Evropská unie.

Co je to EU?

Evropská unie (EU) je společenství demokratických států, spojených zásadami svobody, právního státu a úcty k lidským právům. Tyto státy se rozhodly vzájemně splupracovat v politické a hospodářské oblasti a postupně se integrovat v nadnárodní strukturu, která je výhodná pro všechny zúčastněné země.
Cílem těchto integračních procesů je především zajistit mír a bezpečnost na kontinentu poznamenaném druhou světovou válkou.Významným motivem sbližování byla touha Německa a Francie už nikdy spolu neválčit a zajistit trvale přátelské vztahy mezi oběma národy.
Čistě ekonomický cíl – vytvoření společného trhu – tak postupem doby doplnily i společná sociální politika, dohled nad životním prostředím, rozvoj slabších regionů či sladění zahraniční a bezpečnostní politiky. Propojování národních ekonomik mělo přispět k řešení ekonomických problémů a přinést prosperitu.
Posláním Evropské unie je stálý a harmonický rozvoj.

€ Zajištění míru a bezpečnosti Evropy
€ Svoboda, úcta k lidským právům
€ Výhody pro všechny členské státy
€ Spolupráce v hospodářské a politické oblasti
€ Vytvoření společného trhu
€ Rozvoj a prosperita
€ Schopnost konkurovat

HISTORIE EU

Počátky integrace

Úvahy o jednotné Evropě sahají až na počátek 20. století. Významným impulsem byla I. Světová válka a její důsledky. Aby se zabránilo podobné katastrofě v budoucnosti, objevovaly se myšlenky na vytvoření „spojených států evropských“ po vzoru USA. Jejich vyjádřením se stala kniha "Paneurope" Richarda Coudenhove-Kalergiho vydaná r. 1923 a na ni navazující panevropské hnutí.
Pro politické sjednocení Evropy nebyla dobrá situace ani po II. světové válce, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu britského politika Winstona Churchilla dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu. Na základě tzv. Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, ke které mnoho vlád přistupovalo s neochotou, by se schůdnější mohla stát cesta jednotlivých kroků, zejména v hospodářské oblasti.

Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci(OEES)-European Ekonomic Community (EEC), jejím úkolem bylo koordinovat pomoc poskytovanou podle Marshallova plánu pro obnovu hospodářských vztahů v Evropě.

27. července 1952
Evropské společenství uhlí a oceli(ESUO) - European Coal and Steel Community (ECSC) Oficiálním vyjádřením tohoto pojetí se stalo prohlášení francouzské vlády ze dne 9. května 1950, jež se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí jako Schumanova deklarace. Obsahem byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Prvními zeměmi zúčastněnými v tomto projektu měli být Francie a Německo, jako dva státy jejichž nedobré vztahy byly po celá staletí nebezpečím pro stabilitu celého kontinentu. Nakonec se ke společenství připojila Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Belgie a Německo.

Slavnostní vyhlášení deklarace ministrem zahraničí Schumanem

1. ledna 1958 byly na Benátském setkání přijaty dvě tzv. Římské smlouvy:
Evropské hospodářské společenství(EHS) a Evropské společenství atomové energie(ESAE)- EURATOM. Hlavní činností EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu. ESAE – EURATOM - je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení bezpečnosti jaderních zařízení a především kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie.
1.7. 1968
Dobudování celní unie, mezi členskými státy byla zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a byl přijat jednotný celní sazebník.
22.1.1972
Uzavřeny smlouvy o přístupu Dánska, Irska, Norska a Velké Británie
V letech 1974-78
Byla zřízena Evropská rada, konaly se první volby do Evropského parlamentu, byl zřízen Účetní dvůr Evropského společenství.

1981
Desátým členem ES(Evropského spol.) se stalo Řecko, nejjižnější a nejchudší členská země Společenství.

1986
Vstupuje Španělsko a Portugalsko. Byly přijaty dva významné dokumenty:

1. Bílá kniha - která je o opatření k dokončení vnitřního trhu do roku 1992 a která přinesla důkladnou analýzu hospodářské situace
2. Jednotný evropský akt - který byl první významnou revizí Římských smluv o založení ES a upravil potřebný právní rámec pro realizaci Programu 1992 - zajištění volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu bez jakýchkoli překážek, čímž měl konečně vzniknout ekonomický prostor bez vnitřních hranic, který byl předpokládán již původními Římskými smlouvami.
1989
Toto období bylo výrazně poznamenáno společenskými a politickými změnami v zemích střední a východní Evropy.
• 19. září byla podepsána smlouva o obchodní a ekonomické spolupráci s Polskem
• 18. prosince se SSSR.
• založena Evropská banka pro obnovu a rozvoj, která měla za úkol poskytovat finanční podporu zemím střední a východní Evropy.
• podepsány asociační dohody s Polskem, Maďarskem a ČSFR.
7. února 1992
Podepsání smlouvy o Evropské Unii v Maastrichtu, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.
1. leden 1995
Uskutečnilo se zatím poslední rozšíření EU o Finsko, Rakousko a Švédsko.
Od poloviny devadesátých let podalo 10 zemí střední a východní Evropy (ČR, SK, PL, HU, EST, LOT, LIT, SL, RU, BUL) a Kypr oficiální žádost o členství v EU. Česká republika tak učinila 23. ledna 1996, kdy předseda vlády předal českou žádost do rukou italského předsednictví. Rozhovory byly zahájeny 30. března 1998.
1. leden 1999
Na světové trhy byla uvedena jednotná měna Euro, která je hlavní součástí hospodářské a měnové unie jedenácti členských států EU (SRN, FR, BEL, NL, LU, IT, IR, ES, POR, FI, AU). Měny těchto států byly vůči Euru zafixovány pomocí nezměnitelných koeficientů dle výsledků devizových trhů k 31.12.1998. Vznikla nová měna, která však zatím funguje pouze v neviditelné formě bankovních účtů a bezhotovostních převodů. První bankovky a mince se do oběhu dostanou na počátku roku 2002 a od července téhož roku úplně nahradí bankovky a mince měn členských států EU.¨

