Vznik a vývoj partnerských vztahů

Individuální rodina ve významu trvalého soužití otce, matky a jejich dětí je ovšem zřejmě výsledkem dlouhého společenského vývoje stejně jako manželství ve významu dlouhodobého či trvalého partnerského soužití muže a ženy. Zdá se, že nejsou spojeny s životem lidské společnosti od samotného počátku a že také nejsou jedinou myslitelnou formou partnerského soužití.
Předchůdci člověka žili pravděpodobně v „prvotních stádech“ - hordách, které zřejmě uvnitř zpočátku nebyly dále diferencovány a ve styku pohlaví navzájem panovala prvotní promiskuita, v důsledku čehož příčinná souvislost mezi sexuálním aktem a početím dítěte nebyla po dlouhou dobu známa.
V průběhu starší doby kamenné si složitější lovecké podniky našich dávných předků vynutily dokonalejší organizovanost skupiny než tomu bylo v prvotní hordě - kolektivy se stmelují nejspíše na základě povědomí o společném původu - vznikají rody - skupiny pokrevně příbuzných osob spojených hospodářskými pouty. Rody jsou pevné trvalé skupiny skládající se z nejméně tří generací, což je činí odolné času. Navíc jejich členové z nich odvozují důležitou sérii postavení, jakož i podstatnou část své celkové společenské identity . Uvnitř rodů již existuje diferenciace na základě fyziologických rozdílů jejich členů tedy stáří a pohlaví, dochází tedy k dělbě práce.
Existuje předpoklad, že uvnitř rodů se jejich členové navzájem sexuálně stýkali, ovšem v rámci menších skupin a na základě určitých pravidel - vzniká manželství skupinové, snad podle příslušnosti k určité generaci. Soužití muže a ženy za těchto okolností se ovšem omezovalo na aspekt sexuální - ekonomické a výchovné funkce zajišťovala nadále vyšší jednotka jako celek. Takovýto systém, kde jsou jednotlivci povinni si vyybrat partnera uvnitř vlastní skupiny, se nazývá ENDOGAMIE. Endogamie, která za určitých podmínek přežívá dodnes, má za následek vznik poměrně nepružných společenských systémů. Endogamní komunity jsou většinou uzavřené a rozdělené vazbami založenými na rodovém původu. Cenou za úplnou integraci členů, případně udržení půdy a majetku v rukou rodu je poněkud imobilní populace a minimální možnost navázat kontakt s okolními skupinami prostřednictvím vytvoření příbuzenských svazků. Příkladem je situace příslušníků šlechtických rodů - jejich minimální schopnost propustit do systému člověka nešlechtického původu vedla ke stagnaci a mnohdy i úpadku šlechty. Jiným příkladem jsou náboženské komunity, které udržují svou identitu striktním požadavkem na své členy, aby zavírali sňatky pouze s příslušníky daného náboženství, nebo kastovní systém v Indii založený na neprostupnosti jednotlivých kast, tedy také na přísné endogamii ústící ve společenskou stagnaci.
Za jakých okolností byla ve většině rodů postupně vystřídána starší endogamie modernější, mladší formou výběru partnera EXOGAMIÍ, není zcela zřejmé. EXOGAMIE je pravidlo, které předepisuje výběr partnera z jiné skupiny, než je vlastní.
Vznik exogamie pravděpodobně souvisí s ve většině kultur rozšířeným a tvrdě prosazovaným zákazem incestu, tedy zákazem sexuálních styků mezi příbuznými. Mezi antropology existuje rozsáhlá diskuse o tom, zda odpor k incestu pramení z biologických nebo kulturních zákonitostí. Celá řada okolností nasvědčuje tomu, že se jedná o záležitost kulturní. Z historie například víme, že sňatky mezi nejbližšími příbuznými byly uzavírány zejména mezi královskými bratry a sestrami v dávném Egyptě, u Inků v Peru a na Havaji. Není známo, že by z těchto svazků někdy vzešli poškození potomci . Takové sňatky však byly přísně zakázány mezi prostými lidmi, z čehož plyne, že zákaz incestu je vysvětlitelný spíše kulturními důvody.
