Josef Mengele

Úvod

Rozhodla jsem se, že svou absolventskou práci zaměřím na nacistického doktora Josefa Mengeleho. Tento člověk mě zaujal hlavně svými sadistickými výzkumy. Také jsem se o něm chtěla a jeho pokusech na osvětimských vězních dozvědět více informací.

1. Představení osobnosti

1.1 Narození a úmrtí

Narodil se 16. března roku 1911 v Německém Gunzburgu. Jeho otec, Karel Megele, byl úspěšný továrník. Byl nejstarší ze třech bratrů. Zemřel 7. února v Brazílii, v Bertigoe. O jeho smrti se spekuluje. S největší pravděpodobností zemřel na mrtvici při plavání. Jeho ostatky se našly až 6. června 1985.

1.2. Studia

Vystudoval gymnázium a po maturitě odešel na univerzitu do Mnichova. Tam studoval medicínu, antropologii . Jeho profesorem se stal známý Ernst Rudin. Mengele navštěvoval přednášky, které se zabývaly nadřazeností árijské rasy. Jeho první vědecká práce nesla název ,,Rasověmorfoligické zkoumání přední části dolní čelisti u čtyř rasových skupin” a zabývala se spolehlivým rozlišováním jednotlivých ras. Obhajoval ji v r. 1935 u profesora T.Mollisona. V témž roce přešel na univerzitu do Frankfurtu nad Mohanem, tam se setkal s profesorem Otmarem von Verschuerem. Ten byl pro Mengeleho a jeho kariéru velmi důležitý. Díky němu se Mengele setkal s myšlenkou o povinnosti lékaře ukončit rasově nehodnotný život a s myšlenkou, že klíč dědičnosti se skrývá v tajemství genetiky dvojčat. Jeho další práce se jmenovala ,,Rodinná anamnéza u rozštěpů rtů, čelistí a patra” historici se shodly, že právě tato práce byla takový předstupněm jeho práce v Osvětimi. V r. 1938 dokončil studium na fakultě.

1.3. Kariéra

V r. 1937 začal díky konexím von Verschuera pracovat v prestižním Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty který právě řídil von Verschuer. Brzy Mengele napsal svou třetí doktorskou práci ,,Dědičnost ušních píštělů”, která byla otištěna v časopise Der Erbazet, který Mengele nějakou dobu řídil. V r. 1938 vstoupil k NSDAP ,v r. 1939 k SS a v r. 1940 k Waffen – SS Mengeleho oddělení pracovala na registrování osob s dědičnými chorobami a zamořením židovskou krví. Mengele měl za povinnost zkoumat rasové zdraví obyvatelstva a vypracování posudků pro soudy. Když nacisté o několik let později sestavovali deportační seznamy, tak je dělaly právě podle Mengeleho dokumentů. V r. 1939 byl přeložen do Polska, kde zkoumá rasovou vhodnost Poláků. Jelikož byl velmi dobrý lékař, byl o rok později opět přeložen, tentokrát však na Ukrajinu. V květnu 1943 odcestoval do Osvětimi.

1.4. Rodinný život

V r. 1939 se oženil s dcerou obchodníka Irene Schoenbeinovou. V r. 1944 se jim narodil syn Rolf. S Irene se však v r. 1949 rozvedl a o 9 let později si vzal Martu, vdovu po svém bratru. Ta se za ním i se svým synem přestěhovala do Argentiny. Po několika letech ho však opustila a vrátila se zpět do Evropy.

2. Druhá světová válka

2.1. Osvětim

V r. 1943 se dostal do koncentračního tábora v Osvětimi, kde se stal vedoucím lékařem úseku Blle . Mengele měl mimo toho na starosti ještě ženský a dětský tábor a selekci. Selekce probíhala po příjezdu dobytčáků na rampě, kde se lidi dělili vpravo a vlevo. Lidé, kteří byli posláni vpravo, se dostali do pracovních táborů. Pracovní tábory si žádaly zdravé, silné a mladé lidi, kterých v tu dobu právě moc nebylo. Pracovní tábor rozhodně nebyl taková spása, jak se to mohlo zdát. Většina lidí, tam umírala z nedostatku hygieny, podvýživy, na vyčerpání a, nebo rukou některého z příslušníků jednotky SS.

