Období stalinismu v SSSR

Život J. V. Stalina před rokem 1924
J. V. Džugašvili se narodil 15.12.1879 v gruzínském městě Gori. Léta jeho mládí a dospívání byla vyplněna vzděláváním v teologickém semináři v Tiflisu (hlavní město Gruzie). A ještě více vedením riskantního boje proti carismu. První zkušenost zřejmě posílila jeho sklon k dogmatismu, který dával jasně najevo ve svém teoretickém i praktickém přístupu k socialismu. Druhá ho záhy zařadila po bok praktických revolucionářů značně odlišných od teoretiků, jako byli např. Trockij, Lenin nebo Buchanov (představitel liberálního proudu). Během svých studií Stalin vykládal revoluční myšlenky mezi místními dělníky z pověření místní sociálně demokratické organizace. Poté, co zorganizoval rozsáhlou dělnickou demonstraci byl Stalin zatčen imperiální policií a o rok později byl odsouzen k deportaci na Sibiř. Brzy se mu ovšem podařilo utéci a zpátky do Gruzie se dostal na počátku roku 1904. Po rozdělení ruské komunistické strany na frakce bolševiků a menševiků roku 1903 se Stalin přidal k militantnějším a radikálnějším bolševikům, vedeným V. I. Leninem. Z důvodu nelegálních proticarských aktivit byl Stalin znovu zatčen roku 1908. Následující rok se mu opět podařilo utéci. Inspirován Leninem sepsal Stalin svůj teoretický spis Marxismus a národní otázka. Ovšem předtím než byl publikován roku 1913 byl Stalin znovu zatčen. Po propuštění působil v deníku Pravda. Revolučních bojů se Stalin účastnil v Leninově stínu. Po bolševickém vítězství v občanské válce zaujímal Stalin administrativní funkce až do roku 1922, kdy byl 3.4. zvolen Generálním tajemníkem Strany, tj. do funkce, která dávala Stalinovi obrovskou moc. Stalinovo hrubé a agresivní chování jej přivedlo do konfliktu s v té době již churavějícím Leninem, který krátce před svou smrtí v roce 1924 sepsal svou politickou "závěť", v níž zmínil pochybnosti ohledně toho, zda bude Stalin schopen používat svou moc s dostatečnou opatrností, a vyzýval k jeho odvolání z funkce. Ovšem šikovné politické manévrování způsobilo, že nebyly na Leninovy názory brán příliš zřetel. V této době také vrcholí Stalinovo soupeření se Levem Trockijem. Spolupracuje při tom s Nikolajem Bucharinem a Alexejem Rykovem, proti nimž se po porážce Trockého rovněž obrátil.

SSSR od 1924
Po dobu necelých pěti let, od roku 1923 do konce roku 1927 začala ve střetávání mezi režimem a společností přestávka (upouštělo se od "revolučních" praktik - např. militarizace práce). Tržní mechanismy, které byly rozbity událostmi mezi lety 1914 a 1922 začínaly opět fungovat, ale pro rolníky zůstávalo stále mnoho důvodů k nespokojenosti, např. zemědělské ceny byly příliš nízké, rukodělné výrobky příliš drahé a příliš vzácné, a daně byly příliš vysoké. Řadoví představitelé sovětského režimu (zformovaní "válečným" komunismem) v této době běžně zneužívali svou moc, čímž působili rolníkům další problémy. Nadále podléhali absolutní libovůli místní moci, jež byla dědictvím teroristických praktik předcházejících let. Soudní, administrativní i policejní aparát byly např. prolezlé alkoholismem, braním úplatků, a byrokracií. Ovšem i když bolševičtí vůdci odsuzovali nejkřiklavější výstřelky představitelů sovětské moci, stále považovali venkov za nebezpečnou oblast podle nich "prolezlou kulackými živly". Podle dokumentů GPU (=nástupnická organizace čeky) bylo ovšem i dělnictvo pod dohledem politické policie. Samotný orgán GPU měl obrovské pravomoci, mohlo vynášet např. tresty deportace či smrti. Aktivity této GPU byly povzbuzovány přitvrzováním trestního zákonodárství (nový, přísnější trestní zákoník byl v SSSR přijat roku 1926). Tento zákoník např. značně rozšiřoval definici zločinu kontrarevoluce. Zákon postihoval nejen přímé úmysly, ale i možné nebo nepřímé úmysly. Za "sociálně nebezpečnou osobu byla např. považována "každá osoba, která spáchala čin nebezpečný pro společnost, nebo jejíž styky se zločineckým prostředím či minulá činnost představují nebezpečí". Osoby označené podle těchto velmi pružných kriterií mohly být odsouzeny i v případě, že žádnou vinu neměly. Tato opatření posilovala legální základ teroru. Co se týče praxe sledování komunistických oponentů ("trockistů"), ta se objevila velice brzy, roku 1923. Tehdy šéf GPU navrhl, aby se v zájmu "utužení ideologické jednoty strany" komunisté zavázali, že budou předávat politické policii všechny informace o existenci frakcí nebo úchylek uvnitř strany. Tento návrh vyvolal u některých vedoucích činitelů, též u Trockého, bouři nevole. Nicméně zvyk nechávat sledovat odpůrce se během následujících let obecně rozšířil. Roku 1927 se GPU zapojila do honu na trockistickou opozici - několik tisíc lidí v celé zemi. V listopadu byli hlavní vůdci opozice včetně Trockého vyloučeni ze strany a zatčeni. Všichni, kdo odmítli provést veřejnou sebekritiku byli posláni do vyhnanství. S přetvořením jednoho z hlavních strůjců bolševického režimu na kontrarevolucionáře byla otevřena nová etapa pod vedením nového silného muže ve straně, Stalina.