SYMBOLY EU

Symbolů Evropské unie je celkem 6 nejdůležitějších:

€ Vlajka EU – Byla zavedena v roce 1986. Vzhled: na tmavě modrém poli se nachází kruh složený z 12 pěticípých zlatých hvězd. Počet hvězd je stálý, nereprezentuje počet států a proto se nemění.
Číslo 12: symbol úplnosti
Kruh z hvězd: symbol jednoty

€ Znak EU – Dvakrát přeškrtnuté velké písmeno C – vzniká E
Symbol stability

€ Měna EU – EURO, dříve (1979) ECU. Název přijat roku 1995. Euro se dělí na 100 centů. Od 1.3 2002 platné ve všech členských zemích. Nynější kurz  34,5 Kč/ EURO(stav ke květnu 2001).

€ Hymna EU – Hudba z 9. symfonie Ludwiga van Beethovena, byla za hymnu Evropy přijata v roce 1972 a od roku 1986 je užívána také Evropskou unií.

€ Svátek EU - Na milánském summitu v roce 1985 bylo rozhodnuto slavit 9 květen jako Den Evropy na paměť toho, že právě 9. května 1950 vyhlásil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman svou deklaraci, proklamující návrh na zřízení Evropského společenství uhlí a oceli - základ budoucí evropské integrace.

€ Hlavní jazyky EU – v současnosti 11. jazyků: ES,DA,DE,EL,EN,FR,IT,NL,PT,FI,SV.- francouzština, němčina, angličtina, italština, španělština, portugalština, dánština, finština, švédština, holandština,

ŘÍDÍCÍ ORGÁNY EU

Rada EU

- legislativní a výkonný orgán, reprezentuje členské státy, může rozhodovat o všech otázkách integrace
Rozhodující orgán ES se zákonodárnými a výkonnými pravomocemi, reprezentující členské státy. Skládá se z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni. Konkrétní složení je odvozeno od hlavních témat jednotlivých setkání (např. při projednávání ekonomických otázek, sejde se Rada EU ve složení ministrů zodpovědných za finance a obchod, při projednávání zemědělských témat ministři zemědělství atd.). Obecné záležitosti se projednávají na zasedáních tzv. Rady pro všeobecné záležitosti složené z ministrů zahraničí. V předsednictví Rady se po šesti měsících střídají členské země dle předem daného pořadí. Předseda Rady EU určuje její agendu a priority pro období předsednictví. Postupem času vznikl v rámci Rady z důvodu snahy po určité kontinuitě práce neformální útvar (tzv. trojka), sestávající z ministrů zahraničí státu právě předsedajícího, státu v předsednictví předcházejícího a státu následujícího. Každý stát se tedy podílí v různé intenzitě na přípravě tří po sobě následujících summitů v období 18 měsíců, role předsednictví je však dominantní.
Rada zajišťuje koordinaci hlavních linií hospodářské politiky členských států EU a má pravomoc vydávat akty, které jsou sekundárními prameny práva Společenství. Zodpovídá za mezivládní spolupráci v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti vnitřních záležitostí a justice.

Evropská komise

Evropská komise je výkonný orgán ES reprezentující nadnárodní a výkonnou složku ES. Činnost Komise je především soustředěna na podporu a rozvoj integrace, jednotlivých aktivit
Společenství, jakož i na přípravu příslušné legislativy.
Evropská komise vystupuje ve třech hlavních rolích:
1. Zabezpečuje provádění primárních smluv (Římské smlouvy, Maastrichtská smlouva atd.), jakož i aktů vydaných na jejich základě (nařízení, směrnice, rozhodnutí);
2. Jako iniciátor se podílí se na tvorbě legislativy EU, má vlastní rozhodovací pravomoc v oblasti některých politik Unie a v mezinárodně-obchodních vztazích, je správcem rozpočtu EU. Vystupuje jménem Společenství při jednáních o dohodách o obchodní a hospodářské spolupráci;
3. Je ochráncem právního systému ES. Po zjištění porušení práva ES může podat proti rušiteli žalobu k Evropskému soudnímu dvoru.
Komise se skládá z předsedy a dalších 19 členů (komisařů) jmenovaných dohodou členských států na 5 let. Každý členský stát EU může nominovat jednoho člena Komise, velké státy (Německo, Francie Itálie, Spojené království a Španělsko) nominují každý ještě jednoho člena navíc. Tato nominace podléhá schválení Evropským parlamentem. Komisaři však nesmějí být reprezentanty státu, který je delegoval, ani jiných zájmových skupin, nýbrž skládají přísahu věrnosti ES a jsou povinni konat výhradně ve prospěch integrace a Společenství, nepřijímají pokyny od žádné vlády (ani jiné instituce). Každý komisař zodpovídá za určitou oblast nebo několik oblastí. Komise zasedá obvykle jednou týdně, svá rozhodnutí schvaluje prostou většinou. Kromě toho se k urychlení práce v průběhu let vyvinuly dvě zvláštní procedury:
• Zmocňovací procedura, při níž je jeden člen Komise zmocněn rozhodnout sám o konkrétní, technické věci, aniž by tím byla zrušena společná odpovědnost celé Komise;
• Oběhová (písemná) procedura - v tomto případě se návrhy, o nichž panuje obecná shoda, předávají písemně prostřednictvím generálního sekretariátu na vědomí jednotlivým službám a kabinetům. Nejsou-li do určité doby předloženy námitky ani připomínky, považuje se návrh za schválený.

