Jan Pavel II.

Apoštol Petr působil jakožto nejvyšší představitel církve patrně téměř 35 let. Současný papež, nazývaný Statečný papež, ukazuje cestu na počátku jednadvacátého století křesťanství. Jeho pohledy, myšlenky a touhy byly a jsou dosud upřeny na třetí milénium. Unavený prorok - jako Mojžíš, vyčerpaný putováním - někdy trochu tvrdošíjný, občas poněkud rozptylován jinými záležitostmi, přivedl svůj lid ke vstupu do třetího tisíciletí. Od okamžiku před několika lety, kdy připustil, že je starý, a začal žertovat o svém zdraví, se někdy zdá, že se svou silou hospodaří jako poutník, odhodlaný dojít ke svému cíli za každou cenu, jenž ví, že si nemůže dovolit plýtvat svou energií. Před několika lety řekl: ,,Obnovuji svůj slib, že budu sloužit církvi tak dlouho, jak si On přeje, a plně se podrobím Jeho svaté vůli. Rozhodnutí, jak mě zbaví této služby, ponechávám zcela na Něm.“ Není pochyb o tom, že výstup se pro Karola Józefa Wojtyłu postupně stává příkřejším. Zatímco v minulosti mu jeho síla dovolovala vyhazovat děti do vzduchu a chytat je, než je opět vrátil jejich pyšným a udiveným rodičům, dnes je pouze pohladí a políbí je na hlavu. Jeho pastýřská hůl, vnější znak jeho moci a povinnosti, kterou v minulosti pevně svíral a někdy s ní dokonce mával, mu nyní slouží více k tomu, aby se o ni opíral, než hrozil odplatou a trestem. Člověk, jehož tělesná konstituce nese známky vyčerpávajícího života, by měl veškeré právo na odpočinek. Všichni si vzpomenou na téměř smrtelný atentát, který byl na něj spáchán dne 13. května 1981. Náměstek Kristův je přesvědčen, že při této příležitosti zázračně zasáhla Panna Maria. V roce 1992 byl dlouhou dobu hospitalisován na klinice Gemelli v Římě po operaci, při které mu byl odstraněn tumor. Klopýtnutí či mdloba při audienci ve FAO v listopadu 1993 jej upoutalo do nepohodlné sádry. O půl roku později upadl v koupelně, což si vyžádalo další dopravu na kliniku Gemelli do malého papežského apartmá o dvou pokojích, jež je stále připraveno přijmout Služebníka služebníků božích. Tehdy mu voperovali stehenní protesu do pravé končetiny. Postavil se opět na nohy, nejdříve s potížemi a výrazným kulháním, posléze postupně znovu získal rostoucí sebedůvěru, leč již bez předchozí čilosti. Lyžování, které měl papež Jan Pavel II. tak rád, zmizelo z jeho programu. Připojíme-li k tomuto úrazu neustálý třes v jeho levé paži, jenž je buď důsledkem ubohého pokusu o úkladné zavraždění na náměstí sv. Petra, nebo příznakem nervosvalové poruchy, a podle informátorů v papežských palácích bolesti zad, které vznikly už za druhé světové války a jež snáší po celá ta léta bez slova stížnosti a statečně, byly by všechny důvody k tomu, aby jeho život probíhal klidněji. Jan Pavel II. však zamýšlí něco zcela jiného.
,,Na odpočinek budeme mít celou věčnost,“ odpověděl před několika lety po návratu ze zvláště namáhavé cesty, když kdosi podotkl, že jeho diář pro příští den je již zaplněn únavnými závazky. Toto je asi pravý klíč pro výklad papežových nejhlubších úmyslů, nit, která se táhne téměř neuvěřitelným příběhem malého chlapce z polského venkova, který se stal nejproslulejší, opravdu světovou osobností přelomu druhého a třetího milénia. Žádný jiný papež v dějinách, a snad žádný jiný člověk, nebyl tolik fotografován a filmován, ani nezabíral scénu světových médií tak dlouhou dobu a v takové vedoucí posici. Prošel již čtyřmi epochami a předešlého roku vstoupil do páté, doved církev do třetího tisíciletí.
Karol Józef Wojtyła se narodil Josefovi a Emilii 18. května 1920 v polských Wadowicích, městě poblíž Bielsko-Biała. Jeho otec byl vojákem z povolání, nadporučíkem, který byl předčasně pensionován pro neutěšený zdravotní stav. Tento příběh připomíná moderní pohádku. Matka mu zemřela na náhlou infekci ledvin, když mu nebylo ještě ani devět, a stín předčasné smrti zanechal silnou stopu v Lolkově životě. O deset let poté toto utrpení Karol poprvé vyjádřil slovy, a to ve své prvé básni, kterou napsal na jaře roku 1939:
Bílý hrob

