28.7. 1804 - 13.9. 1872
Německý, materialistický filozof, kritik náboženství, ateista, představitel německé klasické buržoazní filozofie.
Je synem pokrokového právníka J.P.A. Feuerbacha. Od studia teologie se obrátil k hegelovské filozofii a stal se neortodoxním stoupencem a představitelem její levice. Po obhájení disertace (1828) byl jmenován soukromým docentem na univerzitě v Erlangenu. Za anonymně vydanou knihu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti (1830) byl zbaven možnosti působení na univerzitě.
Značnou část svého života byl nucen žít na venkově, poslední léta v nouzi. V historickokritických dílech o novověké filozofii sledoval postupnou emancipaci buržoazního myšlení z teologických pout. V průběhu 30. let zesilují u F. materialistické tendence, roku 1839 ve studii Ke kritice Hegelovy filozofie se s hegelovským idealismem definitivně rozešel.
Vypracovával vlastní materialistickou filozofii a po mnoha letech nadvlády idealismu obnovil materialismus na německé půdě, díla: Podstata křesťanství, Předběžné teze k reformě filozofie, Zásady filozofie a budoucnosti odrážejí zrání revoluční situace v předbřeznovém Německu.
F. obhajoval materialismus, který vedle přírody považoval člověka za univerzální a nejvyšší předmět filozofie, což silně zapůsobilo na tehdejší myslitele včetně K. Marxe a B. Engelse.
V revolučním roce 1848 - 1849 působil na veřejné mínění svými Přednáškami o podstatě náboženství. Byl poslancem frank-furtského parlamentu a čelným představitelem radikálního křídla Hegelovy školy, avšak jeho abstraktní antropologický materialismus neumožňoval hlubší pochopení revolučních bojů této doby, ani nemohl být programem revoluční akce.
Hlavním životním dílem F. byla nesmiřitelná kritika náboženství; v ní pokročil nad osvícenství 18. století. V náboženství neviděl jen omyl, ale příčiny náboženství odhaloval v přirozenosti člověka, v jeho životních podmínkách, především v pocitu bezmocnosti vůči živelným silám. Podle F. promítá odcizený člověk v náboženských představách své vlastnosti a přání na nadpřirozenou bytost, na níž se cítí osudově závislý. Náboženství podle F. ochromuje úsilí člověka o lepší život v reálném světě. F. odmítal náboženský kult, proti němu stavěl kult člověka s devizou „člověk člověku bohem“.
Idealistickou filozofii demaskoval jako jinou formu teologie a proti tomu postavil svůj materialismus, vycházející z toho, že „bytí je subjekt a myšlení predikát“. Člověka chápal jako psychologickou bytost, jako materiální objekt a myslící subjekt; z této pozice odmítal některé teze mechanického a vulgárního materialismu. Podstatu člověka však interpretoval biologicky. V možnost neidealistické dialektiky nevěřil, a proto odmítl s hegelovskou i jakoukoliv jinou dialektiku.
V pojetí společenských vztahů, které omezoval na vztahy inter-individuální, vycházel z rodové podstaty člověka. Za hybnou sílu lidské vůle pokládal touhu po štěstí, která však vede k pocitu morální povinnosti, protože šťastný nemůže být nikdo v izolaci od druhých lidí. Feuerbachova etika je protináboženská, humanistická a demokratická, avšak chybí ji historicko-materialistická základna.
Na sklonku svého života projevoval F. zájem o marxismus, studoval Kapitál a roku 1870 vstoupil do sociálně demokratické strany Německa.
Světově historický význam Feuerbachův tkví v tom, že jeho materialismus se stal bezprostředním zdrojem filozofie marxismu a že vedle Hegela byl oním myslitelem, který zapůsobil na Marxe a Engelse nejsilněji. Vliv Feuerbachovy filozofie se projevoval v ideologii německého tzv. opravdového socialismu, dále v myšlení ruských revolučních demokratů, zejména N.A.Dobroljubova a N.G. Černyševského, ale také v oblasti literární a umělecké, kde zapůsobil na řadu básníků a spisovatelů předbřeznového Německa (G. Keller, H. Heine, G. Herwegh, Ch.F. Hebbel aj.).
V 60. letech 20. století se někteří buržoazní filozofové pokusili reinterpretovat Feuerbachův materialismus v duchu „filozofie života“, existencialismu nebo modernizující soudobé teologie.
3. prosinec 2007
4 652×
549 slov