Administrativní aparát Komise, zajišťující její každodenní agendu, tvoří vedle kabinetu každého komisaře ještě 36 oddělení s vymezenou působností. Komise zaměstnává celkem cca 20 000 úředníků, z nichž přibližně 15% tvoří překladatelská a tlumočnická služba.
Členové komise sídlí v budově Breydel v Bruselu. Původní sídlo sekretariátu Komise, budova Berlaymont, která byla po téměř 40 let symbolem evropské integrace, byla ze stavebně-technických důvodů uzavřena (kvůli kontaminaci radioaktivním azbestem) a je v současné době rekonstruována. Generální ředitelství, Statistický úřad, překladatelská a tlumočnická služba a právní služba EK sídlí rovněž v Bruselu. Úřad pro oficiální publikace ES sídlí v Lucemburku.

Evropský Parlament

EP je zastupitelským orgánem EU. Od roku 1979 je volen na období 5 let přímo občany členských států. Volební systém není jednotný a liší se podle tradic a ústavních pravidel jednotlivých členských zemí. V současné zasedá v Evropském parlamentu 626 poslanců, kteří hlasují v plenárním zasedání. Mezi plenárními zasedáními, která se konají ve Štrasburku, zasedají poslanci ve 20 stálých výborech se specifikovanými obory působnosti. Výbory se schází v Bruselu.

Ze svých členů volí EP předsednictvo, které se skládá z předsedy a 14 místopředsedů. Nynější předsedkyní je od 20.7.1999 paní Nicole Fontaine. Předseda zastupuje EP na mezinárodní úrovni a při jednáních s dalšími institucemi. Předsednictvo a generální sekretariát EP sídlí v Lucemburku.
Na rozdíl od parlamentů jednotlivých států má EP pouze omezené legislativní pravomoci. V současnosti se na tvorbě právních předpisů Unie může podílet pěti různými způsoby:
1. Konzultace - nezávazný názor Parlamentu je vyžadován před tím, než Rada schválí návrh Evropské komise;
2. Spolupráce - poslanci mají možnost doplňovat návrh Komise a stanovisko, které Rada EU k tomuto návrhu zaujme (např. o otázkách dopravní politiky, bezpečnosti práce, politiky ochrany životního prostředí atd.);
3. Spolurozhodování - EP se na přijímání legislativy podílí rovným dílem s Radou. K jednání o nalezení kompromisních stanovisek existuje dohodovací výbor stejnoměrně složený z členů obou institucí. Nedojde-li k dohodě, může Parlament návrh odmítnout; (např. rozhodování o otázkách jednotného vnitřního trhu, zdraví, kultury, transevropských sítí nebo spotřebitelské politiky);
4. Souhlas - vyžaduje se pro důležité mezinárodní smlouvy a pro některá významná rozhodnutí v rámci Společenství (např. rozhodování o občanských právech, o úlohách Evropské ústřední banky, o úkolech strukturálních a kohezních fondů);
5. Rozpočet - schválení rozpočtu vyžaduje souhlas EP, jehož se dosahuje podle zvláštní procedury.
Významnými pravomocemi Parlamentu jsou jeho pravomoci kontrolní. Jmenuje předsedu a členy Komise a může Komisi donutit k rezignaci vyslovením nedůvěry. Komise je povinna předkládat Parlamentu řadu zpráv různého charakteru. Vůči Radě EU je kontrola EP především kontrolou politickou. Předseda Rady předkládá na začátku svého předsednictví program činnosti Rady a na závěr funkčního období zprávu o své činnosti. Informuje Parlament o výsledcích každého zasedání Evropské rady a o výsledcích společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Předseda EP na začátku každého zasedání Evropské rady předkládá stanoviska k otázkám, o nichž se má jednat.
Pravomoci Evropského parlamentu jsou posilovány při každé změně smluvního základu ES. Poslední volby do Evropského parlamentu proběhly v roce 1999, příští se uskuteční v roce 2004.

Evropský soudní dvůr
Dohlíží nad interpretací a aplikací práva ES. Je vázán pouze právem ES. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění zakládacích smluv. Nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady EU a Komise (vč. jejich nečinnosti), rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva ES, vznesených soudy členských států.Nemá žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem ES (nad dalšími dvěma pilíři EU nemá žádnou pravomoc). V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce, proti jejímž rozhodnutím není odvolání. Maastrichtská smlouva rozšířila jeho kompetence o možnost aktivního vynucování splnění jeho rozhodnutí proti státům, které tak neučiní dobrovolně. K Soudnímu dvoru se může obrátit každý členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil komunitární právo. Podání vůči některému členskému státu může učinit i Evropská komise. Dvůr rozhoduje i podání od fyzických i právnických osob, dovolávajících se spravedlnosti ohledně rozhodnutí, jež proti nim byla učiněna z titulu komunitárního práva. Soudní dvůr se skládá z 15 soudců a 9 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Soudci volí ze svého středu předsedu SD na funkční období 3 let. Současným předsedou je pan Gil Carlos Rodriguez Iglesias. Soud zasedá v plénu nebo v senátech složených ze tří či pěti soudců. Vzhledem ke stále vzrůstajícímu množství případů, které musel Soudní dvůr každoročně řešit (v roce 1985 na 400 případů), rozhodla Rada ES o zřízení Soudu první instance. Ten zahájil svou činnost k 1. září 1989 a ve své pravomoci má řešení všech podání učiněných fyzickými a právnickými osobami proti rozhodnutím institucí Společenství, spory mezi ES a jejich úředníky a zaměstnanci, žalob proti Komisi podle Smlouvy o ESUO. Proti rozhodnutí soudu první instance se lze odvolat k Soudnímu dvoru, tato možnost je však omezena jen na právní otázky. Soud první instance se skládá z 15 soudců jmenovaných společnou dohodou členských států na 6 let.

