Scott, Walter - Ivanhoe

Lidé v každé době se snažili zachytit proud dějin, zaznamenávali historii svého národa do kronik či jiných svých děl. A právě tyto kroniky, pověsti z dob dávno minulých jsou pro spisovatele nevysychajícím zdrojem jejich četných knih, více či méně postihujících skutečnost. Mezi takové spisovatele patří i Walter Scott. Již od mládí v něm klíčila láska k historii. Jako chlapec rád naslouchal lidovým pověstem a rozprávěl s pamětníky o slavných událostech ze skotské a anglické minulosti. Později doplòoval své znalosti studiem kronik a archivního materiálu. Dílo Ivanhoe patří k jeho nejznámějším, v němž autor líčí sice smyšlený příběh rytíře Wilfreda z Ivanhoe a jeho přátel, zato se však věrně drží skutečných historických událostí a do detailů popisuje ovzduší tehdejší doby.

Děj knihy se odehrává v Anglii 12. století. Je to doba útlaku původních anglosaských obyvatel a nadvlády jejich přemožitelů Normanů. Mezi anglosasy patří též Cedrik Sas , jeho svěřenkyně Rowena a mladý Athelstan. Ti přijmou pozvání na turnaj v Ashby, kde je přítomen i Žid Izák se svojí dcerou Rebekou, jehož několik dnů předtím přijal do svého domu Cedrik. Na turnaji bojují rytíři vedeni templářem Brianem de Bois Guilbert. Ti vítězí nad každým až do okamžiku, než se do turnaje přihlásí neznámý Vyděděný rytíř, který všechny rytíře vyvolávače porazí a stane se vítězem prvního dne, a tudíž musí rozhodnout o královně krásy a lásky. Zvolí Rowenu. Druhý den turnaje probíhá velká bitva mezi všemi rytíři, a když už vypadá, že vyděděný rytíř bude poražen, přispěchá mu na pomoc nový tajemný rytíř- Černý rytíř, který stejně jako vyděděný nechce říci, kdo je. Vítězem se stane strana Vyděděného rytíře a nejlepším účastníkem je zvolen Černý rytíř, který však beze stopy zmizí. Tudíž je jím zvolen Vyděděný rytíř. Ten je natolik zraněn, že ani nic nenamítá, když mu při korunovaci sundají přilbu. Ihned všichni poznají, že je to vyděděný syn Cedrika Sase- Ivanhoe. Cedrik se odmítne o něho starat, a proto se ho ujme Rebeka, která Ivanhoa miluje. Při převozu zraněného Ivanhoa opustí Izákovu družinu všichni najatí služebníci a Izák s Rebekou se uchýlí pod ochranu Cedrika Sase, který netuší, že raněný je Ivanhoe. Celá družina je pak přepadena Mauricem Braceym , kterému se líbí Rowena, a templářem, kterému se líbí Rebeka, a proto se rozhodli skupinu přepadnout. Uprchnout se podaří jen šašku Wambovi. Ten pak spolu s pasáčkem vepřů Gurthem hledá pomoc pro zajatce, kteří jsou vězněni na Front de Boufově hradě. Spolčí se s Locksleym, zbojníkem ze Sherwoodu, a s pomocí jeho lidí obklíčí hrad. Přidává se k nim i Černý rytíř a jeho nový přítel - mnich. Na hradě je Rowena vystavena neustálým útokům Maurice, Rebeka zase musí čelit návrhům templáře. Ve zdech hradu se ukrývá stará Ulfrieda - Ulrika, potomek dřívějších saských majitelů hradu. Ulrika k smrti nenávidí nové majitele hradu a rozhodne se, že hrad podpálí. Ivanhoe se pomalu zotavuje. Je rozpoutána bitva mezi dobyvateli hradu a jeho osadníky. Po úspěšné zteči je hrad dobyt. Front de Bouf je smrtelně raněn a z hořícího hradu, který zapálila Ulrika, se již živ nedostane; Maurice je zajat. Wamba s Athelstanem vyváznou živi. Bois Guilbert unese Rebeku a Athelstan v domnění, že to je Rowena, se za ním pustí, ale je smrtelně raněn. cedrik je Wambovi velmi vděčný, že se sním mohl ve vězení vyměnit, a že vyvázli živi. Mnich, který nebyl dlouho po dobytí hradu k nalezení, se nakonec přece jen objeví i s Židem