Přírodní památky
Neziderské jezero (Neusiedler See)
V bezprostředním okolí Neziderského jezera je bezpočet zajímavostí a přírodních skvostů.
Samotné základní parametry jezera jsou velmi netypické. Jezero, jehož celková plocha dosahuje 180 km2 (s plochou porostlou rákosem dokonce kolem 320 km2), dosahuje průměrné hloubky necelý jeden metr. Přes svou značnou rozlohu jezero nemá žádný výraznější přítok, ani přirozený odtok. Za rok se ale přesto z plochy 1 m2 jezera vypaří přes 1500 mm vody, zatímco veškeré srážky doplňují vodní stav jen necelými 600 mm ročně. Zbylých 900 mm se do jezera dostává prostřednictvím četných podzemních přítoků z Malé maďarské nížiny.
Dalším živlem, který výrazně utváří charakter Neziderského jezera, je vítr. Ten se často stává neodolatelnou výzvou pro všechny jachtaře a surfaře. V zimních měsících však malá hloubka jezera spolu se silným větrem kazí vyznavačům ledového plachtění radost. Na zamrzlém jezeře totiž vytváří bizardní ledové skulptury.
Také rákosí patří ke zvláštnostem jezera. Rozprostírá se dokonce na ploše větší než je plocha volného prostranství. Pokrývá plochu větší než je celá zastavěná oblast Vídně. Pro existenci celého jezera je rákosí jeho nezbytně nutnou součástí. Svou obrovskou spotřebou živin totiž chrání jezero před přehnojením. Roční sklizeň rákosí z Neziderského jezera činí kolem 10.000 tun. Samozřejmě je také rákosí domovem mnoha ptačích druhů.
Především směrem na jih se na východní straně jezera nachází řada dalších, menších stepních jezer. Některá z nich obsahují takové množství soli, že se z nich v letních měsících stávají doslova slané škraloupy. Jejich břehy a vůbec velmi specifické podmínky jsou ideálním domovem pro překrásný ojedinělý svět ptáků. Ze 300 ptačích druhů, které se v celé jezerní oblasti pravidelně objevují, jich tady přes 140 dokonce i hnízdí. U mnohých z nich, jako např. u volavky stříbřité, se jedná o jediné hnízdiště v celé Evropě. V celé oblasti samozřejmě nemohou chybět čápi, tolik typičtí pro celou spolkovou zemi Burgenlandsko. S trochou štěstí je možné zde spatřit i nesmírně vzácného čápa černého.
Solná komora (Salzkammergut)
V antice považovali sůl za nesmrtelnou jako bohy. Ve středověku obchodníci se solí dosahovali vrcholu moci a blahobytu. Celá oblast po staletí díky doslova magické síle soli vzkvétala, navíc se stala i vyhledávaným lázeňským a vůbec turistickým rájem. V lázních v Bad Ischlu se poddával odpočinku i nejdéle žijící císař, František Josef. V jeho Císařské vile se po dlouhá desetiletí scházela evropská politická, ale i kulturní elita.
Solná komora je opravdu ideálně situovaná. Nedaleké ledovce kolem masivu Hoher Dachstein a hlavně četná jezera s krásnými vesničkami a menšími městy po obvodu dávají celé oblasti vynikající atmosféru. Perfektní možnost pro shlédnutí krajiny z výšky skýtají mnohé ozubené lanovky. Asi nejkrásnější a současně nejstarší z nich vede ze St. Wolfgangu na vrcholek hory Schafberg (1732 m.) a při své jízdě překonává výškový rozdíl 1188 metrů. Z žádného jiného místa v Solné komoře není vidět tolik jezer naráz. Z největších jmenujme snad Wolfgangsee, Fuschlsee, Mondsee a Attersee. V jižní části celého panoramatu je možné vidět pohoří Tennengebirge, skupinu Dachsteinu a pohoří Totes Gebirge. Na severním okraji Solné komory se rozprostírá jezero Traunsee.
Ledové jeskyně ve Werfenu
Jedná se o největší ledovou jeskyni na světě. Není divu – ledem je zde pokryto přes 30 000 m2. Vchod do jeskyně (otvor zhruba 20 x 20 metrů) leží ve výšce 1664 m v západní stěně hory Hochkogel nad Werfenem. Celý jeskynní systém protkává prostor pod pohořím Tennengebirge.
