Jan Sarkander, olomoucký svatý

Olomoucký mučedník a světec Jan Sarkander nevyzradil zpovědní tajemství ani při nejkrutějším stupni mučení

Sedmnáctého března roku 1620 podlehl v olomouckém vězení následkům krutého mučení uplatňovaného v rámci tehdejšího útrpného práva kněz Jan Sarkander. Jeho katoličtí přátelé zakryli při pohřbu rakev červeným suknem, aby tak dali najevo, že pochovávají mučedníka. Zpráva o jeho smrti rychle proběhla Evropou, ale zanikla v přívalu jiných událostí. Nebyl čas, aby prvotní přesvědčení o jeho svatosti přerostlo v široce přijatou úctu. Nebyl klid, aby mohla být sepsána legenda. Janův život spadal do období velkých změn, politických zvratů a válečných zmatků. A tak justicí zavražděný bezvýznamný venkovský farář čekal na svůj návrat v plném lesku a slávě téměř čtyři sta let. A snad symbolicky se dočkal ke konci druhého Milénia. Již po sedmé si připomínáme v těchto dnech okamžik, kdy do hanácké metropole přicestoval papež Jan Pavel II, aby Jana Sarkandera svatořečil. Navzdory tomu zůstává stále pro drtivou většinu laiků životní příběh umučeného kněze nepoznán a jakoby zahalen roušku tajemství.
Náš hrdina se narodil dvacátého prosince roku 1576 ve Skočově na Těšínsku. O původu ani postavení jeho rodičů nevíme téměř nic, je však velmi pravděpodobné, že vyrůstal ve zchudlé ale svobodné a velmi početné zemanské rodině. Rovněž o Janově dětství nejsou doloženy spolehlivé prameny a tak se v toku dějin poprvé s postavou mladého muže setkáváme v Olomouci, kde studoval na jezuitských školách a byl členem tzv. Mariánské družiny. Roky věnované vzdělání byly přerušeny jen jedenkrát, když Olomouc zasáhla zhoubná vlna epidemie moru a studenti byli z bezpečnostních důvodů posláni domů. Škola však záhy obnovila provoz a Jan měl to štěstí, že byl jejími představenými doporučen ke studiu v tehdy nově zřízeném pražském Klementinu. Zde ve svých šestadvaceti letech získal bakalářský diplom a o rok později dokončil magisterský stupeň. Sarkanderovou touhou však zůstávalo vědění v oblasti teologie a po ročním přestávce si doplnil znalosti i v tomto oboru. Ke kněžské dráze měl však ještě daleko.
Vrátil se na Moravu a k nemalému překvapení zde podepsal předběžnou manželskou smlouvu s Annou Plachetskou, dcerou měšťana z Meziříčí nad Oslavou, se kterou se krátce poté oženil. Rodinné štěstí mu však dlouho nevydrželo. Jeho mladá choť onemocněla a posléze zemřela. V této kruté životní ráně Sarkander viděl jasný pokyn osudu, aby pokračoval v duchovní cestě. O rok později ho již vidíme mezi svěřenci kardinála Ditrichsteina a Jan přijímá nižší svěcení. Následuje stupeň jáhenský a obvyklým chodem a procedurou je nakonec vysvěcen na kněze.
Jeho pastorační činnost byla na samém začátku dramaticky přerušena dříve, než se mohla pořádně rozvinout. Na vině byl Sarkanderův vlivný bratr Mikuláš, kterého kardinál vyslal k nesnadnému rekatolizačnímu dílu do Opavy. Ten totiž neuposlechl kardinálových příkazů a zapletl se do odboje proti Matyášovi, kterému tehdy patřila Morava, ve prospěch jeho bratra císaře Rudolfa II. Mikuláš byl okamžitě zatčen a tvrdě vyslýchán v přítomnosti moravských stavů. Nic neprozradil a zahájení výslechů s použitím mučení bylo jen otázkou času. Jan se v tomto okamžiku dopustil neuváženého i když z hlediska bratrské lásky jistě dobře pochopitelného činu. Vypravil se za bratrem, aby mu v bědném vězeňském životě dodal útěchu. Stalo se tak krátce před Mikulášovým útěkem ze žaláře a moravští stavové nikdy neuvěřili, že kardinál tento útěk neumožnil. Do vězení místo Mikuláše putoval Jan a strávil zde celý rok. Teprve když mu nebylo dokázáno vůbec nic, mohl se vrátit ke své práci.
Jan Sarkander byl z kněžského hlediska postavou velmi rozporuplnou a pro obyčejné lidi velmi těžko pochopitelnou. Jeho puntičkářská přísnost u farníků nezřídka vzbuzovala nelibost zvolna přerůstající do nenávisti. Jan totiž v kostele při bohoslužbách trval na nesrozumitelném latinském kázání a zakazoval lidem v lavicích zpívat. To vše v době, kdy do chrámů začaly pronikat první protestantské písně, jež byly ve velké oblibě, protože církevní obřady zpestřovaly. Sarkander tak nečinil z hloupé ješitnosti a nadřazenosti. Byl typem faráře, který ke svaté mši choval přehnaně nábožnou úctu a cokoliv světského mu přišlo znevažující. Lid ovšem takový úhel pohledu nechápal. Rovněž kardinál byl velmi rozezlen a vyčítal Janovi přespřílišnou horlivost a současně poukazoval na to, že zbytečně vyvolává malicherné spory v době, která je velmi napjatá. Sarkander se ovšem nepodřídil ani svému nadřízenému a situaci řešil tak, že často střídal farnosti.