Izákem. Ivanhoe je z hořícího hradu zachráněn Černým rytířem. Locksley spravedlivě rozdělí kořist a potrestá zajatce. Zajat je i převor Aymer, který je nucen napsat templáři dopis, ve kterém ho prosí o propuštění Rebeky. Mezitím se vydá Černý rytíř spolu s Šaškem Wambou na cestu, během níž jsou přepadeni kancléřem prince Jana - Waldemarem Fitzursem. Toho zabijí na pomoc přivolaní lidé Locksleyho a Černý rytíř se jim dává konečně poznat. Je Richard Lví Srdce, pravý král Anglie. Žid Izák jede do komturství Templestowe, kde je v klášteře ukryta jeho dcera Rebeka. V klášteře se v té době nachází také velmistr Lucas de Beaumanoir, který je vášnivým stoupencem svého řádu a kterému se nešťastnou náhodou dostane do rukou dopis od převora Aymera adresovaný Brianu de Bois - Guilbert. Velmistr dívku zajme a uspořádá nad ní soud pro čarodějnictví, díky kterému měla oblouznit templáře. Bois - Guilbert ji stále přesvědčuje, aby s ním uprchla do Svaté země. Rebeka odmítá, i když rozsudek je jasný - upálit. Jedinou její nadějí je získání rytíře, který by za ni bojoval proti řádem zvolenému rytíři, kterým je templář. Za Rebeku se nakonec odhodlá bojovat Ivanhoe a zvítězí; templář je raněn a umírá. Athelstan vstane z mrtvých , protože jeho smrt nebyla opravdová, a vzdává se nároků na ruku Roweny. Cedrik se se synem usmíří a Ivanhoe si vezme Rowenu, stejně tak udělá Richard se svým bratrem Janem. Rebeka s Izákem odchází do Španělska.

Historické souvislosti
V Anglii vládl Sasům král Eduard, ctnostný a dobromyslný člověk bez vůle. Eduard, vychovaný v Normandii, byl spíše Norman než Angličan. Obklopil se normanskými rádci a jednoho Normana, Roberta z Jumieges, vyhlédl za canterburského biskupa. Jednoho dne přijal na návštěvu svého bratrance Viléma Levobočka, který po celý svůj život nepřestal tvrdit, že mu Eduard právě na této návštěvě přislíbil korunu Anglie. Eduard nemohl korunu vůbec nikomu nabízet, protože ta závisela na volbě witanu. Eduard zemřel r. 1066, byl posledním anglosaským králem před podmaněním Anglie Normany.
Vilém Levoboček byl nemanželským synem vévody Roberta Ïábla a dcery falaiského koželuha Arletty. Byl svým otcem uznán za syna legitimního a stal se jeho nástupcem. Avšak jako nástupce na osiřelý anglický trůn neměl žádné nároky. Vilém měl s Eduardem jen jednu společnou vzdálenou tetu a byl kromě toho ještě levobočkem. V 11. století byla anglická koruna volitelná a mohla být svěřena jedině witanem. Lanfranc, převor becského kláštera, udržující důvěrné styky s Hildebrandem, pozdějším papežem Řehořem VII., a Vilém zosnovali plán, jak se zbavit jediného nebezpečného soka Haralda. Ten byl vězněn v Rouenu tak dlouho, dokud Vilémovi nesložil manský slib, čímž se vzdal nároků na anglickou korunu. Po propuštění ale Harald na slib zapomněl a byl zvolen witanem za krále Anglie. Vilém s Lanfrancem rozpoutali v celé Evropě a hlavně v Římě zuřivou "kampaò", v níž osopovali Haralda, svého vazala, z uchvatitelství trůnu. který náleží jedině jemu. Papež, kterému Vilém slíbil reformu anglické církve, dal za pravdu Vilémovi. Ten mobilizoval celou Evropu na svou výpravu. Harald zrovna v té době válčil s norvéžským králem, a tak Vilém nikým neobtěžován se vylodil na pobřeží Anglie. Haraldovo vojsko, vyčerpané z předešlé bitvy, bylo v jediné bitvě poraženo. Nezachránil se ani Harald. Vilém obklíčil Londýn a počkal až mu bude koruna sama nabídnuta, poté ji s váháním o Vánocích r. 1066 přijal. A tak byla dobyta Anglie a nastoleno panství normanské.
