Mnišství

Počátky mnišství

Východ

Kolébkou myšlenky a praxe mnišství je křesťanský Východ. Není organizováno v různé řády či řehole s pevnými organizačními strukturami a specializovanými úkoly jako je tomu na Západě. Každá mnišská obec je samostatná, nezávislá, podléhá pouze místnímu biskupovi. Mnichy v těchto komunitách tvoří převážně laici, kněží je tam jen tolik, aby mohly být slaveny bohoslužby. Ve srovnání s řeholnictvím západním je mnišství na Východě méně aktivní, méně angažované ve službě světu. Soustřeďuje se spíše na meditaci, bohoslužbu, asketický život; kláštery byly také centry teologického bádání a dílnami církevního umění (ikony (dřevěné obrazy), ikonostas (stěna zdobená ikonami), liturgický zpěv).

Východní mnišství se vyvinulo z egyptského poustevnictví (eremitství - z řec. eremos- poušť), jehož zakladatelem byl sv. Antonín. Poustevníci odcházeli mimo lidská sídliště, žili v naprosté chudobě a tělesné kázni. Vytvářeli volné kolonie. Základní podobu východní mnišství získalo působením Basilia Velikého (329-376), který transformoval poustevnictví na společný život v klášterní komunitě (z řeč. koinos bios - společný život, lat. coenobium), kde je možno kombinovat lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Basiliovský model je základním typem východního mnišství (přibývaly k němu časem nové varianty, ale nové "řehole" nevznikaly). Udrželo se zde i eremitství a v četných podivně extrémních formách žilo dále (stylité - stojící na sloupech, inclusi - zazdění…).

Základní jednotkou cenobitského mnišství je klášter (monastýr), volnější kolonie eremitů se nazývá "lavra". Střediskem východního mnišství je zejména "mnišská republika", kterou tvoří 20 klášterů na hoře Athos na poloostrově Chalkidiké (zal. 963).

Západ

Pro západní mnišství se užívá pojem řeholnictví (z lat. regula-pravidlo, řád), což poukazuje na to, že myšlenka zasvěceného života se v západní církvi uskutečnila organizovanou formou v těsné propojenosti s životem církve a pod kontrolou hierarchie. Teologické zdůvodnění řeholnictví se opírá o myšlenku, že vedle závazků, které platí pro všechny křesťany, existují tzv. evangelijní rady, které ve svém životě dobrovolně řeholníci uplatňují. Jde o tři závazky: chudobu, čistotu a poslušnost. V řeholním životě jsou vždy zastoupeny dvě složky: složka kontemplativní, modlitební a složka aktivní služby.

První západní mnišskou řeholi vytvořil sv. Augustin pro společenství kleriků v Tagaste, popř. v Hippo. Skutečnou formu západnímu mnišství dal však teprve sv. Benedikt z Nursie. Každé společenství řeholníků/řeholnic (řád, kongregace, společnost) má svou řeholi a vlastní statuta. Kromě již zmíněných řeholí existují v římskokatolické církvi ještě řehole sv. Basila, sv. Františka z Assisi a sv. Ignáce z Loyoly.

Velcí otcové mnišství

Sv. Antonín (221-356)

První historicky známý poustevník. Jeho život popsal podle vlastních znalostí Athanasius Veliký.
Antonín se narodil r. 221 v Kome (stř. Egypt), po smrti rodičů rozdal bohaté dědictví (Mt 19,21) a malou sestru umístil v rodině křesťanských panen. R. 271 odešel do samoty (poušť, těžko přístupné kamenité pohoří).
Svým životem na sebe obracel pozornost - následovali ho mladí lidé (chtěli jít v jeho stopách), lidé potřební pomoci, nemocní, biskupové, kněží (žádali, aby je vedl v duchovním životě) i císař Konstantin. Když r. 356 ve věku 105 let zemřel, žilo kolem něj již velké společenství poustevníků eremitů (řec. erémos = poušť). Stal se zakladatelem eremitství, poustevnictví.