Zklidnění v práci mu přineslo teprve usazení v Holešově. Byl zde oblíben a navíc se stal chráněncem významného katolického velmože, zemského hejtmana a člena tajné císařské rady Ladislava Popela z Lobkovic, který jej dosadil na post svého osobního zpovědníka. Janův klidný život byl rušen pouze majetkoprávními spory s Václavem Bítovským z Bítova. Podstata nedorozumění byla prostá. Církevní desátky měly být placeny faře bez ohledu na to, kdo v ní právě přebýval. Pokud to však byl katolík, bylo běžné, že protestantská šlechta svým poddaným více než tolerovala neplacení. Tyto metody šly někdy tak daleko, že vyhladověním kněze bylo možné získat farnost pro svoji stranu. Sarkander o svém sporu vedl s panem Bítovským velmi rozsáhlou korespondenci a dovolával se spravedlnosti u svého patrona Lobkovice.
Stavovský odboj na Moravě pokračoval a velice zkomplikoval Janův život. Jeho ochránce Lobkovic byl sesazen z hejtmanského postu, přechodně vězněn a do značné míry ztratil svůj vliv. Tehdy radili Janovi jeho přátelé, aby se skryl, protože i jemu by mohlo hrozit nebezpečí. Částečně jim vyhověl a rozhodl se odejít na pouť do Čenstochové v Polsku, kde by počkal, jak se věci budou vyvíjet. Na svatých místech pobyl asi týden a vrátil se zpět na Moravu. V tom okamžiku se začala nad jeho dalším osudem stahovat mračna smrtelného nebezpečí, které si však v plném důsledku neuvědomoval.
Počátkem února 1620 vstoupila na území Moravy nedisciplinovaná jízda lisovčíků. Oddíl najatý od polského krále hrabětem z Althanu se přesunoval rychlým pochodem napříč Moravou směrem k Vídni za rozsáhlého plenění, neboť se nacházel na území českých nepřátel. Moravští stavové neměli po ruce sílu, která by mohla zakročit. Lisovčíci tvrdě rabovali zejména na panství Janova starého odpůrce pana Bítovského a zvolna se blížili k Holešovu. Město se bez možnosti vážnější obrany ocitlo na pokraji totálního zmatku a strachu. Východisko bylo nakonec nalezeno v zoufalém činu, který kupodivu vyšel. Radní poslali vstříc blížící se armádě křesťanské poselstvo s knězem nesoucím velký kříž v čele. Historikové se dodnes neshodli, zda jím byl Sarkander. Nicméně poukaz na katolický charakter města Holešov zachránil. Válečníci si s poselstvím zazpívali náboženskou píseň a odtáhli dál na Vídeň.
Zcela jinak se na zázračné vyváznutí Holešova dívala šlechta. Moravští stavové se domnívali, že lisovčíky na Moravu k plenění pozval zneuznaný Lobkovic, aby se pomstil a jako prostředníka k tajné misi si zvolil svého zpovědníka! Jan se ocitl ve strašlivém podezření. Na člena tajné císařské rady Lobkovice si nikdo bez přímých důkazů troufnout nemohl, avšak zatčení Sarkandera na příkaz nejvyššího sudího nebránilo nic. A soudcem byl shodou okolností lisovčíky nejvíce poškozený pan Bítovský, který nelenil a potřebný zatykač vystavil. Začala štvanice na faráře, který nejprve hledal ochranu u Lobkovice a když zjistil, že ani tento jej před soudní mocí skrývat nemůže, schovával se v lesích. Nakonec byl však dopaden a v poutech převezen do olomouckého městského vězení, kde začala poslední kapitola jeho života.
Moravští stavové začali s tvrdými výslechy. Sarkander tvrdil, že se ničeho nedopustil a děsil se představy, že je mu kladeno za vinu spolčení s lisovčíky na Lobkovicův příkaz. A tak vyšetřovatelé přikročili k nelidskému mučení. Jan byl hrubě osočován, urážen a k přitěžujícím důkazům se ozvaly i hlasy připomínající staré spory a případy, kdy v církevní službě údajně škodil lidu. Tyto zvěsti nejen že se nezakládaly na pravdě, ale s objasňovaným případem neměly nic společného. Týraný kněz snášel odevzdaně děsivou bolest na mučidlech a nepřestával argumentovat o své nevině. Ošetřován mohl být jen minimálně a útěchy mu dodávali jeho katoličtí přátelé v hanácké metropoli. Později mu již bylo ve styku s dospělými bráněno a tak mu poslední služby poskytovala ani ne desítiletá dcerka místního písaře Mendela. Jan navíc trval na svých kněžských povinnostech i v žaláři a konal je s vypětím všech sil.