Na tomto poli existuje hypotéza, že exogamie se nástrojem výměny partnerů mezi spřátelenými rody a tím i nástrojem uzavírání spojenectví a rozšiřování vlivu rodu stejně jako získávání nových informací a technologií. Uzavírání partnerství tedy přesáhlo svůj biologický rámec a stalo se kulturním výtvorem s dalekosáhlým významem. Podle antropologa Leslieho Whita ty skupiny našich předků, které důsledně uzavíraly sňatky pouze mezi svými členy navzájem se postupně opevnily a uzavřely před ostatními skupinami, zatímco ty, které měly tendenci hledat si partnery mimo své vlastní řady, uzavřely s těmi tlupami, z nichž pocházeli jejich manželé či manželky, spojenectví. Ty skupiny, v nichž byly sňatky uzavírány pouze mezi vlastními příslušníky, tedy skupiny endogamní, se stávaly čím dál tím izolovanější a slabší, zatímco skupiny exogamní prostřednictvím svých spojenců sílily. Časem tyto silné exogamní tlupy vyhnaly endogamní seskupení z nejúrodnějších oblastí nebo je válce vyvraždily a samy podle zákona přirozeného výběru přežily.
Zřejmě se stalo pravidlem vybírání partnerů z určitých blízkých rodů, které později na základě povědomí o příbuzenské blízkosti vytvářejí vyšší jednotku - kmen nebo klan. Klan je podobný rodu tím, že jeho členové věří, že mají společného předka, ovšem nejsou s to jej doložit genealogickými údaji. Zatímco rodoví předkové bývají považováni za obyčejné smrtelníky, zakladatelé klanu mají nadlidské vlastnosti a mnohdy jsou ztotožněni s určitou rostlinou nebo zvířetem, které jsou označeny jako „totem“. Tento systém antropologové nazývají „totemismus“.
Dá se předpokládat, že jak v období prvotní promiskuity, tak v době skupinového manželství neexistovaly stálé partnerské svazky, proto nebyl s určitostí znám otec dítěte. Výchovu a výživu dětí zajišťoval celý rodový kolektiv a příbuzenství a tudíž udržovalo v mateřské linii - rody byly tzv. matrilineární, též zvané MATRILINIE. V matrilineárním rodu jsou znávány přednostně rodové vazby mezi ženami. Lze se oprávněně domnívat, že rodový systém se vyvinul jako matrilineární, byly to tedy kolektivy osob příbuzných v mateřské linii - příslušníci takovýchto seskupení odvozovali svůj původ od společné pramáti a děti náležely kolektivu své matky.
Této soustavě založené na mateřské linii se někdy nepřesně říká matriarchát (odvozeno ze slov mater= matka a archiá=moc). Proti tomuto termínu se staví řada antropologů, neboť jeho použití evokuje patriarchát s opačným znaménkem, protiklad mužské nadvlády nad ženami tak , že ženy vládnou mužům a ti se podřizují jejich vůli. Spíše se jednalo o partnerský systém organizace spol. života, kde muž nebyl zatlačen do podřízeného postavení, ale naopak se veřejný život realizoval na principu spolupráce obou pohlaví v duchu priorit vlastních ženské psychice: tolerance,soucitu, odpovědnosti, schopnosti vcítit se do potřeb druhého. Muži v matriliniích svých žen nehrají většinou důležitou úlohu, protože sem přišli jako cizinci, přesto mužům náležela určitá autorita.
Právě v systému exogamie, která sloužila jako nástroj uzavírání spojenectví se pravděpodobně ustálilo manželství párové, u něhož se předpokládala určitá trvalost. Párové manželství ovšem zpočátku nijak významně neoslabilo úlohu velkorodin - pár nadále realizoval základní funkce rodiny uvnitř rodu, neboť z ekonomických důvodů nemohl být soběstačný. Z toho vyplývala relativní volnost takovéhoto párového svazku - zpočátku nebyla snad ani striktně vyžadována věrnost, děti nadále náležely matčině velkorodině.
Lze říci, že zpočátku v tomto systému existovala do jisté míry rovnoprávnost mužů a žen , kteří společně rozhodovali o záležitostech rodu. Ženy ovšem požívaly značné vážnosti a autority jako dárkyně života a zaujímaly význačné postavení jako kněžky a věštkyně. Ve sběračských i zemědělských společenstvích ženy vykonávaly řadu životně důležitých prací, okopávaly pole, zhotovovaly oděv a nádoby případně sbíraly plody. Navíc majetek, pokud nějaký vůbec byl, se dědil v ženské linii.
Morgan popsal skupinové manželství u Irokézů: manželský pár měl vykázáno místo ve velkém společném domě ženina rodu, nevedl však samostatnou domácnost - žena pracovala s ostatními ženami na rodové půdě, muž nosil potravu, kterou získal lovem do domácnosti své ženy a jejích sester. Stravu připravovali společně, co nesnědli, společně skladovali. Muž, o kterém příbuzní ženy usoudili, že přináším málo potravy, byl vyhnán zpět ke svému rodu. Žádný z manželů v ničem nezávisel na druhém.