Nad tvým bílým hrobem
Bílé květy života kvetou
Kolik let již uplynulo
Bez tebe - kolik jen?…

Nad tvým bílým hrobem
Ó, má matko, má milovaná zemřelá,
Z hluboké lásky synovy
Modlitbu:
Věčný odpočinek-

Jeho sestra zemřela ve velmi útlém věku, ještě než se narodil, a později, v roce 1938, ztratil při epidemii spály svého staršího bratra, který byl lékařem ve městě Bielsko-Biała nedaleko československých hranic. Přestěhoval se s otcem do Krakowa, aby pokračoval ve svém vzdělání, ale rok nato, 1. září 1939, napadl Polsko Hitler. Po pěti dnech vstoupila nacistická vojska do Krakowa. Aby se vyhnul deportaci či koncentračnímu táboru, nalezl, spolu s mnoha jinými mladými Poláky, práci v továrně, v jeho případě u firmy Solvay. Papež sám popisuje tuto zkušenost ve své knize ,,Hnízdo, z něhož pocházím“: ,,V září 1940 jsem začal pracovat v kamenolomu v Zakrzowku. V létě 1941 jsem přešel do továrny a pracoval jsem u čističky vody pro kotelnu. Po nehodě v roce 1944 jsem byl přemístěn do oddělení pro sycení s kysličníkem uhličitým. Odešel jsem z práce na začátku roku 1944, abych pokračoval ve svých studiích v třetím roce metropolitního semináře.“
Mezitím zemřel také jeho otec na srdeční infarkt. Byla to rozhodující léta, kdy došlo k proměně mladého krakowského studenta zaujatého dramatem (jako herec i jako autor) a poesií (pod literárním pseudonymem Andrzej Jawien) v budoucího kněze a biskupa. V těchto letech byl údajně rovněž mladý Karol ovanut dechem pozemské lásky k záhadné ženě, která se objevila v jeho životě předtím, než vstoupil do tajného semináře v Krakowě. Jeho přítel a životopisec Mieczysław Maliński odmítá tuto pověst se smíchem. Příběh o mladé ženě, jež byla zabita, a o jejím milenci z Wadowic, který se rozhodl stát se knězem, je skutečně pravdivý, avšak netýká Karola J. Wojtyły, nýbrž jiného polského preláta, monsignora Kuczkowského. Během doby, kdy pracoval v továrně, Lolek studoval a modlil se. Jeden z jeho někdejších spolupracovníků uvádí: ,,Kolem půlnoci během noční směny poklekl a modlil se uprostřed dílny… Ne všichni dělníci však projevovali respekt k jeho oddanosti. Někteří na něj házeli hadry a jiné věci, aby ho rušili.“ Již se však definitivně rozhodl. 1. listopadu 1946 byl Karol Józef Wojtyła vysvěcen na kněze proslulým krakowským arcibiskupem, Adamem Stefanem kardinálem Sapiehou.
Po agónii nacistického šílenství vstoupil svět do jiné éry, která byla nazvána studenou válkou, kdy vládla dvě seskupení států. Pro mladého chlapce z Wadowic, který se stal studentem v Krakowě, se otevíraly nové a nepředstavitelné obzory. Byl to začátek cursus honorum, jenž jej přivedl do Říma, nejdříve jako studenta theologie v dominikánské koleji Angelicum. Poté následoval prudký vzestup.
V roce 1951 začíná Wojtyła pracovat na své habilitační práci z etiky a morální theologie, jejímž thematem byla zkouška vybudovat křesťanskou etiku na základě systému Maxe Schelera. Roku 1953 se habilitoval, začal přednášet v krakowském kněžském semináři a počal rovněž učit filosofii na Katolické universitě v Lublině, kde se r. 1954 stal profesorem etiky. Po smrti krakowského světícího biskupa Stanisława Rosponda byl 8. července 1958 papežem Piem XII. jmenován na jeho místo. Biskupské svěcení přijal Karol Wojtyła 28. září téhož roku. Jako biskup přijal Wojtyła za své oficiální motto latinská slova Totus tuus (Celý Tvůj) - přebraná od Louise Marii Grignona de Montfort, bretaňského světce, v jehož Treatise našel zvláštní inspiraci. Za války ji četl na zemi v továrně Solvay. Od té doby je toto motto uvedeno v pravém horním rohu na všech jeho dopisech a dokumentech. Dne 15. června 1962 umírá krakowský arcibiskup Eugeniusz Baziak a vyvstává otázka, kdo bude jeho nástupcem ve druhém nejdůležitějším polském arcibiskupském sídle. Následujícího dne byl zvolen kapitulním vikářem světící biskup Wojtyła. 