Sv. Pachomius (287-347)

Začal také jako poustevník, potom r. 320 založil první klášter: sjednotil poblíž ležící cely a jejich obyvatele spojil k společnému životu (= koinos bios, coenobium, cenobitství). První klášter vznikl v Tabenisi na Nilu. Byl to dům obehnaný zdí s četnými celami. Posléze založil ještě 9 mužských klášterů a 2 ženské (asi 9000 mnichů). Tomuto společenství dal pevná pravidla pro modlitbu a denní práci, obratnou organizací dbal o společnou obživu. Pojmenování mnich (z řeč. monachus = žijící sám) se pro tento způsob života příliš nehodilo, ale přešlo i na ně - každý měl ve své cele vést osamělý život v mlčení a tichém rozjímání.

Sv. Benedikt z Nursie (480-547)

Studoval v Římě, svá studia přerušil a odešel do samoty. Benedikt působil zprvu jako člen družiny asketů v Affile (Endife u Říma), pak jako poustevník v údolí u řeky Ania u Subiacu a v r. 529 zřídil první konvent řádu na Montecassinu. Tam sepsal svou řeholi, která vychází z Bible a určuje základní pravidla mnišského života.

Beinert, W.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994, str. 203.
Filipi, P.: Křesťanstvo: Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno 1998, str. 38-39, 79-81.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 76-81.

Kláštěry jako centra středověké vzdělanosti

Obecná charakteristika

Nové kláštery postupně pronikaly do všech oblastí života středověké společnosti. Staly se významnými středisky vzdělanosti, místem výuky příslušníků knížecích rodin. Jejich představení se jako poradci a diplomaté účastnili politického života, stali se nepostradatelnými pomocníky panovníka při správě státu a jako členové jeho kanceláře vydávali latinské listiny. Mezi řeholníky působili také četní filozofové, teologové i literáti. V klášterech existoval konkrétní historický zájem o zaznamenání důležitých událostí z života společnosti. Mniši si sami zhotovovali, mnohdy velmi dovedně a umělecky, bohoslužebné předměty. Přepisováním knih uchovávali rovněž nejdůležitější díla antické literatury.

Hospodářské zabezpečení klášterů

Zatímco materiální zajištění většiny starších klášterů bylo spojeno výhradně s panovnickou rodinou, u nových řeholí 12. stol. byli zakladateli často příslušníci vyšší šlechty. Při svém založení dostávaly konventy od fundátorů obvykle bohaté pozemkové vybavení, celé vesnice, dvory, poddané i peněžní dary. Kláštery zhodnocovaly majetek vlastní hospodářskou činností a koncem 12. stol. patřily k největším vlastníkům pozemků v zemi. Klášterní dvory, zvané grangrie, byly ve své době nejlépe organizovanými hospodářskými jednotkami tvořícími základ budoucích klášterních velkostatků.

Vlastní podoba klášterů

Nejstarší kláštery benediktinského, premonstrátského a cisterciáckého řádu poznamenaly výrazně vnější podobu země, a to nejen hospodářskou činností. Jako strategické a pevnostní body hrály důležitou roli např. i v politických a vojenských záměrech panovníka.

Kláštery byly obvykle s velkou citlivostí vsazeny do krajiny, jejich vnitřní uspořádání vycházelo z řádové regule. Nejdůležitější stavbou byl konventní kostel s rajskou zahradou (dvůr, zahrada). Kolem dvora (zpravidla čtvercového půdorysu) byly situovány budovy určené pro všední život řeholníků: důležitým prostorem byla kapitulní síň určená k jednání členů konventu, na protější straně byl refektář (společná jídelna), dále dormitář (společná ložnice), obydlí opata, kuchyně, hospodářské budovy. Součástí kláštera býval špitál (vně areálu), spojení se světem zajišťovala fortna s obydlím fortnýře.