Nucená kolektivizace
Jak to potvrzují dnes již dostupné archivy, byla nucená kolektivizace venkova skutečnou válkou, vyhlášenou sovětským státem proti celému národu malorolníků. Přes 2 mil. deportovaných rolníků, z nichž 1 800 000 jen v letech 1930-1931, 6 mil. mrtvých hladem, stovky tisíc mrtvých v deportaci - to jsou důsledky této války proti rolnictvu. Násilí vykonané na rolnictvu umožnilo vyzkoušet metody použité později na jiné sociální skupiny. Tato praxe otevírala ovšem cestu všemožným zneužitím moci a vyřizováním účtů. V lednu 1930zaznamenalo GPU 402 rolnických vzpour a "masových demonstrací proti kolektivizaci a rozkulačování, v únoru 1048 a v březnu 6528 - Tento nečekaný masový odpor rolnictva přiměl vládu aby dočasně pozměnila své plány. 2. března 1930 otiskly všechny sovětské deníky známý Stalinův článek "opojení z úspěchu", v němž odsuzoval "četná překrucování principu dobrovolnosti při vstupu rolníků do kolchozů" a výstřelky kolektivizace přičítal místním činitelům. Dopad byl okamžitý - za jeden měsíc opustilo kolchozy přes 5 milionů rolníků. Nastaly zmatky a nepořádek, spojený často s násilným znovuosvojováním zemědělského náčiní a dobytka jeho bývalými majiteli. Odehrálo se mnoho masových manifestací, v důsledku nichž poslala vláda několik oběžníků místním orgánům, vyzývajících ke zmírnění tempa kolektivizace neboť podle nich "existuje reálné nebezpečí selských válek". Celkově se během roku 1930 zúčastnilo asi 2,5 mil. rolníků asi 14000 manifestací proti režimu. Nejvíce byla zasažena Ukrajina, kde se celé okresy vymkly režimní kontrole. Poté se začala situace uklidňovat.
I když se rolníkům podařilo narušit vládní plány urychlené kolektivizace byl jejich úspěch jen krátkodobý. Po opětovném uklidnění bouří vedlo "očišťování od kontrarevolučních živlů" jen na Ukrajině k zatčení 15000 osob. Takovéto zatýkání ovšem pokračovalo po celém Rusku a "kulacké živly" byly masově deportovány a nuceny kolonizovat nehostinné oblasti . Ztráty byly obrovské - od února 1930 do prosince 1931 bylo deportováno něco přes 1800000 rozkulačených rolníků. Když ovšem 1. Ledna 1932 provedly úřady odpočet napočítaly jen 131700 osob - ztráty dosahovaly půl milionu - tedy asi 30% deportovaných.

