska; 19. září téhož roku byla podepsána smlouva o obchodní a ekonomické spolupráci s Polskem; 18. prosince následovala obdobná smlouva se SSSR; 29. května 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která měla poskytovat finanční podporu zemím střední a východní Evropy. Nové politické reprezentace zemí bývalého socialistického tábora považovaly vstup do ES za jeden ze základních cílů společenské proměny a první asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy - Polskem, Maďarskem a ČSFR, byly podepsány 16. prosince 1991.
Významnou událostí v dějinách ES i celé Evropy bylo sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou na podzim 1990. Společenství se rázem, bez jakékoli přípravy, fakticky rozšířila o jeden stát a byla konfrontována s velmi naléhavými úkoly spojenými s transformací hospodářství založeného na státním plánování, restrukturalizací podnikové sféry, zvýšením produktivity práce apod.. Německo se rázem stalo jednou z vedoucích evropských mocností. Zároveň však bylo nuceno směrovat značné finanční částky do podpory svých východních oblastí. To se samozřejmě odrazilo i v menší ochotě německé vlády, jako představitele největšího zdroje příspěvků do rozpočtu EU, podporovat vše, co by znamenalo významnější výdaje Společenství, opatrnějším přístupu k finančním záležitostem a snahou o škrty a restrikce v hospodaření ES všude tam, kde je to možné.

15
Cesta k EU: Maastrichtská smlouva
Hospodářská stagnace doprovázená vysokou inflací (hyperinflace, stagflace), nezaměstnanost, finanční krize první poloviny 80. let umocnily názor,že záchranou je jedině společný postup, že na vlastní pěst se nikdo nezachrání. Období 1986-86 poznamenala tedy nová integrační euforie, umocněná přijetím Španělska a Portugalska. Konkrétní výraz našla v Bílé knize. Evropská komise o budování nikoli už jen společného, ale hned jednotného vnitřního trhu EHS – slovní posun vyjadřující přechod od mnohostrannosti k jednolitosti. Komise se inspirovala zprávami několika „výborů moudrých“ a její iniciativa vedla k první plošné revizi Římských smluv, Jednotnému aktu schválenému v únoru 1986. Byl rozšířen okruh témat, o nichž Rada ministrů EHS hlasuje kvalifikovanou většinou. Postavení Evropského parlamentu, voleného od roku 1979 přímo obyvatelstvem, bylo posíleno zavedením tzv. procedury spolupráce v některých oblastech, jež dala poslancům právo vyjadřovat se alespoň k legislativním návrhům, i když ještě ne rozhodovat. Byl projasněn systém delegování pravomocí Rady EU na Evropskou komisi, Evropský soudní dvůr byl doplněn Tribunálem prvního stupně.Po desetiletí faktické existence byla formálně potvrzena další instituce EU, Evropská rada, což je setkání šefů států a vlád konané dvakrát či vícekrát ročně a známé veřejnosti jako „evropský summit“.
Jednotný akt však především rozhodl, že vnitřní trh vznikne do 31.12.1992. Znamenalo to připravit a schválit kolem 300 směrnic, vyjasnit a zjednodušit zákonodárství, zejména pokud jde o volný pohyb zboží. Dosavadní „starý přístup“ umožňoval spousty národních vyjímek a překážek, jimiž vlády de facto bránily oběhu-ve Francii jezdila převážně jen francouzská auta, v Německu německá. Proto bylo rozhodnuto o novém přístupu, který i při existenci dosavadních odlišných předpisů přinesl zásadu uznávané shody, tedy zrovnoprávnění standardů a certifikátů na úrovni Společenství.

