Felix Maria Davídek

Felix Maria Davídek se narodil 12. ledna 1921 v Chrlicích (dnes součást Brna). Jeho otec Antonín byl lékárník, ale tomuto povolání se kvůli nedostatku peněz nevěnoval. Roku 1919 přišel i s rodinou do Chrlic z Přerova, byl zaměstnán u berního úřadu, kde se později stal ředitelem. Davídkova matka Gabriela Alžběta byla učitelkou hudby. Tomuto povolání se rovněž nemohla věnovat tak, jak by si přála, neboť prodělala v mládí tuberkulózu, která jí až do konce života působila určité zdravotní obtíže. Felix Davídek měl dva sourozence - sestru Deboru a mladšího bratra Lea Antonína, který v dospělosti pracoval na katedře prehistorie brněnské univerzity.
Felix Davídek se narodil s tuberkulózou. Až do věku 6 let nebylo zcela jasné, podaří-li se dr. Rejnartovi, rodinnému příteli, malého pacienta zachránit. Přes všechny obtíže zdravotního stavu uměl Felix již ve čtyřech letech hrát na klavír (díky péči matky), k jeho dalším zájmům patřily vycházky do přírody (sbíral kameny a motýly) a četba (již jako dítě četl hlavně v noci tajně pod peřinou a tato charakteristická vlastnost - projevovat největší čilost v nočních hodinách - ho provázela po celý život). Od roku 1932 studoval na klasickém gymnáziu (na dnešní tř. kpt. Jaroše), zajímal se zejména o přírodní vědy a o medicínu. K překvapení profesorského sboru i rodiny se však již v patnácti letech rozhodl nikoli pro studium medicíny, ale teologie. V letech 1940 - 1945 studoval tedy na brněnském diecézním bohosloveckém učilišti, během studia se zajímá dále o lékařství, věnuje se studiu cizích jazyků a píše básně pro některá literární periodika (Akord, Úsvit, Řád), které později vydal ve čtyřech sbírkách pod pseudonymem Václav Ara. V této době začíná propracovávat myšlenku katolické univerzity, která by umožnila studovat teologii mužům, kterým německá okupace znemožnila dosáhnout středoškolského vzdělání.
29. července 1945 byl Felix Davídek vysvěcen v brněnské katedrále na kněze. V září 1945 nastupuje do duchovní správy v Horním Štěpánově, vesničce poblíž Boskovic. V této době Davídek pomýšlí na odchod do misií a na tuto předpokládanou činnost se připravuje studiem medicíny, psychologie, přírodních věd a filozofie na brněnské univerzitě. Roku 1948 získává doktorát na filozofické fakultě (práce: Psychologie empirická a psychologie filozofická). Cesta k tomuto doktorátu však byla zvláštním způsobem komplikovaná; k obdržení doktorátu potřeboval Davídek po únoru 1948 souhlas MNV v Horním Štěpánově. Protože bylo více než jasné, že mladý kněz tento souhlas neobdrží, vlezl Davídek v nočních hodinách do budovy MNV oknem a potřebné potvrzení si sám orazítkoval. Tato záležitost později posloužila jako jeden z důvodů k Davídkově zatčení za "protistátní" činnost.
V Horním Štěpánově zakládá Davídek Atheneum - možnost studia pro dospívající mládež, chápanou jednak jako přípravu na studium teologie, jednak jako přípravu na externí zkoušky na gymnáziu. Se stále rostoucím vlivem komunistů Davídek stále více prosazuje svoji myšlenku založit katolickou univerzitu. Začátkem roku 1950 ilegálně vznikla za pomoci olomouckých dominikánů a několika sympatizujících profesorů a kněží filozofická fakulta. Studenti fakulty byli oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, jejich vzdělávání se však odehrávalo v Horním Štěpánově. V této době měl již Davídek absolvovanou také lékařskou fakultu, vzhledem k politické situaci však nemohl složit závěrečné zkoušky. Přesto se jeho vzdělání rozneslo, a protože v Horním Štěpánově nebyl lékař, nahrazoval ho místním obyvatelům právě Davídek. Tuto jeho lékařskou praxi však odmítal brněnský biskup Karel Skoupý, a protože na Davídka docházely i stížnosti okresního církevního tajemníka, byl biskupem roku 1949 poslán jako náhrada za nemocného faráře do Petrovic. Odtud však Davídek dál dojíždí na univerzitu do Horního Štěpánova a tato jeho aktivita se stává příčinou napětí mezi ním a biskupem.