Tím se dostáváme k velmi důležité otázce, která je rozhodující pro charakter příbuzenského soužití a to je pravidlo usazování nově vzniklého partnerského páru, tedy pravidlo rezidence určující místo bydliště. Bydliště a fyzická blízkost jsou hlavními faktory, které rozhodují o pevnosti příbuzenských vazeb. Ve velmi dávných dobách neměl mladý pár příliš na vybranou, neboť bez podpory rodu by nepřežil, proto zde existovaly pouze omezené možnosti výběru bydliště. Tak je tomu dodnes ve většině primitivních společností, kde novomanželé žijí se svými příbuznými, neboť od nich mohou očekávat oddanost, důvěru, podporu a spolupráci.
V případě, že novomanželé se usadí v rodu manželky, jedná se o matrilokalitu, která zřejmě v nejstarších dobách převládala. Na světě dnes ovšem existuje poměrně malé množství matrilokálních společenství - většina z nich je založena na provozování jednoduché zahradnické činnosti za použití motyk: práce žen je zde více ceněna a je důležitější než práce mužů. To platilo pro indiánské kmeny na východě USA, např. pro Irokézy, také pro národy žijící na JV Afriky.
Další možností je žít v rodu manžela, což se nazývá patrilokalita. Patrilokalita je rozšířena v mnoha světových společnostech: přivádí nevěstu do ženichovy domácnosti, aby žila v rodu svého manžela. Výsledkem je seskupení mužů spřízněných v otcovské linii, kteří si přivádějí ženy zvnějšku. Často se patrilokalita vyskytuje v loveckých společenstvích, neboť pro spolupráci při lovu je výhodnější udržovat společenství mužů, kteří vyrostli společně.Ve většině společenství pro toto usazování panují přísná pravidla, jestliže však je výběr ponechán na manželském páru, hovoříme o bilokalitě.
Avunkulokalita označuje usídlení u bratra manželovy matky, tedy jeho strýce a duolokalita znamená, že každý z partnerů zůstane bydlet u své vlastní rodiny a stýkají se jen občas (např.Ašantové v Ghaně nebo obyvatelé Torrského ostrova v Irském moři).
V současné Americe a Evropě je nejběžnější tzv. neolokalita, což znamená, že mladý pár si vytváří vlastní nezávislou domácnost. Přísnost pravidel pro usídlení se v jednotlivých společnostech liší - někde jsou pouze mírnými doporučeními, jindy se jedná o neústupné příkazy. Tato pravidla pro usídlení vytvářejí tlak na to, aby se určité druhy příbuzných držely spolu pohromadě, čímž je hluboce ovlivňována struktura místních skupin.

ZMĚNA MATRILINEARITY V PATRILINEARITU
Není zcela zřejmé, za jakých okolností došlo k narušení původního matrilineárního rodového systému, který po dlouhou dobu zřejmě u našich předků převládal. Jedna z teorií hovoří o zlomu, který nastal v okamžiku, kdy v důsledku domácího chovu zvířat lidé odhalili roli samce při plození mláďat. Dalším důvodem změny vzájemného postavení pohlaví ve společenství mohl být objev a využití kovů (ve stř. Evr. poč. 2. tis.př.n.l.) a s tím souvisejícím zdokonalením zemědělských postupů (orba kovovým pluhem) a zdokonalením zbraní. V této době získává činnost mužů ve společnosti prudce na významu, zatímco ženy jsou stále více zatlačovány k podružným domácím pracem. V důsledku zdokonalení zbraní se množí válečné výboje a vzrůstá osobní majetek jednotlivců. Také díky převládajícímu párovému manželství bylo možno alespoň s určitou pravděpodobností určit otcovství potomků.
V důsledku těchto změn začínali mít muži stále větší zájem na tom, aby jejich majetek přešel na jejich vlastní děti, ne na děti sester jejich manželek, jak tomu v matrilineárních systémech bylo zvykem. Domáhali se tedy významnějšího postavení a vzhledem k tomu, že rostla jejich autorita ve společenství, zřejmě si vynutili změnu mateřského dědického práva v právo otcovské. Matriarchát, nebo přesněji řečeno matrilineární uspořádání rodů se mění v patriarchát, v němž potomek náleží k rodu otce, po něm zpravidla přijímá i jméno a dědí majetek po svém otci. Patrilinie je založena na vazbě mezi otcem a synem, po této ose se přenáší rodový původ a zachovává autorita. Autorita muže v tomto systému prudce stoupá. Jednalo se obrovský zvrat, který výrazně ovlivnil charakter společností, kde k tomuto obratu došlo. Matrilokální manželství se vesměs mění v patrilokální, což znamená, že muž si odvádí ženu do svého vlastního rodu , přičemž ženina pozice je tím horší, čím dále žije od svého rodu.
