Památky Prahy

HRADČANSKÉ NÁMĚSTÍ

Hradčany, Praha 1

Hradčanské náměstí se konstituovalo ve 14. století, kdy byly Hradčany založeny jako poddanské město a kdy také došlo k nové lokaci sídel po jeho obvodu. Již ve 12. a 13. století byl prostor pozdějšího náměstí osídlen a zastavěn domy a především kovozpracujícími dílnami. Zpočátku si po obvodu náměstí stavěla své domy reprezentativní vrstva obyvatel Hradčan, vázaných službou na Pražském hradě a to buď přímo v královském paláci či při kapitule chrámu sv. Víta, v 16. a 17. století jejich místa zaujali příslušníci šlechty, kteří budovali svá reprezentativní sídla v nejtěsnější blízkosti panovnického dvora prvních Habsburků nebo využívali poměrně dostatečné množství volných stavebních parcel na Hradčanech. Vzestup významu náměstí pak spadá do 16. století, především do období po roce 1541 (velký požár Malé Strany a Hradčan), když si císař Rudolf II. (1576 - 1611) zvolil Pražský hrad za svoji stálou rezidenci, a když byly v roce 1598 Hradčany povýšeny na královské město. V současné době představuje Hradčanské náměstí malebný prostor, důstojnou předsýň Pražského hradu, kterou obtáčí řada pozoruhodných renesančních a barokních domů a paláců, střed pak určuje parčík s Mariánským morovým sloupem. K nejpozoruhodnějším stavbám náleží Schwarzenberský palác v jižní frontě,Toskánský v západní frontě a Martinický s Arcibiskupským palácem ve frontě severní.

CHRÁM SVATÉHO VÍTA
III. nádvoří, Pražský hrad, Hradčany, Praha 1

Svým postavením je to bezesporu nejvýznamnější sakrální stavba Čech a
Moravy. Její současná podoba je výsledkem mnohasetletého usilování
stavitelů a odrazu ekonomických a politických poměrů státu v průběhu
výstavby. Současnou, vrcholně gotickou, katedrálu předcházely dvě stavby,
knížetem Václavem kol. roku 925 založená rotunda a v 2. pol. 11. století
na jejím místě postavená bazilika. Církevní význam chrámu výrazně posílilo
založení pražského biskupství v roce 973, čímž se kostel sv. Víta stal
katedrálním chrámem, tedy sídlem biskupa. Tak tomu bylo až do roku 1344,
kdy, především úsilím pozdějšího krále a císaře Karla IV. (1346 - 1378),
vzniklo pražské arcibiskupství. Zároveň s touto skutečností byl položen
základní kámen k nové katedrále, jejíž stavební vzory je nutno hledat na
území Francie, kde Karel IV. vyrůstal a často pobýval, a odkud si také
přivezl prvního stavitele Matyáše z Arrasu. Ten řídil stavbu až do své
smrti v roce 1352, ale teprve když se v roce 1356 vedení ujal Petr Parléř,
mohla začít vznikat stavba pro tuto část Evropy neobvyklá. Parléř se totiž
projevil jako odvážný reformátor gotického slohu, který svým myšlením v
mnohém předběhl dobu užitím mnoha prvků typických pro pozdně gotické
stavitelství (vysutý svorník, síťová a hvězdicová klenba, užití velkého
množství vnějších opěrných oblouků a pilířů a plaménkové kružby aj.). Jeho
huť během Parléřova života (zemřel v roce 1399) dokončila kněžiště s
věncem pravoúhlých kaplí, severní sakristii, jižní předsíň, kapli sv.
Václava a částečně jižní věž a pilíře lodi. Po jeho smrti stavba
pokračovala až do husitských válek, kdy se budování na staletí zastavilo.
Pokusy v 16., 17. a 18. století katedrálu dokončit neuspěly. Pouze v
letech 1552 - 1561 dostavěl B. Wohlmut na věži ochoz a osadil ji helmicí,
kterou nahradila ve století 18. dnešní konstrukce, a při provizorní zdi
kněžiště postavil kruchtu. A tak až teprve ve 2. pol. 19. století začali
arch. J. Mocker a po něm arch. K. Hilbert, za mimořádného zájmu laické a
odborné veřejnosti, opět se stavbou, tentokrát s cílem chrám definitivně
dobudovat. V letech 1873 - 1929 vzniklo v novogotickém stylu trojlodí a
průčelí se dvěma věžemi a chrám byl v den svátku sv. Václava při oslavách
tisíciletého (možného) výročí zavraždění slavnostně vysvěcen.

