Antonín Slavíček

16.5.1870-1.2.1910

Roku 1886 se toho stalo hodně. Osmou a zároveň poslední výstavou skončil v Paříži velký nástup impresionismu. Toto hnutí se rozešlo mnoha směry. V Praze se mezitím uklidnila střetnutí mladočechů se staročechy, a krajinářská škola byla svěřena J. Mařákovi.
A tento rok se také šestnáctiletý Antonín Slavíček rozhodl pro malířství jako životní cestu. Po prvních drobných úspěších a jakési “cestě na zkušenou“ do Mnichova konečně získal pevné základy – nastoupil jako žák J. Mařáka a zároveň dokončil střední školu. Oddanost historii musela jeho dílo ovlivňovat. Nebyla to však jen historie – také smrt matky a bratra, život ve středu města, které tenkrát vypadalo mnohem působivěji a hluboká, zakořeněná víra, která ho jeden čas přivedla i za zdi kláštera uplatnily svou sílu. Vždy navštěvoval strýce – kanovníka ve Staré Boleslavi, kde sbíral první náměty pro ranou tvorbu. Ze studií známe, že snad ani nebyl příliš horlivý v kázni a nějaké soustavnosti v učení. Jezdili tehdy do Bechyně, do Veltrus a na Okoř. Tehdy také pojal velký obdiv k A. Chittussimu.
V polovině 90. let se tomuto mladíkovi všichni obdivovali za zvláštní, do stříbrošedých tónů laděné obrazy. Pak ale vytvořil obraz předznamenávající “fialovou paletu“ – Studii kosatců. Tím se autor snažil proniknout hlouběji do přírody, do jejích detailů. A nakonec namaloval Padání listí – námět, který se objevoval ještě tak dlouho potom (Podzim ve Veltrusích, Na podzim v mlze, Břízová nálada a mnoho dalších). Oženil se s Bohumilou Brynychovou.
Následně podzim vystřídaly veselejší tóny (Slunce v lese) a umělec tvořil převážně na Okoři. K té ovšem přistupují i první významná díla pražská (Odlehlý kout, Klášter blahoslavené Anežky). Změnila se i technika jeho práce – štětec tady vytvářel stále větší, prudčejší a delší, světlem zalité barevné skvrny. Chvíli vedl po Mařákovi jeho školu. Pomalu nejvýznamnějším plátnem je Zahradní zeď, vytvořená však nikoli na Okoři, ale v Praze ve Hvězdě u Liboce.
Do oblasti, kde strávil několik dalších let, ho vlastně nepřímo přivedl velmi kladný vztah ke spisovatelům J. Herbenovi a K. V. Raisovi. Byly to vesnice Hostišov (1902), Střítěž a Příkrákov (1903), Kameničky (1903-1905). Dále několik dalších obrazů z Prahy (1902). Mezi prvními jsou Cesta v polích, Cesta do vsi (dvě varianty) a Pohorská vesnice. Styl se opět změnil, jak sám autor napsal: „Vše se mi plete do cesty, co jsem se kdy naučil.“ Zvětšoval se formát. Špatně nakonec dopadly pokusy s novým druhem barvy – syntonosem. Ten časem způsobí silné potemnění barev. Malíř postupně rozvíjel svou pražskou tématiku – významným předchůdcem všem dalším ceněným dílům je Deštivý večer, na něhož navazují Letenská pláň a Mariánské náměstí. Dále např. variace Pražského nábřeží a V dešti pod Letnou. Rok 1903 je příznačný pro Kameničky. Nejobdivovanější je obraz U nás v Kameničkách. Ale je to i mnoho dalších, s podobnými náměty: Kameničky, Silnice, Horská cesta, Z pohorských motivů. Než se malíř vrátil do Prahy, období vyvrcholilo dílem Vítr, dokonale zpracovaným motivem a Studií pohřbu v Kameničkách jde o tutéž cestu z předchozích pláten, jen po ní kráčejí zahalené smutné postavy.
Znovu v Praze. Návrat z venkova zahájil výjevem Jatky v páté čtvrti. Tehdy vzniklo i již zmíněné Mariánské náměstí a také Pláň na Letné a Eliščin most.
V dubnu 1907 odjel se dvěma přáteli do Paříže. Hned přehodnotil svůj vztah k impresionismu na podstatně kladnější. Zamiloval si především Degase, ale ovlivnili ho hlavně Monet a Renoir. Z mistrovských maleb jmenujme Pařížský bulvár v dešti, V Paříži a Seina v Paříži, jinak vzniklo jen pár črtů. Po návratu se Francií nechal několikrát inspirovat, za nejzdařilejší považoval sám Zahradní restauraci ve Stromovce.
Nastala léta 1908 a 1909 a Slavíček se věnoval květinám – Kosatce, Slézy, a letenským a luhačovickým alejím – a už klasicky všem stranám Prahy (Praha od Ládví, Pohled k Tróji, Uhelný trh, Platnéřská ulice).
Po šesti letech si znovu našel ubytování na Táborsku, v Oldřichovci. Zrál v něm však stále podivný neklid, jak dokládá spousta nedokončených obrazů, který ustal teprve až si Slavíček uvědomil, co by chtěl dokázat. V touze namalovat Chrám sv. Víta se konečně sečetly zkušenosti a vzpomínky z Francie. „…jako bych byl Parléř sám a Rejsek zároveň – jako bych stavěl sám – ty fiály a žebra, tu věž i ty spirály v oknech…“ Svůj úkol bral velice vážně. Diskutoval o svých záměrech, studoval, díval se, předkresloval, rozvrhoval… Až v roce 1908 vznikl první náčrt. Náčrt třetí, malovaný temperou, zůstal také posledním. Slavíček prozatím práci odložil, nikdy jí však nedokončil. Přesto jde o výborný výsledek.
Mezihrou byly varianty Hutí na Kladně. Osud mu ale změnila vážná nemoc jeho ženy a tak i se svým synem Janem odjeli ji doprovázet na léčení do Dubrovníka. Odtud jeho Maríny.
Konečné období je poznamenáno smutnými událostmi. Z jihu se vrátil s těžce zlomenou rukou a velmi dlouho nemohl malovat. Žil tehdy v Německé Rybné, kam zařazujeme některé krajiny a Žambereckou silnici. Potom ho znenadání stihla mrtvice. Pevnou vůlí ještě dokázal několik zátiší, ale v únoru 1910 v pouhých čtyřiceti letech svůj boj vzdal.

O. Kamper, 1898 ke dvěma “podzimním“ obrazům: „A. S. dvěma piecami znovu se nám představuje nejen jako vzácný kolorista, ale i jako jemný básník. Jeho olejový podzim, plný kouzelných záblesků světelných a zamyšlený sladkou melancholií posledních slunných dnů jeseně… ukazují… tohoto umělce na celé výši jeho umění… Malíř, který nejen vidí vskutku malířsky, ale který má k dispozici i čistě svoje tóny, odpovídající vnitřnímu cítění.“
1899: „Slavíček, který nyní naráz potřebuje bílé slunce, prudkou zeleň června, kmitající se zrcadla vod, svítivou radost střech, namaloval na Okoři Červnový den.“
A. S.: „Barva sama o sobě možná vyprchá a zčerná, ale cit, který vedl štětec, ten v tom zůstane jednou pro vždy.“

Hodnocení životopisu Antonín Slavíček

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 082×
  923 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Antonín Slavíček