16

V kombinaci s odstraněním práva veta v této oblasti to znamenalo, v podstatě poprvé, plnou realizaci „svobody číslo jedna“. Ale nebylo to všechno – revize roku 1986 zavedla také „princip ekonomické a sociální soudružnosti“, v praxi systému pomoci zaostávajícím zemím a regionům, bez něhož si dnes nelze už EU představit.Členské státy se v ní také poprvé zavázaly, že budou konzultovat všechny zahraničně-politické otázky „obecného zájmu“, čímž předznamenaly příští vznik „společné zahraniční a bezpečnostní politiky“.
„Dvanáctka neměla moc času užívat si těchto výdobytků - v letech 1989-1990 se zhroutil komunistický blok a v Evropě nastala úplně nová situace. Francie se obávala sjednocení Německa a nebyla ochotna vzdávat se dalších pravomocí ve prospěch Společenství, kde bude obrovské mocné Německo hrát nutně první housle- Spolková banka ostatně svou politikou úrokových měr do značné míry řídila slabší francouzskou ekonomiku. Převratné události ve střední a východní Evropě zároveň nutily k daleko vyšší koordinaci zahraniční politiky. Kompromis mezi F. MITTERRANDEM a HELMUTEM KOHLEM spočíval v podstatě v tom, že Paříž bude souhlasit s pokračováním a zesilováním integrace, a to i politické a bezpečnostní oblasti, pokud se Bonn zřekne marky ve prospěch jednotné měny.Hospodářská a měnová unie byla nejvýznamnějším rysem nové úpravy Římských smluv, k niž se „dvanáctka“ propracovala v prosinci roku 1991 v MAASTRICHTU. Odtud tedy Maastrichtská smlouva, která zavedla poprvé pojem Evropská unie jako organizaci zastřešující nejen dosavadní tři společenství ( EHS, ESUO, EURATOM ), ale i zesílenou mezivládní součinnost v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a spolupráci v oblasti justice a vnitra. Tedy ony „tři pilíře“ činnosti EU, jež se liší především svým institucionálním zajištěním – zatímco do prvního spadají všechny politiky prováděné nadnárodním způsobem s klíčovou rolí Evropské komise a stále více i Parlamentu, ve druhém a třetím si členské státy zachovávají všechny suverénní pravomoci. Aby to nebylo moc snadné, nemá sama EU právní způsobilost, není tedy právnickou osobou na rozdíl od svých složek ES(EHS bylo v Maastrichtu přejmenováno na ES), ESUO a EURATOM, které ovšem přitom tvoří jenom její „první pilíř“. S tím nechť si lámou hlavu právníci-pro lidi se to stalo rychle a snadno pochopitelnou a přijatelnou skutečností.

17
Maastricht zavedl řadu novinek- například „evropské občanství“, společnou politiku v oblasti ochrany životního prostředí, školství a výzkumu, veřejného zdraví, ochrany spotřebitelů, evropských dopravních sítí, spolupráce se třetími zeměmi a tak dále.
Obsahoval sociální protokol, zárodek politiky EU i v této oblasti-musel být schválen mimo smlouvu proto, že ho odmítla podepsat Británie, nápravu zjednal až Tony BLAIR o pět let později v Amsterodamu. Zejména však stanovil postup a podmínky zavedení hospodářské a měnové unie, stejně jako posléze možnost neúčasti Dánska a Británie v ní. Do života vlád vtrhla ratifikace smlouvy v roce 1993 noční můra v podobě slavných „kritérií konvergence“ neboli ekonomického sblížení, jejichž splnění bylo a je vstupenkou do „euroklubu“, mezi země, jež od ledna 1999 používají euro. Patří mezi ně zejména stabilita cen ( inflace nesmí přesahovat výsledky tří nejlepších členů o více než 1,5%), rozpočtový schodek nepřekračující 3% HDP a státní dluh stlačený pod 60% HDP. Toto poslední hledisko je nicméně koncipováno pružně, neboť Belgii a Itálii s podstatně vyšším než předepsaným dluhem stačilo k přijetí prokázat, že dluh klesá.
Ačkoli mnozí předpovídali opak, povedlo se maastrichtský harmonogram pro jednotnou měnu udržet. V prosinci 1995 se šéfové států a vlád dohodli na nepříliš nápaditému názvu „euro“. V červenci 1997 se v „paktu stability a růstu“ pod tlakem kancléře KOHLA zavázali, že i po zavedení eura budou pěstovat přísnou rozpočtovou politiku, jinak se vystaví sankcím.
Na mimořádném summitu 2.-3. května 1998 vyhlásili seznam 11 zemí, jež splnily kritéria a nezůstaly mimo z důvodů státní svrchovanosti. Po dvanáctihodinovém jednání, jež vešlo do análů jako „nejdelší oběd EU“, jmenovali guvernérem Evropské centrální banky holanďana WIMA DUISENBERGA – francouzskému prezidentovi J. CHIRAKOVI bylo slíbeno, že po čtyřech letech odstoupí a uvolní místo JEANU-CLAUDU TRICHETOVI z Francie.