Základním Karlovým záměrem bylo vytvořit z katedrály kultovní centrum země
s bohatou sbírkou relikvií a mauzoleem panovníků (šest náhrobků panovníků
z dynastie Přemyslovců), ale rovněž i politický symbol, místo korunovací
panovníků, kteří přebírají správu země a korunu, v chrámu trvale uloženou,
od jejího skutečného vlastníka, sv. Václava. Původní výzdoba a zařízení,
které tyto aspirace odrážely, se vlivem nábožensko-politických zmatků ve
státě v 15. a 16. století (husitské války, reformační očista chrámu v roce
1619 aj.) dochovaly pouze ve zbytcích. V exteriéru je to především nad
jižní předsíní mozaika Posledního soudu z období kol. roku 1370 od
italských umělců podle kartonů N. Semitecola. V interiéru pak zaujme kaple
sv. Václava s inkrustacemi z českých polodrahokamů, cyklem pašijových scén
od mistra Oswalda z období kol. roku 1372, cyklem legendy sv. Václava od
Mistra litoměřického oltáře z období kol. roku 1509 či sochou sv. Václava
od J. Parléře z roku 1373. Dále se v kaplích kněžiště nacházejí náhrobky
přemyslovských předků Karla IV. a náhrobek arcibiskupa a prvního českého
kardinála Jana Očka z Vlašimi, v dolním triforiu busty císaře, členů jeho
rodiny a významných stavebníků a stavitelů chrámu, v horním triforiu bysty
Ježíše Krista, Panny Marie a zemských patronů. Tato, a mnohá další
plastická díla, pocházejí z Parléřovy huti a svým individualyzovaným
pojetím se řadí k nejkrásnějším výtvorům vrcholně gotické skulptury v
Čechách. Na výzdobě se podíleli rovněž malíři jako Magistr Teodorik se
svou dílnou, jejímž dílem je mj. Klanění tří králů v Saské kapli ze 70.
let 14. století.

Další výzdoba a zařízení jsou dílem staletí pozdějších a nahradily výtvory
původní. Zaujme především oratoř krále Vladislava II. Jagellonského (1471
- 1516) od H. Spiesse z Frankfurtu nad Mohanem z let 1490 - 1493, pod níž
se nachází krucifix od Mistra týnského Ukřižování z počátku 15. století,
bronzový svícen se sochou sv. Václava v kapli sv. Václava od H. Vischera z
roku 1532, v kněžišti královské mauzoleum s ležícími panovnickými
postavami od A. Collina z let 1564 - 1589, v němž jsou pohřbeni Ferdinand
I. (1526 - 1564) s chotí a Maxmillián II. (1564 - 1576), v arcibiskupské
kapli náhrobek Vratislava z Pernštejna od V. de Vries z roku 1572. Barokní
sloh zde zanechal stopy mj. v podobě dřevěného reliéfu mezi arkádami
kněžiště, zobrazující kalvinistické ničení výzdoby chrámu v roce 1619 a
útěk Friedricha Falckého (1618 - 1620) z Prahy v roce 1620 od K.
Bechtelera z roku 1631, dále epitafu Leopolda Šlika od F. M. Kaňky a M. B.
Brauna z roku 1723 na pilíři levého ochozu kněžiště, obrazu Křest Kristův
od P. J. Brandla z roku 1722 na vnější straně sakristie a náhrobku sv.
Jana Nepomuckého podle návrhu J. E. Fischera z Erlachu z let 1733 - 1736 s
plastikami od I. F. Platzera. Z období závěru dostavby chrámu pak vyniká
především bronzová socha kardinála B. Schwrazenberga od J. V. Myslbeka z
let 1892 - 1895, symbolistický oltář s krucifixem od F. Bílka z roku 1899
a další díla např od K. Dvořáka, O. Španiela, K. Pokorného, M.
Švabinského, F. Kysely, A. Muchy, K. Svolinského, C. Boudy aj. Zvon zvaný
Zikmund, největší český zvon, který je zavěšen na velké jižní věži, odlil
v roce 1549 mistr Tomáš Jaroš z Brna.

KARLŮV MOST

Jedná se o nejstarší pražský most, který je zároveň jedním z
nejkrásnějších na světě. Původně se jmenoval Pražský či Kamenný a teprve
až od roku 1870 byl nazván Karlův. Na jeho místě stál původně most
románský, zvaný podle manželky krále Vladislava I. (1140 - 1172) Juditin.
Postaven byl v letech 1158 - 1171, v roce 1272 jej vážně poškodila povodeň
a jeho zbytky pak nevydržely 3. února roku 1342 nápor ledu, dřeva a jiného
materiálu, přineseného opět povodní. Zničení mostu bylo ve své době
povážováno za národní pohromu.

Po této katastrofě byl dlouhou dobu provizorně užíván pouze most dřevěný a
až 9. července 1357 v 5 hodin 31 minut položil král Karel IV. (1346 -
1378) základní kámen nového mostu. Datum, i s přesným určením času, bylo
vybráno s ohledem na konjunkci Slunce se Saturnem, což byl podle astrologů
pro takový počin nejvhodnější a nejšťastnější okamžik roku. Stavbou byl
pověřen mladý švábský stavitel Petr Parléř a jeho huť, která most
dokončila začátkem 15. století. Jeho délka je 520 m a šířka 10 m, spočívá
na 16 pilířích, postaven je z pískovcových kvádrů a sevřen do vstupních
bran s věžemi, z nichž Staroměstská mostecká věž je rovněž dílem Parléřovy
huti, zatímco Malostranské mostecké věže pocházejí každá z jiného období.