Cluny a mnišské reformní hnutí

Nejvýznamnější mnišské reformní hnutí ve středověku vzešlo z Cluny. Nejlépe je charakterizuje snaha bojovat proti zesvětštění církve. Klášter v Cluny založil v Burgundsku (Francie) v r. 908/910 vévoda Vilém Akvitánský. Zajistil mu svobodu ve vlastních záležitostech (svobodná volba opatů, vynětí z pravomoci diecézního biskupa), protože si uvědomil, že největší příčinou úpadku církve je její závislost na světské moci. Duch kláštera se vyznačoval přísným dodržováním benediktinské řehole: tvrdá askeze, povinnost poslušnosti opatovi, péče o liturgickou bohoslužbu, duchovní život, modlitba - úkol: modlit se za křesťanstvo, ale také vědecká činnost, zájem o politický vývoj, udržovali kontakty s králi a císaři, otevřenost světu.

Tato reforma se začala poměrně rychle šířit (např.: opat Oda - r. 927-942). Postupně se přidávaly další kláštery, byly zakládány nové - tak vznikl velký svaz klášterů těsně spjatý s mateřským klášterem v Cluny. Svého vrcholu dosáhlo clunyjského hnutí v 11. stol. Ve 12. stol. patřilo ke clunyjskému klášternímu svazu 3000 klášterních komunit ve Francii, Burgundsku, Itálii, Španělsku a Německu.

Církevní řády v českých zemích

Na našem území jsou počátky církevních řádů těsně spjaty s upevňováním raně středověkého českého státu v 10. stol., doprovázeného šířením křesťanství v dosud pohanských přemyslovských Čechách. Současně se vznikem pražského biskupství r. 973 vznikla první řeholní instituce - klášter benediktinek. Vznik kláštera znamenal vstup západního mnišství do Čech a dával tušit, že se zrodila zcela nová instituce bezprecedentního významu.

Prohlubování křesťanského života se stalo nejdůležitějším úkolem prvních mnišských komunit na našem území.
Prvními kláštery u nás byly kláštery benediktinské, k nim se ve 40. letech 12. stol. připojily kláštery premonstrátů a cisterciáků a od druhé poloviny téhož století řádů rytířských a křížovnických.

Rozvoj středověkých klášterů byl přerušen husitskými válkami, jejichž původní snaha po reformě a mravní očistě církevního života přerostla v nespoutaný útok proti církevním řádům a obrovskému majetku některých klášterů. Celkem husité dobyli asi 170 klášterů a jejich majetky až na malé výjimky rozkradli. Značný počet klášterů již nikdy nebyl obnoven, většina ostatních v pohusitské době pouze živořila. Oživení řeholního života nastalo až za vlády Jiřího z Poděbrad, zejména zásluhou přísnější odnože minoritů observantů.

Zrušení jezuitského řádu roku 1773 a josefinské reformy náboženského života v 80. letech 18. stol. znamenaly přerušení činnosti většiny řádů a kongregací v českých zemích, které nebyly zapojeny do pastorační, sociální či výchovné činnosti. Postiženy byly především řády kontemplativní - rozjímavé, ušetřeni zůstali např. milosrdní bratři, křížovníci s červenou hvězdou, piaristé aj. Ze zabraného majetku církve byla zřízena zvláštní matice, tzv. náboženský fond, využívaný na nejrůznější účely ve prospěch náboženství.

V rámci potlačování církevního života v Československu po roce 1948 komunisty byl v roce 1950 zinscenován vykonstruovaný proces s nejvyššími představiteli řádů a kongregací. Již před ním došlo k obsazení mužských a o něco později i ženských klášterů. Několik tisíc řeholníků a řeholnic bylo soustředěno ve vybraných internačních táborech, zřízených provizorně z klášterů (Bohosudov, Želiv, Králíky, Broumov), řada jich byla postavena před soud, obviněna z velezrady a uvězněna, mnozí skončili v pracovních táborech.