Lidé posláni vlevo byli rozděleni na dvě části a ihned posláni na smrt. Jedna část zůstala stát na rampě, druhá byla naložena zpátky do dobytčáků a odvezena o několik stovek metrů dál. Lidé stojící na rampě byli za dohledu Sonderkommanda a důstojníků SS odvedeni k plynovým komorám, které byli nazvány jako umývárny. Cestou k těmto umývárnám se mohli napít a většinou dostali i trošku jídla. V prostorách umývárny si odložili oblečení, a poté byli poslání do sprch. Sonderkommando je zavřelo a na povel SS vypnuli osvětlení a odešli. Z venkovního víka, tam důstojníci SS v plynových maskách nasypali granule cyklonu B, které usmrtili lidi v plynové komoře. Oblečení zplynovaných lidí bylo poskytnuto vězňům koncentračního tábora.

Lidé, naloženi do dobytčáků byli převezeni na hranici . To byl takový dvorek na, kterém bylo jen selské stavení, které sloužilo jako svlékárna. Lidé tam byli hnáni ránami důstojníků, za strašného křiku a zoufalství. Když se svlékli, odchytil si je jeden z důstojníků a nahé jednoho po druhém vláčil nahé cestou k hranici, s vlčákem na vodítku. Cesta byla dlouhá 3 kilometry. Když konečně došli na hranici, tak každého vězně popadli další dva muži sonderkommanda, přivedli ho před řadu ozbrojených důstojníků SS, a před hlaveň pistole jednoho ze střelců, vězeň čekal na smrtící ránu. Když střelec vystřelil, tak většinou za účelem, vážného ublížení vězni, ne však usmrcení. O smrt se musí postarat, až oheň v jámě. Tohle podle Miklose Nyiszliho , bylo to nejhorší z celého koncentračního tábora. Jako nejlepší variantu bral smrt v plynové komoře.

Mengele, také nechal vybudovat speciální patologickou laboratoř, která se nacházela v krematoriu 2 . Tam probíhaly pitvy lidí, kteří byli otráveni plynem. Peníze na vybudování laboratoře sehnal Mengeleho starý známý dr. Von Verschuer, který Mengeleho ze všech sil podporoval.