Na zábradlí stojí třicet soch a sousoší světců, instalovaných sem v letech
1683-1714, a která jsou díly významných barokních umělců (M. B. Braun,
otec a synové Brokoffové aj.). Sochy, zničené během povodní, jejichž
ničivému působení byl most během staletí vystaven mnohokrát (mj. v roce
1784, 1890), nahradila díla soudobých sochařů. Od roku 1965 jsou původní
plastiky, k jejichž zhotovení byl použit český pískovec, postupně
nahrazovány kopiemi a originály ukládány v lapidáriu Národního muzea a
Národní galerie.

Karlův most byl až do 20. století především důležitou komunikací, po níž
se pohybovali lidé a zboží z jednoho břehu řeky na druhý. Tomu vycházela
vstříc řada opatření upravujících pohyb po jeho ploše. Z roku 1707 pochází
nařízení pro pravostranný pohyb a v roce 1723 most osvítilo olejové
osvětlení, nahrazené v roce 1866 plynovým. Jeho kandelábry byly upraveny
pro svícení elektrickou energií a jsou v provozu dodnes. Různé zásahy do
povrchu (asfaltový koberec, chodníky) byly završeny položením dlažby v 70.
letech 20. století.

Popis soch a sousoší po levé straně směrem od Staroměstské mostecké věže:

Staroměstská mostecká věž
Sousoší svatého Iva

Sousoší svaté Barbory se svatou Markétou a svatou Alžbětou

Sousoší Piety

Socha svatého Josefa

Sousoší svatého Františka Xaverského

Socha svatého Kryštofa

Sousoší svatého Františka Borgiáše

Socha svaté Ludmily

Sousoší svatého Františka Serafínského

Sousoší svatého Vincence Ferrerského se svatým Prokopem
10a. Na hřebenu mostního pilíře pod skupinou stojí socha Bruncvíka

Socha svatého Mikuláše Tolentinského
Schodiště na ostrov Kampa
Sousoší svaté Luitgardy

Socha svatého Vojtěcha

Sousoší svatého Jana z Mathy se svatým Felixem z Valois a svatým Ivanem

Socha svatého Václava
Malostranská mostecká věž

Zbytky románské mostecké věže
Sousoší svatého Salvátora se svatým Kosmou a Damiánem

Socha svatého Víta

Socha svatého Filipa Benicia

Socha svatého Kajetána

Socha svatého Augustina

Socha svatého Judy Tadeáše

Socha svatého Antonína Paduánského

Socha svatého Jana Nepomuckého

Socha svatého Jana Křtitele

Sousoší svatého Norberta se svatým Václave a svatým Zikmundem

Sousoší svatého Cyrila a Metoděje

Socha svaté Anny

Sousoší svatého Kříže s Kalvárií

Sousoší Madony se svatým Dominikem a svatým Tomášem Akvinským

Sousoší Madony se svatým Bernardem

Konec mostu stojí nad "Ostrovem milenců", jak se také nazývá Kampa, kam je
možno přímo z mostu sejít po schodišti umístěném na levé straně. To bylo
postaveno v roce 1844 Josefem Krannerem v novogotickém slohu. Malostranská
strana mostu je zakončena Malostranskými mosteckými věžemi, jejichž bránou
se vstupuje na Malou Stranu, založenou roku 1257 Přemyslem Otakarem II
(1253 - 1278) jako Nové Město pražské vypuzením původních obyvatel, na
jejichž místo byli uvedeni němečtí kolonisté. Když se roku 1348 Karlem
IV.založené pražské město začalo nazývat Novým Městem pražským, Malá
Strana přijala název Menší Město pražské.

Karlův most byl vždy místem, k němuž se upírala fantazie umělců všeho
druhu a také lidová slovesnost mu věnovala mnoho místa ve svých pověstech
a zkazkách. Jedna např. vypráví o vodníkovi bydlícím pod čtvrtým mostním
obloukem. Žil zde prý dávno před založením Karlova mostu a ve svém sídle
pod pilířem obhospodařoval a těšil se z velkého bohatsví z nasbíraných
dušiček.

Jak ale léta ubíhala a vodník stárnul, začalo mu být v samotě pod vodní
hladinou smutno a tak se jednoho dne rozhodl vodnické živnosti zanechat a
zřídil si na břehu Kampy půjčovnu loděk. Jiná pověst se váže ke stavbě
mostu. Aby byl most pevný a odolný, nechal stavitel přimíchat do malty
vápno s vínem a vejci. V Praze však tolik vajec nebylo a tak král Karel
nařídil, aby se vejce svážela ze všech českých měst. Velvarští obyvatelé
poslali však místo vajec sirových vejce vařená natvrdo, aby se po cestě
nerozbila a občané Unhoště poslali zase spolu s vejci i tvaroh a syrečky.
A tak je Karlův most opravdu důkladně postavený, neboť v jeho základech je
víno z pražských vinic, tvaroh a syrečky z Unhoště a vejce z celých Čech.
Nejslavnější pověstí je však ta o zázračném meči. Někde ve zdivu je zazděn
Bruncvíkův zázračný meč, nikdo však neví kde. Ale až jednou bude české
zemi nejhůř, vyjede prý svatý Václav v čele blanických rytířů své zemi na
pomoc a tehdy na Karlově mostě jeho kůň klopýtne o kámen, ten se vyvrátí a
pod ním se objeví slavný Bruncvíkův meč. Svatý Václav jej vytasí a zvolá:
"Všem nepřátelům země České hlavy dolů!". A od té doby bude v Čechách klid
a mír už navždy.
Další fotografie

