Až do 15. století postačila k obraně měst hradební zeď obehnaná příkopem. Obránce měl vždy převahu, proto Alberti, jehož dílo bylo předzvěstí urbanismu, v pojednání o architektuře (1485) věnoval opevnění pouze pár stran. Nedokonalé a slabé dělostřelectvo používalo ke střelbě kamenné koule, které se často roztříštily, aniž by cokoliv zničily - když už nevybuchlo samotné dělo. Pro města nepředstavovala děla tudíž žádné nebezpečí.
Koncem století se situace mění: Karel Vlll. Napadl Itálii vyzbrojen na tu dobu velmi početnou armádou - šedesáti tisíci muži a moderními děly ulitými z bronzu, lehčími než děla stará z kovaného železa a daleko obávanějšímy, neboť se z nich střílelo s kovovými koulemi. Teť už se žádné město neubrání. Architekti, zejména italští, tedy musí vymyslet nové obranné systémy. První bašty tvaru karetních piků byly vystavěny v Civitacastellana v letech 1494 až 1497 bratry Giulianem a Antoniem de san Gallo: dalo se z nich na protivníka střílet do všech stran.
Architekt Scamozzi vybudoval ve druhé polovině 16. století poblíž Udine nové město, Palmanovu, vrcholné dílo vojenského stavitelství. Další velký vojenský architekt, Sanmicheli, pracoval pro benátskou republiku. Opevnil ostrovy Kérkyru, Kypr a Krétu, stejně jako levantská města, ohrožená Turky. Opevnění, jež vybudoval ve Veroně, odolala Františku I. i císaři Karlovi V., kteří se marně pokoušeli dostat tohoto skvělého architekta do svých služeb. Rovněž některá města francouzská, jako Troyesnebo Saint-Paul-de-Vence, byla po roku 1525 opevněna podle návrhu italských architektů.
Nedílnou součástí výzbroje renesančního vojáka bylo brnění. Výroba brnění byla záležitostí jak řemeslnou, tak uměleckou. Největší dílny na jeho výrobu byly v italském Miláně. Každá zbroj se vyráběla na míru; výrobce musel podrobně znát zákazníkovy rozměry i zvláštnosti proporcí. Zrovna tak bylo nutné dokonale ovládat tajemství pohybu svalstva a kloubů. Umělec se na celé práci podílel velkou měrou: brnění byla často zdobena reliéfní kresbou, rytou, tepanou nebo vykládanou zlatem. Dekorováním brnění se zabývali i nejznámější umělci, ať už kreslili návrhy, nebo je přímo ryli, například florentský sochař Donatello (1386 až 1466), Leonardo da Vinci, Michelangelo, Dürer apod. Po roce 1525 už brnění nedokáže sloužit jako účinná ochrana proti dělům. Knížata a šlechtici je přesto nosí i nadále, obzvlášť na turnajích: v 16. století se dokonce vyrobilo největší množství brnění v historii. Často byla zbroj věnována jako čestný dar nebo jako odměna za chrabrost v boji.
28. prosinec 2012
2 421×
376 slov
