Děj této knihy se odehrává v devatenáctém století v Rusku. Hlavním hrdinou je kníže Lev Nikolajevič Myškin, který se vrací po čtyřech letech zpět do vlasti. Tato léta strávil ve Švýcarsku, kde se léčil z padoucnice. I když už netrpěl záchvaty tak často, přece na něm bylo znát, že není zcela zdráv, jak píše autor :
„Oči měl veliké, jasně modré; jejich utkvělý pohled byl mírný, ale těžkomyslný, s oním zvláštním výrazem, podle něhož někteří lidé na první pohled usuzují, že jde o nemocného, stiženého padoucnicí. Mladíkova tvář byla sice příjemná, hubená a jemná, ale bezbarvá a v tu chvíli do modra prokřehlá.“
str. 9, odstavec 2.
A také bylo vidět, že nemá zrovna moc peněz na rozhazování. Opět použiji slova autora :
„V rukou se mu houpal hubený uzlíček z vetchého vybledlého hedvábí, podle všeho obsahující celou jeho cestovní výbavu. Na nohou měl střevíce s tlustými podešvemi a kamašemi …“
str. 9, odstavec 2.
Ve vlaku se seznámil se dvěma lidmi. Prvním byl, později jeho dobrý přítel, Parfen Semjonyč Rogožin. Druhým byl úředník Lukjan Timofejevič Lebeděv (byl podlézavý a každou chvíli lhal, jen aby se zavděčil).
Kníže se rozhodl navštívit svou vzdálenou příbuznou Lizavetu Prokofjevnu Jepančinovou, a to jednak proto, že byla jedinou osobou, kterou v Petrohradu znal, ale také proto, že potřeboval poradit v jisté záležitosti. Nejdříve však knížete přijal její manžel generál Jepančin. Ten pomůže knížeti tak, že mu najde místo a nocleh (u svého zaměstnance Gavrily Ardalionoviče Ivolgina) a půjčí mu 25 rublů. Poté ho přivede k manželce, ale nezapomene jí upozornit, že není zcela zdráv:
„Je to učiněné děcko, a dokonce takový nějaký chudáček; mívá jakési chorobné záchvaty; přijel právě ze Švýcar a přišel sem rovnou z vlaku, nějak divně oblečený, po německu, a ještě ke všemu dočista bez groše; div nepláče …“
str. 40, odstavec 4.
Po této návštěvě se odebere ke Gavrilovi, aby se ubytoval. Seznámí se s Gaňovou rodinou (otcem - generál Ivolgin, matkou - Nina Alexandrovna, sestrou - Varja Alexandrovna a bratrem - Kolja) a dalším podnájemníkem Ferdyščenkem. Znenadání přijde na návštěvu Nastasja Filippovna. Ta se nechová zrovna hezky ke Gavrilově rodině. Vlastně všechny uráží. Kníže o ní už dvakrát slyšel. Poprvé od Rogožina, podruhé od Gani - u něho dokonce viděl její podobenku. Poté se přihrne Rogožin se svou bandou a nabídne Nastasje 100 000 rublů, jen když si ho vezme. Nakonec se dohodnou, že přinese peníze v půl dvanácté večer k Nastasje na oslavu jejích narozenin. Mimochodem Gaňovi slíbila, že mu na této oslavě řekne, zda si ho vezme.
Kníže se rozhodne Nastasje sdělit, aby si Gavrilu nebrala, protože jde jen po penězích (Nastasja má dostat věnem 75 000). Jde na její oslavu a opravdu dostane příležitost se k tomu vyjádřit. Nastasja tedy říká Gavrilovi, že si ho nevezme. Pak přijde Rogožin se slíbenými penězi, ale Nastasja se rozhodne vzít si knížete, i když je chudý. Poté se ale dostanou k tomu, proč vlastně kníže do Ruska přijel - dostal dopis, který mu sděluje, že dostane velké dědictví. Nakonec ale odchází s Rogožinem. Prý není knížete hodna.
Kníže odjel do Moskvy pro své dědictví a zůstává tam půl roku. Pak přijíždí zpět do Petrohradu a vypadá úplně jinak, než když tu byl před těmi šesti měsíci,i když ne tak docela, jak říká autor :
„Kdyby ho teď viděl někdo z těch, co ho znali před půl rokem za jeho prvního pobytu v Petrohradě, snad by na první pohled usoudil, že se zevnějšek knížete nepoměrně zlepšil k lepšímu. Ale sotva tomu tak bylo. Pouze jeho oblečení se změnilo; všechno bylo teď jiné, ušité dobrým moskevským krejčím; i jeho oděv měl však své chyby; byl střižen příliš moderně, což svědomití, ale nevynalézaví krejčí rádi dělávají, a ke všemu na člověka, který o to pramálo dbal, takže by se každý smíšek při pozornějším pohledu na knížete asi měl čemu smát …“
str. 136, odstavec 3.