13. ledna 1964 jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupem krakowské metropole právě Karola Józefa Wojtyłu, ačkoli ten byl poměrně mladý (stal se nejmladším polským arcibiskupem) a nebylo zvykem dosazovat do tohoto úřadu někoho, kdo již byl v témže místě světícím biskupem. Do úřadu byl dosazen 3. března 1964.
Aktivně se účastnil II. vatikánského koncilu. Karol Józef Wojtyła je nazýván knězem farnosti světa a tento název je přiléhavý, přestože shrnuje pouze jednu ze stránek jeho osobnosti. Právě v šedesátých položil budoucí papež základy své pastýřské a politické činnosti v Polsku. Chlapci u sv. Floriána v Krakowě, kde byl jen řadovým knězem, jej nazývali strýčkem, a stejně tak děvčata ve farnosti sv. Anny, s nimiž chodíval na procházky v horách kolem Zakopaného. Jeho vztah k věřícím byl přímý, nekomplikovaný, doprovázený intensivním zapojením do kulturních činností v boji proti komunistickému režimu. Založil Ústav pro rodinu, pomáhal politickému hnutí nazývanému Znak, které zaujímalo kritický postoj k vládě a bylo zastoupeno v Sejmu, a usilovně pracoval na založení theologické fakulty. Byla to léta proslulého boje v průmyslovém satelitním městě Nowa Huta, kdy vláda znemožnila pokus o stavbu nového kostela. Nejtvrdší období zápasu nastalo, když boj začala podporovat Solidarnosć, svobodné odborové hnutí pod vedením gdaňského elektrikáře a později presidenta Lecha Walęsy, založené v roce 1980. Karol J. Wojtyła však již tehdy odjel do Vatikánu a zápas skončil až v roce 1989 zhroucením komunistických režimů ve střední a východní Evropě. 29. května 1967, jedenáct dní po svých čtyřicátých sedmých narozeninách, jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupa Karola Józefa Wojtyłu kardinálem. Jmenování v Polsku všechny překvapilo. Přestože polský primas Stefan Wyszyński byl jediný polský kardinál, nebylo nutné, aby Svatý stolec jmenoval ještě jednoho. Kromě toho bylo v Polsku více starších arcibiskupů než Karol Wojtyła. Bylo zcela zřejmé, že Pavel VI. má krakowského metropolitu v oblibě. Karol Wojtyła se stal nejmladším kardinálem svaté církve římské. Bylo to již několik let od doby, kdy ,,Lolek“ poprvé překročil hranice Krakowa a Polska, aby navštívil polské komunity rozptýlené po světě, až daleko v Papui a na Nové Guineji; to je jiná část cursus honorum, která je nepostradatelná pro dosažení vysokého úřadu v církvi. Cestování umožňuje kontakty, je to způsob, jak se stát známým, navazovat přímé kontakty s místními církvemi, zjišťovat fakta o zvláštních situacích a různých požadavcích a problémech, na hony od sebe vzdálených. Papež Jan Pavel II. navštívil velmi málo zemí, jež by arcibiskup či kardinál Wojtyła již předtím neviděl. Podivný příběh malého chlapce z Wadowic skončil - nebo to byl začátek? Myslel si Karol Wojtyła, že se někdy stane papežem římskokatolické církve? Ten nápad, nebo naději, již slyšel několikrát. Od