V současné době většina církevních řádů, kongregací, společností a institutů, působících v tehdejší ČSSR až do 50. let, opět přistupuje k obnovení svého řeholního života a vrací se podle současných možností k původní náplni své činnosti.

Obecné členění řeholních institucí

Každé společenství řeholníků/řeholnic (řád, kongregace, společnost) má svou řeholi a vlastní statuta. Hlavních řeholí je v římskokatolické církvi pět: sv. Basila, sv. Benedikta, sv. Augustina, sv. Františka z Assisi a sv. Ignáce z Loyoly.

U většiny řádů první řád (lat. primus ordo) znamená řád mužský, druhý řád (lat. secundus ordo) řád ženský a třetí řád (tercius ordo) sdružení laiků (z řec. laos - lid, sdružení prostých lidí - neřeholníků).

Řehole církve římskokatolického latinského ritu se dělí takto:

  • Řeholní instituce mužské
    • Mužské řády
      • rytířské řády (lat. ordines militares) - např. Maltézští rytíři - Johanité, Němečtí rytíři, Templáři
      • křížovníci (lat. crucigeri) - např. Křížovníci s červeným křížem - Strážci Božího hrobu
      • řeholní kanovníci (lat. canonici regulares) - např. Premonstráti
      • mnišské řády (lat. monachi) - např. Benediktini, Cisterciáci
      • žebravé řády (lat. ordines mendicantes) - např. Dominikáni, Minorité, Františkáni
      • řeholní klerikové (clerici regulares) - např. Jezuité
    • Mužské kongregace
      • Redemptoristé - Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele
      • Petrini - Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti
    • Mužské řeholní společnosti
      • Oratoriáni
      • Salesiáni
  • Řeholní instituce ženské
    • Ženské řády - Johanitky, Premonstrátky, Benediktinky
    • Ženské kongregace - Školské sestry de Notre Dame
    • Společnosti
    • Ústavy

Příslušníci/příslušnice řádů skládají slavné sliby (lat. vota sollemnia): slib chudoby, čistoty a poslušnosti, u některých řádů ještě čtvrtý slib příslušnosti k určitému domu či jiný slib související s posláním řádu.

Příslušníci/příslušnice kongregací a některých ústavů skládají sliby jednoduché (lat. vota simplicia) - buď věčné, nebo na určitou dobu.

Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 131-132.
Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 6-18.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin, 1. díl, Praha 1991.
Gilles, A. E.: Lidé víry, Praha 1994, str. 69-71.
Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha 1991.

Charakteristika vybraných řeholních institucí

Mnišské řády

Benediktini

(lat. Ordo Sanctii Benedicti)
Heslo: Ora et labora (Modli se a pracuj)
Znak: v modrém poli zlatý patriarchální kříž s heslem Pax na zlatém trojvrší
Řehole sv. Benedikta

Benediktinští mniši byli nejstaršími misionáři britského souostroví, germánských kmenů i Slovanů. Jejich kláštery se stávaly důležitými centry vzdělanosti, umění a hospodářství. Řád prošel mnoha reformami - nejdůležitější bylo clunyjské hnutí.

Hlavní povinností mnichů byla služba Bohu, poslušnost, pokora a usilovná práce. Zdůrazňován byl rozjímavý život (lat. vita contemplativa), společná modlitba, práce v duchovní správě, výuka ve školách, manuální práce, obdělávání a kultivace půdy.

Organizace: jednotlivé domy jsou organizovány v kongregacích, v čele kongregace stojí zpravidla arciopat. Představeným řádu je opat primas sídlící v Římě. V čele klášterů stojí opati (u ženských klášterů je to matka představená - abatyše), menší domy se nazývají převorství - řízená převorem. Třetí skupinu tvoří proboštství řízená proboštem. Mezi ostatní úřady patří např. provizor (hospodářské záležitosti) či novicmistr. Členové řádu se dělí na kněze a laické bratry - ti pak na řeholníky se slavnými sliby a členy klášterní komunity bez slibů.

