Julius Zeyer

Tvůrce novoromantických parafrází starých příběhů i mýtů o strázních moderní duše. Zeyerové přišli z Alsaska za Velké francouzské revoluce. Otec byl pražský měšťan a vlastnil dřevařský obchod v centru Prahy. Matka pocházela ze staropražské židovské rodiny. Julius měl jako nejmladší syn převzít otcův podnik, studoval proto reálku, krátce navštěvoval techniku a ve Vídní se vyučil tesařem. Cestou po Francii, Německu a Švýcarsku se však věnoval literatuře, jako mimořádný posluchač pražské university krátce studoval starověké kultury a filozofii. Ve své básnické generaci byl nejvíce zcestovalý, znal Evropu i Orient. Dvakrát byl vychovatelem v Rusku. Zbytky rodinného jmění, honoráře a později mecenášství J. Hlávky mu umožňovaly cestovat, věnovat se jen studiu umění a vlastní tvorbě. Jeho první láska Marie Ann Stoneová se provdala do ciziny, kde se s ní vídal je zřídka. Ženy typů malířky Z. Braunové a překladatelky M. Kalašové chápal jako umělecké přítelkyně. Druhové z okruhu časopisu Lumír, ho přivedli do Vodňan, kde si r 1887 vybudoval domácké útočiště. Nejdůležitější přátelství ho pojilo s J. V. Sládkem, koncem života našel novou inspiraci v přátelství s malířem a sochařem mladší generace F. Bílkem. Odpor k oficiálním poctám bral do důsledků. Zatímco kupříkladu J. Vrchlický patřil mezi první řádné členy České akademie pro vědy, slovesnost a umění, Zeyer zůstal mimo jmenovanou instituci, i když se s jejím zakladatelem, J. Hlávkou, přátelil. Také tento osobní nonkonformismus přibližoval pozdního Zeyera mladé generaci let devadesátých. Její příklon k subjektu, zájem o tajemné a sotva vyslovitelné, o básnickou prózu poskytl naopak dřívějšímu osamělci Zeyerovi všestranné povzbuzení. Sbližování sobě snad nejbližšího přispěvatele Lumíru s Katolickou modernou sledoval naopak až s jistou nelibostí J. V. Sládek. Na sklonku století se stupňovalo Zeyerovo hledání náboženské víry (s níž ztotožnění, zdá se nenašel). V tomto posledním desetiletí žití napsal Zeyer nejvíce děl trvalé hodnoty. První silná vlna zeyerovského kultu následovala po básníkově smrti. Tehdy vyšly autorovy spisy (1902 – 1907, 35 sv.) a monografie Jana Voborníka. Další vlnu zájmu na pokraji druhé světové války ohrožoval antisemitismus. Vybrané spisy tenkrát nebyly dokončeny. V taženích proti tzv. kosmopolitismu v totalitní kulturní politice působila jako obrana Zeyerova zjevu a odkazu studie J. Fučíka o českých inspiracích Zeyerova mládí. Početné knižní soubory korespondence dávají nahlédnout do Zeyerových přátelství s J. V. Sládkem, s F. Bílkem, M. Kalašovou, Z. Braunovou a dalšími.