18
Měnová unie a euro
Euro vzniklo 31. Prosince 1998, když ministři financí v Bruselu odhalili světelnou tabuli s definitivními pevnými směnnými kurzy 11 národních měn vůči němu- německé marky, francouzského franku, španělské pesety, italské liry, nizozemského guldenu, rakouského šilinku, finské marky, belgického a lucemburského franku, irské libry a portugalského escuda.
Jejich zánik je mnohdy emotivně prožíván. Euro je sázkou do loterie-> vyvine-li se ve stabilní a silnou měnu, splní naděje do něho vkládané, stane se tedy motorem další integrace, ale i ekonomického oživení, a tudíž vzniku pracovních míst, jak všichni jeho propagátoři tolik let vykládali. Stane se podstavcem, na němž vyroste opravdu sjednocená Evropa, ekonomicky, ale i politicky. Může však také selhat, rozpadnout se, zkrachovat; důsledky takového fiaska by byly nedozírné. První měsíce jeho existence vyvolávají jisté obavy, zejména kvůli poklesu vůči dolaru. Banky a všichni profesionálové přešli na jednotnou měnu bez reptání, lidé si taky záhy zvykli na dvojí ceny, i když ty „ v euro“ moc nevnímali. Mince a bankovky, jejichž podoba se neobešla bez kontroverzí, nahradily dosavadní oběživo od ledna roku 2002.
Cílem vytvoření měnové unie bylo mj. zajistit další rozvoj obchodu uvnitř EU, cenovou stabilitu hospodářský růst a vysokou zaměstnanost. Důležitým nástrojem, jak naplnit vytyčené cíle, je „zdravá“ měna, přičemž takové kvality má být dosaženo prostřednictvím měny jednotné – společné pro všechny státy Unie ( které k jednotné měně přistoupí ). Zavedením eura odpadnou negativní důsledky, které nastávaly kvůli devalvacím národních měn. Jednotná měna by měla přispívat k vytváření nových pracovních míst, k rychlejšímu růstu ekonomiky a tedy ke ZVYŠOVÁNÍ životní úrovně. Podnikům se sníží náklady na obchodování, díky tomu ušetří, zvýší se jejich konkurenceschopnost, z čehož budou mít prospěch spotřebitelé.

19
Historie měnové unie
Při zakládání EHS bylo jasné, že se po vytvoření společného trhu prohloubí vzájemná závislost členských zemí a zintenzivní se jejich obchodní vztahy. Zakladatelé EHS si byli také vědomi toho, že tento vývoj si vyžádá měnovou spolupráci. Narušení stálých a předvídatelných vztahů mezi členskými zeměmi (např. sérií devalvací) mohlo totiž ohrožovat stabilitu společného trhu. Kolísání kurzů měn členských zemí vytváří nejistotu a riziko, což může ekonomické subjekty odrazovat od vzájemného obchodu a zahraničních investic. Přesto ve Smlouvě o založení EHS nebyla o společné měnové politice vůbec zmínka. Bylo tomu tak z několika důvodů. Americký dolar představoval v rámci bretton-woodského měnového uspořádání (1944) kotvu, která zajišťovala v mezinárodních měnových vztazích potřebnou stabilitu. Měnová politika tak byla svrchovanou záležitostí každého členského státu. Pouze pro případ, že by se v platební bilanci vyskytly problémy, zavázaly se členské země vzájemně si pomáhat.
Postoj členských států Společenství k měnové problematice se změnil koncem 60.let. Vytvoření celní unie a první kroky ke společnému trhu utvrdily členské státy v přesvědčení, že další postup hospodářské integrace se neobejde bez hlubší měnové spolupráce. V roce 1969 byl na zasedání hlav členských států v Haagu poprvé formulován požadavek, aby se další vývoj orientoval na měnovou unii, jež měla být logickým vyústěním společného trhu. Na základě tzv. Wernerovy zprávy Rada v roce 1970 rozhodla o prvních krocích k vytvoření měnové unie. Do roku 1980 měly být neodvolatelně zafixovány směnné kurzy měn členských zemí a zavedena společná měna. Z mnoha důvodů se tento program nepodařilo splnit.
Především se na začátku 70.let ( 1971-1973) definitivně rozpadlo bretton-woodské měnové uspořádání založené na režimu fixních kurzů. Vyspělé země se vrátily ke kurzům plovoucím. První ropný šok, který na jednotlivé země ES dopadl nerovnoměrně, vyvolal různou míru inflace a způsobil, že každá členská země se starala především sama o sebe. Pokusy o koordinaci hospodářské politiky a v jejím rámci politiky měnové ztroskotaly. Zkušenosti tohoto období však nezapadly a uplatnily se v 80.letech při vytváření Evropského měnového systému.

20
Evropský měnový systém
Zřízení Evropského měnového systému (EMS) v roce 1979, zahrnujícího zpočátku pouze šest zemí, bylo začátkem nové etapy měnové spolupráce v ES. Ke vzniku EMS přispěly jak vnější, tak vnitřní motivy. K vnějším patřila snaha najít náhradu za dolar jako klíčovou světovou měnu, neboť po rozpadu bretton-woodského mezinárodního měnového uspořádání přestal být americký dolar stabilní měnou. EMS měl zajistit spolehlivý směnný mechanismus pro měny členských států ES, což by mělo podpořit vzájemný obchod a dále prohloubit integrační proces.
Hlavní prvky Evropského měnového systému
EMS se skládá ze čtyř základních prvků:
1. Kursový (směnný) mechanismus
V jeho rámci Rada stanovila vzájemné bilaterální kurzy měn zúčastněných zemí pomocí střední hodnoty ( parity) a rozpětí, v němž se mohly směnné kurzy zúčastněných zemí pohybovat. Tržní hodnoty se mohly od dohodnutého kurzu odchýlit maximálně +/- 2,5 %. Jakmile dosáhla povolená odchylka měn dvou zemí od stanoveného kurzu maxima, měly jejich centrální banky povinnost přijmout opatření, jež by kurz znovu přivedla do povoleného rozmezí.
2. Evropská měnová jednotka ECU
Měnovou politikou EMS se stalo ECU(European Currency Unit), definované ve vztahu ke koši měn států zúčastněných na Evropském měnovém systému. Nešlo tedy o obvyklou měnu, protože nebyla emitována a žádné její bankovky nebyly tudíž v oběhu. Každá národní měna měla definován svůj kurz vůči ECU, který mohl být po vzájemné dohodě upraven.

