Brusel + Afsluitdijk-Ijsselmeer

Afsluitdijk – Ijsselmeer

Vodní plocha Ijsselmeer je vklíněna hluboko do vnitrozemí. Je nejvýznamnějším nizozemským sladkovodním zdrojem pitné vody a je zároveň i největším jezerem Nizozemí s rozlohou 1250 km čtverečných s maximální hloubkou 6 metrů.
Velké změny nedoprovázejí jen současnost. Dochované historické záznamy svědčí o neustálých proměnách zdejšího území. Římané se zmiňují o jezeře Lacus Flevo, odděleném na severu pevninou od moře. Jezero se často vylévalo z břehů, zaplavovalo ploché okolí a stále častěji do něho pronikala i slaná voda z rozbouřeného Severního moře, postupujícího stále hlouběji do vnitrozemí na úkor souše. V roce 1280 se protrhl pruh země, který odděloval Severní moře od Jezera. Vznikl tak mořský záliv zasahující daleko do pevniny. Dostal jméno podle své polohy vůči Severnímu moři – Zuederzee (Jižní moře). Jeho zátoka sahala až na jihozápad od Amsterodamu. Moře se opakované zakusovalo do okolního pobřeží tak dlouho, až v 16. století vznikl víceméně stabilní tvar zálivu, jaký je znám dodnes. Tehdy měl ovšem velmi členité pobřeží s malými ostrovy a mnoha jezery. Zanášení postupně omezovalo čilý lodní provoz, až se cesta do Amsterodamu – zejména pro velké lodě – zcela uzavřela. Řešení přineslo až zprovoznění Severoholandského průplavu v roce 1825 a Severomořského průplavu roku 1876.
Nebezpečí záplav v oblasti celého Zuiderzee bylo tak velké, že se myšlenkou jeho zahrazení zabývaly mnohé předchozí generace. Nejstarší dochovaný projekt pochází již z roku 1667. Předběhl však natolik technické možnosti mnoha generací, že se o jeho realizaci mohlo reálně uvažovat až koncem 19. století. V 90. letech ing. Cornelis Lely vypracoval projekt, který byl schválený až po skončení 1. světové války.
V letech 1927 – 1932 vyrostla hlavní uzavírací hráz Afsluitdijk, 32 km dlouhá, která definitivně oddělila Zuiderzee od Severního moře a spojila protilehlé pobřeží Fríska se Severním Hollandem (Noord-Holland). Vodní plocha byla postupně vyslazena a přeměněna v jezero Ijsselmeer, nazvané podle největšího říčního přítoku Ijssel, severního ramene Rýna. Hráz, vysoká 7,5 m., má 25 propustí pro odvodňování jezera a 3 zdymadla, sloužící lodní dopravě. Po koruně hráze vede dálnice, cesta pro cyklisty a stezka pro pěší. V místě závěrečného propojení stojí vyhlídková věž s restaurací a parkovištěm a nenápadný pomník na počest tvůrců hráze, která zkrátila pobřeží severu o 300 km a moře odsunula z vnitrozemí o 85 km.
Ochrana a větší bezpečnost obyvatel byly jistě hlavním důvodem realizace projektu, ale zdaleka ne jediným. Nemenší význam má totiž vznik rezervoáru pitné vody, který se zde po vyslazení moře vytvořil. V krajině, kde na vodu narážímena každém kroku, asi překvapí skutečnost, že nebýt tohoto díla, Nizozemsko by trpělo silným nedostatkem sladké vody. Hlavní zdroje – řeky Rýn a Maas – totiž nestačí zejména v letních měsících krýt její spotřebu. Situaci ještě zhoršuje prosakování slané vody do půdy v celé délce pobřeží a podél říčních ústí do moře dále ve vnitrozemí. V nízko položených územích vytlačí slaná voda snadno z půdy vodu sladkou a rychle by z ní učinila neobyvatelnou slanou poušť. Současná, téměř