otce Pia v Itálii v roce 1947 až po malé děvčátko z města Ludźmierz, šest týdnů poté, co se stal kardinálem. Archiv krakowské arcidiecese vypovídá: ,,Malá holčička vítala kardinála a zarecitovala mu básničku, která končila očekáváním, že se jednou stane papežem. Její slova rozpoutala všeobecné veselí. Ale kardinál se nesmál. Vážně se k ní sklonil a políbil ji na čelo. Vlastní image získal Wojtyła hlavně na biskupských synodách. R. 1974 byl zvolen do ,,Consilia“, biskupské rady při stálém generálním sekretariátu. Roku 1977 byl synodou zvolen do Consilia opětovně, a to si jej vybralo za svého předsedu. 16. října 1978 se na náměstí sv. Petra představil slovy: ,,Budu-li chybovat, opravte mě.“ Karol Józef kardinál Wojtyła přijal z úcty ke svému předchůdci jméno Jan Pavel II. a stal se dvoustým šedesátým třetím nástupcem sv. Petra. Jako papež se zároveň stal ,,biskupem Říma, vikářem Ježíše Krista, následníkem sv. Petra, princem apoštolů, nejvyšším papežem celé církve, jenž má jurisdikční nadřazenost, nikoliv pouze čestnou, patriarchou Západu, primasem Itálie, arcibiskupem a metropolitou římské provincie, suverénem státu Vatikán, Sluhou sluhů Božích.“ Oslovován bude ,,Jeho Svatost papež nebo méně formálně ,,Svatý otec.“ Ve věku padesáti osmi a půl roku (téměř na den), energický, atletický polský kardinál, sto sedmdesát devět centimetrů vysoký, byl nejmladším papežem od r. 1846, prvním slovanským papežem v dějinách, prvním neitalským papežem od doby, kdy byl v r. 1522 zvolen holandský kardinál Florensz z Utrechtu, jenž přijal jméno Hadrián VI. A Jan Pavel II. neztrácel čas ukázat kardinálům a celému světu, že bude úplně jiným papežem než jeho předchůdci. Od onoho říjnového dne uplynulo téměř 24 let, naplněných dějinami. Prvá návštěva náměstka Kristova v římské synagoze, přátelství se Sandrem Pertinim, italským presidentem, Solidarnosć a konfrontace s presidentem gen. Jaruzelskim, modlitba za mír se všemi ostatními náboženstvími světa v Assisi, ,,rehabilitace“ Galilea, zhroucení ,,říše zla“, historicky první vstup hlavy římskokatolické církve do islámské svatyně. Zavedení nového kodexu kanonického práva, dvanáct encyklik, osm apoštolských exhortací, stejný počet apoštolských ,,dekretů“, třicet apoštolských listů a bezpočet projevů. Do dnešní doby svolal papež deset synod a osm konsistoří. Prohlásil 731 blahořečených a 272 svatých. ,,Ještě je naživu,“ odpovídá žertovně mladým lidem, kteří ho zdraví voláním ,,Ať žije papež“!, a v letadle při cestě do Spojených států na sklonku r. 1995 řekl: ,,Sami vidíte, že je mi dobře, papež je dosud naživu.“ Je unaven a trochu vyčerpán, nicméně zcela odhodlán kráčet ve šlépějích Krista až do konce. Jeho diář je již zaplněn pro několik příštích let. ,,Na odpočinek budeme mít celou věčnost.“ V současné době stále chodí, přestože již se značnými obtížemi. Vyjádřeno slovy polské hymny: ,,Vyjdi, vyjdi, Dobrowski, ze země italské...“ Leč mentálně je stále v naprostém pořádku. Jeho nejbližší o něm říkají, že základem jeho mimořádné duševní síly jsou modlitby a meditace, jimž věnuje až sedm hodin denně.
Je vášnivým, nenasytným čtenářem: sv. Augustin, Martin Buber, Walt Whitman, sv. Tomáš Akvinský, Dostojevskij a Rilke, Mircea Eliade a Levinas, Wittgenstein a Cyprian Norwid. Čte stále, i během cest. Jeho osobní sekretář biskup Dziwisz má ve svém zavazadle vždy místo pro knihu, kterou papež právě čte.