Surovému soudu byl z moci úřední přítomen i bývalý Janův spolužák z dob středoškolských studií Jan Scintilla, který zaznamenal to nejpodstatnější z dialogů mezi katy a knězem na skřipci. Pro pozdější hodnocení se stalo zejména důležitou okolností, zda Sarkanderovo mučení mělo i podtext náboženský. Důvodem k zatčení byla původně záležitost politická, která se však zcela neočekávaně při věznění zvrhla. Moravští stavové chtěli s pomocí Janova doznání získat důkaz proti Lobkovicovi. Vycházeli při tom z přesvědčení, že kněz jako jeho zpovědník musel být do všech plánů velmože zasvěcen. Mlčenlivá neústupnost údajného viníka dráždila jeho trýznitele ke stále většímu náporu. Ale ani nejstrašnější praktiky Janovi neotevřely ústa. Rozhořčeně se navíc obrátil na své soudce a velmi důrazně se dožadoval, aby nebyl násilím nucen vypovídat o zpovědním tajemství, které by mělo být každému knězi dražší než život. Ve spisech se doslova uvádí, že Sarkander do protokolu nadiktoval, že mu „není ničeho známo o plánech Lobkovice, ve zpovědi mu nic svěřeno nebylo, že to zapomněl, a i kdyby věděl, že toho neprozradí i kdyby jej na kusy rozsekali, což by ostatně pro zachování zpovědního tajemství rád chtěl vytrpět.“
Jan nakonec ani při třetím stupni tortury nepromluvil a následkům zranění po čtyřech dnech strávených v žaláři podlehl. Jeho smrt církev šokovala a vyvolala vlnu veřejného pobouření. K Olomouci se upřely pohoršené zraky velké části Evropy. Zvlášť když vyšly najevo další věci. Kupříkladu naprosto nemístnou se jevila poznámka jeho soudců, že se farář nechoval důstojně a statečně a zapřísahal své vyšetřovatele, aby ho netrápili. Celá století totiž platilo, že se až na pár výjimek nenašel jedinec, který by nepromluvil v trojím stupni barokní mučírny. Je všeobecně dobře známo, že v čarodějnických procesech na Jesenicku při týrání pravidelně docházelo k úplnému rozpadu osobnosti a zubožení lidé byli schopni vylhat i nejšílenější fantazie, aby se vyhnuly další bolesti. Námitka, že se Sarkander obával těchto praktik a doprošoval se milosti, je trapná.
V podstatě ihned po smrti se Sarkander stal proslulým. Bolestí i hněvem sklíčený kardinál v ostře formulovaném dopise o hrůzách v hanácké metropoli nejprve informoval vídeňský dvůr a poté dal zhotovit Janovu rytinu, kterou rozesílal svým přátelům v Evropě. Postaral se o pozůstalost a osobní památku uctil nákladným náhrobním kamenem, na němž bylo vypsáno jádro jeho příběhu. Ani hlavní organizátor honby na nevinného faráře a jeho dlouholetý odpůrce pan Bítovský v průběhu času zasloužené odplatě osudu neuniknul. Po zhroucení stavovského povstání musel uprchnout. Byl to však šlechtic nadmíru tvrdohlavý a tak dál své zájmy hájil se zbraní v ruce. V jedné nevýznamné bitce byl nakonec zajat a nějaký čas strávil v krutém vězení na Špilberku, kde stejně jako Sarkander skončil nakonec na skřipci. Posléze byl odsouzen k trestu smrti a v Brně s okázalou pompézností sťat.
Sarkander je dnes ponejvíc vnímán jako obět mocenského zápasu mezi šlechtou a císařem, který byl navíc nesporně nesen ideály náboženského sporu. Jeho velikost spočívá především v houževnaté obraně a obhajobě svátostí. Je lhostejné, zda skutečně něco tajil. V obyčejné lidské slabosti by totiž na mučidlech buďto vyjevil pravdu a nebo se alespoň z muk vylhal. On tuto slabost postrádal a pevnost jeho charakteru jej stála život. A tak se nám dnes právem Jan Sarkander, původně bezvýznamný venkovský farář zabitý vlastně omylem ve zmatku válečné epizody, jeví jako veliký a svatý kněz novověku.

Ladislav Spurný (s využitím publikace Blahoslavený Jan Sarkander od Petra Piťhy)

Hodnocení referátu Jan Sarkander, olomoucký svatý

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 802×
  1855 slov

Komentáře k referátu Jan Sarkander, olomoucký svatý

Karlík Zdeněk
Referát je přehledný a dobře formulovaný. Mrzí mne však, že v něm není ani zmínka o tom, že v dětství žil několik let v Příboře. Zde na náměstí je na domě, kde pobýval i kamenná pamětní deska, kterou příborští občané ctí.