Název ledová jeskyně však zcela neodpovídá skutečnosti. Návštěvník by asi celkem logicky čekal jeskyni v ledu. Zde je však jeskynní prostor vyhlouben ve skále a samotná jeskyně je vyplněna ledem. Vědci jeskyni nazývají „dynamickou“. Není to proto, že by se snad jeskyně či led v ní nějakým způsobem pohyboval. V pohybu je zde „pouze“ vzduch. Ten proudí celou jeskyní a postupuje k asi třiceti kolmým komínům, které vyúsťují z jeskyně o 500 metrů výše na krasovém povrchu. Směr proudění vzduchu samozřejmě ovlivňuje teplota uvnitř a vně jeskyně (resp. jejich rozdíl). Cirkulace vzduchu spolu se silným větrem, který jeho proudění často vyvolává, způsobuje to, že teploty v podzemních chodbách nikdy nevystupují nad 00C. Právě to je důvodem vzniku ledu – voda, která se dostane do jeskynních prostorů, je natolik ochlazena proudícím chladným vzduchem, že zmrzne.
Už samotný vstup do jeskynního systému nám připomene, že bez teplého oblečení – čepici a rukavice nevyjímaje – to rozhodně nepůjde. Zbývá ještě u vchodu nafasovat karbidové lampy a můžeme se vydat do hlubin ledového světa. Bezprostředně za vchodem, po projití krátké chodby vytesané, jak jinak než v čistém ledu, se octneme v „hradu“ Hymiru. Zde led rozehrál své umění do posledního detailu. K vidění jsou překrásné rampouchy, kyje, ledové hrozny, vysoké sloupy, mohutné proudy jakoby tekoucího ledu, „hromady“ tvořené kapkami vody zmrzlými snad rovnou za letu a mnoho jiných krásných úkazů. Na další cestě labyrintem potkáme smaragdově zelený ledový závoj Friggas. V nejvyšším bodě se octneme u Ledové brány, která leží plných 134 metrů nad vchodem. Zde je ledové už opravdu všechno, počínaje stropem, přes všechny stěny a konče samozřejmě „podlahou“. Celý prostor je navíc opět vyplněn mnoha zajímavými ledovými útvary, které ve světle karbidových svítilen působí ještě daleko tajemněji a úchvatněji. Teprve zde si je návštěvník definitivně jist správností absence elektrického osvětlení celých prostor.
Zpřístupněná část jeskynního labyrintu, jejíž prohlídka zabere nejvýše kolem dvou hodin, je však pouze zlomkem celého ledového světa. Speleologům se zatím podařilo objevit asi 40 km chodeb, ale předpokládají, že jeskyně a chodby jsou mnohem rozlehlejší.
Krimmlské vodopády
400 metrů vysoké vodopády nedaleko obce Krimml v horní části údolí Salzachtal jsou nejvyššími jak v Rakousku, tak i v celé střední Evropě. Na celém světě potom zaujímají v pomyslném žebříčku šestou příčku. Potok Krimmle Ache, na jehož toku se vodopády nacházejí, odvádí vodu z ledovci pokrytých masivů Dreiherrenspitze (3499 m.). Z celkové rozlohy oblasti 111 km2, z níž potok odvádí vodu, je ledovci pokryto téměř 11 km2. Na horním toku Krimmle Ache působí jako celkem poklidný potok, na konci celého údolí však ve třech kaskádách padá o dobrých 400 metrů níže.
Snahy nejrůznějších podnikavců například odvádět část vody potoka do vodních turbín, či snad dokonce na horním toku vybudovat přehradní nádrž, byly definitivně ukončeny až roku 1967. Tehdy totiž Krimmlské vodopády obdržely od ministerského výboru Rady Evropy Evropský diplom pro ochranu přírody a dodnes jsou jedinou rakouskou přírodní lokalitou, která se tímto „oceněním“ pyšní.
Zeměpisná charakteristika
Rakousko je vnitrozemský stát, ležící ve Východních Alpách, v povodí horního Dunaje. Svou rozlohou, 83 850 km2, odpovídá přibližně 2/3 plochy bývalého Československa a je asi o 5000 km2 větší než Česká republika. Rakousko je typickou hornatou zemí, 2/3 jeho plochy zaujímají Alpy. Nicméně kromě nich se tu vyskytuje i několik dalších zcela odlišných krajinných typů. Například při severních hranicích sem z našeho území zasahuje okraj Českého masívu. Jedná se převážně o žulovou hornatinu v nadmořských výškách okolo 400-1000 m protkanou hlubokými údolími řek ústících do Dunaje. Samotný Dunaj rozráží okraje Českého masívu v několika soutěskách. Malebná, turisty hojně vyhledávaná, je především soutěska Wachau v úseku mezi městy Melk a Krems. Další krajinná jednotka, Alpské předpolí, se nachází mezi Dunajem a severními svahy Alp (Alpenvorland). Jedná se o poměrně hustě osídlenou oblast s převážně zemědělským využitím. Na severovýchodě Rakouska nalezneme Vídeňskou pánev (Wiener Becken), celkem jednotvárnou rovinu v podobě tektonické sníženiny mezi Alpami a Karpatami. Její součástí je na našem území Dolnomoravký úval a na Slovensku Záhorská nížina. Oblast soutoku Dunaje a Moravy - centrální část Vídeňské pánve - je známa jako Moravské pole (Marchfeld). Na samém východě Rakouska zasahují na jeho území i výběžky Panonské nížiny (Panonische Tiefland). Nejrozsáhlejší z těchto výběžků je možno nalézt v blízkosti Neziderského jezera (Neusiedler See).