konstantní výše hladiny jezera, urdržovaná od roku 1941 těsně pod úrovní (20 až 40 cm) normální amsterdamské hladiny, umožňuje mnohem snažší čerpání vody z nižších okolních území do jezera, než tomu bylo v dobách kolísavé mořské hladiny. Přesto se v poslední době vážně uvažuje o odstranění příliš ostrého rozhraní slané a sladké vody, které způsobila pevná hráz. Přírodovědci by uvítali jak návrat brakické vody, tak i větší změny výšky hladiny v průběhu roku, které by umožnily růst mokřadů v pobřežních mělčinách. Jednalo by se o výšku 0,5 až 1 metr.
Dalším důvodem zahrazení Zuiderzee byl zisk nové zemědělské půdy. Zemědělská půda zde byla připravena mnohem lépe než u starších polderů. Obnažené bahnité mořské dno se pokrylo sítěmi s kanálky a letadla nasela rákos, který svými hluboko prorůstajícími kořeny půdu dobře vysušuje. Po dvou letech se rákos vypálil, takže ornici navíc přihnojil popel, a po první nasázené plodině – zelí, jež rovně obohacuje půdu živinami, byl polder připraven pro pěstování obilnin.
Zemědělská půda se rozparcelovala na jednotlivé pozemky, které od roku 1955 dostávali většinou sedláci jako kompenzaci poté, co přišly o své farmy ve veřejném zájmu o novou městskou zástavbu, rozšíření průmyslových zón a dopravní sítě. Uchazeči však museli splňovat určité požadavky, aby se vytvořily předpoklady pro trvalé usazení obyvatel. Vše bylo v počátcích syrové, ryze účelové a geometricky strohé a trvalo několik let, než se podařilo tento dojem částečně potlačit. Po letech tvrdé práce se zdejší moderní rodinné farmy proměnily na útulné domovy obklopené květinami a zelení stejně, jako je tomu jinde na „staré pevnině“.
Silný tlak přelidněného Randstadtu si vynutil i výstavbu měst a vesnic a vytváření pracovních příležitostí. V prvních letech byl jediným investorem stát, ale postupně se zapojil i privátní sektor, motivovaný finančně. Moderně řešená města nabízejí vysoký standard bydlení, ale architektonická krása staveb, které předběhly svoji dobu, se zdá většině jejich obyvatel až příliš avantgardní. Na celém území však urbanisté vytvořili optimální podmínky nejen k práci, ale i k rekreaci a sportovnímu vyžití.
Vhodné životní podmínky vznikly i pro mnohé ohrožené živočichy, mezi nimi i bizony, koně Przewaldského a vydry. V bažinatém území přírodní rezervace Oostvaarderplassen žijí početná hejna vodních ptáků, ale místo se stalo vyhledávanou zastávkou i pro migrující ptactvo mezi Skandinávským a Pyrenejským poloostrovem.
Negativní důsledky proměny v jezero zasáhly zejména rybolov. Vyslazením vymizely mořské ryby, hráz zabránila sleďům a ančovičkám v přístupu k jejich vyhledávaným trdlištím. Dosavadní hlavní zdroj obživy pro místní obyvatelstvo byl výrazně omezen a s ním i odvětví, která s rybolovem úzce souvisela. Tak přišli o práci i výrobci sítí, košů, lan, dělníci v přístavech, loděnicích a udírnách a s nimi i prodejci ryb. Mnozí museli hledat nový zdroj obživy, neboť řemesla typická pro pobřežní oblast Zuiderzee začala stagnovat. Bývalá rybářská městečka se přeorientovala na nabídku služeb pro cestovní ruch.
Nejvyhledávanějšími cíli turistů při pobřeží Ijsselmeeru jsou města Marken, Volendam, Monnickendam a Edam.