Postupně sílí tendence k podrobení ženy mužově nadvládě: především si muž činí stále větší nároky na ženinu věrnost, protože ta je jedinou zárukou legitimity potomstva. Tento tlak v přísně patriarchálních systémech vrcholí ve striktním požadavku nevěstiny nedotčenosti, tedy panenství. Ženino postavení v těchto systémech je obecně nízké, postavení manželky někdy téměř otrocké. Na počátku doby bronzové se rozvinuly podmínky pro to, aby rodiny mohly fungovat v menších kolektivech než byly kmeny nebo rody - postupně se elementární rodina stává samostatně hospodařící jednotkou pod nadvládou otce. Žena je na muži bezvýhradně existenčně závislou a stává se součástí mužova majetku. Zatímco v mateřském rodu o společných záležitostech rozhodovali všichni dospělí, muži i ženy, v otcovské velkorodině ženy ustupují stranou a obecná tendence směřuje k vytváření jediné hlavy rodiny a posilování jejího postavení..
K problematice změny matrilinearity v patriarchální systém není bez zajímavosti poznamenat, že podle nejrůznějších archeologických nálezů a z rozboru nejstarších evropských mýtů lze usuzovat, že pravěká Evropa byla matrilineární, snad matriarchální (gylanická), pro niž bylo typické uctívání ženského božstva v trojjediné podobě (dívka, žena, stařena), čemuž by odpovídaly nálezy v Egejské oblasti zejména na Krétě či předhelénský kult řeckých bohyň, zejména bohyně obilí Déméter a jejích mystérií v Eleusíně. Tato kultura byla zničena patriarchálními kulturami indoevropských nájezdníků od 5. do 3. Tis. BC (teorie Marji A. Gimbutasové a Elisabeth Eislerové).

FORMY MANŽELSTVÍ
Manželství je pozoruhodná instituce, která v současnosti existuje ve všech společnostech, byť v různých podobách a jeho existence s sebou v různých kulturách nese různé závazky a povinnosti. Struktura a praktický obsah manželství se liší kulturu od kultury, ale základní obsah je téměř univerzální.
Manželství je trvalý svazek mezi mužem (muži) a ženou (ženami), který partnerům dává vzájemné výhradní sexuální a ekonomické právo a uděluje společenskou totožnost dětem, které z tohoto svazku vzejdou. Manželství vytváří prostředí pro základní dělbu práce mezi mužem a ženou, omezuje jiné než partnerské pohlavní styky a zajišťuje rámec pro výchovu dětí.
V rámci manželství existuje několik modelů soužití partnerů:
Základním a pro nás nejběžnějším typem spojení je MONOGAMIE, neboli sňatek jednoho muže s jednou ženou
dále existuje POLYGAMIE, což je soužití jedince jednoho pohlaví s více než jedním partnerem pohlaví opačného. Ta pak může mít dvě formy: POLYGYNIE = mnohoženství, jímž se rozumí svazek jednoho muže s více jak jednou ženou
a POLYANDRIE = mnohomužství, manželství jedné ženy s více než jedním mužem.
BIGAMIE = uzavření manželství za trvání manželství dosavadního v kulturách, jež praktikují monogamii, což je akt trestný.
Mnoho společností povoluje některou z forem polygamie, ale většinou jsou polygamní vztahy daleko méně časté než monogamní. V moderní společnosti se pak setkáváme s jevem, který je nazýván SÉRIOVÁ MONOGAMIE, kdy jedince v průběhu života projde několika monogamními parterstvími, což ovšem není nic neobvyklého např. i u afrických domorodých kmenů (např. Tuaregové). Monogamie je biologicky účelná, protože odpovídá demografickým procesům, ale je zřejmě v rozporu s biologickou podstatou lidské sexuality.