Jan Pavel II. velmi dobře ovládá šest světových jazyků, nejlépe však hovoří italsky, španělsky, německy a francouzsky.
Můžete mi useknout ruce, dokáže-li zůstat Wojtyła ve Vatikánu déle než dva týdny po sobě, spontánně poznamenal jeho přítel Jerzy Tuprowicz po zvolení kardinála Wojtyły. A toto proroctví, nijak obtížné, se ukázalo býti pravdivým. Obrácená koperníkovská revoluce, kterou zahájil Pavel VI., se stala charakteristickým rysem pontifikátu. Řím již nehybně nečeká, až k němu přijdou místní církve: vychází jim v ústrety. Čtyři zahraniční cesty a osm po Itálii každým rokem se staly normou. El trotamundo de la paz (světoběžník míru), tak jej nazvaly jedny latinskoamerické noviny, jiné sugestivní titulky byly Maradona de la fe, el goleador de la Iglesia (Maradona víry, útočník církve). Již před několika lety urazil vzdálenost, jež odpovídá cestě na Měsíc a zpět, a vydává se na její opakování.
Při častých návštěvách v rodné vlasti je nadmíru šťasten, ale došlo také k hořkým zklamáním. V roce 1991 se Wojtyła vrátil do vlasti, když byla osvobozena od marxistického režimu. Rok 1989 přišel a odešel: Berlínská zeď byla stržena a to, co expresident Reagan nazval ,,říší zla“, se zhroutilo. Tento Mojžíš 20. století poté, co dovedl svůj lid k vítězství, jej však našel shromážděn kolem zlatého telete hojnosti a extrémní liberálnosti. ,,Musíme porazit skutky zla, a to není jenom smilstvo, oplzlost a zhýralost, nýbrž také nepřátelství, nesváry, rozpory, závist a opilství.“ Každý den odsunul stranou oficiální projevy, hlasitě vyslovoval své pohoršení a improvisoval ,,ex abundantia coris“ (z přetékání srdce), neboť jeho srdce překypovalo: ,,Je zapotřebí slušného chování. Svoboda vyžaduje zralost. Svoboda nemůže být jenom předstíráním, to by spoutalo lidstvo do řetězů, my nesmíme zaměňovat nemorálnost se svobodou. Říkám to proto, že tato země je mou matkou, tato země je matkou mých bratrů a sester a všichni musíte pochopit, že váš přístup k těmto věcem je nezodpovědný a že mě to trápí a vás by to mělo trápit také.“ Polsko se však změnilo. Když v roce 1983 papež celebroval mši svatou, nestačil celý park. V roce 1991 bylo více než postačující hlavní náměstí na Starém Městě. Dle jednoho z papežových nejbližších poradců, jenž nechce býti jmenován, je třeba pro pochopení dnešního Wojtyły brát v úvahu tuto cestu a tuto krutou skutečnost. Zdá se, že boj proti komunismu byl poměrně jednoduchý, dnešní protivník však je záludnější a mocnější. Zbaven strachu, že straní promarxistickým vlivům církve, může Jan Pavel II. zahájit své nejobtížnější křižácké tažení, výzvu posledních let milénia proti ,,viru moderního materialismu, lhostejnosti k mravním hodnotám a konsumní společnosti“, kterak varoval při své bleskové cestě do Prahy v dubnu 1990, kterou podnikl mj. proto, aby oslavil ,,své“ vítězství mezi dosud kouřícími troskami jedné z nejprotiklerikálnějších vlád Varšavské smlouvy. Dle něj je třeba se v dnešní době ponejvíc obávat všeho, co nepřichází od Boha a co se tváří jako prorok. Nejhorším zlem naší doby není otevřená negace Boha, ale pokušení žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval. Stárnoucí papež uchopil svou pastýřskou hůl a zahájil nové křižácké tažení, aby Západoevropanům vrátil křesťanství. Směr, jimž se bude ubírat Petrova loď v příštích letech pontifikátu, byl jasně stanoven.