U nás byli benediktini organizováni v rámci českomoravské kongregace, v jejímž čele stál obvykle opat kláštera v Břevnově. Tento nejstarší mužský klášter v Čechách založili druhý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec s knížetem Boleslavem II. v r. 993. Mezi první kláštery řádu patřily Ostrov u Davle a Sázava (prvním opatem kláštera byl sv. Prokop). Ve 14. stol. přibyly kláštery emauzský v Praze na Slovanech a v Broumově.

Mnohé konventy zanikly během husitských válek, část jich byla zrušena v době panování Josefa II. a zbývající v r. 1950. Poslední z kongregací na území českých zemí je Slovanská kongregace sv. Vojtěcha vzniklá v listopadu 1945 a skládající se z opatství v Břevnově, Rajhradě, Broumově a Emauzích.

Cisterciáci (lat. Ordo Cisterciensis)

Heslo: Cistercium mater nostra (Cistercium je naše matka)
Znak: v modrém štítě posetém zlatými francouzskými liliemi pětkrát modrozlatě dělený štítek s červeným lemem
Řehole sv. Benedikta

Řád vznikl díky několika benediktinským mnichům, kteří r. 1098 odešli do pustiny v Citeaux (lat. Cistercium, ve Francii). Brzy po schválení řádu papežem došlo k poměrně rychlému šíření nových cisterciáckých domů po celé Evropě. O jejich životní styl se nejvíce zasloužil sv. Bernard z Clairvaux.
Poslání: odmítání světského života, oddanost službě církvi, pokora, zdůraznění chudoby, poslušnost, manuální práce, snaha o vnitřní dokonalost. Velmi se zasloužili o rozvoj duchovní správy ve farnostech. V minulosti sehrál řád významnou úlohu při kultivaci nově osídlovaných území, zavádění nových hospodářských metod. Cisterciácké kláštery byly významnými středisky umění, kultury a vzdělanosti.

V Čechách měl řád své klášterní domy od pol. 12. stol. (Plasy, Nepomuk, Osek). Do husitských válek díky darům panovníka a příznivců z řad šlechty byli cisterciáci majiteli nejrozsáhlejších pozemků v Českém království. Ve 13. stol. přibyly jihočeské kláštery: Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Zbraslav. Opat zbraslavského kláštera Petr Žitavský sepsal Zbraslavskou kroniku, která podává svědectví o vládě posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků.

Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 44-45, 46-47.
Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha 1991.

Řeholní kanovníci

Premonstráti (lat. Candidus et Canonicus Ordo Praemonstratensis)

Znak: modrý štít posetý zlatými a stříbrnými liliemi se dvěma zkříženými zlatými nebo stříbrnými pastýřskými holemi
Řehole sv. Augustina

Řád založil sv. Norbert z Xanten, který se roku 1120 usadil v údolí Pratum monstratum ve Francii. Chtěl spojit život v klášteře s apoštolskou prací. Jeho ostatky byly roku 1627 přeneseny do pražského strahovského kláštera, kde jsou uloženy dodnes. Nejvyšší představený řádu sídlil do roku 1790 v Prémontré. Řád se záhy po svém založení rozšířil do celé Evropy, v 18. stol. proběhly četné misie v Americe a Africe. Premonstráti poprvé v historii uskutečnili myšlenku třetího řádu - spojení laiků mimo klášter s duchovním životem řeholníků.
Poslání řádu: dbát na dodržení slavnostního charakteru bohoslužeb, zachovávat eucharistickou a mariánskou úctu, uskutečňovat apoštolát formou duchovní správy.
Činnost: vědecká práce, studium (teologie, filozofie), výuka ve školách. Od svého vzniku vynikal řád v oblasti hospodářského podnikání (v minulosti při kolonizování).