21
3. Úvěrový mechanismus pro poskytování pomoci slabým měnám země, která se při udržování dohodnutého směnného kurzu a při udržování vyrovnané platební bilance dostala do potíží, měla přístup k různým úvěrovým zdrojům.
4. Evropský fond měnové spolupráce
Tento fond byl zmocněn spravovat 20% dolarových a zlatých zásob členských zemí. ECU využívaly také komerční banky, které svým klientům poskytovaly tzv. obchodní ECU, takže vznikla možnost poskytovat v ECU úvěry.

22
Hospodářská a měnová unie
Myšlenka přechodu od Jednotného vnitřního trhu k Hospodářské a měnové unii se znovu objevila ve druhé polovině 80.let. V roce 1989 Evropská rada navrhla uskutečnit tento přechod během deseti let ve třech etapách:
První etapa HMU byla zahájena v polovině roku 1990. Během ní se podařilo odstranit poslední překážku volného pohybu kapitálu uvnitř Společenství.
Druhá etapa (datovaná od začátku roku 1994 a trvající nejpozději do konce roku 1998 ) dala vznik nové instituci- předobraz budoucí Evropské centrální banky (ECB) byl založen Evropský měnový institut (EMI).
Třetí, závěrečná, etapa měla podle Smlouvy o Evropské unii začít již v roce 1997, ale pouze předpokladu, že by Rada Evropské unie rozhodla o tom, že většina členských zemí již splnila konvergenční kritéria. Pro začátek třetí etapy se počítalo s tím, že směnné kurzy měn zúčastněných zemí se neodvolatelně vzájemně zafixují a že se pevně stanoví jejich kurzy vůči nové evropské měnové jednotce euro (s poměrem ECU:EUR=1:1 ). V rámci Evropských společenství tak vznikla měnová unie s jednotně prováděnou společnou měnovou politikou.
Kritéria konvergence (=konvergenční kritéria)
Čl. 121 SES (ex-čl. 109) a Protokolu č. 21 ke Smlouvě o založení Evropského společenství určuje pět kritérií ( dvě fiskální a tři měnová), která musí zúčastněné země splnit, aby mohli vstoupit do měnové unie
Fiskální kritéria jsou:
1. Nízký rozpočtový deficit-ten nesmí přesáhnout 3 % hrubého národního produktu (HNP)
2. Nízká míra celkového vnitřního dluhu-ten nesmí překročit 60 % HNP.
Měnová kritéria jsou:
1. Udržet cenovou stabilitu-ta je patrná z míry inflace, jež by neměla překračovat o více než 1,5 % míru inflace tří členských států, jež v této oblasti dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě kupní síly měny, které bere ohled na národní odchylky v definici cenového koše.

23
2. Stabilita dlouhodobých úrokových sazeb-ty se měří podle sazeb dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, jejich úroková sazba nesmí o více než 2% převyšovat úrokovou sazbu ve třech zemích s dlouhodobě nejnižší sazbou.
3. Schopnost udržet stanovené rozpětí měny v EMS-a to bez devalvace a alespoň po dobu posledních dvou let před vstupem do HMU.

Instituce Hospodářské a měnové unie
Vznik HMU v roce 1999 si vyžádal založení nové instituce- Evropský měnový institut byl přechodnou institucí. Ve druhé etapě připravil přechod k závěrečné fázi HMU a po jejím skončení zanikl. Evropský systém centrálních bank (ESCB) a Evropská centrální banka (ECB) jako trvalé instituce vznikly k začátku závěrečné etapy Hospodářské a měnové unie.
ESCB zahrnuje jak ECB, tak všechny národní centrální banky zemí účastnících se HMU. Jeho hlavním cílem je udržovat cenovou stabilitu. Jeho základní úkoly z toho důvodu jsou:
- definovat a realizovat politiku zemí HMU
- provádět devizové operace ve vztahu k euro
- držet a spravovat oficiální devizové rezervy členských států
- zajišťovat funkci mezistátních platebních systémů.
ECB je plně nezávislá, takže nemůže od institucí či orgánů Společenství, od žádné vlády členského státu či jiného orgánu žádat ani dostávat jakékoli pokyny.