Toronto 1984
,,Snaha nahradit Boha je marná. Nikomu se nepodaří zaplnit prázdné místo, které zanechal.“

Dar a tajemství

Kniha papeže Jana Pavla II. Dar a tajemství byla napsána u příležitosti 50. výročí jeho kněžství. Předmluva pochází z pera primase českého Miloslava kardinála Vlka. Arcibiskup pražský vyzdvihuje mj. tu skutečnost, že papež má při svém universálním ještě čas napsat knihu. Předností díla je jeho srozumitelnost, a to pro všechny. Jan Pavel II. je i duší uměleckou, jež je schopna sestupovat na dno věcí, a proto ještě více, jsa ovlivněn filosofií personalismu, objevuje jedinečnost a neopakovatelnost osobnosti, jedince, člověka, bližního, takže dokáže zcela souznít s těmi, které poznává, otevírat se každému, koho potkává.
Dílo je vskutku působivou evangelisací, svědectvím muže, jenž vše, co hlásá, nepřetržitě také uskutečňuje v životě praktickém.
V úvodu se Servus servorum Dei zamýšlí nad tím, že každé kněžské povolání je velkým tajemstvím, darem, který člověka nekonečně přesahuje. Povolání je tajemstvím Božího vyvolení. Prvé známky kněžského povolání lze nalézt již na studiích gymnasiálních, kde tehdejší krakowský arcibiskup Sapieha litoval rozhodnutí Karola, kterému bylo bližší studium polonistiky, zaujat zvláště dramatem. V této době ,,nebylo mé kněžské povolání ještě zralé,“ píše římský biskup. V květnu 1938 počal skutečně studovat na Filosofické fakultě Jagellonské university, kde jej krom literatury nadmíru upoutala polská gramatika, ale již po roce musel skončit, neboť vypukla II. světová válka. Poté pracoval v kamenolomu, kde jej také někteří již viděli v kněžské sutaně.

Na podzim roku 1942 se Karol definitivně rozhodl vstoupit do tajného krakowského semináře a současně počal studovat na podzemní Theologické fakultě Jagellonské university. Seminarista Karol prodléval část okupace spolu s ostatními alumny v arcibiskupské residenci, což mohlo znamenat přísné tresty ze strany německých úřadů. Na začátku pátého ročníku jej metropolita krakowský poslal na další studia do Říma, a proto byl, dříve než ostatní spolužáci, dne 1. listopadu 1946 vysvěcen na kněze. Už na sklonku války začal psát práci o sv. Janu od Kříže, kterou dokončil ve formě doktorské disertace na římském Angelicu. Stěžejní vliv na jeho kněžskou přípravu měl krakowský arcibiskup Adam Stefan kardinál Sapieha, jediný představitel národa za německé okupace, jenž způsobem pro všechny srozumitelným ztělesňoval jeho důstojnost.