V Čechách byl první klášter založen roku 1140 v Praze na Strahově. První řeholníci přišli do Čech z Německa. Odtud vyšli mniši, kteří zakládali další kláštery: Želiv, Milevsko, Teplá, Nová Říše, Svatý Kopeček u Olomouce. Dnes existují v Čechách společenství v Praze na Strahově, Teplé, Milevsku a Nové Říši.

Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 41-43.

Žebravé řády

Vznikly jako reakce na situaci v církvi a ve společnosti: velké bohatství a moc dala vzniknout nebezpečí, že církev ztratí kontakt s nemajetnými vrstvami obyvatelstva.
František a Dominik, vlastní zakladatelé žebravých řádů, do krajnosti prožívali ideál chudoby v dokonalém následování Krista, přitom však nezavrhovali bohatství druhých a vůbec neoznačovali majetek a jeho vlastnictví za zlo: učili majetkem pohrdat a zároveň vlastnit.

Sv. František z Assisi (1181/82-1226)

Prožil bezstarostné mládí. Na jaře 1205 při válečné výpravě do Anglie (chtěl se stát rytířem) dospěl k poznání a rozhodl se ve svém životě realizovat ideál chudoby. Roku 1206 byl vyhnán z domu, jako žebrák putoval krajinou a zpíval si.

V kostelíčku Porciunkule u Assisi (1208/09) poznal svou životní cestu: hlásat všem lidem a všemu stvoření radostné poselství o milosrdné lásce Vykupitele a vést je k obrácení a návratu k Bohu. Připojilo se k němu několik mladíků, se kterými r. 1209/10 putoval do Říma, aby si od papeže Inocence III. vyprosil potvrzení svého životního stylu a dosáhl oprávnění kázat. Dostal svolení. František přijal jáhenské svěcení. Jeho idea se velmi rychle šířila. Procházel Itálií, jižní Francií a Španělskem (1214/15). Chtěl obrátit katary a Maury - ne silou a mocí, ale láskou, pokorou a radostí.

Roku 1215 se vrátil do Assisi. Jím založený řád se velmi rychle rozvíjel. Roku 1219 doprovázel František křižácké vojsko do Egypta, setkal se se sultánem, ukázal misii kříže nový způsob - místo zbraní přemáhat lidi láskou. Roku 1221 dal svému řádu řeholi, která byla papežem Honoriem III. r. 1223 potvrzena. Od r. 1224 byl nemocen, na těle měl stigmata. V bolestech složil Sluneční píseň. Zemřel 3.10.1226.

S osobou sv. Františka z Assisi je spojen řád sv. Kláry - Klarisek (přítelkyně sv. Františka, kterou od r. 1212 duchovně vedl. Vykázal jí sídlo u kostela San Damiano u Assisi).

Minorité (lat. Ordo Fratrum Minorum Conventualium)

Františkáni (lat. Ordo Fratrum Minorum)

Znak: v černém (modrém, stříbrném, zlatém) poli zlatý kříž s paprsky, vycházející z mraků, před křížem dvě zkřížené paže (Ježíše a sv. Františka) s červenými stigmaty
Řehole sv. Františka

Řád byl založen sv. Františkem z Assisi r. 1209. Jím vytvořená řehole byla papežem schválena r. 1223 (viz výše). Řád se rychle rozšířil po celé Evropě. Již od pol. 13. stol. se rozdělil:

  • spirituálové - přísní následovníci sv. Františka
  • konventuálové - obývali výstavné konventy (klášterní budovy), tím se lišili od bratří poustevníků.

Obě větve řádu se samostatně vyvíjely až do roku 1517, kdy došlo k jejich definitivnímu rozdělení a ustavení dvou samostatných řádů:

  • řád bratří konventuálů - minorité
  • přísnější sloučené odnože spojené v jeden řád - františkáni.

Činnost: byli proti kacířským hnutím, hájili učení církve, úctu ke kněžím a podřízenost papeži. Stěžejní aktivity: misijní, kazatelská a studijní činnost.
Zásadu naprosté chudoby vyznávali přísnější větve řádu - jejich příslušníci žili z milodarů. Stejně jako dominikáni poznamenali při výstavbě svých konventů podobu středověkých měst.