Pokud jde o polygamii, daleko běžnější je polygynie, která byla odjakživa výsadou bohatých a mocných a privilegiem horní vrstvy ve společnosti. V našem obecném povědomí je spojována zejména s islámem, ale zdá se, že byla běžná v biblických dobách : král Šalamoun měl údajně 700 žen. Muslimové udávají jako horní hranici počet čtyř žen, což je pravidlo schválené Prorokem . Zároveň bylo stanoveno, že muž se ke svým ženám musí chovat spravedlivě a musí být schopen je uživit. Polygynie se často vyskytovala u pasteveckých společenství nebo u společenství aktivně provozujících válku, kde byl přebytek žen.
Polyandrie je pro většinu lidí směšná a vyskytuje se skutečně je ve velmi málo společnostech: známé jsou příklady nevadských Šošonů, z Markézských ostrovů v Polynésii, z Tibetu a od některých horských kmenů v Indii. Důvodem je většinou život v nehostinných podmínkách na hranici existenčního minima, kdy polyandrie je formou kontroly porodnosti, přičemž je zajištěno sexuální vyžití všech mužských členů společenství.
Specifickou formou partnerského soužití je bratrská polyandrie vyskytující se právě v Tibetu, kdy manželka nejstaršího bratra je partnerkou i jeho mladším bratrům do té doby, že se mohou osamostatnit a založit vlastní rodinu.
Tím se dostáváme ještě k jednomu aspektu partnerského soužití a totiž k tomu, že manželství je především smlouvou uzavřenou mezi dvěma skupinami, rody. Proto u řady kultur existovalo pravidlo, že v případě úmrtí manžela se vdova stala manželkou nejbližšího rodového příbuzného manžela, nejčastěji mladšího bratra. Děti narozené v tomto svazku byly považovány za potomky zemřelého prvního manžela. Toto pravidlo hojně rozšířené u dávných Hebrejců se nazývá levirát.
Na stejném principu je založena podobná zvyklost známá jako sororát, na jehož základě se v případě úmrtí ženy zpravidla její mladší sestra musí provdat za ovdovělého muže. Účelem obou těchto zvyků je udržet v platnosti již jednou uzavřenou smlouvu mezi dvěma rody. Existuje též vztah zvaný sororátní polygynie, což je sňatek muže s dvěma či více sestrami najednou, je to tedy právo muže stýkat se sexuálně i se sestrami své ženy. Někdy toto právo zaniká tehdy, kdy se mladší sestry provdají a založí vlastní rodiny. (např. kmeny na horním toku řeky Xingú v Brazílii).
Pro každý manželský svazek je charakteristická směna věcí a služeb mezi partnery: partneři si v různé míře činí nároky na práci a výsledky práce toho druhého. V primitivních společnostech přinese manžel svůj úlovek ženě, která jej uvaří, také pro něj vykoná další práce, jako např. zhotoví oděv či uplete houpací síť, on pro ni zase vyrobí košík nebo lžíci. V moderní průmyslové společnosti stoprocentní dělba práce mezi mužem a ženou neexistuje, neboť ženy často chodí do zaměstnání a muži by se měli zapojit do domácích prací a výchovy dětí, ovšem tradice je natolik silná, že mnoho žen má kromě zaměstnání na svých bedrech 90% domácích prací.
Podstatou manželství je právo partnerů činit si jeden na druhého sexuální nároky. Přesto, že partnerská věrnost je ideálním stavem, v každé kultuře a každé společnosti dochází k podvádění, nevěře a cizoložství, tedy k sexuálním stykům mimo partnerský svazek, což je vždy považováno za nežádoucí. Ve většině společností se pak věrnost vyžaduje daleko více od manželky než od jejího partnera. Jednou ze zvláštností sexu je to, že je vždy určitým způsobem kulturně kontrolován a v každé známé kultuře je regulován pomocí norem pro sexuální morálku a pravidel pro fungování manželství.
Sex v rámci manželství je považován za správný a žádoucí, protože jeho výsledkem jsou legitimní potomci, pokračování rodu. Právě manželství je nástrojem, jak dětem udělit legitimní totožnost. Jádrem manželství tedy není pouze svazek mezi dvěma lidmi, ale jeho oficiální veřejné schválení a uznání. Je to právní a smluvní záležitost, což je v mnoha společenstvích zdůrazněno přesuny značného majetku, buď věna nevěsty nebo výkupného za nevěstu.

Základní literatura k tématu:
KOTTAK, C.P.: Cultural anthropology. N.Y. McGraw-Hill, Inc. 1991, s. 220-238.
MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie.Praha, SLON 1999, s.73-99.

Hodnocení referátu Vznik a vývoj partnerských vztahů

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 010×
  2892 slov

Komentáře k referátu Vznik a vývoj partnerských vztahů