Brusel

Brusel je správní středisko provincie Brabant a samozřejmě také i hlavní město Belgického království. Žije v něm 951 000 obyvatel. Leží v srdci státu severně od jazykové hranice. Samotné město je 2 jazyčné. V praxi ale nad vlámštinou převládá francouzština. Brusel je sídlem EU a NATO. Proto je též nazýván hlavním městem Evropy. A nyní si povězme něco o historii města.

Historie

Katolická legenda o jeho vzniku sahá až do let kolem roku 580. Tehdy tudy putoval biskup sv. Géry-Gorik. A jelikož to byla cesta dlouhá a nebezpečná, postavil zde na památku toho, že přežil kapli. Ta se nacházela na malém ostrůvku v řece Senně. Takto byl položen základ Bruselu.
Avšak teprve před koncem 1.tisíciletí, v roce 979, je město písemně doloženo jako „osada v bažinách“, jak zní překlad názvu Brusel. V tu dobu zde Charles de Lotharingie, bratr francouzského krále, nechal vystavět pevnost. Již tehdy šlo o významné strategické i obchodní sídlo na dálkové obchodní cestě mezi městy Bruggy, Cáchy a Kolín nad Rýnem.
Roku 1047 postavil Count Lambert II. na Coundenberské vyvýšenině nový hrad s názvem Place Royale (Královské místo). Ve 12. století bylo město opevněno.
V roce 1303 bruselští řemeslníci, vedeni tkalci a soukeníky vyvolali vzpouru za větší pravomoce v městské správě – jednalo se o 1. pokus o demokracii. Ti však byli o 3 roky později poraženi armádou vévody Jana II. v krvavé bitvě u Vilvorde. Následujících 50 let bylo řemeslníkům zakázáno vlastnit zbraně a ktalvům nebylo dovoleno opouštět hranice města po soumraku. Později však byly výsady řemeslníkům navráceny.
Ve 14.století pod vládou vévody burgundského nastaly pro členy aristokratických rodin dobré časy. Týkaly se však jen mužské části populace. To proto, že ženy neměli právo navštěvovat hostinec kdy chtěly. Mohly přijít jen v pátek. Jestliže byly přistiženy v krčmě jiný den než tento, musely zaplatit vysokou pokutu a pro posměch ostatním jít domů nahé. Burgundské období bylo také zlatým věkem umění. Důkazem toho jsou jména jako van Eyck, van der Weyden či třeba Memling. Tito všichni a mnozí jiní patřili k nejlepším malířům své doby (15. století).
Roku 1477 došlo k příchodu Habsburků do Bruselu. Tehdy zemřel v bitvě u Nancy panovník Karel Smělý. Jeho nástupkyní se stala dcera Marie, která se vdala za Maxmiliána Rakouského.
Maxmiliánův vnuk Karel V. přišel do Bruselu roku 1515 jako nový arcivévoda. Brusel se stal hlavním městem Belgie. Roku 1555 Karel V. abdikoval na trůn ve prospěch syna Filipa. Ten přivedl do země inkvizici a obklopil se španělskými vojáky a začal prolévat krev. Brusel ale již od roku 1531 je sídlem španělských místodržitelů Nizozemí. Vlastenecký odpor začal vést William z Nassau, zvaný též jako princ Oranžský. Filip sice odjel roku 1559 do Madridu, ale povolal vévodu z Alby tzv. Krvavého vévodu, aby revoltu potlačil. Následkem toho došlo na náměstí Grand-Place v roce 1568 k popravení hrabat Egmonta a Hoorna, což byli belgičtí vlastenci. Roku 1576 se princi Oranžskému podařilo Španěly vyhnat. Protišpanělské povstání bylo úspěšné.
V roce 1695 došlo na příkaz Ludvíka XIV k ostřelování Bruselu. Během dvou dnů bombardování bylo zničeno více než 4000 budov a zabito skoro 1000 lidí. Náměstí Grand-Place bylo těžce poničeno, ale měšťané rychle zorganizovali sbírky na záchranu zbytku města. Z náměstí Grand-Place vytvořili jedno z nejkrásnějších míst v Evropě.
V červnu roku 1803 navštívil město sám Napoleon Bonaparte. Byl tak odhodlaný zvítězit a zalíbit se, že nechal v městské fontáně téci víno proudem. V letech 1813 a 1815 vojska prohrávající Francie opustila Brusel. Hned je ale vystřídaly řady ruských, pruských, holandských a anglických vojáků, čekajících na povel k bitvě s Napoleonem. Ta se odehrála 22 km od Bruselu u Waterloo dne 17. června 1815.
Po svržení pařížského monarchy roku 1830 byla cítit ve vzduchu revoluce. 25. srpna téhož roku obsadili buřiči Justiční palác. Belgie získala svou nezávislost společně s novým králem Leopoldem II. 21. června roku 1831. Francouzská nadvláda skončila, Belgie se stala nezávislým státem spojující francouzsky mluvící Valony na jihu a holandsky mluvící Vlámy na severu. Vzájemná rivalita však nikdy zcela nevymizela, i když v Bruselu je zcela minimální.
V srpnu roku 1914 vpadla do Bruselu německá armáda císaře Viléma. O několik let později přišla 2. světová válka a na jaře roku 1940 byla celá Belgie opět německá.