PRAŠNÁ BRÁNA
Celetná, Na Příkopě, Staré Město, Praha 1

Na tomto místě stála již ve 13. století, jako součást staroměstského
opevnění, brána, zvaná od 14. století Horská, neboť stála na cestě do
Kutné Hory. V jejím sousedství se od konce tohoto století, v místě dn.
Obecního domu, nacházel "Králův dvůr", který si pro sebe jako městskou
rezidenci nechal postavit král Václav IV. (1378 - 1419). V 15. století pak
měla brána přízvisko Odraná, patrně pro neutěšený architektonický stav.
Již předtím, v souvislosti se založením Nového Města pražského v roce
1348, ztratila věž svůj fortifikační charakter a změnila se pouze v místo
vybírání cla. V roce 1457 se začalo se stavbou nové věže, zčásti
reprezentativního charakteru pro blízkost královské rezidence, a od samého
počátku se na ní podílel stavitel a kameník M. Rejsek. Věž však nebyla
dostavěna, poněvadž v 80. letech 15. století král Vladislav II.
Jagellonský (1471 - 1516) přesídlil z "Králova dvora" na Pražský hrad, a
její význam tím upadl. Od roku 1715 byla věž používána jako skladíště
střelného prachu, což jí dalo současný název. Protože pruské obléhání
Prahy v roce 1757 ji vážně poškodilo, uvažovalo se o jejím zbourání, ale v
70. letech 19. století se rozhodlo o obnově podle projektu arch. J.
Mockera, ukončené v roce 1909. Vnější plastickou výzdobu, tvořenou sochami
panovníků, světců, Ježíše Krista, Panny Marie, Adama a Evy a znaky zemí
Koruny české, navrhl W. W. Tomek, inspirovaný výzdobou Staroměstské
mostecké věže. Tento vzor využili patrně již původní stavitelé. V
interiéru se nacházejí hvězdicové a síťové klenby, navržené J. Mockerem,
který rovněž dotvořil původní gotické průčelní arkatury a navrhl i ochoz.
Na výzdobě se podíleli mj. B. Seeling, J. Veselý, J. Strachovský, K.
Dvořák, J. Čapek a L. Šimek.

PRAŽSKÝ HRAD

Počátky existence Pražského hradu lze nejspíš klást do závěrečných
desetiletí 9. století, kdy sem kníže Bořivoj I. přenesl svoji rezidenci z
Levého Hradce a určil tomuto místu roli sídla panovníka knížecích a
posléze královských Čech. Kromě valového opevnění, zpevněného dřevěnou
palisádou, zde stál panovníkův palác, patrně rovněž dřevěný, hospodářské
budovy a v prostoru dnešního I. nádvoří, na místě starého pohanského
obětiště, kamenná rotunda Panny Marie, což byla v době vzniku (kol. 880)
druhá církevní a zároveň celokamenná stavba v Čechách. Vysvěcena byla
nejspíš arcibiskupem moravsko – panonským Metodějem, působícím ve
Velkomoravské říši. Další stavby brzy následovaly. V období kolem roku 920
vyrostla bazilika sv. Jiří a v období kolem roku 930 nechal kníže Václav,
pozdější sv. Václav, postavit rotundu sv. Víta, pro níž obdržel světcovy
ostatky od německého krále Jindřicha I. Ptáčníka. Obě stavby se do dějin
Hradu, ale i celé země, zapsaly velmi významně, neboť při první byl v roce
973 zřízen první klášter v Čechách (klášter ženské odnože řádu
benediktinů) a z druhé se stal v témže roce zřízením pražského biskupství
katedrální chrám. Jedním z prvních biskupů (v 80. letech 10. století) byl
sv. Vojtěch. O významu a podobě Hradu v tomto, tedy 10. století, přináší
zajímavou zprávu židovsko – arabský obchodník a diplomat Ibrahím ibn
Jakúb, který k roku 965 píše o městě „Frága, které je postavené z kamene“
a na jehož tržišti se lze setkat s velkým množstvím kupců a zboží.
Archeologické doklady pro toto období hovoří jasně o tom, že tato zpráva
se týkala bezpochyby Hradu, neboť to bylo jediné místo, kde se nacházely
kamenné stavby ve větším množství, tedy zmíněné kostelíky, dále přízemí
panovnické rezidence a vnější kamenné obložení hliněných valů. Ačkoli
Ibrahím ibn Jakúb pocházel z té části Evropy, kde se bylo možno setkat s
městy opravdu kamennými s několika desítkami ba i stovkami tisíc obyvatel,
přesto mohla Praha, tedy Hrad a jeho podhradí, zapůsobit a to především
svým bohatým tržištěm a množstvím kupců, kteří se zde dočasně nebo i
natrvalo usazovali.