2.2. Pokusy

Mengele se v Osvětimi také zajímal o eugeniku. Snažil se vytvořit nadřazenou rasu Árijců. Ta měla vládnout světu, a také proto se Mengele snažil přijít na to jak zvýšit porodnost dvojčat. Kvůli tomu prováděl své pokusy nejčastěji na dvojčatech. Dvojčata byla vybrána při selekci a umístěna do budov s mírnějším režimem. Nejčastěji byla vybírána dvojčata Romského a židovského původu. Sám Mengele často ,,své děti” navštěvoval, dával jim bonbony a hrál si s nimi. Dvojčata mu zas říkala ,,strýček”. M. Nyiszli ve své výpovědi řekl, že bylo velmi zarážející vidět Mengeleho hrát si s párem dvojčat a o několik dnů později vidět ta samá dvojčata na pitevním stole. U dvojčat se často pokoušel změnit barvu jejich duhovky (např. z hnědé na modrou) pomocí vstřikování chemikálií do jejich očí. Tento pokus se však nikdy nezdařil a vedl buď k zánětu očí, částečné slepotě anebo slepotě úplné. Dvojčata často chodila na odběry krve, měření částí těla nebo lumbální punkce. Mengele se také pokoušel zjišťovat, jestli dvojčata reagují stejně na nemoci. Proto byly dětem vypravovány do těla různé nemoci jako např. tuberkoloza nebo kapavka. Další v pořadníku byly operace. Nejčastěji se prováděly bez anestetik, a to i přesto, že byly velmi náročné. Oběti většinou velmi trpěli a na následky umírali. Mengelemu to však nevadilo, jelikož pro něj byla nejdůležitější částí pitva. Problém, ale nastal, když dvojčata nezemřela najednou. To musel vzít živé dvojče a usmrtit ho injekcí chloroformu do srdce. Mengele se, ale nezaměřoval jen na dvojčata, ale také na trpaslíky, lidi trpící gigantismem a hrbáče. Zvláště si oblíbil trpasličí hereckou rodinu, kterou nazýval ,,Svojí trpasličí rodinou.” Díky těmto lidem s fyzickým postižením, měl Mengele vytvořit gen, který by měly mít méněcenné rasy (tzn. všechny rasy kromě árijské), aby bylo na první pohled vidět, že to jsou méněcenní lidé. Avšak ani umělé vytvoření árijského genu, ani zvýšení porodnosti vícerčat, ani umělé vytvoření genů pro méněcennou rasu se Mengelemu nezdařilo. Možná, proto, že chtěl své oběti spíš týrat než něco dokázat. Alex Dekel řekl: ,,Nikdy jsem nepřijal fakt, že sám Mengele věřil, že dělal skutečný výzkum. Ne proto, jak nedbale svůj výzkum prováděl. On si jen vychutnával moc. Mengele provozoval jatka. Větší operace byly prováděny bez umrtvení. Jednou jsem byl svědkem operace žaludku, Mengele odstraňoval kusy žaludku bez umrtvení. Jindy to bylo srdce, které bylo odstraněno, opět bez umrtvení. Bylo to strašné. Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou dostal. Nikdo se ho nikdy nezeptal, proč tento pacient zemřel? A proč tento? On nemocné nepočítal. Tvrdil, že dělá to, co dělá, ve jménu vědy, ale byla to šílenost na jeho straně.” [citace Wikipedia (1.3.2018 v 18:25)].

Z 3000 párů Mengeleho dvojčat přežilo pouze 100 párů. Z nichž byla jednou z nich i Eva Mozes Kor, která vypráví svůj příběh a díky, které se svět dozvěděl několik důležitých faktů.

3. Po válce

3.1. Útěk do Argentiny

Když se začal blížit konec války, Mengele dostal strach, že jeho lékařské výzkumy dostanou Sověti. Na svých výzkumech však pracoval až do 5.12.1944. Poté připravil zprávy a většina zbylých dvojčat byla poslána do plynu. Několik posledních vězeňských dvojčat a trpasličí rodina však už svou popravu nestihli. Byli propuštěni na svobodu. Mengele z Osvětimi uprchl 17.1.1945, ale ještě předtím stihl nechat zbourat pitevny i plynové komory. Některé své dokumenty spálil, a některé si vzal s sebou. Cestou ho dvakrát dopadla Americká armáda a on byl umístěn do zajateckých táborů pod svým vlastním jménem. V tu samou dobu byl už napsán na seznam válečných zločinců. Kvůli zmatku si však, ale nikdo nevšiml, že byl zajat, a tak Mengele dál utíkal před spravedlností. Jeho rodina mu zajistila práci na statku. Mengele začínal trpět depresemi. Možná i kvůli tomu, že měl strach, kvůli tomu, že věděl, jaké jsou procesy s válečnými zločinci. Mengele se proto, také rozhodl opustit Německo. Jeho rodina mu pomohla zajistit falešný pas a jiné doklady, díky kterým se dostal přes Alpy do Itálie, kde si musel sehnat vízum. Pokusil se proto o úplatek, který se mu nevydařil a šel na tři týdny do vězení. Když se vrátil z vězení, nalodil se Mengele pod falešným jménem Helmut Gregor na loď, která ho dovezla do Argentiny. 26.8.1949 se Mengele ocitl v Buenos Aires. Jeho žena se rozhodla zůstat v Německu.