24
Členské státy EU v číslech
1. Belgie ( Belgique, België, Royaume de Belgique, Koninkrijk Belgie)
plocha: 30 510 km2
počet obyvatel: 10 258 762
oficiální jazyky: nizozemština, francouzština, němčina, vlámština
hlavní město: Brusel
průměrná délka života: 77,96

2. Dánsko ( Danmark, Kongeriet danmark)
plocha: 43 094 km2
počet obyvatel: 5 295 000
oficiální jazyky: dánština
hlavní město: Kodaň
průměrná délka života: 76,72

3. Finsko ( Suomi, Suomen tasavalta, Republiken Finland)
plocha: 337 030 km2
počet obyvatel: 5 175 783
oficiální jazyky: finština, švédština
hlavní město: Helsinki
průměrná délka života: 77,58

4. Francie ( France, La république Francaise)
plocha: 547 030 km2
počet obyvatel: 59 551 227
oficiální jazyky: francouzština
hlavní město: Paříž
průměrná délka života: 78,90
25
5. Irsko ( Eire, Republic of Ireland, Poblacht na h´éiran)
plocha: 70 280 km2
počet obyvatel: 3 840 838
oficiální jazyky: irština, angličtina
hlavní město: Dublin
průměrná délka života: 76,99

6. Itálie ( Italia, Repubblica Italiana)
plocha: 301 230 km2
počet obyvatel: 57 679 825
oficiální jazyky: italština
hlavní město: Řím
průměrná délka života: 79,14

7. Lucembursko ( Luxembourg, Grand-duché, Grossherzogtum Luxemburg, Groushezogdem Lezembuurg)
plocha: 2 586 km2
počet obyvatel: 442 972
oficiální jazyky: lucemburština, francouzština, němčina
hlavní město: Lucemburk
průměrná délka života: 77,30

8. Německo ( Deutschland, Bundesrepublik Deutschland)
plocha: 357 021 km2
počet obyvatel: 83 029 536
oficiální jazyky: němčina
hlavní město: Berlín
průměrná délka života: 77,61

26
9. Nizozemsko ( Nederland, Konikijd der Nederland)
plocha: 41 526 km2
počet obyvatel: 15 981 472
oficiální jazyky: nizozemština
hlavní město: Amsterdam
průměrná délka života: 78,43

10. Portugalsko ( Portugal, Repúbblica Portuguesa)
plocha: 92 391 km2
počet obyvatel: 10 066 253
oficiální jazyky: portugalština
hlavní město: Lisabon
průměrná délka života: 75,94

11. Rakousko ( Österreich)
plocha: 83 858 km2
počet obyvatel: 8 150 835
oficiální jazyky: němčina
hlavní město: Vídeň
průměrná délka života: 77,84

12. Řecko ( Hellas, Ellas, Elliniki dimokratia)
plocha: 131 940 km2
počet obyvatel: 10 623 835
oficiální jazyky: řečtina
hlavní město: Athény
průměrná délka života: 78,59

27
13. Španělsko ( Espaňa, Reino de Espaňa)
plocha: 504 782 km2
počet obyvatel: 40 037 995
oficiální jazyky: španělština, kastilština
hlavní město: Madrid
průměrná délka života: 78,93

14. Švédsko ( Sverige, Konungariket Sverige)
plocha: 449 968 km2
počet obyvatel: 8 875 053
oficiální jazyky: švédština
hlavní město: Stockholm
průměrná délka života: 79,71

15. Spojené království ( The United Kingdom)
plocha: 244 820 km2
počet obyvatel: 59 647 790
oficiální jazyky: angličtina
hlavní město: Londýn
průměrná délka života: 77,82

28
Instituce Evropské unie
Evropská unie představuje po institucionální stránce specifický organismus, který nemá obdoby v žádné mezinárodní organizaci či instituci. Je ve světě unikátní a je velice složitý,protože byl vytvořen, aby přesně vyvážil zájmy národní a „evropské“.