V následujících dvou stoletích, ačkoli její obchodní význam výrazně
poklesl, prošla pražská knížecí rezidence významnou přestavbou ovlivněnou
románským slohem. Jejím výsledkem byl celokamenný komplex s mohutným
opevněním a palácem, splňujícím vysoké nároky panovníkova dvora, dále v
románském slohu přestavěnou bazilikou sv. Víta s kapitulním domem, v
tomtéž slohu rozšířenou bazilikou a klášterem sv. Jiří a biskupským
palácem. Dřevěné tak zůstaly jen hospodářské budovy. Celá tato přestavba
odráží postavení a aspirace soudobých českých panovníků jako byl Vratislav
I. (1061 – 1092, od r. 1085 král), Soběslav I. (1125 – 1140) a Vladislav
I. (1140 – 1172, od r. 1158 král), jejich společenské a příbuzenské vazby
a rovněž kulturní úroveň země.

S 13. stoletím vstupuje do prostoru nyní již Českého dědičného království
gotický sloh, jehož výraznými propagátory jsou právě poslední Přemyslovci,
kteří budují hrady, zakládají kláštery a města v dosud nevídaném počtu.
Rovněž Pražský hrad byl zasažen touto vlnou, avšak král Přemysl Otakar II.
(1253 – 1278) stačil při vší své politické vytíženosti přestavět nakonec
pouze palác a zesílit opevnění. Na přelomu 13. a 14. století však přišla
pohroma. Pražský hrad, resp. královský palác vyhořel. A poněvadž neutěšená
politická situace následujících několika desetiletí 14. století (války,
častá nepřítomnost prvního panovníka z dynastie Lucemburků Jana v zemi)
neumožnila jeho opravu, zůstalo panovnické sídlo ve značně zchátralém
stavu až do jeho přestavby císařem Karlem IV. (1346 – 1378). Počátky práce
na obnově paláce spadají již do ranných 30. let, avšak teprve se začátkem
velkolepé přestavby baziliky sv. Víta v arcibiskupskou katedrálu nabyly na
dynamice. Karel IV. chtěl z královského paláce, potažmo celého Pražského
hradu, udělat raprezentativní rezidenci, v jejíž podobě by se odráželo
politické postavení jejího obyvatele, který byl nejen českým králem, ale
od roku 1355 rovněž císařem Svaté říše římské. Do tohoto plánu zapadala i
po založení pražského arcibiskupství v roce 1344 stavba katedrály sv.
Víta. Při ní vynikla stavební huť, která pak prováděla veškeré stavby v
prostoru Hradu, ale i na mnoha místech v Praze a Českém království. Od
roku 1344 v jejím čele stál francouzský mistr M. z Arrasu, kterého roku
1355 vystřídal mladý švábský stavitel P. Parléř, jehož novátorský přístup
především při stavbě katedrály sv. Víta nebo palácové kaple Všech svatých
učinil z Českého království významné ohnisko přechodu vrcholné gotiky do
její pozdní fáze. Stavební ruch pokračoval i za panování krále Václava IV.
(1378 – 1419), přičemž se podařilo dokončit přestavbu paláce, kapli Všech
svatých, zaklenout chór katedrály sv. Víta a začít se stavbou její věže.
Bohužel ekonomické potíže státu na počátku 15. století a následně husitské
války na dlouhou dobu znemožnily jakékoli stavební aktivity v prostoru
Hradu.

Po mnoha letech, teprve v roce 1483, za panování krále Vladislava II.
Jagellonského (1471 – 1516), se na Hradě začalo opět stavět. Panovníkův
dvorní stavitel B. Ried (známý spíše pod svou počeštěnou formou přijímení
Rejt) provedl několik významných úprav královského paláce v pozdně
gotickém slohu s použitím prvků renesanční architektury, jako např. stavba
tzv. Vladislavského sálu (ve své době největšího sálu ve střední Evropě),
dále Jezdeckých schodů a konečně krásného raně renesančního Ludvíkova
křídla královského paláce (z tohoto traktu byla provedena defenestrace
královských místodržících v roce 1618). Kromě toho bylo zesíleno opevnění
postavením mohutné věže v severní části, známé v současnosti jako
Daliborka, a dále Bílé věže a Mihulky. Riedova huť, podobně jako
Parléřova, pracovala na celé řadě staveb najednou a zanechala
nesmazatelnou stopu v architektuře tohoto období, přičemž se snažila
přistupovat k dosud převládajícímu gotickému slohu neotřelým způsobem
(užití renesančních oken s pozdně gotickou klenbou v případě
Vladislavského sálu aj.).

Renesance do prostoru Hradu definitivně vstoupila až s nástupem Habsburků
na český trůn (1526), Životní styl renesančních panovníků a šlechty byl
velmi náročný na prostor. Vládnoucí třída opouštěla hrady a stavěla zámky,
nacházela mimořádnou zálibu v zakládání zahrad, sbírkových galerií,
zvaných kunstkomory, a letohrádků k odpočinku po náročných politických
jednáních a válkách. Proto se Ferdinand I. (1526 – 1564) rozhodl, přes
stísněnost hradního prostoru, k výstavbě nových obytných budov v jižním
prostoru dnešního III. nádvoří v sousedství Starého královského paláce a v
severní části Hradu a dále v roce 1534 k založení tzv. Královské zahrady
na druhé straně Jeleního příkopu, která byla v brzké době, spolu s okolním
prostorem, zaplněna celou řadou funkčních i reprezentačních staveb,
samozřejmě ve slohu renesance (Královský letohrádek, Velká míčovna aj.).