Toto napětí nemělo však příliš dlouhé trvání, neboť 22. dubna 1950 byl Davídek se dvěma svými studenty zatčen. Všichni tři byli odvezeni do Boskovic a tam drženi v místní škole. Po dvouhodinovém výslechu bylo Davídkovi dovoleno odskočit si na WC, jehož okýnkem se mu podařilo za deště uprchnout do blízkého lesa. Asi půl roku se skrýval u přátel a připravoval se s několika svými studenty na emigraci. Na začátku září se skupina rozhodla pro ilegální přechod do Rakouska přes Nedakonice, který se zdál nejbezpečnější. Skupina však byla prozrazena a při pokusu o překročení Dyje v noci z 5. na 6. září byli všichni dopadeni a zatčeni.
Ve vazbě strávil Davídek 23 měsíců. 21. března 1952 se konal s Davídkem a dalšími 14 zatčenými osobami v Brně soud. Davídek byl odsouzen za založení soukromé školy, výchovu k nepřátelskému smýšlení proti lidově demokratickému zřízení, ukrývání vysílací stanice, nedovolené získání potvrzení k doktorátu a útěk do zahraničí k 24 letům vězení, propadnutí majetku, pokutě 10 000 korun a ztrátě občanských práv na 10 let.
Felix Davídek byl internován v nejrůznějších československých věznicích. O této době se později mnoho svým přátelům nezmiňoval, pouze, že nejhůře snášel vazbu v uherskohradišťské věznici. Podle svědectví spoluvězňů se choval Davídek ve vězení mimořádně vyrovnaně, snažil se pokračovat ve vzdělávání od uvězněných univerzitních profesorů a kněží. Poměrně dost často býval za svoje postoje trestán korekcí (F. Mikloško píše, že pouze na Mírově to bylo alespoň 150 dní). Spolu s ostatními duchovními diskutoval na téma formy života církve a vzdělávání, kterou chtěl po svém propuštění realizovat. V únoru 1964 byl po čtrnáctiletém vězení propuštěn.
Do další činnosti se vrhl doslova ihned po svém propuštění. Začíná kolem sebe shromažďovat jednak možné spolupracovníky a jednak zájemce o studium, především z řad těch, kdo byli v padesátých letech ze studia teologie vyloučeni, kdo poslechli výnos vatikánské kongregace a českých biskupů a odmítli nastoupit ke studiu do komunisty ovládaného semináře v Litoměřicích, a dále z řad vysokoškoláků majících zájem o studium teologie. Roku 1964 vytvořil Davídek text nazvaný "Konkrétní spirituální práce", který znamená počátek jeho budování tajné církevní struktury.
Ve druhé polovině šedesátých let navázal Davídek na své zkušenosti s katolickou univerzitou a se svými spolupracovníky vytvořil systém studia, jež bylo tvořeno pravidelnými večerními, nočními a víkendovými semináři. Od roku 1965 se tato setkání konala po celém Československu (např. Brno, Kobeřice, Praha, Košice, Prešov, Poprad, Spišská Nová Ves aj.). Semináře byly většinou monotematické, začínaly mší a přehledem aktuálních politických a církevních zpráv, závěr tvořilo hutné shrnutí. Nočních seminářů se účastnilo většinou 6 až 20 účastníků, končívaly okolo dvou hodin v noci. Tematicky byly zaměřeny hlavně na následující okruhy: religionistika, teorie řízení, teorie evoluce a antropologie, dogmatika, morální a pastorální teologie, řeholní život, exegeze. Davídek se snažil nepředstavovat jednotlivé obory samostatně, ale pokoušel se o syntézu. Jeho přednášky, jakkoli respektovaly tradiční církevní učení, byly z mnoha hledisek velmi originální, např. proto, že se pokoušel aplikovat teorii řízení na jím vytvořený model církve. Ve svém zdůraznění evoluce navazoval Davídek na myšlenky francouzského kněze, paleontologa a filozofa, Teilharda de Chardin. Dále nabízel svým posluchačům i formaci čistě spirituální (pro zájemce vypracoval např. zpovědní schémata).