Myškin se vrací, protože dostal zprávu od Lebeděva, že Nastasja přijela do Petrohradu (ta se za Rogožina ještě nevdala, utíkala od něho, a dokonce nějaký čas strávila s knížetem v Moskvě). Lebeděv knížeti sdělil, že Nastasja odjela do Pavlovska a nabídl mu podnájem na svém letním sídle tamtéž. Kníže samozřejmě jeho nabídku přijal. Ještě před tím než odjel navštíví Rogožina a také se rozhodne navštívit Nastasju (není jisté, že už odjela do Pavlovska), ale tu doma nezastihne (už odjela do Pavlovska). Rogožin ho celou dobu sledoval, a když se kníže vracel do hotelu počkal si na něj ve výklenku chodby hotelu s nožem. Knížete od útoku zachrání jen to, že dostal záchvat.
Kromě jeho starých známých ho přišel navštívit Antip Burdovskij - prý Pavliščevův syn spolu s Lebeděvovým synovcem, Ippolit (přítel Kolji umírající na souchotiny) a Keller (bývalý člen Rogožinovy party). Tento Burdovskij si dělal nárok na Myškinovo dědictví. Kníže tuto záležitost svěřil Gavrilovi a ten vypátral, že Burdovskij vůbec není syn Pavliščeva, takže nemá na žádné peníze nárok.
Za několik dnů potkal kníže Nastasju, a to na koncertě, kam se vypravil s Jepančinovými. Vlastně ji viděl v Pavlovsku už podruhé. Poprvé to bylo, když u něj byla ta společnost (výše zmiňovaná), tak Nastasja volala něco na jednoho Myškinova známého. To, co volala, bylo podle onoho návštěvníka úplný výmysl a Nastasju prohlásil za šílenou. (To, že je šílená si kníže myslel už dřív, a to na její oslavě narozenin, když hodila do ohně těch Rogožinových 100 000 a řekla Gaňovi, že když je vytáhne, budou jeho.)
Na koncertě Nastasja šlehla holí důstojníka, který měl jakousi poznámku na její chování. Důstojník se na ní vrhl, ale kníže ho zadržel. On se vyprostil, ale to už Nastasja odcházela za doprovodu Rogožina, který se tam náhle objevil.
Když se vrátili zpět, kníže seděl sám na terase u Jepančinových. Přišla k němu Aglaja, bavila se s ním o souboji (který by mohl být kvůli tomu, že popadl toho důstojníka na kolonádě za ruce (souboj se nekonal)), a když se s ním loučila, dala mu vzkaz, na kterém, když si ho kníže později přečetl, stálo, aby přišel příští den v 7 hodin ráno na zelenou lavičku v parku, kterou mu večer ukázala.
Když se kníže vrátil do Lebeděvovy vily čekalo už na něj několik lidí, protože se dozvěděli, že má narozeniny. Mezi jinými tam byl i Ippolit, který se k Lebeděvovi přistěhoval. Ten asi hodinu před rozedněním začal číst své „nezbytné vysvětlení“. Vysvětloval v něm, proč chce spáchat sebevraždu, i když mu do konce života zbývá jen pár týdnů. Když se rozednívá, Ippolit dočítá „vysvětlení“ a opravdu se pokusí zastřelit, o čemž hodně z přítomných pochybovalo. Bohužel (nebo bohudík?) zapomene vložit do pistole kapsli a ona tedy nevystřelí. Po této události se jde Myškin projít do parku a usne na lavičce, na které měl smluvenou schůzku s Aglajou. Aglaja mu na této schůzce sdělí, že chce utéct z domova, ale vyruší je její matka a Aglaja svůj plán neuskuteční.
Kníže je do Aglaji zamilovaný, což jí sdělí, ale ona si z něj pořád tropí jen žerty, i když ho ve skutečnosti také miluje, ale bojí se to dát najevo.
Po několika dnech Aglaja spolu s knížetem navštíví Nastasju. Aglaja se s Nastasjou pohádá a uteče odtamtud. Kníže chce jít za ní, ale zůstává, protože mu Nastasja brání v odchodu a nakonec omdlívá. Kníže se rozhodne vzít si Nastasju. V den svatby ale Nastasja utíká s Rogožinem do Petrohradu.
Myškin odjíždí do Petrohradu a zjišťuje, že Rogožin Nastasju zavraždil. Tady se ukazuje, jak byl kníže předvídavý, protože, když se ho Gavrila, při jejich prvním setkání, zeptal, jestli si myslí, že by si Rogožin vzal Nastasju, kníže mu odpověděl :
„Nu, myslím, že by si ji vzal třebas hned zítra, ale za týden by ji možná zavraždil.“
str. 31, odstavec 6.
Rogožin byl odsouzen na 15 let na Sibiř. Kníže odjel na léčení zpět do Švýcarska. Poslal ho tam jeden jeho přítel. Z knížete se zase stal idiot. (Nepoznává své známé a nejspíš ani nechápe, co se kolem něho děje.)
Myslím si, že kdyby o knížeti Myškinovi nikdo nevěděl, že je nemocný, že má jakési chorobné záchvaty, a kdyby jim on sám neříkal, že byl ze své nemoci skoro idiot, brali by ho jako obyčejného člověka. I když on tak obyčejný nebyl. Byl sice tak trochu naivní, ale to bylo proto, že dlouho nebyl v Rusku a neznal tamější způsoby, ale jinak byl velmi rozumný a uměl naslouchat i poradit. A také mi chvílemi přišlo, že všichni jsou blázni, jen Myškin byl normální.
10. březen 2008
4 049×
1386 slov