3.2. Život v Argentině

Mengele si na Argentinský životní styl rychle zvykl, a brzy se začal stýkat s dalšími nacistickými uprchlíky, jako byl např. Adolf Eichmann. Mengele začal po nějaké době v Argentině podnikat. Začal u prodeje výrobků rodinné firmy, poté vlastnil tesařskou firmu, a postupem času začal podnikat ve farmacii. V tu dobu jeho žena podala návrh na rozvod a Mengele ho, celkem i s radostí, podepsal. Otec mu ihned vyhledal jinou manželku. Tou se stala Martha Mengele, jeho švagrová, vdova po bratru Karlovi. Svatba se uskutečnila ve Švýcarsku. Mengele poté ze Švýcarska odjel autem do Gunzburgu. Na hraničního přechodu neměl žádné komplikace. S velkým sebevědomím jel navštívit i Mnichov, kde však naboural. Policistům podstrčil úplatek a ti ho nechali jet dál. Další den ráno pro jistotu odjel zpět do Argentiny. Martha za ním i se svým synem Karlem přijela o několik dní později. Mezi Josefem a Karlem se vytvořil pevný vztah. Po svém návratu do Argentiny se Mengele rozhodl vystupovat pod svým pravým jménem, jelikož proti němu nebylo vzneseno žádné oficiální obvinění. V Buenos Aires získal doklady na své pravé jméno. 5.6.1959 byl na Mengeleho vydán zatykač za jeho činy. Mengele začal mít strach, a proto se přesunul do Paraguaje, to však už bez Marthy a Karla. Mengele dostal paraguayské občanství, a to jen díky jeho vlivným přátelům.

3.3. Život v Paraguaji a Brazílii

Německo poslalo Argentině žádost o jeho vydání avšak díky, tomu, že Mengele získal paraguayské občanství, byla žádost irelevantní. V tu dobu začal po Mengelem pátrat i Mossad. Mengele se nějakou dobu ukrýval na farmě u Kringa, ale ta nebyla příliš bezpečná. Proto se Mengele rozhodl využít pomoci svého známého a zmizet do Brazílie. Okolo roku 1965 začala média řešit ,,Anděla Smrti“ a jeho činy. O Mengelem se začali točit i filmy. On si do té doby žil celkem v klidu pod falešným jménem jako Peter Hochbichler. V r. 1967 se přestěhoval k rodině Stamerů na statek Santa Luzia. Časem začal mít znovu obavy o své dopadení. V tu dobu měl noční můry, začínal být psychicky labilní, měl hysterické záchvaty a trpěl schizofrenií. To všechno se začalo ještě zhoršovat, jakmile se dozvěděl o dopadení Eichmanna a jeho oběšení. Když se Stamerové z farmy stěhovali do nového domu, musel se přestěhovat i Josef, a proto mu Stamerové koupili vlastní dům. Stamerové mu hledali nového pečovatele, jelikož se o něj už nedokázali postarat. Novým Mengeleho pečovatelem se stal poddůstojník Bossert. Ten se svou ženou často Mengeleho navštěvoval a naslouchal jeho monologům. Mengele se také pohádal se svým synem Rolfem, který mu sdělil, že ho přestává finančně podporovat. Mengele si také začal velmi rozumět se svou mladou hospodyní Elsa de Oliviera, která byla o čtyřicet let mladší než on. Mengele s Elsou často diskutovali o umění a velmi si rozuměli. Mengele začal k Else cítit něco víc a po nějaké době, už nesnesl žádného jejího nápadníka. Proto požádal Elsu, jestli by se k němu nechtěla nastěhovat. Ta souhlasila, ale dala Mengelemu podmínku, že se k němu nastěhuje, jen když si ji vezme za ženu. Mengele ji, ale sdělil, že její podmínku nemůže přijmout, a tak ho Elsa nadobro opustila.

