Jiří Stříbrný, zprvu politik národně socialistické strany v říšském sněmu, novinář a poslanec se narodil 14. ledna 1880 v Rokycanech. V letech 1911 - 1918 působil jako redaktor časopisu národně socialistické strany České slovo a byl znám jako radikální kritik, vyvolávající často polemiky se staročechy, sociálními demokraty a občas i s rakouskými úřady. V létě 1914 byl povolán do armády, vystupoval proti rakouské monarchii a v dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned se zapojil do odbojového hnutí Maffie a působil zde ve skupině F. Síse. Jiří Stříbrný patřil k mužům, podílejících se na událostech 28. října 1989.
Zasadil se o odstoupení aktivistického vedení strany a sám se stal místopředsedou jejího výkonného výboru. Na zasedání říšské rady pronesl velmi odvážný projev, ve kterém se vyslovil proti nelidskému zacházení nejen se zajatci, ale i s politickými odpůrci, přičemž vylíčil utrpení v rakouských internačních táborech (byla v nich mimo jiné i manželka Tomáše Garigua Masaryka). Jako první z českých poslanců také pronesl zásadní projev o právu na sebeurčení. V roce 1918 byl členem Národního výboru, Socialistické rady a spolupodílel se na generální stávce 14. října 1918. O čtrnáct dnů později spolu s F. Udržalem a J. Scheinerem donutili posledního sborového velitele v Praze, generála Kestranka, ke složení zbraní a spolu s ostatními českými představiteli převzal i moc.
Po vzniku Československa se stal nejen poslancem a vůdčím představitelem národně socialistické strany, ale zastával i ministerské funkce: byl ministrem v různých koaličních vládách, v letech 1918 - 1919 vykonával funkci ministra pošt, o ministerstvo železnic se staral v letech 1919 - 1920, do téhož ministerstva nastoupil také v roce 1922 a setrval tu do roku 1925. Po dva roky pracoval jako náměstek předsedy vlády a v letech 1925 - 1926 byl i ministrem národní obrany.
Také jeho stranický vzestup byl rychlý, v letech 1920 - 1926 byl místopředsedou strany a osobně počítal s tím, že jednou se stane nástupcem Václava Klofáče.
V národně socialistické straně se však vytvořilo několik směrů a proudů, hradní křídlo, sledující demokratický kurs, pod vedením Eduarda Beneše, protihradní křídlo, tíhnoucí k nacionalismu a k systému pevné ruky, vedl Jiří Stříbrný. V důsledku vnitrostranických sporů, dodnes do všech podrobností neosvětlených, byl Jiří Stříbrný v září 1926 z národně socialistické strany vyloučen.
V roce 1926 Stříbrný abdikoval z postu ministra národní obrany. Sám sice uvedl, že se funkce vzdal v souvislosti s tzv. Marmaggiho aférou, ale ta věc byla o něco složitější. Jiří Stříbrný spolu s bratrem Františkem založil ještě v roce 1926 v Jungmannově ulici tiskovou společnost Tempo. Vydával řadu magazínů, novin a časopisů, nejvýznamnější ve veřejnosti byli časopisy Expres a Polední list.
Jiří Stříbrný byl odpůrcem Tomáše Garigue Masaryka, ale ještě více Eduarda Beneše, což ho spojovalo často s Karlem Kramářem a R. Gajdou. Hradní politika, která nutně potřebovala podporu socialistické strany, byla velmi znepokojena rýsujícím se trojúhelníkem spojenců: Stříbrný-Kramář-Gajda. Zdálo se, že na rozdíl od let 1920 - 1921 nyní hrozí nebezpečí zprava, a tak přišla ke cti znovu úřednická vláda J. Černého. A do nové vlády už Jiří Stříbrný jmenován nebyl. Měl výhrady k sociálním demokratům, což ho přibližovalo k pravicovým silám v československém politickém životě.
V roce 1929 přijeli přívrženci Jiřího Stříbrného, Jindřich Trnobranský a Ferdinand Kahánek, a vytvořili společně Stranu slovanských národních socialistů, která se o dva roky později přejmenovala na stranu radikálních socialistů a vzápětí na Ligu proti vázaným kandidátním listinám, ale změna názvu nezvýšila počet přívrženců. Roku 1929 získala v parlamentních volbách jen 70 857 hlasů; přijala poté název Národní liga a usilovala o těsnější spolupráci jak s Kramářovou národní demokracií, tak prostřednictvím dobrých styků mezi Jiřím Stříbrným a Gajdou i s Gajdovým hnutím. Potencionální přívržence hledala Liga především mezi mládeží, které je radikalismus vlastní. Na svém sjezdu v lednu 1932 formovala požadavky fašistického charakteru, zaměřené především na omezení občanských svobod a na okleštění vlivu politické skupiny Hrad. V týdnu boje národní mládeže v roce 1933 byl v Prostějově smrtelně zraněn sociálně demokratický student Emanuel Zahradníček, který následkům zranění podlehl. Před volbami v roce 1935 si Národní liga příliš nedůvěřoval a spojila se s národně demokratickou stranou a s nepočetnou stranou Národní frontou F. Mareše v Národní sjednocení, v jehož čele stál Karel Kramář a Jiří Stříbrný se stal místopředsedou. Vedl ovšem neustálé spory s F. X. Horáčkem, které po Kramářově smrti vedli znovu k osamostatnění Ligy, ale po Mnichovském diktátu vstoupil se svou stranou do Strany národní jednoty.
Ustavující provolání Strany národní jednoty bylo uveřejněno 18. listopadu 1938. V programové části se rozcházelo s politikou prezidenta Eduarda Beneše, usilovalo o omezení občanských svobod, hledalo kompromis s nacistickým Německem. Vývojově šlo o směr silně pravicový. Ovšem po celou dobu nacistické okupace se Jiří Stříbrný politicky neangažoval a žil v ústraní své vily v Káraném. A třebaže svůj postoj k Eduardu Benešovi nezměnil, odmítl všechny nabídky, ale i nevybírané pobídky, aby proti němu veřejně vystoupil. Řada jeho bývalých spolupracovníků se aktivně účastnila protinacistického odboje a například Jindřich Trnobranský i pražského povstání.
Vedoucí silou ve straně nebyl již Jiří Stříbrný, ale Rudolf Beran a jeho bývalá Agrární strana. Nicméně Jiří Stříbrný zde patřil k předním funkcionářům, po 15. březnu se Národní sjednocení přeměnilo na Národní souručenství. To samozřejmě nemohlo ovlivnit poválečný zákaz jeho strany, ale poněkud překvapivě byl i Jiří Stříbrný po osvobození na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři do Valdic. Výše trestu byla naprosto neúměrná a bylo za ni cítit - podobně jako u Berana - předválečné osobní antipatie Beneše, národních socialistů i sociálních demokratů, k nimž se s gustem připojili komunisté. Jiří Stříbrný - ačkoliv měl pak přislíbenou amnestii od Antonína Zápotockého při jeho volbě prezidentem - ve vězení nakonec zemřel 21. ledna 1955.
Vedle několika knih popisujících události kolem 28. října 1918 byl i autorem knihy shrnující jeho názory na vývoj první republiky Kramářův soud nad Benešem.
28. prosinec 2012
3 940×
953 slov