Rada Evropské unie
Je nejvyšší politickou institucí EU, reprezentující především zájmy členských států. Je odpovědná za základní politická rozhodnutí, řešení závažných politických problémů a určování nových směrů evropské integrace. Přímou zodpovědnost má za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Konkrétní rozhodnutí přijímá Rada EU. Evropská rada plní funkci tzv. vyšší instance, k níž se může Komise či Rada EU odvolat ve složitých případech, kdy se instituce nedokáží rozhodnout. Členy Evropské rady jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí, jimž jsou nápomocni ministři zahraničí a předseda Komise a jeho zástupce. Rada se schází 2-3krát ročně, schůzka trvá obvykle 2 dny a předsedá ji hlava státu nebo ministerský předseda země, která je právě pověřená předsednictvím Rady EU. Od 1. července 1996 rotuje v šesti měsíčních intervalech v tomto pořadí: Irsko, Nizozemsko, Lucembursko, Spojené království, Rakousko, Německo, Finsko, Portugalsko, Francie, Švédsko, Belgie, Španělsko, Dánsko a Itálie.
Vznik a existence Evropské rady znamená posílení principu mezivládních jednání a jejich vlivu na integrační proces v EU. Funkce komise je trojí: iniciuje postupy Společenství, zajišťuje řádné provádění smluv a je výkonným orgánem, pokud jde o humanitární pravidla a programy. Jinak řečeno, Rada a Parlament musí počkat na návrh Komise, aby mohly vyvíjet zákonodárnou činnost, a je obecně na Komisi, aby aplikovala a vynucovala přijatá rozhodnutí a právo Společenství (komunitární právo). Rada vytváří atmosféru solidarity a vzájemného porozumění mezi těmi, kdo ve vládách států Unie nesou největší odpovědnost.

29
Rada EU = Rada ministrů
Je rozhodující institucí unie se zákonodárnými a výkonnými pravomocemi. Je složena z rezortních ministrů vlád 15 členských států vždy podle problematiky, o níž se jedná. Za nejreprezentativnější se pokládá zasedání tvořené ministry zahraničních věcí. Rada připravuje zákony (nařízení, směrnice, usnesení, rezoluce), určuje politické cíle, koordinuje národní politiku členských států a řeší spory mezi státy. Při rozhodování v Radě nemají všichni členové stejnou váhu hlasů. To záleží na velikosti země. Např. Francie či Německo mají v Radě po 10 hlasech, zatímco Lucembursko má pouze 2 hlasy. Některé otázky se rozhodují pomocí většinového hlasování, jiné jednohlasně (-v tomto případě má každý stát pouze 1 hlas)
V čele Rady EU, tedy celé unie, stojí vždy jedna členská země jako předseda, a to pouhých 6 měsíců. Rada zasedá většinou v Bruselu- s výjimkou dubna, června a října, kdy zasedá v Lucembursku. Role předsednictví v Radě zahrnuje organizaci a předsedání všem schůzkám, hledá přijatelných kompromisů a pragmatických řešení problémů, které se Radě předkládají a snahu zajistit důslednost a kontinuitu v rozhodování.

Evropská komise (EK)
Má jako jediná zákonodárnou iniciativu: pouze Komise má právo připravovat návrhy evropské legislativy, nemůže ji však přijímat. To náleží Radě ministrů a Evropskému parlamentu. Evropská komise vystupuje jako iniciátor zákonodárství unie, správce jejich jednotlivých politik, programů a rozpočtů unie, má výkonné pravomoci a vystupuje jako zprostředkovatel kompromisů mezi členskými státy. Komise funguje jako kolektivní orgán, tvoří ji 20 členů, které delegují jednotlivé státy ( 2 členové z Francie, Německa, Itálie, Spojeného království a Španělska, 1 člen z každého zbývajícího členského státu). Mají za úkol hájit zájmy celého Společenství, a to bez ohledu na svou státní příslušnost. Komisaři jsou při výkonu své funkce zcela nezávislí, nesmějí tedy přijímat instrukce od vlády žádného státu, nesmějí vykonávat vedle své funkce žádnou jinou, a to ani neplacenou činnost. Komise se schází v zásadě jednou týdně, ve středu dopoledne, k projednání nejzásadnějších věcí, ostatní schvaluje tzv. písemnou procedurou. Komise chrání integritu jednotného trhu, sleduje, aby nedocházelo k nelegálním dohodách o cenách.
30
Může ukládat pokuty jednotlivcům, firmám a organizacím za porušování práva Společenství, přičemž se postižení mohou odvolat k Soudnímu dvoru. Komise řídí také programy výzkumu a technického rozvoje. Evropská komise jako výkonná instituce zaměstnává přibližně 18 000 pracovníků. Celé komisi může vyslovit nedůvěru Evropský parlament, na což musí Komise reagovat demisí.