3.4. Konec života

Mengele po tom co ho Elsa opustila, začal trpět sebevražednými sklony a těžkými depresemi. Jeho syn Rolf mu neposílal už žádné dopisy a Bossertovi ho navštěvovali čím dál tím méně. Když však Bossertovi viděli Mengeleho v jeho strašném stavu, rozhodli se, že ho vezmou s sebou k pláži Bertioga, kde občas pobývali. Mengele nejdříve jejich návrh zamítnul, ale později si uvědomil, že by se tam mohl uvolnit, a tak jejich návrh nakonec přijal. Mengele ani tam nějakou dobu nechodil vůbec ven. Avšak to se 7.2.1979 zlomilo a Mengele vyšel po dlouhé době ven. S panem Bossertem chodil po pláži a užíval si krásného dne. Asi okolo půl páté odpoledne se Josef rozhodl, že si půjde zaplavat do moře. Po 10 minutách si syn Bossertových všiml, že jejich přítel má potíže. Josef dostal mrtvici. Pan Bossert se ho ještě snažil zachránit, ale než doplaval k Josefovi, tak se Josef přestal hýbat. Dostal druhý záchvat mrtvice a ochrnul. Najednou, ale Mengele začal bojovat o svůj život. Pokusil se jednou rukou pomoci panu Bossertovi v plavbě na břeh. Všichni si mysleli, že už je z nejhoršího venku, ale náhle přestal Josef reagovat. Vytáhli ho na pláž, kde už čekali záchranáři a jeden lékař, který byl v tu chvíli zrovna na dovolené na stejné pláži. Snažili se Josefa oživit. To se jim podařilo jen na chviličku. Poté dostal Josef znovu srdeční zástavu a veškerá snaha lékařů byla ta tam. Josef Mengele, nacistický lékař a Anděl smrti, byl mrtev. 9.2.1979 se uskutečnil pohřeb. Josef byl pohřben vedle své matky v prosté bílé rakvi. Rodina a jeho tamější přátelé se rozhodli o jeho smrti mlčet. Josefovy ostatky se našly 6.6.1985 a byly identifikovány podle Rolfovy DNA v roce 1992.

4. Zajímavosti

  • Jako malý kluk unikl několikrát smrti.
  • Ve škole měl přezdívku Beppo.
  • Už na škole prohlásil, že jednou ho bude znát celý svět.
  • O jeho matce se tvrdí, že neměla city, a tím přispěla k tomu, co z Mengeleho vyrostlo.
  • V 15 letech mu byla diagnostikována infekce kostní dřeně, která může vést i k snížení prokrvování dřeně.
  • Mengele se nikdy osobně nesetkal s Hitlerem, i přesto, že byl důležitou nacistickou osobností.
  • Na Mengeleho dopadení byla vypsána nejvyšší odměna v historii, celých 10 000 000 marek (cca 130 000 000 Kč.)
  • Rodinná firma Mengele byla jednou z nejúspěšnějších firem Německé spolkové republiky.
  • Tvrdí se, že ke konci života trpěl schizofrenií, ale podle mě jí trpěl i v Osvětimi.

Závěr

Zpracování závěrečné práce bylo pro mě velmi náročné a to hlavně časově, ale bavilo mě to. Dozvěděla jsem se spousty informací, a to hlavně z knih a článků, které jsem díky této práci četla.

Hodnocení životopisu Josef Mengele

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  Zuzana Frebortová
  25. březen 2018
  5 312×
  2539 slov

Komentáře k životopisu Josef Mengele

ceska rebelka
Věřím, že se smaží v pekle.
Terez
Skvělá práce, moc mi pomohla, jsi fakt moc šikovná
Michal K.
ty jeho pokusy byly fakt hnus nechápu jak mohl mít na to žaludek
janča
strašně supr dekuju moc mi to pomohlo