Svůj model místní církve žijící v podmínkách totalitního státu Davídek nazval Koinótés (řecky společenství). Cílem jeho snažení bylo vytvořit jednak církevní organismus schopný života i v situaci nekompromisního odmítání jakékoli spolupráce s komunistickou mocí a jednak příprava kandidátů na kněžské svěcení. K těmto svěcením docházelo nejprve díky pochopení Gerharda Schaffrana, toho času biskupa v Gorlitz v NDR, který sám měl zkušenosti s komunistickou mocí ze svého pobytu v Sovětském svazu. Kromě svěcení zprostředkovával Schaffran také zasílání zpráv o stavu církve v ČSSR do Vatikánu. Biskup Schaffran takto vysvětil pět osob z okruhu Felixe Davídka. Další možností bylo požádat o spolupráci některého z biskupů na území československého území. Pro velké nebezpečí prozrazení však nakonec žádný z biskupů s Davídkem tímto způsobem nespolupracoval. Třetí způsob, který nakonec Davídek zvolil, bylo získání biskupského svěcení pro některého člena Koinótés.
Pro Davídka, stejně jako pro jeho nejbližšího spolupracovníka Stanislava Krátkého, bylo ovšem jako pro nedávné politické vězně nemožné vycestovat kamkoli do zahraničí, včetně socialistických států. Proto tajně vysvěcený kněz, ing. Jan Blaha z Brna, získal při cestě do zahraničí příslušné fakulty od papeže Pavla VI. a byl roku 1967 vysvěcen na biskupa Peterem Dubovským, tehdy tajně vysvěceným slovenským biskupem. 29. 10. 1967 vysvětil Blaha na biskupa Davídka. Od této chvíle mohl Davídek budovat úplnou církevní strukturu paralelní k oficiální, komunisty velmi ostře sledované, církevní struktuře. Kromě řady kněžských svěcení udělil biskup Davídek po srpnu 1968, (kdy očekával od sovětské okupace transporty církevních představitelů do stalinského Gulagu a pokus o úplnou likvidaci církve; obdobně jak k tomu došlo v Sovětském svazu) také několika svým spolupracovníkům svěcení biskupské. Do roku 1970 vysvětil takto s určitostí sedm osob. I v tomto období však zůstával Davídkův vztah s brněnským biskupem Skoupým napjatý. Oba dva se sice snažili o nalezení odpovídající formy dialogu, nicméně rozdílnost povah, věku a formy rezistence vůči komunistickému režimu jim nedovolovala žádné podstatnější bližší přiblížení.
Na 25. 12. 1970 svolal Davídek pastorální synod, který se měl věnovat vývoji místní církve a postavení ženy v církvi. O právu svolat tento sněm byl Davídek pevně přesvědčen na základě svého studia dokumentů II. vatikánského koncilu, ukončeného před pěti lety v Římě. Synod se uskutečnil na faře v Kobeřicích (JV od Brna), zúčastnilo se ho asi 60 osob. Samotný synod probíhal ve velmi vzrušené atmosféře a jeho jednání rozhodně nemělo jednotný ráz. Přestože už samotní účastníci vnímali obě dvě základní otázky synodu (právo svolat synod místní církve, otázka kněžského svěcení žen) jako přinejmenším diskutabilní, rozhodl se Davídek už roku 1971, že přistoupí ke svěcení žen. V následujících letech udělil několika ženám jáhenské svěcení a přinejmenším jedné svěcení kněžské. Posuzovat tento čin (svěcení žen), který byl v rozporu s tehdy platným Kodexem církevního práva, což Davídek samozřejmě musel vědět, stejně jako posuzovat mnohou jinou Davídkovu činnost, je velmi nesnadné. Davídek byl veden svědomím, které ho nutilo řešit danou situaci tak, jak se mu to zdálo nejlepší; kromě toho byl ovlivněn filozoficko-teologickými názory T. de Chardin (svět je dobudováván na základě evoluce realizované ve stvoření) a dokumenty II. vatikánského koncilu, jejichž výklad neměl prakticky s kým konzultovat. Rovněž jeho zkušenost s komunistickou perzekucí ho pravděpodobně nutila domýšlet věci nakonec mnohem dál, než bylo ve skutečnosti třeba. Po tomto kobeřickém pastorálním synodu se vytvořily v Koinótés dva proudy (jednoduše se dají rozdělit na proudy pro a proti závěrům synodu), které se již nepodařilo sjednotit.
