Nástup fašismu, reakce na Mnichov

Itálie
První zemí, kde se fašismus dostal k moci, byla Itálie. Poválečné dvouletí v této zemi charakterizovalo silné dělnické a rolnické hnutí, které kulminovalo v září 1920 – dělníci obsadili továrny v sev. Itálii. Dělníci x střední vrstva: zvyšování mezd bude příčinou inflace. Nevraživost mezi spol. vrstvami byla ještě umocněna zklamáním jak mocenských elit, tak i středních vrstev nad výsledky války. Ačkoli byla Itálie na straně vítězů, nepřevládlo zde po válce národní opojení z vítězství jako ve Francii či ve VB, ale nacionalistické roztrpčení nad tím, že se nepodařilo připojit Dalmácii, kterou jí Dohoda původně slíbila. V roce 1919 vznikly první fasci (svazky, z latinského fasces: svazky prutů ovinuté červeným řemenem, se sekerou vetknutou uprostřed. Ve starověkém Římě odznak moci nejvyšších úředníků. Fascesy nošeny liktory před úředníky s impériem (konzulové, prétoři, diktátoři, později císařové), v městě Římě bez seker, mimo město se sekerami) oddíly, jejichž jádrem byli aktivní či demobilizovaní důstojníci, poddůstojníci a vojáci. Dávali otevřeně najevo imperiální nespokojenost, nosili černé košile na znamení svého bojového sjednocení. Postupně se k nim přidávali lidé z řad nacionalistické inteligence a lidé ze středních vrstev. Buržoazie je finančně podporovala. Vytvořena fašistická strana – vůdce vynikající řečník Benito Mussolini(1919 založil tzv. Bojové svazky, které se potom přeměnily na nacionální faš. stranu, iniciátor řady útoků, zakladatel Italské soc. republiky, centrem Saló, podporoval Franka, 1945 popraven partyzány). Fašistické výpravy podnikané na nákladních autech, směřovaly do vesnic a dělnických center, zapalovaly a drancovaly redakce socialistických a komunistických listů, místnosti stranických, odborových a družstevních organizací, týraly a zabíjely jejich funkcionáře. Fašisté ve volbách 1921 ještě neuspěli. Klasická pravice a monarchisté viděli v přijetí fašistů do vlády východisko, dělili si iluze, že až upustí od teroru a podřídí se demokratickému pořádku, dostane se plná moc opět do jejich rukou. Vyjednávali o tom s Mussolinim. Ten však žádal předsednictví vlády a hrozil přitom, že bude-li jeho požadavek odmítnut, chopí se fašisté veškeré moci násilím. Koncem října 1922 uspořádal tzv. pochod na Řím: shromáždil v blízkosti hlavního města 20 000 svých straníků. Mussolini jmenován králem ministerských předsedou. Vytvořil koaliční vládu a získal podporu téměř ze všech stran. V parlamentních volbách v roce 1924 – proběhly v ovzduší zastrašování a násilností – dostala kandidátka fašistů a liberálů 64% hlasů. Socialista Giacomo Matteotti a liberál Giovanni Amendola popřeli výsledky voleb. Za pár dní byl Matteotti zavražděn. Opoziční poslanci odešli na protest z parlamentu a žádali obnovení právního řádu. Báli se však sáhnout k účinným akcím, ke gen. stávce. Ani král proti Mussolinimu nezakročil. Fašisté v průběhu dvou let odbourali všechny demokratické principy v zemi. V říjnu 1926 byly rozpuštěny všechny nefašistické strany. V roce 1928 byl zrušen parlament a na jeho místo nastoupila Velká fašistická rada. (Začala totalitní diktatura, fašismus se opíral především o uniformované a ozbrojené oddíly svého početného členstva.) Vláda násilně odnárodňovala německou a slovinskou menšinu, oslavovala vojenské ctnosti, pěstovala lásku k armádě a loďstvu a vychovávala národ k přípravě na dobyvačnou válku. Pěstoval se kult vůdce, na mnoha domech bylo možno číst heslo: „Mussolini má vždy pravdu.“