Evropský parlament (EP)
Zastupuje 373 miliony občanů žijících v 15 členských zemích EU. Od doby, kdy byl Evropský parlament poprvé v roce 1979 zvolen přímými všeobecnými volbami, se stal největším, ale i nejdůležitějším mnohonárodním parlamentním sborem na světě. Poslanci Parlamentu jsou voleni v jednotlivých členských zemích unie jednou za 5 let a zvolení zástupci pak prosazují politickou vůli a zájmy občanů svých zemí. EP má 626 křesel a mandáty jsou poměrně rozděleny podle počtu obyvatel jednotlivých států. Nejvíce mandátů (99) tak připadá na Německo a nejméně (6) na Lucembursko. V Německu připadá 1 poslanec na 800 000 obyvatel a v Lucembursku na 60 000. Při budoucím rozšiřování EU na východ bude 1 poslanec postupně zastupovat stále více voličů, protože Amsterodamská smlouva stanovila definitivní počet členů EP na 700. Do EP jsou voleni poslanci podle politických stran, nikoliv podle státní příslušnosti. V EP je zastoupeno 8 politických skupin, které zahrnují až 100 různých stran. EP se sám považuje za záruku demokracie na úrovni EU. Od roku 1957 se pravomoci Parlamentu postupně posilovaly a rozšiřovaly. EP má právo schvalovat přijetí nových členských zemí do EU. Získal právo schvalovat, a tedy i zamítat rozpočet EU a následnou zprávu o hospodaření Evropské komise. Maastrichtská smlouva zavedla spolurozhodovací proceduru EP a nynější Amsterodamská smlouva ji rozšířila na naprostou většinu oblastí. Parlament rozhoduje nyní o většině směrnic EU s Radou ministrů jako rovný s rovným (volný pohyb pracovníků a služeb, ochrana spotřebitelů, vzdělání, kultura, zdraví, výzkum, životní prostředí, sociální politika, boj proti podvodům a zpronevěrám). Takto přímo zasahuje EP do více než poloviny legislativy. Součástí struktury Parlamentu je také Evropský ombudsman, který se zabývá stížnostmi občanů na instituce EU. Oficiální sídlem EP je Štrasburk, kde se jednou týdně pořádá plenární zasedání. Výbory ovšem jednají v Bruselu a výkonné funkce Parlamentu plní sekretariát, jehož část sídlí v Lucembursku.
31
Evropský soudní dvůr (= Soudní dvůr ES)
Zajišťuje respektování práva při výkladu a aplikaci smluv a veškerých dalších právních předpisů Evropských společenství. V tom mu pomáhá také tzv.Soud první instance ( též Tribunál první instance). Soudní dvůr formuje právní řád EU a činí z EU jednotný právní prostor. Pravidla se dají často interpretovat různými způsoby. Soudní dvůr zajišťuje dodržování a správnou interpretaci právních norem. Nejčastěji řeší příklady, kdy členské státy porušují své zákony, nebo je nepřizpůsobují evropské legislativě.
Soudní dvůr se skládá z 15 soudců a 9 generálních advokátů. Patnáctka soudců řeší též spory mezi institucemi navzájem. Tribunál první instance má rovněž 15 soudců ( po jednom z každé členské země) a zabývá se žalobami jednotlivců či jiných subjektů než států a institucí EU. Nejčastějšími zákazníky jsou firmy postižené Komisí za porušení pravidel hospodářské soutěže.
Sídlem soudního dvora je Lucemburk. Všech 39 soudců a generálních advokátů obou soudů se jmenováno na 6 let; mandát lze opakovat. Musejí být naprosto nezávislí a nestranní, neprovádět žádnou vedlejší činnost, žít v Lucemburku a zasedat od úterního dopoledne do pátečního odpoledne; rozhodnutí přijímají v plénu nebo senátu ( rozhodování soudců v menších skupinkách) prostou většinou.