Evropská ústřední banka
Založena k 1. 7. 1998 se základním jměním 5 mld. Je zodpovědná za jednotnou měnovou politiku v průběhu třetí fáze realizace ekonomické a měnové unie v souvislosti se startem společné měny Euro k počátku roku 1999. Jako součást Evropského systému ústředních bank (ESCB) má jako svůj hlavní úkol dbát o udržení cenové stability v rámci Evropského měnového systému a podporovat všeobecnou hospodářskou politiku Společenství. Dalšími úkoly jsou
• Definovat a vést měnovou politiku Společenství
• Řídit devizové obchody
• Spravovat devizové rezervy zúčastněných států
• Podporovat hladké fungování platebních systémů
• Podílet se na programech kompetentních úřadů zaměřených na stabilitu finančího systému.
Má výlučné právo povolovat vydávání bankovek Euro ve Společenství.
Hlavními orgány jsou Řídící rada, Výkonný výbor a Generální rada.
Řídící rada se skládá ze členů Výkonného výboru a guvernérů ústředních bank členských států. Přijímá rozhodnutí nutná k zabezpečení úkolů svěřených ESCB, formuluje měnovou politiku Společenství.
Výbor ředitelů se skládá z prezidenta EÚB, viceprezidenta a čtyř dalších členů. Rady EU dané po konzultaci s Evropským Jejich funkční období je osmileté. Prezidentem je nyní pan Willem F. Duisenberg. Provádí měnovou politiku v souladu s instrukcemi stanovenými Řícídí radou a jejími rozhodnutími. Připravuje zasedání Řídící rady.
Generální rada se skládá z předsedy EÚB, místopředsedy EÚB a guvernérů ústředních bank členských států. Podílí se na sběru statistických informací, na zprávách o aktivitách ESCB a o měnové politice, na pravidlech pro standardizaci operací prováděných národními ústředními bankami.
Sídlem EUB je Frankfurt nad Mohanem.

Evropský ombudsman
Jmenován Evropským parlamentem na dobu jeho funkčního období. Je zmocněn přijímat stížnosti od kteréhokoli subjektu s bydlištěm či sídlem na území Unie, které se týkají nesprávností v činnosti orgánů Společenství (s výjimkou soudní činnosti Soudního dvora). Provádí šetření na základě těchto stížností i z vlastní iniciativy. V tomto šetření má rozsáhlé pravomoci - za jistých podmínek jsou orgány Společenství povinny poskytnout mu všechny informace a dokumenty, o které požádá. Ombudsman poté předá svou zprávu Evropskému parlamentu, dotčenému orgánu a zároveň informuje stěžovatele. Ombudsman vykonává svou funkci zcela nezávisle a při plnění svých povinností nesmí požadovat ani přijímat pokyny od žádného orgánu. Může být odvolán Soudním dvorem na žádost Evropského parlamentu, nesplňuje-li podmínky požadované pro výkon funkce nebo dopustil-li se závažného prohřešku. Sídlem je Štrasburk. Současným ombudsmanem je pan Jacob Söderman.

Účetní dvůr
Založen na základě doporučení Rady mezinárodní smlouvou s úkolem provádět revizi účtů, přezkoumávat všechny rozpočty, příjmy a vydání všech institucí a agentur ES. Přezkoumává účetnictví, právopatnost a řádnost všech finančních operací EU a kontroluje hospodárné využívání jejích prostředků. Každá instituce, mající přístup k fondům EU, je povinna poskytnout Účetnímu dvoru informace a dokumentaci, o něž tento požádá. Vyjadřuje se k rozpočtovým a finančním projektům EU. Po ukončení každého rozpočtového roku předkládá Účetní dvůr výroční zprávu, kterou projednává Evropský parlament, a která se zveřejňuje v Úředním věstníku Společenství. K jednotlivým případům může ÚD předkládat zvláštní zprávy. Účetní dvůr má 15 členů, kteří jsou po konzultaci s Evropským parlamentem jmenování jednomyslně Radou EU na dobu 6 let. Společenství. Při plnění svých povinností nesmějí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani jiného orgánu. Předseda je volen členy ÚD na tři roky. Od 18. ledna 1999 je předsedou pan Jan O. Karlsson. Účetní dvůr zpravidla rozhoduje většinou hlasů. Sídlem je Lucemburk.

Hospodářský a sociální výbor
HSV je poradní výbor složený z 222 představitelů různých oblastí hospodářského a sociálního života, navržených vládami členských zemí a jmenovaných po doporučení Evropskou komisí jednomyslně Radou EU na 4 roky na národnostním základě. HSV byl zřízen smlouvou o založení EHS a poskytuje svým členům prostor podílet se na vytváření jednotného vnitřního trhu (a tím na procesu evropské integrace). Členové výboru nesmějí od nikoho přijímat příkazy a své funkce vykonávají zcela nezávisle, v zájmu Společenství. Jsou organizováni ve třech skupinách - zaměstnavatelé, zaměstnanci a různé zájmy (družstva, spotřebitelské svazy atp.). Předseda zodpovídá za činnost HSV. V současnosti je předsedou pan Göke Frerichs. Rada EU nebo Komise mohou s Výborem konzultovat, kdykoli to uznají za vhodné, ve stanovených případech jsou tímto postupem dokonce povinny (např. při rozhodování o otázkách svobody pohybu pracovních sil, vzdělávání, zdraví a spotřebitelské politiky nebo životního prostředí a regionálního rozvoje). Výbor má právo vydávat stanoviska k jakékoli otázce, která se týká zájmů Společenství. Sleduje fungování jednotného trhu a upozorňuje na jeho případné poruchy. Dvakrát ročně organizuje "Fórum o jednotném trhu" za účasti odborníků z členských zemí Unie. Výbor se dále člení na šest specializovaných sekcí:
1. Zemědělství a rybolov;
2. Regionální rozvoj a plánování měst a venkova;
3. Ochrana životního prostředí;
4. Hospodářské, finanční a měnové otázky;
5. Sociální oblast, otázky rodiny, vzdělání a kultury;
6. Vnější vztahy, obchodní a rozvojová politika;
7. Průmysl, obchod, řemesla a služby;
8. Otázky ochrany zdraví a spotřebitele;
9. Doprava, komunikace, energetika, nukleární otázky a výzkum.
Administrativu zajišťuje generální sekretariát