Kromě ilegální činnosti v podzemní církevní struktuře musel mít Felix Davídek samozřejmě také oficiální zaměstnání. Od svého propuštění z vězení v roce 1964 pracoval v brněnské dětské nemocnici jako desinfektor. V letech 1970 - 71 byl vyslán nemocnicí na postgraduální studium na fakultu řízení Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, které zakončil mezioborovou prací z okruhu ekonomických a biologických věd na téma "Problémy homeostatického ovladania podsystémov v rámci systému národného hospodárstva". Také v této době sestavil ze svých básní z 60. a 70. let sbírku Nepřímé cykly.
Roku 1972 byl Davídkovi tlumočen prostřednictvím českobudějovického biskupa Hloucha a jeho generálního vikáře Malého zákaz činnosti od vatikánské Kongregace biskupů. Davídek pravděpodobně zákaz považoval za důsledek neinformovanosti papeže Pavla VI. o jeho činnosti a za výsledek obav, které mohla způsobit nedostatečná informovanost Říma o ním svolaném synodu. Tohoto zákazu Davídek neuposlechl. Do roku 1979 vysvětil další čtyři kněze na biskupa, roku 1987 již jako těžce nemocný upoutaný na lůžko ještě jednoho.
Roku 1976 přijela v červenci do ČSSR diplomatická mise Pavla VI. s cílem setkat se s biskupem Davídkem a nechat se jím informovat o podzemní církevní aktivitě. K tomuto setkání (s pověřeným knězem Johnem Bukovským) došlo (z důvodu Davídkova strachu před možným prozrazením) až 26. srpna v Brně - Chrlicích. Davídek však pravděpodobně ze strachu před vyzrazením některých informací anebo kvůli pochybnostem, zda se tato aktivita odehrává skutečně z vůle papeže, popřel, že by uděloval biskupská svěcení. Později (1977 - 1978) se Davídek pokoušel o kontakt s papežem prostřednictvím polského kardinála Wyszynského; po zvolení papežem Jana Pavla II. prostřednictvím kněze Dušana Špinera, který neměl státní souhlas a kterému se roku 1979 podařilo se zájezdem vycestovat do Říma.
Od počátku 80. let se neustále zhoršovaly Davídkovy zdravotní potíže způsobené dlouholetým vězením a zraněními po autonehodě z roku 1972. V této době se také natrvalo nastěhoval do rodného domu v Chrlicích. V prosinci roku 1983 utrpěl po pádu ze schodů těžké poranění hlavy a od této doby až do své smrti byl víceméně zcela upoután na lůžko. Těžká situace byla umocněna také nepochopením a nejednoznačnými vyjádřeními oficiální církevní hierarchie k vztahu k ním vybudované podzemní církvi. I v tomto období se snažil Felix Davídek studovat a teprve několik měsíců před smrtí dovolil, aby za ním občas docházel lékař. 15. srpna 1988 byl převezen do nemocnice v Brně na Žlutém kopci. O den později zemřel při operaci na srdeční slabost. Pohřben byl na hřbitově v Brně - Tuřanech 24. srpna 1988.

Literatura:
Corley, F.: Církev v podzemí, Ročenka Getseman 1995
Fiala, P., Hanuš, J.: Koinótés, Brno, CDK, 1994
Fiala, P., Hanuš, J.: Teologie konvegence, integrace a svobody, Teologický sborník
4/97, CDK, 1997
Hradílek, P.: Dialog anebo polopravdy, Getsemany 9/96