V Čechách se objevili téměř současně s dominikány - v Praze. První klášter pro ženskou větev založila sv. Anežka Přemyslovna r. 1231. Sídla konventů: Stříbro, Cheb, Bechyně, Plzeň, Žatec, Krumlov. Mnohé konventy zanikly či byly pobořeny za husitských válek. Některé obnovené konventy minoritů se v 15. stol. připojily k františkánům. Část jich byla zrušena v 80. letech 18. stol. za Josefa II. Menší počet klášterů se dochoval dodnes.

Sv. Dominik (nar. 1170 v Kastilii)

Povahou se odlišoval od Františka. Jako regulovaný kanovník poznal r. 1204 cestou do Říma zhoubné následky hnutí katarů v jižní Francii, a proto se rozhodl věnovat jejich obrácení v apoštolské chudobě jako putovní kazatel.
Od Františka přejal pravidlo přísné chudoby, ke kterému připojil: solidní kázání víry je nutné podložit hlubokým teologickým vzděláním. Roku 1215 požádal v Římě o potvrzení nového kněžského řádu, které r. 1216 od papeže Honoria III. získal.

Dominikáni (lat. Ordo Fratrum Praedicatorum)

Heslo: Veritas (Pravda)
Znak: v stříbrno-černém poli stříbrno-černý plášť; v bohatším provedení - ve stříbrném poli černý plášť se zlatou hvězdou, ve spodním stříbrném poli černý pes s hořící pochodní v tlamě, sedící na červeně vázané knize, nad ním koruna s palmovou větví a lodyhou lilie
Řehole sv. Augustina

Řád byl založen sv. Dominikem kolem r. 1216. Brzy po svém vzniku se začal šířit do západní Evropy (Francie, Itálie, Německa). Dominikáni vznikli jako reakce na rozmáhající se kacířská lidová hnutí (viz výše), která nesouhlasila s oficiálním učením církve. Nejvíce se řád rozvíjel v průběhu 13. století současně s rozvojem měst - dominikánské konventy poznamenaly charakter architektury: jejich domy bývaly umístěny na obvodu při hradbách, ostatní klášterní budovy tvořily přímo součást městských hradeb.

Poslání řádu: studijní (vliv ve filozofii), misijní a kazatelská činnost, modlitba a tělesná práce.
Dominikáni byli odkázáni na milodary - po františkánech byli druhým největším řádem.

Do Čech se dostali díky iniciativě Přemysla I., podporoval je i tehdejší pražský biskup Pelhřim. První konvent řádu byl klášter u sv. Klimenta na Novém Městě. Později vznikaly další: Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, České Budějovice, Písek, Beroun, Plzeň, Cheb. Část konventů byla postižena za husitských válek, většina byla zrušena roku 1785 císařem Josefem II.

Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 152-154.
Gilles A.E.: Lidé víry, Praha 1994, str. 108-112.
Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha 1991.
Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 50-55.

Řeholní klerikové

Jezuité (lat. Societas Iesu)

Heslo: Omnia ad maiorem Dei gloriam (Vše k větší slávě Boží)
Znak: v modrém (červeném) poli zkratka Ježíšova jména IHS s křížem nad a třemi hřebíky pod prostředním písmenem, vše v plamenné aureole

Řád byl založen r. 1534 v Paříži sv. Ignácem z Loyoly. Jeho první členové se zavázali ke slibu chudoby a naprosté oddanosti římskému papeži, který nový řád r. 1540 potvrdil. Začal se rychle šířit po Evropě a svou důsledností se stal brzy nepohodlný řadě předních evropských vládců. Na jejich nátlak byl řád r. 1773 papežem Klementem XIV. zrušen. Obnoven byl znovu v roce 1814.