Divadlo a dramatická tvorba byly pro Julia Zeyera takřka bolestnou láskou, kterou se obíral a spaloval od let své mladosti. Drama patřilo mezi jeho první literární pokusy, které známe podle jejich názvů (Královna Tomyris, Julius Caesar, Drahomíra) a jejich žánrové zařazení – všechny tři byly komponovány jako tragédie. Jsou však důkazem autorova trvalého a dlouholetého zájmu o tuto sféru umělecké tvorby stejně jako jeho román Jan Maria Plojhar .
Julius Zeyer za svého života kromě řady svazků poezie a prózy napsal celkem devatenáct divadelních her, včetně jednoaktovky Rimóni, která je součástí či jakýmsi intermezzem Románu o věrném přátelství Amise a Amila, 1880, a torza dramatu o pěti jednáních Robert Ďábel, jehož rukopis je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví.
Látku k nim čerpal Zeyer z českého prostředí – zejména historie, ale rovněž v nich obnovoval, jako ostatně v celém svém díle, témata a děje převzaté z jiných literatur. Mnohé z těchto Zeyerových divadelních her nebyly nikdy inscenovány. Ani většina uvedených her se však ne své době netěšila úspěchu u kritiky ani u diváků. Zeyer tento fakt velmi trpce prožíval, stal se dokonce příčinou roztržky a poté definitivního rozchodu s Jaroslavem Vrchlickým. Propadnutí hry Libušin hněv ( prem. v ND 28.1. 1887 ) bylo jednou z příčin Zeyerovy duševní krize a jeho odchodu z Prahy do Vodňan. Z obsáhlého dramatického odkazu Zeyerova se postupem let staly nejživotnějšími jeho komedie. Stará historie a zejména dramatická pohádka Radúz a Mahulena. V jejich stínu a mimo zájem i dnešních inscenátorů zůstaly dvě pozoruhodné tragedie: Neklan a především Doňa Sanča.
Julius Zeyer debutoval jako dramatik na jevišti v roce 1882, rok před znovuotevřením Národního divadla v době, kdy v české dramatické tvorbě a divadelní kritice doznívá novoromantismus a pozvolna nastupuje realismus. V první polovině osmdesátých let jsou pozice novoromantismu ještě poměrně pevné. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru u nás je jako dramatik i kritik Jaroslav Vrchlický, který teoretické základy přejímal z novoromantického dramatu francouzského, zejména z názorů kritika Francisquea Sarceye.
Zeyer chápal drama především jako poezii. Jeho názory na divadlo a současně i vztah k Národnímu divadlu, které se v prvním desetiletí svého trvání stavělo k němu ne-li naprosto odmítavě, tedy rozhodně velmi zdrženlivě, nám pomohou rekonstruovat předmluvy, které Zeyer psal ke knižním vydáním svých dramat. Názor, že drama má být z jiných uměleckých žánrů nejblíže právě k poezii, nejpalčivěji vyslovil Zeyer k předmluvě k Doni Sanči, kterou věnoval J. V. Sládkovi, na něhož se v ní také obrací.
Zeyerovou touhou, jako ostatně všech dramatiků jeho doby, bylo proniknout do Národního divadla. Julius Zeyer se však zde dlouho nemohl prosadit.

První jeho hrou, kterou provozovalo Národní divadlo, byla v roce1884 Sulamit. Národní převzalo tuto hru z repertoáru Prozatímního divadla, kde měla premiéru v roce1883. Na jevišti Národního ji však reprízovali pouze dvakrát. Téhož roku zadává Zeyer divadlu svou čínskou komedii Bratři a je tehdejším dramaturgem Ladislavem Stroupežnickým odmítnut.
Postoj Stroupežnického k Zeyerovi je pochopitelný, jsou každý jiného uměleckého přesvědčení. Zatímco jeden vyznává poezii, exotičnost v námětech a emocionalitu v podání, druhý svým postojem směřuje k realismu. Vlažně byla přijata také další Zeyerova hra Legenda z Erinu (1886), naprostým fiaskem v Národním divadle skončila premiéra Libušina hněvu v r. 1887
Rok Zeyerovy prohry na jevišti Národního divadla je shodou okolností rokem vítězného nástupu realismu. A tak Zeyer, nekompromisní ve své básnické linii, se na Národním divadle objevuje až po deseti letech, v době , kdy už realismus vyklidil pole symbolismu a dekadenci, směrům, které se k Zeyerovi hlásí jako ke svému předchůdci, a kdy dramaturgové Národního divadla Bedřich Frída a Jan Lier byli mnohem tolerantnější k Zeyerově poetice než jejich předchůdce Stropežnický.
Jak těžce tento odmítavý vztah Zeyer nesl, je patrno z další části předmluvy k Doni Sanči: „ Na jevišti bych Doňu Sanču sice velmi rád viděl, ale bohužel nemáme jeviště. To co se dnes Národním divadle nazývá, má pro českou dramatickou literaturu jen malý význam, a nepokusil bych se ostatně už z té příčiny o to, aby se Doň Sanča tam hrála, protože bych to pod svou důstojnost považoval chodit tam, kde jsem úplně ignorován. Nezbývá něž navzájem ignorovat.“
Na konci osmdesátých let a zejména pal během let devadesátých nabývají Zeyerovy hry jistého stupně dramatické vytříbenosti. V roce 1888 dopsal román Jan Maria Plojhar, v r. 1892 vycházejí v Lumíru Tři legendy o krucifixu, v polovině devadesátých let píše Zeyer cyklus epických skladeb Karolinská epopeja a konečně v r. 1897 vychází novela Dům U tonoucí hvězdy. Všechna tato díla se řadí k tomu nejlepšímu co Zeyer napsal.