V Evropě existuje mnoho různých organizací s podobnými názvy, a to je často zdroj záměn a zmatků. Např.:
I. Rada Evropské unie neboli Rada ministrů, stejně jako Evropská rada patří k EU. Rada Evropy je samostatná organizace se 40 členskými státy, jejímž hlavním cílem je obrana lidských práv a demokratického právního státu na celém kontinentu.
II. Soudní dvůr Evropských společenství ( v Lucembursku) je jedním z orgánů EU, zatímco Evropský soud pro lidská práva ( ve Štrasburku), vytvořený k tomu, aby zajistil dodržování stejnojmenné úmluvy, a Mezinárodní soudní dvůr ( v Haagu) jsou soudní orgány, které nemají k Unii žádný bezprostřední vztah.
III. Západoevropská unie (ZEU) je – stejně jako NATO- obrannou organizací, která má svůj původ mimo rámec EU. Pilíř společné zahraniční a bezpečnostní politiky, zakotvený v Maastrichtské smlouvě, však poprvé vytvořil spojení mezi EU a ZEU; Západoevropská unie se dnes považuje za obrannou paži Unie.
32
Pomocné orgány Evropské unie
Revizní dvůr(= Evropský účetní dvůr)
Je nezávislou institucí, která zajišťuje vnější kontrolu evropských veřejných financí a vyjadřuje se k finančním a rozpočtovým návrhům EU.
Účetní dvůr přezkoumává účetnictví všech příjmů a výdajů a chrání finanční zájmy unie před podvody a nesrovnalostmi. Kontroluje veškeré návrhy EU s oblasti financí a rozpočtu. Vypracovává za každý finanční rok roční zprávu, kterou předkládá jednotlivým orgánům. Sídlem Účetního dvora je Lucemburk; 15 členů (auditorů jmenovaných na 6 let) zastupuje jednotlivé členské země EU, jsou zcela nezávislé.
Hospodářský a sociální výbor
Je konzultativním orgánem EU. Skládá se z 222 členů, představitelů členských států. Zajišťuje jim možnost prezentovat svůj názor na připravovanou legislativu. Představuje zájmy různých typů ekonomických subjektů: podniků, svazů, maloobchodníků, podnikatelů atd. Poskytuje Radě EU konzultace k návrhům legislativy. Má však málo oficiálních pravomocí, nemá vlastní rozpočet a na legislativu Společenství má jen omezený vliv. Místo jednání je Brusel. Členové Hospodářského a sociálního výboru jsou jmenování Radou EU na dobu 4let.
Regionální výbor
Označený též jako Výbor regionů. Je orgánem reprezentujícím místní a regionální zájmy členských států EU. Je nejmladší institucí EU, byl založen Maastrichtskou smlouvou a zajišťuje cestu, kterou se různé regiony EU zapojují do procesu přijetí rozhodování v EU. Výbor se skládá z 222 úředníků z regionálních a místních samospráv ( starostové, vedoucí okresních správ atd.), kteří jsou jmenováni členskými státy. Funkční období jsou 4 roky. Výbor regionů má poradní práva a funkci. Musí být vyslyšen ve všech případech uvedených ve Smlouvě o EU. Může být vyzván ke spolupráci, považuje-li to Rada nebo Komise za účelné. Místo jednání je Brusel. Výbor zasedá pětkrát ročně.
Evropská investiční banka
Je právnická osoba vybavená kapitálem členských států EU. Byla založena v roce 1958 a sídlí v Lucemburku. Činnost EIB není zaměřena na zisk, ale spíše na podporu soukromé a veřejné průmyslové a infrastrukturální výstavby přispívající k realizaci prvořadých cílů EU.
33
Peněžní prostředky EIB se používají především k podpoře méně rozvinutých regionů, k ochraně životního prostředí, ke snižování energetické závislosti, k modernizaci médií a průmyslu i vývoji špičkových technologií.
Banka poskytuje půjčky zemím třetího světa, přidruženým zemím střední a východní Evropy a státům jižního a východního Středomoří, s nimiž EU uzavřela smlouvu o spolupráci.

Evropská centrální banka (ECB)
Patří od ledna 1999, kdy byla zavedena společná měna euro, mezi hlavní instituce EU. Je nezávislou institucí v konečné fázi vývoje evropské měnové unie.
Evropský centrální bankovní systém je tvořený centrálními bankami členských států EU. Ustanovení o jeho struktuře a úkolech jsou jednou z nejvýznamnějších součástí Maastrichtské smlouvy. Hlavním úkolem centrálního bankovního systému je zachování cenové stability a podle možností i podpora obecné hospodářské stability Společenství. Nezávislost ECB znamená, že ani ona ani jednotlivé centrální banky a jejich úředníci nemohou přijímat příkazy od orgánů EU, vlád členských států nebo jiných institucí. Institucionálním základem měnové unie, o niž se rozhodlo v Maastrichtu, je Evropský systém ústředních bank v čele s Evropskou ústřední bankou, sídlící od roku 1993 ve Frankfurtu nad Mohanem.

35
Použitá literatura:
1/ Knižní odkazy:

I. Libánský, Václav a Štěpán, Petr: Průvodce spotřebitele Evropskou unií, MZV ČR, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001
II. Pajas, Petr; Rossitar, Tony a kol.: O Evropské unii, MZV ČR, Mezinárodní konsorcium programu PHARE, Praha 2000
III. Klíma, Michal a kol.: Poznáváme Evropskou unii, UK PedF- Centrum evropských studií, Projekt vzdělávání učitelů v evropských záležitostech, Praha 2000
IV. Dreyer, Ralf – Chargé d´Affaires, a. i. :Jak pracuje Evropská unie-2. vydání, Evropa…otázky a odpovědi, Evropská společenství, Delegace Evropské komise v ČR, Praha 1998
V. Fries, Fabrice: Velké evropské rozpravy, MZV Francie, Éditions du Seuil, Paříž 1995
VI. Barták, Karel: Průvodce Evropskou unií, MZV ČR, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1999

2/ Internetové odkazy:
I.Informační služba: www.eurodesk.cz
II. Informace o EU: www.euroskop.cz
III. Delegace Evropské komise v ČR: www.evropska-unie.cz
IV. Ministerstvo zahraničních věcí ČR: www.mzv.cz

3/ Ostatní zdroje:
zelenalinka@eu-info.cz
telefonní číslo: 800200200
informační letáky Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci komunikační strategie ČR před vstupem do EU.

Hodnocení referátu Evropská unie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  8. květen 2008
  5 994×
  7827 slov

Komentáře k referátu Evropská unie

dd
no teda