Děj knihy se odehrává ve 12. století za vlády Richarda Lvího Srdce. Tento panovník pocházel z rodu Plantagenetů, normanských dobyvatelů. Jeho otec byl Jindřich II., zakladatel dynastie Plantagenetů, a matka Eleonora Akvitánská. Jeho otec vládl Anglii v letech 1154 až 1189. Ještě za jeho vlády se proti němu neúspěšně vzbouřil. Po jeho smrti se tedy ujal vlády Richard Lví Srdce. Richard měl všechnu prudkost Plantagenetů, jejich odvahu i jejich vášeò k ženám. Vyhledával dobrodružství a pohrdal veškerou vzdělaností. Za jeho života došlo k třetí křižácké výpravě, jíž se král zúčastnil po boku Filipa Augusta. Předchozí dvě výpravy se Anglie moc netýkaly, do Svaté země se ani jeden z králů nevypravil. Spousta rytířů se sice k účasti zavázala, ale většina se jich za jistý poplatek ráda zřekla. Richard byl docela jiné letory, jakmile se stal králem, vyprázdnil pokladnu, prodal několik hrabství a nalodil se do Svaté země. Odjel spolu s Filipem Augustem. Výprava sice potvrdila královu osobní statečnost, ale svatý hrob neosvobodila. Richard vzbudil svou smělostí a svou krutostí u nepřátel velikou zášť. Saladin mu odmítl vykoupení zajatců a nechal je podřezat. Richard byl při návratu z křižácké výpravy r. 1192 zajat rakouským vévodou Leopoldem V. Babenberským. Důvodem zatčení měla být událost ve Svaté zemi, kdy měl Richard shodit rakouský praporec z akkonských hradeb do příkopu. Jan okamžitě využil bratrova věznění a odjel do Normandie. Jan chtěl donutit zdejší šlechtu, aby mu přísahala věrnost, ta se však vzbouřila a přísahu mu odmítla. Jan jel za Filipem Augustem a složil mu lenní přísahu za všechny francouzské državy, jako by už byl král. Aby ještě upevnil svůj svazek s Filipem, požádal o ruku jeho sestry Alice a vůbec mu nevadilo, že sám byl již ženatý. Vítězoslavně se vrátil do Anglie a vyzval pět regentů ustanovených Richardem, aby mu složili slib věrnosti, že Richard je už mrtvý muž. To to odmítli. Jan se stáhl na svá hrabství a začal shromažïovat armádu Richardových odpůrců. Jeho plány však v neposlední řadě ztroskotaly na jeho matce. Ta jak se dověděla, co se stalo s jejím Richardem, ihned začala vyjednávat s papežem, že jestli nepropustí Richarda, nebudu se bát ani rozkolu s církví. Výkupné činilo sto tisíc liber. Ministři tedy roku 1193 uvalili daně na všechny společenské vrstvy. Žádali poplatek dvaceti šilinků za jednotku rytířské půdy, čtvrtinu příjmů všech laiků a čtvrtinu světského důchodu kněžstva. Na chrámech požadovali všechno jejich stříbrné náčiní a zásoby zlatých předmětů a na klášterech výnos ovčí příze za jeden rok. Normandie měl zaplatit stejné poplatky. Avšak sebraná částka byla nepatrná. Císař přesto svolil, aby byl Richard propuštěn na svobodu. Stalo se tak r.1194. Když se Richard vrátil, byl londýnskými měšťany uvítán s velkou radostí a pompézností. Král namísto vděčnosti přišel okamžitě s novými daněmi. Jan se ještě jednou pokusil popudit Anglii proti Richardovi. Jeho oddaný kněz Adam ze Saint Edmundsbury objížděl s Janovými listy všechny hrady v Anglii, než byl zadržen v Londýně a všichni se dozvěděli o hraběcích plánech. Sněmu šlechticů byly předloženy dopisy a ten se usnesl, že Jan je zemězrádce a mají mu být odòaty jeho anglické statky a hrady. Nebýt věrného správce Gaultiera, Richard by zřejmě po tak dlouhé nepřítomnosti o trůn přišel. Jan utekl ze země k Filipu Augustovi. Richard mu dal na srozuměnou, že jestli se do čtyřiceti dnů nevrátí, aby se zodpovídal ze svých činů, ztratí všechna práva v Anglii. Mezitím se Richard nechal podruhé korunovat. V té době Filip August vpadl do Normandie, Aquitanie se bouřila, Anjou a Poitou tíhly k Francii. Král odjel do Francie, kde se setkal se svým bratem Janem a usmířili se. Jan se k němu připlazil po kolenou a prosil za odpuštění, že za nic nemůže a že vše mu nakukali zlí rádcové. Richard omluvu přijal. Znal ale jeho povahu a nevrátil mu ani jedno hrabství a ani mu nedovolil odcestovat do Anglie.