Výraznou měrou poznamnenala podobu Hradu éra panování Rudolfa II. (1576 –
1611), který si Prahu vybral za své sídelní město. Pokračovaly jednak
práce na stavbě královského paláce, resp. křídla, započatého za Ferdinanda
I., započalo se se stavbou křídla, jež v současnosti odděluje II. nádvoří
od III., dále se stavbou tzv. Letního paláce mezi dn. I. a II. nádvořím,
spojeného krytou chodbou s kunstkomorou a na severní straně byly postaveny
nové prostory jako Španělská stáj a nad ní tzv. Nový a Španělský sál, v
nichž se nacházela za Rudolfova života podstatná část jeho sbírek. Vstup
do Hradu byl, již po Rudolfově smrti, v roce 1614 opatřen novou branou –
tzv. Matyášovou bránou, představující první ukázku raně barokní
architektury v Čechách. Do rudolfínské doby spadá také vznik Zlaté uličky
s typicky malými domky, v nichž bydleli hradní střelci a zlatotepci, a
dále výstavba či přestavba některých úředních budov a paláců šlechty
(Hradní purkrabství, dnešní Lobkowiczký palác aj.). Stavební konjunktura
přilákala do Prahy a na Hrad množství architektů a stavebních mistrů, z
nichž většina byla italského původu (např. U. Aostalli, G. M. Filippi, G.
Ventura aj.).

V následujícím období, v 17. a 18. století, ovlivnily stavební činnost na
Hradě politické a státoprávní poměry v Českém království. Habsburští
panovníci si po potlačení českého stavovského povstání (bitva na Bílé hoře
v roce 1620) za své sídlo definitivně zvolili Vídeň a Pražský hrad se tak
octl stranou jejich pozornosti. Za několik staveb, jako Zimní jízdárna z
konce 17. století na druhé straně Jeleního příkopu či výstavba nového
paláce na místě Rudolfova tzv. Letního paláce na jižní straně mezi dnešním
I. a II. nádvořím z let 1639 – 1642, lze vděčit patrně vlivu výstavby řady
paláců české šlechty v Praze. V průběhu 17. století, za třicetileté války
(1618 – 1648), se stal Pražský hrad obětí okupace a loupeží ze strany
cizích armád. Za nejtěžší nelze ovšem považovat újmy na hradních budovách,
nýbrž ztrátu způsobenou odvozem většiny rudolfinských sbírek švédskou
armádou ze země v roce 1648.

Paradoxně byl stavební ruch na Hradě obnoven v období zesílené
centralizace habsburské monarchie, kdy bylo České království de facto jen
jednou z provincií a Praha jen jedním z velkých měst. Tehdy, za panování
Marie Terezie (1740 – 1780), proběhla v letech 1753 – 1775 podle projektu
dvorského architekta N. Pacassiho, mj. za účasti stavitele A. M. Luraga a
sochaře I. F. Platzera, klasicistní přestavba, jíž se dostalo Hradu dnešní
podoby. Bylo přestavěno a upraveno především I. a II. nádvoří, obě sevřená
do klasicistních palácových křídel, v nichž našly své sídlo jednak úřední
místnosti místodržitelství, ale rovněž reprezentativní prostory či
Královská obrazárna, pozdější obrazárna Pražského hradu. Další, až do roku
1918 probíhající úpravy, se většinou týkaly interiérů, ovšem až na jednu,
kterou byla v letech 1873 – 1929 novogotická dostavba katedrály sv. Víta
pod vedením architektů J. Mockera a K. Hilberta. Po vzniku Československé
republiky v roce 1918 v podstatě až dodnes probíhají s přispěním mnoha
architektů a umělců (např. J. Plečnik) v areálu dílčí úpravy, jejichž
cílem je učinit tento prostor maximálně reprezentativním, jakožto sídlo
prezidenta státu, ale zároveň jej představit jako nádherný architektonický
kompilát hodný pozoru jak laické tak odborné veřejnosti.

STARÉ ŽIDOVSKÉ MĚSTO

Josefov, Praha 1
STARONOVÁ SYNAGOGA Červená, Maiselova, Pařížská třída, Josefov, Praha 1
U starého hřbitova, Josefov, Praha 1
ŠPANĚLSKÁ SYNAGOGA
Dušní 12, Vězeňská 1, Josefov, Praha 1
VYSOKÁ SYNAGOGA
Červená 5, Josefov, Praha 1

STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ

Staré Město, Praha 1

Staroměstská radnice a chrám svatého Mikuláše
Jde o nejstarší a nejpamátnější náměstí Prahy. Má rozlohu 15 186 m a rozkládá se v místech, kde se již v 11. století nacházelo tržiště s pravidelnými i výročními trhy a postupně zde vznikl nejvýznamnější obchodní a veřejný prostor celé Prahy a dočasně celých Čech, v jehož sousedství, v knížecím dvorci, bylo místo pro odpočinek kupců s kostelem a špitálem. Po obvodu tržiště postupně vyrůstaly románské a raně gotické domy s dvorci a prostor dostával postupně podobu náměstí. Tím se však stal až po dostavbě kamenných hradeb z let 1232 - 1234, které v sobě uzavřely prostor Starého Města pražského se svým náměstím v místě dosavadního tržiště. V této době se mu začalo říkat "Velký rynek". Ve 14. století se k obchodnímu významu náměstí připojil význam politický, protože v roce 1338 povolil král Jan Lucemburský (1310 - 1346), za mimořádnou úplatu, staroměstským měšťanům, aby si v patricijském domě Wolflina od Kamene zřídili radniciStaroměstská radnice a chrám svatého Mikuláše kolem roku 1930.Od té doby se zde odehrávala většina významných událostí a slavností. Prostory náměstí byly např. svědkem lidových bouří po popravě Jana Želivského v roce 1422, zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem v roce 1458 a v pondělí 21. června 1621 zde bylo popraveno 27 českých pánů, předních účastníků českého stavovského povstání proti Habsburkům. Dále se zde pořádaly korunovační hostiny a rytířské turnaje. V 17. a 18. století politický význam Prahy a tím i Staroměstského náměstí významně poklesl. Až teprve ve 20. století, v roce 1905 se zde odehrály opět důležité události, kdy velkou manifestací vyvrcholil zápas za všeobecné hlasovací právo, dále 14. 10. 1918 velké množství lidu demonstrovalo svoji podporu požadavkům na vznik samostatné Československé republiky a v květnu 1945, za Pražského povstání, vyhořela východní část radnice.Pomník mistra Jana Husa kolem roku 1920.Náměstí si po celá staletí zachovávalo neměnou podobu, narušenou až v první polovině 19. století dostavbou Staroměstské radnice. Většina domů po obvodu procházela slohovými přestavbami, z nichž v současnosti dominují renesanční a barokní úpravy nebo novostavby v důsledku asanace na konci 19. a počátku 20. století, která však ohrozila samu existenci náměstí. Tehdy došlo k proražení Pařížské třídy, což uvolnilo pohled na chrám sv. Mikuláše a otevřelo náměstí do prostoru. V roce 1915 byl na náměstí osazen pomník Mistra Jana Husa, který se stal jedinou výraznou dominantou náměstí, když byl v roce 1918 zbourán jako katolický symbol Mariánský sloup z roku 1650 a již dříve, v roce 1862, klasicistní kašna stojící před radnicí. Během Pražského povstání, v květnu 1945, shořel východní trakt radnice a tím se odkryla zadní část domů na Malém náměstí. Dnes slouží náměstí různým slavnostem, manifestacím, kulturním programům či jako místo odpočinku mnoha turistů a obyvatel města a v neposlední řadě také jako příležitostné tržiště.Významný budov na Stroměstském náměstí si zaslouží mj. pozornost především pozdně barokní palác Goltz - Kinských, vrcholně gotický dům "U kamenného zvonu, renesanční tzv.Týnská škola a dům U minuty, jižní průčelí bývalého kláštera pavlánů v severní části nebo blok původně románských, goticky a renesančně upravených, domů s barokními fasádami v jižní části.

VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ

Nové Město, Praha 1
Národní muzeum kolem roku 1910.Od Národního muzea směrem dolů ke Starému Městu se táhne Václavské náměstí. Díky své poloze, nachází se v centru města, mezi Starým a Novým Městem, a rozloze 45 000 m, je nejen místem živého společenského a obchodního života, ale i místem významných politických událostí. Náměstí bylo vyměřeno roku 1348 za osobního dohledu císaře Karla IV. (1346 - 1378), a protože bylo původně určeno k trhům s koňmi, jmenovalo se Koňský trh. Na návrh Karla Havlíčka Borovského bylo v roce 1848 nazváno Václavským náměstím. Blízkost Starého Města významně ovlivnila vývoj tržiště a již v první polovině 15. století se v dolní části soustřeďoval čilý obchodní ruch. Do konce 16. století se náměstí stalo hlavním novoměstským tržištěm. V letech 1786 - 89 zde stálo první české divadlo zvané Bouda, v němž se provozovaly divadelní hry výhradně v češtině. V roce 1848 se zde uskutečnila všeslovanská sbratřovací mše, která byla počátkem tzv. Svatodušních bouří, několikadenního vojenského vystoupení pražských studentů a radikálů proti rakouské státní moci. Počátkem 20. století, v roce 1905, pak bylo náměstí svědkem demonstrací za všeobecné volební právo, 28. 10. 1918 demonstrace na podporu nově vyhlášené ČSR a i později si tento prostor zachoval charakter tribuny, kde se veřejně demonstrovaly názory obyvatel Prahy, ale i celé země. Někdy se jednalo o smutné případy, když zde 25. 2. 1948 velké shromáždění vyjádřilo podporu politice KSČ, čímž umožnilo provést puč, známý jako Vízězství pracujícího lidu či jen Vítězný únor, někdy o události tragické, když se zde v lednu 1969 upálili na protest proti invazi jednotek Varšavské smlouvy do ČSSR 21. 8. 1968 a počínající normalizaci studenti J. palach a J. Zajíc či, když SNB ve splupráci s armádou a Lidovými milicemi, brutálně rozehnal 21. 8. 1969 demonstraci, připomínající výročí ivaze. V 80. letech bylo pak náměstí svědkem posledních křečí a zhroucení se komunistické diktatury ( mj. Palachův týden a velká shromáždění během tzv. sametové revoluce v listpodu 1989). V současné době je Václavské náměstí především rušným obchodním místem, ale prostor kolem pomníku sv. Václava je chápán jako místo s výrazným citovým nábojem, zvláště ve vztahu k minulosti, ale i přítomnosti národa a státu, kdy se považuje za dobré ba nutné vyjádřit svůj názor právě na tomto místě, pod patronací sv. Václava.Socha sv. Václava kolem roku 1940.V dnešní zástavbě náměstí najdeme jen několik domů z období baroka a z 19. století, protože od 2. poloviny 19. století začíná velká modernizace celého prostoru. V roce 1865 zde bylo instalováno plynové osvětlení, v roce 1895 byly položeny koleje elektrické dráhy, která byla odstraněna až v roce 1980. Podíváme-li se na náměstí z jeho horního konce, budeme mít za sebou budovu Národního muzea, které bylo postaveno v letech 1885 - 1890 podle návrhu J. Schulze v novorenesančním slohu. V muzejní budově jsou umístěna sbírková oddělení divadelní, pravěké, numismatické, historicko-archeologické, mineralogické, geologicko-paleontologické, zoologické a knihovna. Dominantou Václavského náměstí je pomník sv. Václava. Jeho autorem je J. V. Myslbek a postaven byl v letech 1912 -1913. V roce 1924 byla na pomník dodatečně přidána socha sv. Vojtěcha. V sousoší jsou tito světci: sv. Václav na koni, sv. Ludmila, sv. Anežka, sv. Prokop a sv. Vojtěch. Původně na tomto místě stála barokní socha sv. Václava od J. J. Bendla z roku 1680.Půjdeme-li od Národního muzea směrem dolů, jsou na pravé straně nejzajímavější tyto budovy - hned na rohu je to Dům potravin - postaven byl v letech 1954 -1957 architektem M. Gronwaldtem a J. Chvatlinou, pod ním je pak hotel Jalta (arch. A. Tenzer 1955 - 1957), dále palác Letka (Avion) - postavený v roce 1926 architektem B. Kozákem, o něco níže je stavba ve stylu české secese z roku 1906 - hotel Evropa (arch. A. Dryák a B. Bendelmayer), na rohu Václavského náměstí a ulice Jindřišské stojí novobarokní palác Úřadu pro normalizaci a vynálezy, postavený v roce 1895 podle návrhu architektů.Polívky a B. Ohmanna, dalším zajímavým domem na této straně je palác Praha z let 1926-1929, konstruktivistická stavba od R. Stockara, dále jsou pak hotely Zlatá husa (arch. M. Blecha 1910) a Ambassador (arch.R. Klenka, F. Weyr 1912, od roku 1924 zvaný Passage se známým kinem a barem Alhambrou). Konec této řady uzavírá palác Koruna, postavený v letech 1911-14 podle projektu architekta A. Pfeiffera. Od roku 1931 byl v jeho přízemí proslulý automat, který v současnosti bohužel nahradily jiné obchody.Václavské náměstí v 30. l. 20. stol.Od Národního muzea po levé straně jsou nejzajímavější tyto budovy - Dům módy, postavený v letech 1954 - 56 podle návrhu architekta J. Hrubého, dále se nachází konstruktivistický Fénix, postavený v roce 1928 architektem B. Ehrmannem, s průčelím od architekta J. Gočára, v jehož prostorách je kino Blaník, na rohu ulice Ve Smečkách a Václavského náměstí stojí novorenesanční dům Na košíku z roku 1880 (arch. J. Schulz), hned vedle stojí klasicisní budova Krajského výkupního podniku (arch. J. K. Pešek 1833), na rohu s ulící Štěpánskou je to dům Investiční banky (arch. F. Roith 1920 - 1931), na druhém rohu se nachází palác Lucerna, první železobetonová stavba v Praze s řadou kulturních objektů jako proslulý sál a kino a divadlo Rokoko (arch. V. Havel a S. Bechyně 1913 - 1917), k Lucerně přiléhá dům Melantrich, zdobený na fasádě malbami V. Mayera (arch. B. Bendelmayer), na rohu ulice Vodičkovy stojí Wiehlův dům, pomalovaný malbami podle náčrtů M. Alše (arch. A. Wiehl 1895 - 1896), na druhém rohu pak stojí rozlehlý palác České banky (arch. J. Sakař a O. Polívka 1914 - 1916), hned vedle je pak Stýblův dům s kavárnou Alfa (arch. L. Kysela a J. Jarolím 1926 - 1929), jedním z mála barokních domů na náměstí je hotel Adrie (arch. J. Zika před 1789), dále jsou zde - hotel Tatran (arch. P. Janák 1931) a Peterkův dům s fasádou ve stylu rané secese (arch. J. Kotěra 1899). Náměstí zakončují dva domy ve stylu funkcionalismu a oba byly navženy architektem L. Kyselou. Jde o dům firmy Baťa, postavený v letech 1928 - 1929, a Lindtův dům z roku 1927.

Hodnocení referátu Památky Prahy

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  5. duben 2008
  4 743×
  5357 slov

Komentáře k referátu Památky Prahy