Poté si papež otázku, co mělo vyjma semináře na jeho kněžské povolání vliv. Nemalý podíl měla na jeho formaci rodina, a to zejména otec, muž hluboké víry a neustálé modlitby, jehož příklad byl pro budoucího biskupa a papeže jakýmsi prvým seminářem. Částečně jej také ovlivnila továrna Solvay, kde se stal seminaristou - dělníkem, což mu později velmi usnadnilo pochopit problematiku tzv. ,,dělnických kněží“ a Katolické dělnické mládeže. Utvářen byl rovněž v prostředí otců salesiánů a karmelitánů. Jan Pavel II. se zmiňuje i o svém někdejším zpovědníkovi a duchovním vůdci P. Kazimierzu Figlewiczowi, kustodovi wawelské katedrály. Díky jeho osobě si pozdější římský biskup tak zamiloval tento chrám. Na mladého Karola Wojtyłu měla podstatný vliv také Panna Maria, s níž je spjato její plné odevzdání se do vůle Boží, a tuto skutečnost papež velmi často zdůrazňuje. Obrovskou výzvou ke kněžské službě se také stal Adam Chmielowski alias svatý bratr Albert, nadaný malíř, jenž zanechav umění počal se starat o krakowské ubožáky a nejen to, stal se dokonce jedním z nich. Právě v něm nalezl seminarista Wojtyła zvláštní duchovní oporu a příklad, kterak se vzdálit od umění, literatury a divadla a učinit radikální rozhodnutí pro kněžské povolání. Válečná zkušenost je dalším činitelem, který přispěl k pozdější Wojtyłowě orientaci. V této době musel ukončit studia a rovněž ztratil poslední blízkou osobu, totiž svého otce. Cítil se vykořeněn. Jan Pavel II. však píše: ,,Nešlo jen o záporný proces. V mém vědomí se zažíhalo stále jasnější světlo. Pán chce, abych se stal knězem. Jednoho dne jsem si to velmi jasně uvědomil: bylo to jako vnitřní osvícení, které přinášelo radost a jistotu jiného povolání. A toto vědomí mě naplnilo velkým vnitřním klidem.“ Na jeho směřování měla značný podíl celá řada polských kněží či biskupů, kteří v průběhu války přinesli velké oběti, např. sv. Maxmilián Maria Kolbe či dodnes žijící arcibiskup Adam kardinál Kozłowiecki. Následující den po vysvěcení celebroval primiční mše (byly tři, neboť se psal druhý listopad, tedy den Všech věrných zemřelých) v krakowské katedrále na Wawelu, tu první v kryptě sv. Leonarda. Jan Pavel II. píše: ,,Zvolil jsem si ji za místo svých prvních mší svatých, abych tak vyjádřil zvláštní duchovní pouto se všemi zemřelými, kteří v katedrále odpočívají. Tato katedrála je mnohem víc než kterýkoli jiný chrám v Polsku proniknuta historickými a současně theologickými obsahy. (...) Kdo navštíví onen chrám, stane tváří v tvář dějinám národa."

Koncem listopadu odjel do Říma. Bydlel v Belgické koleji, studoval na Angelicu, poznával Řím a psal doktorskou práci o Janu od Kříže. Tyto dva roky studií, během nichž se rovněž seznamoval s novými formami pastorace, které mnohem více počítaly s činností laiků, a během kterých navštívil také Francii, Belgii a Holandsko, zakončil v roce 1948 doktorátem.

Jeho prvním působištěm po návratu do Polska byl Niegowić, kde působil rok jakožto kaplan. Poté byl přeložen do farnosti sv. Floriána v Krakowě, kde se věnoval universitní mládeži. Každý čtvrtek míval přednášky thematicky zaměřené na Boží existenci a spiritualitu lidské duše. Mladým věnoval hodně času, mj. s nimi často jezdíval na výlety do hor.
Posléze se papež krátce věnuje své vědecké práci a současně zdůrazňuje, že na své kněžství nepozapomněl, přestože musel poněkud omezit pastorační práci.

Na následujících stránkách náměstek Kristův děkuje polské církvi, jež byla zvláště v minulém století tvrdě zkoušena a která vzešla z náročného boje coby vítěz. Opětovně vyjadřuje poctu krakowskému arcibiskupu Adamu Stefanu kardinálu Sapiehovi, jenž si statečně počínal v období nacismu. V období komunismu kráčel v jeho šlépějích polský primas Stefan kardinál Wyszyński, muž mimořádných kvalit. Vzdává díky rovněž laikům, o jejichž významnější postavení v církvi se již zasazoval na II. vatikánském koncilu.