Richard dlouho v míru nesetrval. Roku 1199 v Akvitánii shromáždil menší žoldnérské vojsko. Důvodem nebyly rozepře s Filipem Augustem, nýbrž odbojný vazal, hrabě Adomar z Limoges. Příčinou sporu byl údajně poklad v okolí Chalusu. Jistý sedlák vyoral římskou ozdobu z ryzího zlata, prý obraz znázoròující jednoho římského císaře s jeho rodinou. Rolník ji odnesl svému pánovi Adomorovi. Zpráva o nálezu se velmi rychle rozkřikla. Richard tvrdil, že vše, co se najde na jeho panství, náleží jemu a žádal vydání šperku. Hrabě odmítl a incident nakonec vyústil ve válku. Král dorazil k hradu a utábořil se tam se svým vojskem. Richard byl při obléhání hradu Chalus poraněn šípem. Richard nebral zranění vážně, avšak jeho zdravotní stav se zhoršoval. Tvrz byly dobyta, když už ležel v horečkách ve svém stanu. Nechal si zavolat lučištníka a zeptal se ho, proč po něm vystřelil. Ten mu odvětil, že to byla odveta za bratra a otce, které Richard zabil. Král ho dal propustit, zbývající členové posádky byli oběšeni. Královna Eleonor byly zpravena o stavu svého syna a okamžitě přijela. Když se již blížil jeho konec, poručil, aby bylo jeho srdce pohřbeno v rouenské katedrále, tělo uloženo do hrobu vedle otce ve fontvraultském opatství a jeho vnitřnosti aby byly pochovány v Chalusu na znamení, jak opovrhuje zrádci. Král dne 6.4. 1199 zemřel ve svém stanu v náručí své matky Eleonor. Velitel žoldnérů v rozporu s výslovným přáním nechal stáhnout králova vraha zaživa z kůže a nechal ho oběsit. Jako nástupce ještě před svou smrtí ustanovil bratra Jana, pakliže zemře bez mužských potomků. Jan byl korunován 27. 5. 1199 ve Westminstru. Říši vládl sedmnáct let a zemřel 19.10. 1216. Byl slabý, avšak krutý vládce, o čemž svědčí několik událostí z jeho doby. Nechal zavřít v Rouenu do žaláře svého synovce Artuše Bretaòského. Strážcové se zdráhali splnit jeho rozkaz, aby vězně oslepili a vykleštili.Král synovce z žaláře propustil, vylákal ho na člun a vlastnoručně ho uškrtil. Jediný svědek této události uprchl do Francie. Filip Augusta pronikl do Normandie a celou ji zabral. Většina Janových vazalů se od něho odvrátila poté, co zavraždil Artuše Bretaòského. Jan se ani nebránil. Další válka s Francií vedla k porážce v bitvě u Bouvines r. 1214. Anglická šlechta se proti němu vzbouřila a Jan ji musil uklidnit četnými ústupky ve Velké listině práv a svobod.

Odraz dějin v díle Waltera Scotta
Všechny výše zmíněné události měly velký vliv na Waltera Scotta při psaní jeho románu Ivanhoe. Hned na začátku se autor zmiòuje o jazykové bariéře mezi Anglosasy a Normany. Jazyk Anglosasů byl germánského původu a ještě v dnešní angličtině nalezneme mnohé anglosaské výrazy (bull, calf, pig), avšak normanského původu jsou výrazy označující maso výše uvedených zvířat (beef, veal, pork). U synonym najdeme často termíny pocházející u obou jazyků: freedom-liberty, bedroom-dormitory, ship-vessel ... Spíš z normanské slovní zásoby pocházejí vědecké, umělecké, historické a politické výrazy. Termíny z rolnického, rodinného a řemeslného světa jsou převážně germánského původu. Toto uspořádání jazyka je patrné třeba u Shakespeara, který se téměř obešel bez normanských výrazů nebo naopak u Johna Miltona, který se vyhýbal všem germánským výrazům. Normanština byla do roku 1362 soudním a do roku 1385 vyučovacím jazykem. Dalším důvodem k řevnivosti mezi Anglosasy a Normany bylo faktické dobytí Anglosasů Normany v 11. století. Oba národy byly sice germánského původu, avšak k jejich sblížení nedošlo. Normané podlehli ve Francii silnější kultuře, přejali starofrancouzský dialekt a měli přísné feudální společenské uspořádání. Naproti tomu Anglosasové zůstali Starogermány, co se týkalo jazyka, mravů a zákonů. Vilém Dobyvatel musel potlačovat četní povstání, při kterých postupoval velmi tvrdě. Tím si ovšem velmi znepřátelil Anglosasy. Dával v léno dobyté hrady a zabraná města Normanským šlechticům, zatímco starousedlá šlechta byla zbavována moci a práv a byla zatlačována do pozadí. Aby skoncoval s bouřlivými poměry, nechal král Vilém zhotovit v roce 1086 nový soupis majetku v pozemkové knize zvané Domesday Book (Kniha posledního soudu). Podle ní byl král vlastníkem veškeré půdy, kterou dával v léno svým vazalům. Fakt, že mezi nimi byli samí Normané, velmi popudila Anglosasy. Anglie však už byla pevně v rukou Normanů a jakýkoli odpor by byl tvrdě potlačen.
