Manželství a rodina v dnešním světě

Teologická antropologie

Rozličné, často protichůdné a většinou jednostranné názory (humanisticko-idealistický, materialistický, marxistický) jsou důvodem krize dnešního obrazu člověka. Ucelený pohled na člověka zprostředkovávají univerzální vědy (zohledňující všechny poznatky bez metodické redukce): filozofie (pouze všeobecná zkušenost a rozum) a teologie (všeobecná zkušenost, rozum a zvláštní zjevení). Dále nastíníme teologickou antropologii, tj, to, co nám o člověku zjevuje jeho Tvůrce.

Člověk jako obraz Boží

Základní odpověď Písma na podstatu člověka zní, že člověk je tvor ve všem závislý na svém Tvůrci. Bůh ho chce a udržuje v bytí. Základní odpovědí člověka na Boží nabídku je (měl by být) dík a důvěra.

Magisterium učí, že každou jednotlivou duši stvořil Bůh (ne rodiče, ti na stvořitelském díle Boha specifickým způsobem participují) a že každý člověk je jedinečný a zcela osobním způsobem Bohem chtěný (odtud vyvozuje církev důstojnost člověka). Člověk je nedotknutelný, a proto je vražda, mučení, násilí atd. urážkou lidské důstojnosti.
Člověk byl stvořen k obrazu Boha (Gn 1,26-31) a jako takový je nadán rozumem a svobodnou vůlí. Nositelem těchto schopností je lidský duch. Ze všech živočichů je člověk jediný, kdo je povolán ke společenství s Bohem. Celý lidský život je nasměrován k hledání Boha a ke spojení s ním. To je důvodem jeho důstojnosti, ale také pokory ve vztahu k Tvůrci. Obrazem Božím jsou všichni lidé bez rozdílu - proto mají všichni stejnou důstojnost. Tato skutečnost je důvodem úcty člověka k sobě samému (důstojnost člověka je dána tím, co je, ne tím, co má).

Duše a tělo

Slovo duše znamená v Písmu lidský život, to nejvnitřnější a nejcennější na člověku, to, čím je nejvíce podoben Bohu - duchovním životním principem. Svojí přirozeností je člověk bytost zčásti duchovní a zčásti tělesná. Člověk je v kontextu časného řádu tělo (fyzické potřeby, smyslové poznání), zároveň ale má duši (fysis jako nástroj a medium, komunikace ducha prostřednictvím hmotného těla). Tato jednota duše (ducha) a těla je tak hluboká, že v člověku nic čistě živočišného (viz jídlo, sexualita) není. Bible hovoří vždy o celém člověku (tělesnou nemocí trpí duše, nemoc duše je příčinou tělesné nemoci).

Filozofická reflexe rozlišuje v lidské osobě tři principy: fysis (tělo) jako nositele hmotné přirozenosti, psýché (duše) jako nositele smyslově-vegetativní činnosti (nehmotná, vlastní všemu živému, zaniká smrtí), spiritus (duch) - nositel abstraktního myšlení, centrum subjektivity/Já a svobody (v Písmu pojem srdce, ze všech hmotných tvorů ho vlastní pouze člověk).

Magisterium učí, že duch je nesmrtelný, v okamžiku smrti se odděluje od těla, při vzkříšení bude znovu obdařen oslaveným tělem (tímtéž, ale zvláštním způsobem změněným - srov. tělo zmrtvýchvstalého JK).

Člověk jako muž a žena

Každý člověk - muž i žena - jsou v podstatě stejným způsobem obrazem Božím, a proto mají i stejnou lidskou hodnotu a důstojnost, která z této základní lidské vlastnosti (být obrazem Božím) vyplývá. Skutečnost, že mezi mužem a ženou existují zásadní rozdíly, je dobrá a Bohem chtěná, právě tak jako skutečnost, že každý je člověkem buď jen jako muž, nebo jen jako žena. Z toho vyplývá přirozená zaměřenost člověka na společenství s partnerem opačného pohlaví. To má být společensvím lásky, charakterizované vzájemným svobodným obdarováváním se (kdyby muž a žena byli stejní, neměli by si vzájemně co nabídnout, kdyby člověk byl muž i žena zároveň, nepotřeboval by partnera).