Německo
V Německu se zrodilo fašistické hnutí současně s italským. Mělo stejné kořeny a obdobný program. V poraženém Německu však bylo zklamání nad výsledkem války ještě silnější než v ošizené Itálii, proto bylo nepřátelství fašistů k jiným národům ještě zrůdnější. Větší síla dělnické třídy přiměla vůdce německých fašistů Adolfa Hitlera (vstoupil do Německé dělnické strany DAP, 1921 inicioval změnu jejího názvu na NSDAP a stal se jejím předsedou, v roce 1923 se v Mnichově pokusil o puč, po nezdaru zatčen, odsouzen a vězněn – ve vězení napsal Můj boj (Mein Kampf), programový spis, v němž prezentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o tzv. životním prostoru, v roce 1926 založil osobní policii SS, ve volbách v létě 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů, 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, v boji za samovládu použil všechny prostředky, likvidoval své politické protivníky - požár říšského sněmu 1933, zbavil se nepohodlných vůdců SA - tzv. noc dlouhých nožů 1934, po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 vyhlásil konec republiky a začátek budování třetí říše, sebe sama pak vůdcem národa, stal se i vrchním velitelem armády, budoval systém jedné strany, vševládný policejní režim, v zahraniční politice postupně, v podstatě bez odporu revidoval versailleskou smlouvu, v červenci 1944 unikl pokusu o atentát a začal ztotožňovat svůj osud s osudem státu, na konci války, po vstupu sovětské armády do Berlína, spáchal sebevraždu), aby svou antisocialistickou organizaci nazval Nacionálně socialistická německá strana (NSDAP). Ve srovnání s italským fašismem zdůrazňoval ve svém programu mnohem více expanzivní cíle: zlomit mocenské postavení Francie, zničit Sovětský svaz, ovládnout národy východní poloviny Evropy a dovést německý národ k světovládě. Za zdroj veškerého zla považoval rasově židy a politicky marxisty. Po celá dvacátá léta zůstávali nacisté velmi slabí, ale v letech velké hospodářské krize se postupně stali největší německou stranou, v červencových volbách roku 1932 dostali 37 % hlasů. Měli též v oddílech SA (Sturmabteilung) a SS (Schutzstaffel) 300 000 ozbrojených mužů, kteří týrali a vraždili pol. odpůrce. Jedině sociální demokraté, komunisté a katolická strana Zentrum odolali náporu fašistické propagandy a teroru. 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován Hindenburgem říšským kancléřem. Pozn.:Noc dlouhých nožů, krvavá čistka v Německu, k níž došlo v noci z 29. – 30. 6. 1934. Vraždění předcházel Hitlerův rozkaz jednotkám SS. Cílem byla likvidace potenciálních Hitlerových soupeřů a jiných nepohodlných osob. Útok byl namířen proti vedení SA (E. Röhm), ale zavražděni byli i generálové K. von Schleicher, G. von Kahr, G. Strasser aj. Oficiálně A. Hitler ohlásil smrt 77 lidí; odhaduje se, že jich bylo nejméně 200. Německo se po celou dobu připravovalo na válku s jediným cílem – změnit Versailleský systém. Poprvé jej porušilo v březnu 1935, když vyhlásilo všeobecnou brannou povinnost. Když o rok později obsadilo demilitarizované pásmo v Porýní a mocnosti nijak nezasáhly, vědělo, že si může dovolit mnohem víc, než jakkoli doufalo. Německé hospodářství plně přešlo na válečnou výrobu. V roce 1936 tak vznikla spojenecká osa Berlín –Řím, ke které se o rok později přidalo i Japonsko, které s Německem podepsalo pakt proti kominterně. Společně pak tyto tři mocnosti vystoupily ze Společnosti národů. Jejím členem se naopak stal SSSR. ČSR zůstala ve střední Evropě jediným ostrůvkem demokracie.Vítězství hákového kříže znamenalo politický bankrot všech německých buržoazních stran. Sociální demokracie a němečtí komunisté byli nuceni vyklidit pole, fašismus totiž značně podcenili. Rozsahem teroru předčili nacisté svůj italský vzor. Jen do července 1935 bylo zavražděno 4 200 lidí, přes 300 000 jich bylo zatčeno, z nich 200 000 zraněno nebo zmrzačeno. Celé vědní obory, zejména biologie, genetika a antropologie měly jako hlavní úkol zdůvodňovat pavědecké rasové teorie. 11. 3. 1938 došlo k dalšímu pokusu Německa o posílení vlivu ve střední Evropě. Byl proveden tzv. anschluss Rakouska, jeho připojení k Německu. Západní mocnosti reagovaly opět pouze politikou usmiřování, appeasementu. Ta ale, viděno z naší perspektivy, neslavila velké úspěchy. Objektem dalších německých požadavků se stalo Československo – viz. dále. Následoval Mnichov – viz. dále – další ztroskotání řešení sporu mírovou cestou ze strany západních mocností. Situace se ještě přiostřila, když 23. 8. 1939 podepsalo Německo se SSSR pakt o neútočení (Ribbentrop-Molotov – smlouva podepsaná 23. 8. 1939 v Moskvě J. von Ribbentropem a V. M. Molotovem. SSSR a Německo se zavázaly upustit od jakéhokoli násilného aktu vůči sobě navzájem; zároveň měly oba státy udržovat vzájemný kontakt a výměnu informací o problémech společných zájmů. V tajném dodatku se určovaly sféry vlivu ve východní Evropě). Němci byli vychovávání v pohrdání méněcennými národy a rasami – Slovany, židy, barevnými plemeny a nacisté plánovali jejich soustavné vybíjení. Do emigrace odešli: Albert Einstein, bratři Mannové, Lion Feuchtwanger a další. Hospodářská situace fašistického Německa: horečnaté zbrojení a zavedení keynesovských opatření v ekonomice odstranila nezaměstnanost. Nutno říci, že italský národ byl zasažen fašistickou ideologií méně. Nicméně se fašismus v obou zemích ukázal být vnitřně relativně pevným režimem. V Itálii se udržel přes dvacet let, v Německu dvanáct, ve Španělsku dokonce po čtyři desetiletí.