Jan Maria Plojhar
Titulní hrdina se narodil v Praze, domov našel v jihočeských Havranicích. Studium námořní akademie opustil, se světáckou milenkou, dámou velkého světa, se rozešel. Chce zakotvit v Praze a stát se uznávaným básníkem. Ale okusí zneuznání, zprotiví se mu lokajský duch Čechů. Po smrti matky ztrácí jihočeský domov, podstoupí souboj s Rakušanem, který uráží Čechy, a je těžce raněn. Ve snaze na všechno zapomenout a obnovit svoje zdraví odchází Jan Maria do Itálie. V Římě a pak na nedalekém venkově najde sedmadvacetiletý muž ideální lásku andělské Catariny a účastnou péči její chůvy. Na zchudlém statku v prostředí etruských a latinských ruin u nich obou vyvolá Jan Maria náklonnost k vzdáleným Čechám, o jejichž osud se nepřestává zneklidňovat od své předčasné smrti. Čechy se vůbec jeví jako prostor zasažený a ohrožený zkázou. Naproti tomu Itálie představuje svět trvajících hodnot uměleckých i lidských.

Dům U Tonoucí hvězdy
Jejím hlavním dějištěm je Paříž. Tam český lékař v nemocnici pozná Slováka Rojka. Toho pronásleduje vidina porobeného Slovenska a pocit krajního provinění vůči anglické dívce, která ho milovala. Hyne posléze v plamenech zchátralého domu. S ním shoří i trojice žen, vyčerpaných neopětovanou láskou, jimž se předtím český lékař nadarmo snažil pomáhat. Stostránková próza se dovolává Dostojevského, cituje mýtus anglického romantika T. de Quinceyho. Je plná úvah o soudobé filozofii a umění, které pro samé uctívání rozumu opomněly rozvíjet tušení, fantazii, smysl pro tajemství. Všechny příběhy a reflexe opodstatňují apokalyptickou vidinu Země, která se vytrhla ze své dráhy a řítí se vesmírem do neznámé zkázy.

Tři legendy o krucifixu
V „ legendě pražské“ nazvané Inultus (Nepomstěný) zužitkoval Zeyer motivy známé mj. z pověsti Josefa Svátka o Šimonu Lomnickém z Budče, básníkovi, který se stal žebrákem. Hlavní postava Inulta se podobá Kristu. V pobělohorské Praze jí použije španělská sochařka jako modelu pro Spasitele. Krásného mladíka umučí, aby dosáhla účinné inspirace a své plastice dala silný výraz. Inultus ještě na kříži rozlítí sochařku výrazem blaženosti nad tím, že smrtí prospěje ožebračeným Čechám, na něž upozorní. Jeho pohřbu se účastní zástupy pražských žebráků.
Z pohádky B. Němcové Pecko sprosťáček vytvořil Zeyer „legendu slovenskou“ Samko pták. Rozvinul obraz porobené země, napětí mezi pokorným, naivním Samkem a mezi domýšlivými biskupy; svému podání vtiskl obřadnost.
Legenda toledská El Christo de la Luz vychází z napětí víry židovské a křesťanské. Žid snažící se zničit Krista na kříži v křesťanském chrámu je pokořen velikostí Kristovy slitovné lásky a ve chvíli smrti k ní povznesen.

Doňa Sanča
Veršovaná tragedie o čtyřech jednáních, se odehrává ve 14.stol. v blízkosti Cordoby, na zámku králova náměstka dona Alvara de Altamíra a také v rozvalinách maurského zámku, v němž se skrývá králem zavržená doňa Blanka. Pochmurná tragédie je prosycena temnou nenávistí, horoucí láskou a krutou mstou, která vrcholí dvěma vraždami a poté neméně krutým trestem. Protagonistkou je doňa Sanča de Saldaňa, mladičká žena o mnoho let staršího dona Alvara. Sžírá se vášnivou láskou k jeho mladému synovci donu Pelayovi. Ten se však tajně schází s pronásledovanou doňou Blankou s kterou plánuje tajný sňatek. Počítá s přímluvou svého strýce u krále za získání milosti pro doňu Blanku. Přemíru citu ventiluje milostným vyznáním, básní, kterou vyryje prstenem do okenního skla. Zamilovaná doňa Sanča považuje tuto báseň za vyznání sobě. Stane sejí popudem k tomu, aby se Pelayovi sama vyznala:

„Ona dáma miluje vás láskou
hlubokou, jak azur bezdných nebes
hoří pro vás, nyje, zmírá, pro vás
zločin spáchala by nejtemnější,
pro vás svatou chtěla by se státi,
aby věčně mohla orodovat
za vás před Bohem.“

Z těchto veršů zaznívá celá propastnost Sančiny vášně a je v nich naznačen také zločin, který jako zhrzená žena spáchá. O několik veršů dále, poté, co se Sanča takto upřímně vyzná ze svých citů a zjistí, že Pelayovy city náleží jiné ženě, své horoucí vyznání popře, aby zachránila vlastní hrdost a pýchu:

„Vstaňte, pane. Přísam Bůh, jste smělý!
Zšílil jste?jak vykládáte slova
Žertů mých a blahosklonných citů?
Domníváte se, že miluji vás?
Věru, ješitnost to bezpříkladná!
Brání hněv a stud mi dále mluvit!“

V jednání druhém, kdy doňa Sanča nařkne Pelaya před svým mužem z neřestných návrhů a žádá o jeho potrestání. Zprvu je její msta namířena na Pelaya, když se však dozví o rozhovoru Pelaya s Alvarezem, že má sokyni v Blance, rozhodne se vykonat akt msty právě na ní, protože tím nejúčinněji zraní Pelaya.
Třetí jednání z velké části cizeluje protikladný charakter Blančin, lyricky snivý a milostně oddaný. Pelayo je smyslem jejího bytí, jemu důvěřuje, v jeho ruce skládá svůj osud.
Na okamžik propadá pochybnostem, nevěří v ryzost Pelayových citů, proto když její úkryt navštíví Sanča, propadne děsu, že ji Pelayo zradil, teprve pak se obává vlastní smrti.
Brání se Sančině dýce, nechce zemřít, ale ztráty Pelayovy lásky se obávala víc. dyž ze Sančiných slov pozná, že má zemřít proto, že ji Pelayo miluje, triumfuje nad svou sokyní:

„Srdce jeho
moje jest, ó, celé, celé!
Miluje mne! Vaše zraky,
Zmučená tvář vaše bledá
Záští vače měrou jsou mi
Nesmírného mého štěstí.“

Sančina pomsta je děsivá, její triumf však ještě děsivější:

„Rozkoš! Rozkoš!
neslýchaná, sladší všeho!
Nyní může bez ostychu
Píti krev, po které žíznil,
Mučit může jej, ó, mučit…
Bože můj, tu divou radost
Kdyy zaplatil jí peklem
Příliš draze nebyla by
Zaplacena..Závrať jímá
Mysl mou.“

Závěrečné čtvrté jednání, v němž teprve Sančina spalující nenávist zaznívá plnou silou a obrací se proti všem- Zatímco doňa Sanča pořádá maškarní ples, Pelayo chystá Blančin pohřeb. Jeho volání po spravedlnosti se setkává se Sančiným výsměchem, neboť svůj čin staví jako výkon spravedlnosti nad králem pronásledovanou Blankou. Sanča je konfrontována se svou obětí, z jejichž ran začne znovu prýšti krev, a postavena před svědectví Blančiny služky, kterou však na místě probodne. Radující se dav, který se přišel bavit, když vidí krev přijímá smrt rezignovaně jako vykoupení a staví se rouhačsky nejen k lidem, ale i k Bohu:

„Kdyby Bůh byl milosrdná,
byl by bleskem svým mne smetl
tenkrát hned—když hnutí lásky…
poprvé zde ozvalo se
v tomto srdce – které bolet
konečně teď přestává.“

Drama je psáno osmislabičným nerýmovaným veršem, dnes jíž místy zastaralým slovosledem a s archaickými výrazy, vcelku však srozumitelným. Přesto se tato hra, netěšila velkému zájmu divadelníků a patrně dodnes čeká na svého režiséra, který by ji po citlivých úpravách vynesl z knižních regálů do světel ramp.

První uvedení:
Chrudim 4.5. 1890 (ochotnické představení)
Další inscenace:
Plzeň 9.10. 1890, Městské divadlo
Praha 15.3. 1895, Národní dům vinohradský, Divadlo Stockého
Praha 2.4. 1897, Národní divadlo