Něco málo k Evropské unii

V průběhu 50. let tohoto století postupně došlo k vytvoření 3 společenství, které se později proměnili v základ dnešní Evropské unie. U všech těchto společenství byla Belgie jako zakládající člen.
Bylo to společenství, týkající se ocelářství a těžby a zpracování uhlí. Tuto smlouvu podepsalo 18. dubna 1951 6 států, Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí. Tyto státy mezi sebou utvořily společný trh uhlí a oceli a zrušily vzájemná cla a vývozní kvóty. Také se uvolnil pohyb určité pracovní síly.
Další společenství, Evropské společenství pro atomovou energii, se zaobíralo vytvořením společného trhu a mírovým využitím atomové energie. Tato smlouva je z roku 1957. Je také známa pod názvem Římská úmluva.
3. a poslední společenství, Evropské hospodářské společenství, mělo za následek vytvoření velkého společného trhu s volným oběhem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. EHS si vytklo za cíl vytvoření celní a měnové unie, režimu volného pohybu osob, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. Právě z Evropského hospodářského společenství později vznikla Evropská unie.
Ta má dnes již 15 států. Jedná se o Irsko, Velkou Británii, Dánsko, Švédsko, Finsko, Francii, Nizozemí, Lucembursko, Portugalsko, Španělsko, Itálii, Německo, Rakousko, Řecko a v neposlední řadě také i Belgii. A právě v belgickém hlavním městě v Bruselu je sídlo většího množství vládních institucí tohoto nadstátního uskupení. Také proto je Brusel právem nazýván hlavním městem Evropy.

Atomium

Atomium se nachází v parku des Expositions. Tento obrovský 165miliardakrát zvětšený model molekuly železa vznikl na popud světové výstavy EXPO roku 1958, která se tu konala. Něco podobného můžeme nalézt třeba v Paříži. Eifelova věž byla postavena také z tohoto důvodu, jenže už v roce 1889. Parametry této stavby jsou následující: výška-102 metrů, se stožárem pak 110 metrů a průměr každé z 9 koulí-18 metrů. Atomium je, jak sami vidíte, z oceli a hliníku. Uvnitř jsou umístěny výstavy různých vědních oborů a také nejrychlejší výtah v Evropě s rychlostí 5 m/s což je 18 km/h. Na samém vrcholu je restaurace s výhledem na město. (Chcete-li vidět rovinaté Dolní město, dívejte se z Place du Congrés. Horní město na návrší i celek historické části města je nejkrásnější při pohledu od západu – připomíná totiž amfiteátr). Před atomiem stojí pomník Mikuláše Koperníka. Atomium se stalo symbolem celé Belgie.