Výbor regionů

Výbor regionů byl vytvořen Smlouvou o EU (tzv. Maastrichtskou smlouvou) a zahájil svou činnost v březnu 1994 jako poradní fórum zástupců oblastních a místních orgánů s poradní funkcí ostatním rozhodovacím a výkonným orgánům Společenství. Účelem výboru je umožnit zástupcům lokální a regionální samosprávy vyjádřit svůj názor na ta opatření Společenství, která se jich budou bezprostředně dotýkat. Toto schéma by mělo napomáhat co nejlepšímu využívání principu subsidiarity.
Výbor má 222 členů jmenovaných jednomyslně Radou EU na 4 roky z řad volených představitelů místních a oblastních samospráv. Každé dva roky jsou z řad členů Výboru voleni předseda, první místopředseda a šestatřicetičlenné byro. Předseda reprezentuje Výbor navenek a svolává jeho zasedání. Současným předsedou je pan Jos Chabert. Rada EU nebo Komise mohou s Výborem konzultovat, kdykoli to uznají za vhodné, ve stanovených případech jsou tímto postupem dokonce povinny - jedná se např. o oblasti ekonomické a sociální soudržnosti, veřejného zdravotnictví, školství a mládeže, kultury, transevropské dopravy, telekomunikací a sítí energetické infrastruktury

ČR A EU

V posledních deseti letech zažila naše společnost převratné změny. Po listopadu 1989 se Česká republika přeměnila v pluralitní demokracii, centrálně plánované hospodářství bylo transformováno ve fungující tržní ekonomiku, téměř 75 let od svého vzniku se Československo na konci roku 1992 pokojně rozdělilo a vznikla samostatná Česká republika. Neméně důležitým procesem je stálé zapojování našeho státu do ekonomického a politického systému intenzivně se globalizujícího světa. Od konce padesátých let se v těsném sousedství České republiky rozvíjí hospodářsko-politické integrační uskupení globálního významu - Evropská unie, které žádná země regionu nemůže ignorovat. EU se během posledních deseti let stala pro Českou republiku nejvýznamnějším obchodním partnerem, největším investorem a ČR sdílí s členskými zeměmi EU nejdelší část své státní hranice. Vstup Československa a poté ČR do Společenství byl od listopadu 1989 pociťován velkou většinou české společnosti jako historicky nutný krok symbolizující konečné a nezvratné vymanění se z dědictví komunistického režimu. Integrace do evropských struktur patří mezi hlavní body programů téměř všech rozhodujících subjektů české politické scény a je i stálou součástí vládních programových prohlášení. Informace o tom, co může vstup do Evropské unie změnit v našich životech, o tom, co, kdy a jak se na cestě k členství již učinilo a co naši republiku stále ještě čeká, vám přinášíme právě zde.