V souvislosti s postavením ženy ve společnosti se často vyskytují dva Božímu záměru odporující extrémy: fanatický patriarchalismus popírající stejnou lidskou důstojnost obou pohlaví (muž je pán tvorstva, žena nemá duši), fanatický feminismus naopak popírá rozdíly mezi mužem a ženou a z nich vyplývající přirozenou dělbu práce (např. kojení a ošetřování novorozeněte je přirozenou úlohou ženy, zatímco ochrana a výživa mladé rodiny přísluší spíše muži).

Lidská pohlavnost

Lidská pohlavnost (sexualita) se podstatně liší od sexuality živočišné. Zatímco u ostatních živočichů se sexualita uskutečňuje pouze v oblasti pudové (nástroj rozmnožování), je u člověka také nástrojem lásky, nesené celou osobností člověka. Intimní tělesné spojení je výrazem intimního spojení dvou Já - lidské tělo zde působí jako médium (prostředek) lidského ducha. Manželský akt (v teologii jím rozumíme přirozeností na plození potomstva zaměřené nejhlubší, nejdůvěrnější spojení dvou lidí, jaké je v tomto světě možné; nazývá se tak proto, že z hlediska etického nároku skutečné lásky je legitimní - oprávněné - pouze mezi manžely) má dva momenty: kopulativní (spojovací) a generativní (plodivý). Jejich hodnota je jedním ze specifik člověka jako obrazu Božího - Bůh z lásky tvoří, člověk z lásky plodí.

Lidská sexualita je svou přirozeností zaměřena na manželství, tj. intimní (v manželství se jeden dává druhému), trvalé (lidská dějinnost, tj. motivace člověka z minulosti a jeho zaměřenost do budoucnosti vyžaduje, právě tak jako péče o děti, trvalost vztahu, tj. nezrušitelnost manželství) a výlučné (úplnost odevzdání se jeden druhému nepřipouští intimní společenství s jinými, např. nevěru či polygamii) společenství dvou lidí opačného pohlaví, jehož účelem je dobro manželů a předávání života.

Manželská láska, plodnost a rodičovství

Katolická církev vyznává, že manželství je novou metafyzickou realitou, která vzniká svobodně daným a neodvolatelným slibem snoubenců. Člověk není Božím obrazem jen tím, že je rozumný a svobodný, ale také proto, že vytváří úzké společenství osob a že svým slovem tvoří věci nové (manželský svazek). Ježíš povýšil manželství na svátost: „Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,8-9).
Konstituce Gaudium et spes připomíná dva účely manželství:

  • oboustranné darování se (vzájemná láska, pomoc, podpora)
  • plození a výchova dětí v prostředí pokoje a lásky.

Láska manželů může být plodná rozličným způsobem. Slovy „miluji tě“ a tělesnou oddaností se manželé svěřují sobě navzájem. Plodem této oddanosti je společný život, ve kterém srůstají a vyzrávají (GS čl. 49).

Souhlasit s láskou znamená přijmout odpovědnost předávat život. Manželé se stávají rodiči. Skrze dítě, které jim je svěřeno, poznávají v nové kvalitě, co to znamená být člověkem. Přijímají dítě a vytvářejí pro něj životní prostor, kde jej chrání a rozvíjejí. Tím rodiče dokladují, že převzali úkol, ke kterému Stvořitel na počátku učinil člověka jako muže a ženu (Mt 19,4; Gn 1,27) a propůjčil jim zvláštní účast na svém stvořitelském díle (GS čl. 50).

Děti dávají životu manželů nový obsah. Zážitky, jak dítě roste, usmívá se, učí se mluvit a mnohé další věci dávají rodičům radost, která jim pomáhá vytvářet dítěti láskyplné a harmonické prostředí, potřebné pro něj samotné. Zodpovědné rodičovství znamená především budování prostoru pro život muže a ženy - manželskou instituci, a plnit v něm vlastní poslání manželů - předávat život a vychovávat (GS čl. 50).

Žádný z těchto účelů nelze svévolně opomíjet či odmítat. Církev naléhavě pozvedá svůj hlas k podpoře a ochraně manželského a rodinného života a v tomto směru vede také mnohé ze svých pastoračních aktivit.

 

Beinert, W.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Falkenauer, R.: Úvod do religionistiky, (skriptum CG), Plzeň 1994.
Jan Pavel II.: Familiaris consortio, Praha 1992.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
Život z víry - Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České Budějovice 1998.

Hodnocení referátu Manželství a rodina v dnešním světě

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. květen 2017
  836×
  1135 slov

Komentáře k referátu Manželství a rodina v dnešním světě