Mnichov:
Na základě Hitlerových požadavků, sdělených britskému premiérovi Nevillu Chamberlainovi na schůzce v Berchtesgadenu 15. září 1938, vypracovala britská a francouzská vláda plán na odstoupení pohraničních oblastí ČSR s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Tento plán byl ultimativní formou předložen československé vládě 19. září. Vláda odmítla. Teprve po dalším tvrdém nátlaku britského a francouzského vyslance v Praze na E. Beneše 21. září vyslovila vláda v šest hodin ráno souhlas s odstoupením požadovaných území. Zpráva o tom vyvolala mohutnou demonstraci v Praze a mnoha českých městech. V Praze se občané nerozešli celou noc. Druhý den Hodžova vláda odstoupila. Výbor na obranu republiky, vytvořený skupinou poslanců v čele s Ladislavem Rašínem, synem Aloise Rašína, svolal veřejnou manifestaci. Před sněmovnu Národního shromáždění – Rudolfinum – přišlo čtvrt milionu lidí. Jmenování nové vlády generála Jana Syrového prezidentem Benešem vzbudilo ve veřejnosti naděje, že se republika bude bránit. Chamberlain se sešel podruhé s Hitlerem 22. září v Bad Godesbergu. Oznámení, že Československo přijalo jeho požadavky, Hitlera neuspokojilo, nyní už žádal i splnění územních nároků Polska a Maďarska. Syrového vláda prohlásila Hitlerovy podmínky z Godesbergu za nepřijatelné a následujícího dne vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Hitler demonstroval svou neústupnost a varoval britského velvyslance v Berlíně, že nepřijme–li československá vláda do 14. hodiny 28. září godesbergské podmínky, zahájí Německo válku proti ČSR. Chamberlain přistoupil na tento nátlak a oznámil Hitlerovi dopisem, že může dostat „vše podstatné“ bez jediného výstřelu. Z iniciativy britské a americké diplomacie a podnětu Mussoliniho se tak 29. září 1938 sešla v Mnichově konference velmocí za účasti Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, britského premiéra Nevilla Chamberlaina a francouzského premiéra Edouarda Daladiera k jednání o německých požadavcích. Po půlnoci na 30. září podepsali přítomní dohodu, která plně akceptovala německé představy. Československo, jehož zástupci nebyli k jednání přizváni, bylo donuceno diktátem evropských velmocí odstoupit ve dnech 1. až 10. října 1938 své pohraničí Německu. V průběhu října provedlo Polsko některé úpravy hranic ve svůj prospěch (na základě ultimáta) a 2. listopadu byla vídeňskou arbitráží přiřčena Maďarsku jižní území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Československo se tomuto diktátu, spolupodepsanému jeho hlavním spojencem – Francií – podřídilo. Jedinou alternativou při tehdejší mezinárodní situaci, nereálnosti pomoci ze strany SSSR a nespolehlivosti malodohodových spojenců by byla osamocená válka s Německem, na kterou nebylo Československo dostatečně vyzbrojeno. Pohraniční opevnění (jež navíc neodpovídala nové strategii útočné války) byla teprve ve výstavbě, proti třiapůlmilionové německé armádě by stálo jeden a půl milionu československých vojáků. To vše, spolu s hrozbou útoku z polské a maďarské strany, dovedlo E. Beneše 30. září 1938 k závěru, že je nutno nadiktované podmínky přijmout.

Hodnocení referátu Nástup fašismu, reakce na Mnichov

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 978×
  1715 slov

Komentáře k referátu Nástup fašismu, reakce na Mnichov

sophia hellerova
teda to je docela dlouhý!!!!!!!!!