EVROPSKÁ DOHODA

Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (tzv. asociační dohoda) je jedna z nejvýznamnějších dohod, kterou Česká republika ve své krátké historii uzavřela.
Dohoda nese název "Evropská", protože patří mezi dohody tzv. třetí generace, kvalitativně vyšší než obdobné asociační dohody, které ES sjednala např. s Tureckem, Maltou nebo Kyprem. Je základním právním rámcem vztahů mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími, neznamená však nárok ČR na budoucí členství v Evropské unii.
První asociační dohoda byla sjednána již mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a ES a jejich členskými státy 16. prosince 1991. Jednání o této "federální" dohodě trvala téměř 12 měsíců (od 20. prosince 1990), během kterých proběhlo 8 kol jednání expertů obou stran. Jednání nebyla jednoduchá a sjednaný text Dohody byl kompromisem přijatelným pro obě strany. Souběžně s asociační dohodou byla sjednána tzv. Prozatímní dohoda o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících mezi ČSFR a EHS a ESUO. Obsahem Prozatímní dohody byly pasáže asociační dohody vztahující se k vzájemnému obchodu. Důvodem pro její uzavření byl fakt, že asociační dohoda podléhala jako celek ratifikaci, resp. schválením všemi parlamenty členských zemí ES a Evropským parlamentem, jakož i ratifikaci Federálním shromážděním ČSFR. Aby nebylo naplňování ustanovení dohody dotýkající se vytváření zóny volného obchodu zbytečně zdržováno, dohodly se obě strany na uzavření Prozatímní dohody, která ratifikaci nepodléhá. Prozatímní dohoda byla schválena Radou ES 28.2.1992 a vstoupila v platnost 1. března 1992.
Federální Evropská dohoda však vzhledem k blížícímu se rozdělení ČSFR na dva nástupnické státy - Českou republiku a Slovenskou republiku ratifikována nebyla a nikdy nevstoupila v platnost. Po rozdělení ČSFR prohlásila Česká republika, jako jeden z nástupnických států, že přejímá všechny závazky vyplývající z Prozatímní dohody a dohodla se se slovenskou stranou na rozdělení celních kvót, celních stropů i jiných práv a závazků z Prozatímní dohody vyplývajících. ES vyjádřila souhlas s existencí dvou samostatných smluvních vztahů mezi ČR a ES a SR a ES, s uplatňováním dohody i po 1. lednu 1993 a s provedením některých změn. Tyto změny byly upraveny Doplňkovým protokolem k Prozatímní dohodě, který byl spolu s Dodatkovým protokolem, rozšiřujícím a urychlujícím poskytování některých koncesí ze strany Společenství, podepsán 21. prosince 1993 a vstoupil v platnost od 1. ledna 1994.
Rozdělení Prozatímní dohody však nebylo opakováno v případě dohody asociační, která musela být nově dojednána. První jednání o harmonogramu sjednávání Evropské dohody pro samostatnou Českou republiku proběhla již 8. prosince 1992 a vlastní jednání byla zahájena 28. ledna 1993. Po dvou kolech jednání se Česká republika na straně jedné a ES a její členské státy na straně druhé dohodly na textu nové Evropské dohody, který byl parafován 23. června 1993 a podepsán 4. října téhož roku u příležitosti zasedání Rady ES. Již 27. října 1993 dohodu ratifikoval Evropský parlament a 8. prosince 1993 na své 15. schůzi tak učinila rovněž Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Ze 167 přítomných poslanců hlasovalo pro návrh Evropské dohody 155 poslanců, proti návrhu dva a čtyři poslanci se hlasování zdrželi. Nehlasovalo 6 poslanců. Dohoda vstoupila v platnost 1. února 1995 a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod číslem 7/1995 Sb.
Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé vychází v zásadě z textu původní federální Asociační dohody.Dohoda předpokládá vytvoření zóny volného obchodu průmyslovými výrobky mezi ČR a ES do 1. ledna 2002 (zrušení cel k 1.1.2001, zrušení kvót k 1.1.2002).Přestože dohoda vstoupila v platnost až 1. února 1995, některé její části byly prováděny již na základě Prozatímní dohody a tudíž i základními daty, od něhož se odvíjí některé lhůty ve smlouvě uvedené, jsou buď 1. leden 1992 nebo 1. březen 1992. Vedle vytvoření zóny volného obchodu dohoda zavazuje obě strany k hospodářské, kulturní a finanční spolupráci v oblastech, jako jsou např. energetika, telekomunikace, malé a střední podnikání, hospodářská soutěž, školství atp. Dohoda rovněž zavazuje Českou republiku k postupnému sbližování svého právního řádu s tzv. acquis communautaire.
Významnou součástí Evropské dohody sjednané s Českou republikou, která ji odlišuje od obdobných dohod sjednaných dříve např. s Polskem nebo Maďarskem je tzv. neprováděcí, čili suspenzivní klauzule. Ta umožňuje jedné smluvní straně přerušit provádění dohody, a to i bez vzájemných konzultací, dojde-li k závažnému porušení podstatných smluvních závazků druhou stranou. Stejně významnou součástí dohody je i její článek 6, podle něhož je úcta k lidským právům jedním ze základních prvků přidružení ČR k ES. Článek 6 však není ze strany ES reakcí na nějaký nepříznivý vývoj v oblasti lidských práv v ČR, ale vyplývá z deklarace Rady ES z 11. května 1992, podle níž musí být obdobná klauzule týkající se respektu k lidským právům součástí všech nově uzavíraných kooperačních a asociačních dohod mezi ES a třetími zeměmi - členy KBSE (nyní OBSE).
K provádění Evropské dohody bylo dohodou samotnou zřízeno několik společných orgánů. Nejvyšším z nich je Rada přidružení, jejímž úkolem je dohlížet na provádění dohody a má rozhodovací pravomoc. Rada může rovněž řešit spory vyplývající z provádění dohody. Rozhodnutí Rady přidružení jsou stejně jako dohoda právně závazná pro všechny dotčené subjekty na české straně i na straně ES. Rada se schází na ministerské úrovni alespoň jednou do roka. Poslední zasedání Rady přidružení se uskutečnilo v prosinci 1999 v Bruselu.
Radě přidružení je při výkonu jejích pravomocí nápomocen Výbor přidružení, který se schází obvykle na úrovni vyšších státních úředníků rovněž alespoň jednou ročně. Poslední jednání Výboru přidružení se uskutečnilo v Bruselu v květnu 1999. Detailní technické otázky vzájemných vztahů jsou diskutovány na úrovni Podvýborů přidružení.
Na základě dohody byl vytvořen rovněž Parlamentní výbor přidružení, který je fórem k výměně názorů mezi členy Parlamentu ČR a poslanci Evropského parlamentu. Parlamentní výbor přidružení může činit doporučení Radě přidružení.

PŘÍPRAVA ČR NA VSTUP DO EU
Zatímco v předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná speciální kritéria, která by bylo třeba splnit, kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách, v případě zemí střední a východní Evropy, které požádaly o vstup a jejichž výchozí ekonomická i politická situace se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, stanovila Evropská unie základní požadavky na zasedání Evropské rady v červnu 1993 v Kodani: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Tyto požadavky jsou označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:
1. Politická:

stabilita institucí zajišťujících demokracii;

právní stát;

dodržování lidských práv a práv menšin;
2. Hospodářská:

existence fungujícího tržního hospodářství;

schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř Unie;
3. Ostatní závazky:

schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.

Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu, nejde o detailní seznam hospodářských ukazatelů nebo jednoznačných požadavků na fungování politického systému a institucí. S cílem usnadnit kandidátským zemím proces úspěšného dosažení těchto kritérií, které se pro EU stalo nutnou podmínkou pro zahájení jednání o členství, přijala Evropská rada na svém zasedání v prosinci 1994 tzv. předvstupní strategii pro země střední a východní Evropy Tato strategie byla založena na čtyřech základních prvcích, kterými byly:

Evropské dohody;

mnohostranný strukturovaný dialog;

příprava zemí střední a východní Evropy na začlenění do jednotného vnitřního trhu Unie;

pomoc zemím střední a východní Evropy v rámci programu PHARE.