Mini-Europe – Bruparck

V těsné blízkosti Atomia se nachází zábavné centrum Mini–Europe. Jedná se dnes již o 350 napodobenin nejznámějších staveb ze 70 měst Evropské unie na ploše 3 hektarů. Všechny makety staveb mají měřítko 1 : 25. Procházka v parku Mini–Europe má vzbudit v návštěvnících pocit, jako by na daných místech skutečně byli. Proto nemusí makety jen zdálky obdivovat ale mohou se jich i dotknout. Ve většině případů je u maket použito stejných stavebních materiálů jako u jejich originálů. Jednotlivé země v parku Mini–Europe jsou nejen ozvučené ale často doprovázené i svými typickými vůněmi a to proto, že kolem staveb jsou vysázené rostliny typické pro tu kterou zemi (např. levandule pro Francii).
Park byl slavnostně otevřen 13. června 1989 a to pod nejvyšší patronací Evropského společenství. Postupem času sem byly umístěny stavby z celé Evropské unie. Namátkově třeba Londýnský Big Ben, Katedrále v Santiagu de Compostela, Eiffelova věž nebo třeba ropná plošina Fina či funkční sopka Vesuv, kterou uvádějí do provozu sami návštěvníci stisknutím tlačítka. Vesuv poté začne chrlit lávu.

Jeanneke-Pis

Jeanneke-Pis neboli čůrající Janička z roku 1985 je tak nová a ještě nevžitá, že když se o ní vypráví jiným Belgičanům, téměř nechtějí věřit, že existuje. Jeanneke-Pis stojí ve stínu svého staršího bratříčka Manneken-Pisa, ale přesto má určitě před sebou velkou budoucnost.

Královský palác

Královský palác je sídlo belgického krále. Jeho přítomnost či nepřítomnost značí, podobně jako na Pražském hradě, státní vlajka. Palác byl vybudován v 18. století v Klacisistním stylu na kopci zvaném Koudenberg. Dnešní královský palác byl počátkem 20. století přestavěn. Náleží k němu také půvabná zahrada s rozsáhlým parkem.

Komplex EU

Přestože instituce Evropské unie sídlí také v Lucemburku, Štrasburku a zčásti i v dalších městech členských zemí Patnáctky, žádná z nich nemůže soupeřit s Bruselem. Nacházejí se zde budovy Evropského parlamentu, Rady ministrů a Evropská komise. Centrem těchto orgánů EU je náměstí Rond Point Schumann, pojmenované po Robertu Schumannovi, jednom z iniciátorů sjednocování Evropy. V Bruselu je ve zprávě EU zaměstnáno 15 000 lidí, z toho jen čtvrtina Belgičanů.
Až do roku 1992 tu všechny instituce EU byly teoreticky jen dočasně. Existovala totiž možnost, byť nepatrná, že budou přestěhovány. V témže roce však bylo rozhodnuto, že se stěhovat nebude. Ještě dodnes se zde „Evropa“ zabydluje.
Tak se sem přestěhoval ze Štrasburku Evropský parlament a začal již používat svou novou budovu. Rada ministrů se přestěhovala do nových kanceláří hned naproti v Rue de la Loi. Sídlo Evropské komise, považované za symbol evropské přítomnosti v Bruselu musel být koncem roku 1991 vyklizen. Důvodem se stal azbest ve zdivu, který byl shledán zdravotně závadným a požárně nebezpečným. Přes 3000 úředníků komise bylo rozmístěno na 40 místech v Bruselu i jeho okolí. Nastalá rekonstrukce zcela přestaví vnitřek, venkovní struktura paláce zůstane zachována. Práce se však velmi zpožďují, takže do roku 2000 zde zřejmě komise sídlit nebude.
Pokud se domníváte, že „evropanizace“ se běžného návštěvníka nijak nedotýká, mýlíte se. Brusel ji intenzivně prožívá a je to všude patrné. Na každé významnější budově jsou vyvěšeny vlajky EU. Obchody jsou plné zboží s dvanácti hvězdičkami a poblíž náměstí Grand Place byla dokonce otevřena speciální prodejna suvenýrů „Euroline“, v níž obdržíte se znakem Evropy cokoli – od pohlednic a publikací, přes trička, čepice, ručníky či tašky, až třeba po deštníky a hodinky.

Komplex NATO

Rozlehlá kasárna a velitelské budovy NATO stojí naštěstí dost daleko za městem v rovině při dálnici na Antverpy a měla by v brzké budoucnosti zmizet.

Hodnocení referátu Brusel + Afsluitdijk-Ijsselmeer

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. říjen 2007
  2 656×
  2601 slov

Komentáře k referátu Brusel + Afsluitdijk-Ijsselmeer