Antonín Hudeček

14.1.1872 – 11.8.1941

Mládí a studie strávil Antonín Hudeček, jak sám řekl, jako sta jiných. Jeho domovem tehdy byla malá osada Loucká u Ředhoště na Podřipsku. Rokem 1892 je datován sice nevelký, ale pro časnou Hudečkovu tvorbu závažný obraz – skica Hoch u vody. Studoval v letech 1887-1894 převážně na AVU v Praze a strávil také dva studijní roky v Mnichově. Vystřídal několik profesorů, jejichž vliv se později také projevil.
Po dokončení Vybírání brambor začíná snad nejznámější období jeho života – doba, kdy maloval v okolí Okoře. Snad nejlepším přítelem mu byl Antonín Slavíček, se kterým byl také často srovnáván a u kterého například strávil jaro 1903 ve Střítěži. Okoř byla snad náhodným výběrem J. Mařáka a Hudeček tedy nebyl jediný, kdo čerpal inspiraci z tohoto kraje. V prvním roce se věnoval a) námětu Bludičky – obraz ale zůstane jen skicou, b) několikrát se opakující motiv potoka (V létě, Potok ve slunečním svitu), c)námět koupání – dříve častý a nijak výjimečný (Koupání, Potok). Tenkrát také pozval na Okoř přítele Slavíčka – a vzniká obraz V šeříku, kde zpodobněná žena je manželkou právě Slavíčka. Brzy se objeví i krásná Jarní pohádka, kde je hlavní postavou světlovlasá sedící dívka s pozadím šeříků. S tím nakonec souvisí i Listopad, kde malé děvčátko chytá do rukou padající listí. Obraz Na podzim otevře cestu okořským náladovým krajinám (léta 1899-1900). Malý počet mezi nimi je s pracovním námětem (Na poli, Západ). Vícekrát je ale zobrazen okořský rybník. Tato díla vyvrcholí plátnem Večerní ticho. Osobu otočenou zády potom pozorujeme ještě na dalších dílech.
Na podzim 1900 se Hudeček konečně dočkal své první souborné výstavy – konala se ve vídeňském salónku Pisko. Léta 1900-1901 přinesla několik nových námětů chalup u cesty nebo uprostřed stromů (Duha, Západ slunce), pojatých i v novém barevném ladění. Zima přináší malou změnu. Hudeček totiž zkouší malovat zpaměti v ateliéru. Byly to Bludičky (s ranou skicou souvisely jen volně) a Psýché. Bludičky se však kritice nelíbily a veskrze nebyly přijaty nejlépe. Psýché čerpá ze staré řecké báje.
Rok 1902 byl velmi významným. Zpodobnil několik svých přátel a poté odjel s Janem Preislerem do Itálie. Zamířili do Neapole, na Capri a do Syracus, aby malovali moře. K další podstatné události došlo v zimě. Konala se jeho první pražská souborná výstava. Vystavil tenkrát svou dosavadní tvorbu – 33 obrazů – a oslavil veliký úspěch. Následuje cesta do Střítěže a návrat na Okoř, v té době se zas a znovu opakují motivy podzimu, potoka a lesa (k tomu se nadále vrací asi až do r. 1915. Zachycuje les za každého období, stavu a pohledu) a další. Z tohoto období se nejslavnějším obrazem stalo Děvče v květech. Podvakráte zavítal do Starého Kolína (1906 a 1907) – vznikly zde např. Chalupy, Starý Kolín, Konec vesnice, Cesta do vsi.
R. 1908 se dá nazvat rokem ´´hledání´. Hudeček hledá nový výraz, ale nalezený zase opouští, ve své práci je nejistý. Patří sem také jeho dva náročné akty Letní večer a Žlutý akt. Na další návštěvě Syrakus zachycuje mnoho skic, většinou se skalnatými zálivy s nárazem vln (Měsíční noc), skoro všechny ale později zničí. Velkou roli v jeho životě teď hrají manželé Vorlovi – cestuje s nimi, díky nim se Hudeček dostane mnohokrát na Policko, do Alp, uskuteční tři výstavy v Berlíně a nakonec adoptuje jejich syna. Návštěvy Rujany v letech 1914-15 přinášejí motivy stromů, hlavně buků, u moře v několika podobách. Do umění těžce zasáhne válka. Mnoho malířů zemře a Mánes jen s námahou pokračuje ve svých činnostech.
V posledním období svého života (přibližně od svých padesátin) pobýval v Tatrách (cyklus tatranských ples, Z Nízkých Tater atd.), v Itálii (kde s ním pracoval už i jeho syn Jiří), podnikl výpravu do Podkarpatské Rusi (studie a obrazy kostelíků, chalup a vesnic), na šumavě (říčka Vydra a na Písecku rybníky), a konečně v Častolovicích. Tam zakoupil vilku se zahradou, věnoval se malbě okolí (Orlické hory), potoka Bělé a nově květinám a kyticím (Floxy, Pivoňky). V této vesnici strávil mnoho času a také zde zemřel a byl pochován.

V literatuře 60. a 70. let je Hudeček zmiňován jako jeden z hlavních představitelů české náladové malby, důležité pro vývoj českého umění, je sledována jeho příbuznost s tendencemi symbolismu a secese. Na výstavě Českého umění r. 1903 byl mezi ´´svítivými vrcholy´´ tehdejší doby spolu s jen čtyřmi dalšími umělci. Hudeček jediný mezi nimi zastupoval krajinářství symbolistní a náladové. Od padesátých let bylo uspořádáno mnoho samostatných výstav, protože…
J. Pečírka: „Šel nesveden a klidně pro sebe jedině schůdnou cestou zobrazování přírody.“
„Společná byla tehdy oběma snaha o vystižení nálady, krásu a jemnost celkového tónu. Hudeček byl v této snaze důslednější…“ (M. Jiránek z jeho studie o A. Slavíčkovi)
F. Žákavec hovoří o „neobyčejně rázném a bezpečném štětci, který pracuje již takřka sám v dobře břinknutých tónech a rázně posazených tazích.“
J. Čapek: „Hned vedle ukazuje jisté přednosti starší školy, více poezie, více vzletu v linii, ba více svěží mladosti, i když prostředky a skladba nejsou podle moderního vkusu.“
J. Čapek: „Je to v základě velmi jemné, citové a vyrovnané dílo.“
J. Pečírka: „Při pozorování jeho děl jest teprve diváku jasná velikost a vznešenost přírody – to božské v ní.“

Hodnocení životopisu Antonín Hudeček

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 777×
  849 slov

Komentáře k životopisu Antonín Hudeček