V červnu 1995 schválila Evropská rada na svém zasedání v Cannes tzv. Bílou knihu s názvem "Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie", jejímž cílem je pomoci s definováním rozhodujících legislativních opatření nutných k začlenění do rámce jednotného vnitřního trhu, objasnění technické a administrativní struktury nezbytné pro jejich zavedení do praxe a určení zaměření technické pomoci v rámci PHARE. Obsahuje podrobný přehled legislativy Společenství nutné k fungování vnitřního trhu, platný ke konci roku 1994.
Na následujícím zasedání Evropské rady (summitu) v prosinci 1995 v Madridu byla Evropská komise požádána, aby na každou kandidátskou zemi vypracovala posudek. Cílem bylo posoudit schopnost každé kandidátské země vyhovět kodaňským kritériím. V posudku se Komise soustředila především na dosažený stupeň slučitelnosti národního právního řádu s tzv. acquis v celé šíři působnosti Evropské unie. Při přípravě posudku požádala Evropská komise o spolupráci kandidátské země formou vyplnění dotazníku potřebného k vypracování tohoto posudku. K vyplnění Českou republikou, která mezitím předala svou žádost o členství spolu s vysvětlujícím memorandem dne 23.ledna 1996 do rukou italského premiéra Lamberta Diniho, jako zástupce země v té době předsedající Radě EU, byl tento dotazník předán vedoucím Delegace Evropské komise Joannesem ter Haarem ministru zahraničí Josefu Zielencovi dne 26. 4. 1996 a obsahoval téměř 3 200 podrobných dotazů na 160 stranách. O tři měsíce později, 26. července 1996, již velvyslanec ČR při ES Josef Kreuter předával vyplněný dotazník zpět do rukou orgánů Společenství. Vyplněný dotazník se stal podkladem pro vypracování posudku Evropské komise na Českou republiku, který byl spolu s posudky na ostatní kandidátské zveřejněn jako součást programového dokumentu Agenda 2000 dne 16. 7. 1997. Posudek, hodnotící připravenost České republiky jako kandidátské země zahájit jednání o členství v Evropské unii, se stal jedním z podkladů pro prosincové zasedání Evropské rady v Lucemburku, která rozhodla začít jednání (negociace) se skupinou šesti zemí (ČR, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko a Kypr) nejlépe splňujících kodaňská kritéria.
Na základě závěrů Evropské rady z prosince 1997 lze v souvislosti s rozšířením EU hovořit pro nadcházející období o 3 procesech:

Rozšiřovacího procesu se účastní 12 zemí. Jeho hlavními jeho prvky jsou tzv. Evropská konference a evropská strategie pro Turecko. První zasedání Evropské konference se uskutečnilo na nejvyšší úrovni 12.3. 1998 v Londýně;

Přístupový proces pro 11 zemí byl spuštěn 30.3. 1998. Evropská rada rozhodla zahájit přístupový proces s deseti kandidátskými státy střední a východní Evropy a Kyprem. Zdůraznila, že pro všechny tyto státy byla určena stejná kritéria a že se účastní přístupového procesu na stejném základě. Právním základem, vztahujícím se na všechny kandidátské země, je článek O Smlouvy o Evropské unii, jenž upravuje přijetí nových členů. Pro Kypr bude existovat zvláštní předvstupní strategie;

Negociační proces. Dne 31.3. 1998 byly zahájeny bilaterální mezivládní konference EU s ČR, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Slovinskem a Kyprem o podmínkách jejich členství v EU .
V Agendě 2000, jejíž součástí byl i posudek na Českou republiku, zformulovala Evropská komise tzv. zesílenou předvstupní strategii s cílem podpořit přípravu kandidátských zemích na členství v Evropské unii. V souladu se zesílenou předvstupní strategií pak EK připravila dokument nazvaný Přístupové partnerství. Účelem Přístupových partnerství je sjednotit všechny formy podpory EU kandidátským do jednotného rámce, přizpůsobit je "na míru" každé zemi individuálně a stanovit hlavní krátkodobé a střednědobé priority při přijímání acquis unie. Krátkodobé priority pro rok 1998 se lišily podle kandidátských zemí, ale lze uvést některé shodné prvky: např. administrativní reforma, regionální reforma, privatizace, reforma bankovního sektoru, reforma zemědělství, ochrana duševního vlastnictví, volný pohyb zboží, finanční služby, státní pomoc, vnitro a spravedlnost, ochrana životního prostředí, jaderná bezpečnost.
EK připravila dvě verze Přístupového partnerství, a to zkrácenou a plnou.

Kratší verze obsahuje základní principy a priority pro přijímání acquis v krátkém (1998) a střednědobém časovém horizontu (1999 - vstup do EU).