Největším lákadlem a současně největším rakouským bohatstvím jsou Alpy. Nekonečné množství velehorských pásem, horských masívů, hřbetů a hřebenů, údolí, kotlin a soutěsek s vodopády. Východní Alpy, jenž se na rakouském území nacházejí, pozvolně klesají od západu k východu. Pásmovitá stavba Alp je zdůrazněna zřejmým uspořádáním podélných údolí a sníženin ve východozápadním směru.
V severní části rakouských Alp se nachází tzv. fryšové pásmo (tvořené pískovci a jílovci), které je možno vysledovat od Rýna až k Dunaji. Je tvořeno nepříliš vysokými (500 - 1500 m) zaoblenými hřbety. Nejznámějšími jsou Wiener Wald (Vídeňský les) nedaleko Vídně nebo u Bodamského jezera se rozprostírající Bregenzen Wald. Dále na jih se nalézá poměrně široké pásmo Severních vápencových Alp, k němuž náleží řada již poměrně vysokých (2000-3000 m) pohoří se skalnatými a příkrými vrcholy. Lze zde nalézt i četné náhorní plošiny s krasovými a ledovými jeskyněmi, propastmi a další útvary.
Nejvyšší a nejmohutnější horské masívy se však samozřejmě nacházejí v pásmu Centrálních Alp, které je převážně tvořeno velmi odolnými krystalickými a přeměněnými horninami (zejména rula a žula). Zdejší pohoří se vyznačují nesmírně ostrými skalnatými hřebeny, nápadnými štíty a vysokými skalními stěnami, mnohými skalními kotli a hlubokými údolími zalitými jezery. Všechny tyto znaky jsou jednoznačným důkazem někdejší ledovcové přítomnosti. Zbytky celé ledovcové soustavy dnes pokrývají jen vrcholové partie jednotlivých horských masívů. Součástí Centrálních Alp je na rakousko-švýcarské hranici masiv Silvretta (3403 m), na italských hranicích Ötztaler Alpen s nejvyšším vrcholem Wildspitze, 3774 m, Stubaier Alpen (3507 m) a Zillertaler Alpen (3510 m). Následuje nejvyšší rakouské pohoří Vysoké Taury (Hohe Tauern) s nejvyšším vrcholem Rakouska Grossglocknerem (3797 m) a dalšími vrcholy jako Grossvenediger (3660 m), Sonblick (3105 m) a jinými. Na Grossglockneru se rozprostírá největší ledovec celých Východních Alp, Pasterze s rozlohou 30 km2 a celkovou délkou 9,5 km. Vede k němu známá vyhlídková vysokohorská silnice Grossglockner-Hochalpenstrassse. Dále na východ postupně pásmo Centrálních Alp ztrácí na mohutnosti a výšce. Patří k němu ještě Nízké Taury (Nieder Tauern) s nejvyšším vrcholem Hochgolling – 2863 m), Steirische Alpen (2184 m) a jihovýchodně od Vídně svou výškou již zcela nevýrazné Leithagebirge. Jejich výběžky zasahují až k údolí Dunaje a navazují tak na Malé Karpaty na Slovensku.
Typicky podélné údolí řeky Drávy (Drau) odděluje při italských s slovinských hranicích pásmo Jižních vápencových Alp. Ty jsou již složeny převážně z vápenců a dolomitů. Svým složením i vnějším charakterem se tak již podobají spíše italským Dolomitům. A skutečně, k celému pásmu patří i Lienzer Dolomiten (2963 m), Gailtaler Alpen (2772 m), Karnische Alpen (2780 m) a Karawanken (Karavanky – 2338 m).
4. červenec 2008
5 026×
1662 slov