Členové řádu jsou kněží. Vedle obvyklých slibů chudoby, čistoty a poslušnosti skládají ještě čtvrtý slib zvláštní poslušnosti papeži. Spiritualitu řádu vytváří duchovní cvičení sv. Ignáce, jejich základem je poznání Boha a sebe. Není zavedena chórová modlitba, důraz kladou na osobní zbožnost (1x ročně 8denní exercicie, 2x za život 30denní). Účelem dlouhodobé přípravy k práci v řádu je úplná použitelnost - kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv.
Činnost: výuka ve školách, misijní činnost, konání exercicií, výpomoc v duchovní správě, vedení vlastních far. V období protireformace měla činnost řádu velký vliv na evropskou barokní kulturu. Vynikajících výsledků dosáhli jezuité i v odborné a vědecké práci.

V Čechách se jezuité objevili poprvé v r. 1556 v Praze. Během 16. stol. vznikly řádové domy ještě v Plzni, Třeboni, Borovanech, Českém Krumlově a v dalších městech. Byly součástí rakouské provincie, od níž se r. 1623 oddělila provincie česká. V 17. stol. šíření řádu u nás pokračovalo. Po jeho obnovení přišli jezuité nejprve r. 1853 do Bohosudova, později do Prahy ke sv. Ignáci, dále na Hostýn, Velehrad a do Hradce Králové.

Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 77-79.
Němec, J.: Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, 2. a 3. díl, Olomouc 1991, str. 153-155.

Kongregace

Redemptoristé

(Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - lat. Congregatio Sanctissimi Redemptoris)
Heslo: Copiosa apud eum Redemptio (Hojné u něj Vykoupení)
Znak: v modrém poli zelené trojvrší s hnědým křížem, po jeho stranách zlatá jména Jesus a Maria, před křížem zkříženy nástroje umučení Kristova - kopí a hůl s houbou, nad křížem zlaté Boží oko

Kongregace byla založena r. 1732 sv. Alfonsem Maria Liguorim, jihoitalským šlechticem. Brzy po svém vzniku přijímala do svých řad i neitalské členy. Mezi prvními to byli moravští rodáci Klement Maria Hofbauer z Tasovic a Tadeáš Hýbl. Po ukončení studia a vysvěcení na kněze pomáhali při šíření kongregace v Čechách. Během 19. a 20. stol. se řád rozšířil do celého světa. V současnosti existuje ve světě cca 800 klášterů. Řeholníci se dělí na kněze a laické bratry.

Důvod vzniku kongregace: šíření činnosti kněží z měst na venkov. Činnost kongregace: lidové misie, exercicie, duchovní správa, vědecká práce (teologie).

Nejstarší sídlo v Čechách vzniklo roku 1855 v Koclířově. Další: Praha - Nové Město, Malá Strana, Svatá Hora u Příbrami, České Budějovice.

Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 85-86.

Řeholní společnosti

Salesiáni (lat. Societas Don Bosco, Societas S. Francisci Salesii)

Heslo: Da mihi animas, cetera tolle

Tuto společnost založil r. 1841 sv. Jan Bosco v Turíně, definitivní stanovy byly schváleny r. 1874. Z Itálie se salesiáni rozšířili postupně do celého světa.
Poslání: práce mezi mládeží, zvláště mezi mládeží hmotně či duchovně ohroženou. Jejím smyslem je výchova založená na rozumu, laskavosti a náboženství. Členové společnosti pracují ve školách a internátech a účastní se pastorační činnosti ve farnostech.
Členy jsou kněží i laičtí bratři, studující členové se nazývají fratres scholastici. Je zavedeno sdružení laiků (třetí řád).

Do Čech uvedl salesiány Ignác Stuchlý r. 1927. První kolej vznikla ve Fryštáku u Holešova, další např. v Praze, Pardubicích, Brně, Ostravě.

Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991, str. 90.

Podrobnosti

Počet slov: 3971
Datum přidání: 12. duben 2017
Přečteno: 73×

Hodnocení referátu Mnišství

Hodnoceno: 1×

Komentáře k referátu Mnišství