Plná verze Přístupového partnerství má dvě hlavní části. V první části je obsažena definice krátkodobých a střednědobých priorit, jejichž cílem je schopnost země plnit kodaňská kritéria. Druhá část je věnována podrobnějšímu popisu hlavních finančních a technických instrumentů Společenství zaměřených na pomoc kandidátským zemím při jejich přípravě na vstup do EU. Hlavním rysem finanční pomoci ze strany EU je podmíněnost t.j. její poskytování bude záviset zejména na schopnosti ČR plnit závazky vyplývající z Evropské dohody, plnění priorit definovaných v Přístupovém partnerství, jakož i na zajištění odpovídajícího počtu státních úředníků s odpovídající kvalifikací a odborností, kteří budou zabezpečovat efektivní řízení programu Phare.
V případě, kdy kandidátská země nebude vykazovat dostatečné odhodlání k převzetí acquis unie či nebude splňovat tzv. kodaňská kritéria pro členství v EU, bude mít Rada možnost rozhodnout kvalifikovanou většinou na základě návrhu EK o pozastavení předvstupní pomoci.
Pokrok kandidátských zemí při naplňování Přístupových partnerství je mj. hodnocen v tzv. Pravidelné zprávě EK. První Pravidelná zpráva byla předložena Evropské radě ve Vídni v prosinci 1998. Druhá Pravidelná zpráva bude předložena Evropské radě v Helsinkách v prosinci 1999.
ČR na své straně připravila svým způsobem zrcadlový dokument k Přístupovému partnerství - Národní program pro přípravu ČR na členství v EU. Priority, definované v obou dokumentech spolu v zásadě korespondují. ČR však pojala svůj Národní program (dále NP) šířeji a oslovila i některé další prioritní oblasti, kterými se bude na cestě přípravy na členství v EU intenzivně zabývat (např. statistika, komunikační strategie, vzdělávání státní správy v evropských záležitostech, zajištění oficiálních překladů legislativy ES do češtiny). Program vychází z problémů identifikovaných Evropskou komisí v jejím Posudku na ČR a dalších otázek, které mají pro přípravu ke vstupu ČR do EU význam. Na jeho vypracování se podílely všechny resorty.
Národní program pro rok 1998 byl uveden preambulí a dále rozčleněn do 26 kapitol vycházejích ze struktury kapitol Posudku Evropské komise a předpokládaných negociačních oblastí. Národní program byl však odpočátku koncipován jako flexibilní dokument. Již při schválení jeho první verze na jaře 1998 proto zadala vláda vypracování jeho aktualizace, která byla přijata 17. května 1999. Ta navazuje na první verzi Národního programu přípravy na členství v EU z roku 1998 a dále specifikuje a konkretizuje v něm obsažené úkoly. Vychází ze Střednědobé hospodářské strategie integrace ČR do EU a plně zohledňuje dosavadní průběh a výsledky screeningu komunitární legislativy. Z tohoto hlediska je také plně vzájemně kompatibilní s legislativním plánem práce vlády ČR.
Národní program v aktualizované verzi 1999 obsahuje krátkodobé (t.j. pro rok 1999) a střednědobé (t.j. pro období 2000 - 2002) úkoly ČR v oblastech, ve kterých dosud nebylo dosaženo plné kompatibility s právními normami Evropských společenství, nebo uspokojivé efektivity fungování příslušných orgánů a institucí při provádění a vynucování plnění transponovaných právních norem. Mimo jiné obsahuje i představu o finančních nákladech plnění jednotlivých úkolů. Tyto ekonomické a rozpočtové dopady jsou předběžnými odhady zpracovanými jednotlivými ministerstvy a jinými ústředními orgány státní správy. Uvedené odhady budou dále postupně zpřesňovány, jak v souvislosti s přípravou jednotlivých politik a jejich institucionálního rámce, tak v závislosti na dopracovávání analýz a dopadových studií, jakož i v závislosti na uzavření procesu screeningu. Příprava střednědobé hospodářské strategie vstupu do EU a střednědobého rozpočtového výhledu do roku 2002 umožní prioritizaci jednotlivých politik v rámci rozpočtového omezení jednotlivých let; současně budou zpřesňovány možnosti spolufinancování i z dalších národních zdrojů.
Vláda ČR schválila dne 31.5.2000 rozšířenou verzi Národního programu přípravy ČR na členství v EU. Tento dokument vytyčuje úkoly, které by měly ČR pomoci na cestě do Evropské Unie. V prvé řadě se zmiňuje o dokončení převzetí práva EU, dále pak pojednává o sladění s vnitřním trhem EU a zaručuje se za příslušné odborníky a instituce, kteří dbají na dodržování právních požadavků a začleňují Českou republiku do strukturální politiky EU a do ostatních rozvíjených programů. Časový rozvrh přípravy na přistoupení k EU je rozdělen do dvou skupin - krátkodobé priority, které by měly být splněny do konce roku 2000, a střednědobé priority, kterých by mělo být dosaženo v letech 2001 - 2002. Plán je stanoven do 1. ledna 2003, kdy se počítá se vstupem ČR do EU.
Před vypracováním Národního programu 2000 byla vyhodnocena implementace Národního programu 1999 a také se samozřejmě bralo v úvahu kritické hodnocení Evropské komise v Pravidelné zprávě za rok 1999. Revidovaný Národní program zahrnuje principy a cíle, které vychází ze strategických dokumentů, které byly schváleny nebo převzaty vládou ČR v minulém roce. Národní program je spojován s legislativní prací vlády ČR a obsahuje priority Přístupového partnerství 1999.
Národní program 2000 nezmiňuje žádné významné přesuny v žebříčku priorit ČR při přípravě na členství v EU. Hlavní oblasti, na něž bude ČR zaostřovat svoji pozornost jsou snahy o zlepšení a zvětšení demokratického systému, zlepšení ekonomické a sociální soudržnosti, transponování práva EU do České republiky, snahy o aplikaci a prosazení práva, reformu a zlepšení sektoru veřejné správy a soudnictví, snahy o přípravu a postupnou integraci ČR do vnitřního trhu EU, zkvalitnění života občanů, ekonomickou a monetární politiku, dodržování třetího pilíře - spravedlnost a vnitro, snahy o zapojení do programů Společenství, doplnění transformace bankovního a průmyslového sektoru, zemědělství, statistiky, potlačování ekonomické kriminality a dalších. Větší pozornost, oproti minulému roku, je věnována předvstupní komunikační strategii vlády ČR.
Struktura dokumentu odpovídá, stejně jako v roce 1999, doporučením Evropské unie. Jednotlivé kapitoly uvádějí stručný popis o stavu připravenosti na partnerství v oblastech, o nichž se zmiňují a v následujících sekcích jsou pak uvedeny související přepracované krátkodobé a střednědobé priority, základní administrativní a institucionální ujednání a financování.
Národní program 2000 je na jedné straně rozsáhlejší než verze předešlé, což vypovídá o pozitivním trendu k detailnějšímu propracovávání definovaných priorit, avšak na straně druhé byly v zájmu omezení rozsahu dokumentu, jisté základní ale obecné prvky z Národního programu přípravy ČR na vstup do EU vynechány.
Národní program 2000 by měl být považován za flexibilní dokument. To znamená, že se mohou vyskytnout jisté odchylky v dodržování stanovených priorit, které ale nesmí platnost Národního programu zpochybnit.

Hodnocení referátu Evropská unie.

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  14. listopad 2007
  3 241×
  6349 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Evropská unie.