Poté si papež klade otázku, kým kněz jest. Pavlovsky řečeno především správcem, správcem Božích mystérií, neviditelných dober, leč nepatří mu, náleží nám všem a kněz tato dobra v síle Kristova ustanovení pouze uděluje druhým. Kněžské povolání je mysterium admirabile commercium (tajemství ,,úchvatné výměny“) mezi člověkem a Bohem. Ten, který se této výměny účastní, je de facto Kristovo alter ego. Jedině tímto způsobem je možno pochopit, jak nějaký jinoch může zaslechnout slova: ,,Následuj mě!“ a dokáže se s neskonalou radostí všeho pro Krista zříci. Středem kněžského života musí býti eucharistie, Kristovo obětování se ve prospěch celého lidstva. V Písmu svatém je uvedeno, že si máme Večeři Páně připomínat, ano připomínat, avšak ve smyslu biblickém, kde památka tuto událost zpřítomňuje, a to prostřednictvím Ducha svatého. Kněz pouze nepřipomíná, nýbrž také uskutečňuje, zkrátka jedná in persona Christi. Poté římský biskup hovoří o mysterium fidei, odkud by mělo kněžské povolání čerpat svou nejhlubší motivaci. Co znamená býti dnes knězem, pokládá si v závěru svého díla otázku 263. nástupce sv. Petra. A s odpovědí neváhá, ba naopak: ,,Jsem přesvědčen, že kněz vedle patřičné pastorální obnovy nesmí mít strach, že nepůjde ,,s dobou“, protože lidské ,,dnes“ každého kněze je napojeno na ,,dnes“ Krista Vykupitele. Nejvyšším posláním každého kněze, a to v každé době, je denně spojovat toto své kněžské ,,dnes“ s Kristovým ,,dnes“.“ Vždyť Ježíš Kristus je přece modernější než 21. stol. Papež zde vychází z listu Židům, kde je psáno: ,,Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky“ (Žid 13, 8). Současný člověk žádá od kněze především Krista, prostřednictvím hlásání Slova Božího. Kněz má býti rovněž služebníkem milosrdenství, uskutečňující se skrze svátost smíření, jež byla na zemi ustanovena těmito Kristovými slovy: ,,Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20, 22-23). Jelikož je kněz ve stálém styku s Boží svatostí, musí se stát svatým. Čistota, chudoba a poslušnost nemá býti jen slibem, nýbrž zvláště skutečností. Naplnění těchto závazků vyžaduje především modlitbu. Ano, kněz musí býti mužem modlitby. Kristus potřebuje svaté kněze a dnes, kdy svět prochází stále intensivnější sekularisací, zejména. Bezpodmínečně vždy je nutná jednota slov a skutků. Kněz by měl též dosáhnout hlubšího vzdělání. Papež zde uvádí filosofii personalismu, na základě níž si uvědomil, že každý člověk je jedinečnou a neopakovatelnou osobou. Služebník Boží by také neměl zanedbávat dialog se současným myšlením a setkávat na interdisciplinárním niveau. Papež tak každoročně činí ve svém letním sídle v Castel Gandolfo.

Zcela na závěr vyslovuje papež Jan Pavel II. Deo gratias za své povolání a současně se přimlouvá, aby jeho svědectví učinilo ,,semeno bratrství i pro ty, kteří, přestože nesdílejí tutéž víru, věnují mi vstřícnou pozornost a jsou ochotni k upřímnému dialogu.“

Tomáš Benedikt Zbranek

Použitá literatura:

Fischer - Wollpert Rudolf, Malý teologický slovník, Zvon, Praha 1995.
Frossard André, Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990.
Gelmi Josef, Papežové, Mladá fronta, Praha 1994.
Hrudníková Mirjam, Krejčíř Miroslav, Pala Josef, Katolická ročenka 95, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995.
Jan Pavel II., Dar a tajemství, Nové Město, Praha 1997.
Szulc Tad, Papež Jan Pavel II., Tok, Praha 1995.

Hodnocení životopisu Jan Pavel II.

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 227×
  4119 slov

Komentáře k životopisu Jan Pavel II.