V knize Scott uvádí jména několika skutečných historických postav. Samozřejmě sám Richard Lví Srdce, jeho bratr Jan, třetí křížová výprava, Richardovo zajetí osvobození a nakonec i usmíření obou bratrů. Další vliv měla na Scotta postava Robina Hooda, která se v jeho románu též vyskytla. Robin Hood se zapsal do historie jako ochránce utiskovaných a nepřítele utiskovatelů. Robin Hood, syn starousedlého anglosaského rytíře, bojoval proti krutovládě cizácké normanské šlechty. Jako hrdina vystoupil až za "panování" Jana Bezzemka, neboť za vlády Richarda i jeho otce byl v zemi pořádek. Tím pádem byl pro Jana úhlavním nepřítelem. Prý kvůli němu uspořádal král Jan velký turnaj v Nottinghamu ( v knize jde patrně o turnaj v Ashby). Vyvrcholením měl být závod v lukostřelbě, který, jak doufal Jan, přiláká lidového hrdinu. Robin měl přijít v přestrojení a turnaj jasným zásahem vyhrát. Podobně líčí tuto událost i Scott. Legenda o Robin Hoodovi je stará téměř 800 let a je stále vděčným námětem mnoha romanopisců i filmařů. Lze říct, že je živější než mnoho skutečných postav anglických dějin. Robina Hooda si vymysleli utlačovaní Anglosasové, kteří potřebovali svého ideálního hrdinu, bojovníka za svobodu. Robin dokázal to, čeho oni nebyli schopni. Do jeho postavy se promítla spousta bezejmenných statečných mužů, kteří se snažili vzdorovat, ale nakonec neuspěli.
Walter Scott si jako jednu z ústředních postav vybral Briana de Bois Guilberta, templáře. Templáři byli rytířským řádem, který vznikl r. 1118. Jeho členové měli střežit svatá místa a starat se o jejich bezpečnost. Název si zvolili podle mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Tento objekt pokládali za chrám Šalamounův a zde také zřídili své ústředí. Postupem doby se však z řádu stala skupina velmi bohatých a mocensky vlivných mužů, jak ji v díle Scott popisuje.
Židé tvořili v celém křesťanském i arabském světě významnou komunitu. Avšak vztah křesťanů k nim nebyl založen na lásce k bližnímu. Jako ostatně po celý středověk byli Židé považováni za nečistý národ, který nechal ukřižovat Krista, za lichváře a podvodníky. Dle těchto skutečností popisuje autor i útrapy svých dvou Židů - Izáka a Rebeky. Rebeka je dívka, která se vyzná v lékařství, jakožto bylo u Židů ve středověku zvykem. Kvůli této své schopnosti byla odsouzena jako čarodějnice k trestu smrti upálením. Procesy s čarodějnicemi se vyskytovaly v Evropě, respektive ve Španělsku, až do minulého století. Na závěr knihy odchází Rebeka s otcem do Španělska k Arabům. kteří se k Židům chovali daleko snášenlivěji jak křesťané. Tento fakt se odrazil i v historickém díle Liona Feuchtwangera Židovka z Toleda.
Kniha je dobrodružné romantické dílo, které se nijak významně neodchýlilo od skutečných událostí. Samotné knize se nevyrovnalo ani mnoho filmových ztvárnění.

Prameny: A. Maurois - Dějiny Anglie
S. Obermeier - Richard Lví Srdce
Dějiny evropské civilizace

Hodnocení čtenářského deníku Scott, Walter - Ivanhoe

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  8. červenec 2008
  3 580×
  2862 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Scott, Walter - Ivanhoe