Velký hladomor
Mezi "bílá místa" sovětských dějin dlouho patřil velký hladomor z let 1932-1933 jenž podle nezpochybnitelných pramenů způsobil smrt více než 6 mil. obětí. Tato katastrofa nebyla však jen jedním z hladomorů jež postihovaly v pravidelných intervalech carské Rusko. Byla přímým důsledkem "vojenskofeudálního vykořisťování rolnictva"- jak to vyjádřil protistalinský bolševický vůdce Nikolaj Bucharin-zavedeného během násilné kolektivizace, a tragickým příkladem sociálního úpadku který doprovázel dobývání venkova sovětskou mocí koncem 20. let. Na rozdíl od hladomoru z let 1921-1922, který sovětské úřady přiznaly a na jehož překonání požádaly o mezinárodní pomoc byl hladomor v letech 1932-1933 režimem vždy popírán. Systém se naopak svou propagandou snažil přehlušit několik hlasů jež v zahraničí na tuto tragedii upozorňovaly. Tento hladomor byl z velké části zapříčiněn vysokými dávkami - např. v roce 1930 zabral stát 30% produkce na Ukrajině. Takové dávky výrazně dezorganizovaly výrobní cyklus. Státu šlo o dodávky a rolníkům o přežití, a tak byli ochotnu nechat si za každou cenu část úrody. Mezi rolníky panovala atmosféra solidarity a i předáci kolchozů toto tolerovali. Aby zabrali obolí, museli centrální orgány poslat nové "úderné brigády" rekrutované ve městech mezi komsomolci a komunisty.
V represivním arzenálu hrál rozhodující roli zákon schválený 7. srpna 1932, který předpokládal trestat deseti lety v táboře nebo smrtí "každou krádež nebo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví". Tento zločinný zákon umožnil odsoudit od srpna 1932 do prosince 1933 přes 125000 osob z toho 5400 k trestu smrti. Ovšem i přes tato opatření obilí nebylo.V polovině října 1932 byl plán dodávek v hlavních obilných oblastech Ruska splněn jen na 15-20%.
Miliony rolníků z nejbohatších zemědělských oblastí Sov. Svazu donucených pod hrozbou nebo i mučením vydat všechny své zásoby , nemajících ani prostředky ani možnost si cokoliv koupit byly takto vydány hladomoru a neměly jinou možnost než se vydat do měst. Vláda ovšem právě předtím, v prosinci 1932 zavedla vnitřní průkazy a povinnou registraci pro obyvatele měst s cílem omezit hromadný exodus rolníků , zlikvidovat tzv. "sociální parazitizmus". Když nastal tento útěk rolníkům za přežitím, vydala vláda v lednu 1933 oběžník odsuzující k smrti miliony hladovějících. Byl podepsán Stalinem a nařizoval místním orgánům a zvláště GPU aby zabránily všemi prostředky hromadnému odchodu rolníků z Ukrajiny a ze Severního Kavkazu do měst. Oběžník vysvětloval situaci takto: "Ústřední výbor a vláda mají důkazy, že tento hromadný exodus rolníků je organizovaný nepřáteli Sov. režimu, kontrarevolucionáři a polskými agenty s cílem agitovat proti kolchoznímu systému a sovětské vládě."
Ve všech oblastech postižených hladomorem byl okamžitě zastaven prodej železničních jízdenek, byly zřízeny zábrany na cestách kontrolované zvláštními jednotkami GPU aby zabránily rolníkům opustit okres. Na venkově dosahuje úmrtnost vrcholu na jaře 1933. K hladu se přidává tyfus. V osadách o několika tisících obyvatel se přeživší počítají na desítky. Ve zprávách italských diplomatů v Charkově jsou hlášeny případy kanibalismu.
V dubnu 1933 spisovatel Michail Šolochov poslal Stalinovi 2 dopisy. Žádal jej, aby poslal potravinovou pomoc. V odpovědi Stalin odhallil bez obau své důvody: rolníci byli spravedlivě potrestáni za to, že "stávkovali, sabotovali", že "vedli podvratnou válku proti sovětské vládě".
V roce 1933 v celém Rusku narostl počet úmrtí o více než 6 milionů. Příčinou obrovské většiny těchto úmrtí byl právě hladomor.

Období 1936-1938 tzv. "velký teror"
Represivní aparát dosáhl největšího rozmachu právě v letech 1936-1938, kdy stál v čele NKVD Nikolaj Ježov. Dosáhla rozměru nemajícího obdoby a dopadla všechny vrstvy sovětského obyvatelstva od vůdčích představitelů politbyra až po prosté občany, které dokonce zatýkali na ulicích, aby se splnily kvóty "kontrarevolučních živlů, které je třeba rozdrtit". Po celá desetiletí se o této tragedii mlčelo. Na Západě jsou z tohoto období známé jen tři obrovské veřejné procesy v Moskvě s bývalou protistalinskou opozicí, které sloužily jako ohromné zastrašovací divadlo.
Teprve až Chruščovova "tajná zpráva'" na XX. Sjezdu KSSS 25. února 1956 konečně odhalí "řadu porušení socialistické zákonitosti v činech spáchaných v letech 1936-1938 proti vedoucím představitelům a kádrům strany". V následujících letech byla řada z nich, hlavně z řad vojáků rehabilitována.
Pokud jde o stupeň centralizace teroru, pak dnes zpřístupněné dokumenty potvrzují že masová represe se skutečně prováděla na popud nejvyšší instance strany a zvláště pak Stalina. Čistkám v armádě podlehlo také mnoho vysokých armádních důstojníků, což SSSR částečně paralyzovalo ve válce.
Koncentrační tábory
Třicátá léta, vyznačující se represí proti společnosti která neměla obdoby přinesla obrovské rozšíření systému koncentračních táborů. V polovině roku 1930 pracovalo již v táborech spravovaných GPU asi 140 000 vězňů. Ovšem k roku 1935 už ovládal systém gulagu 965000 vězŇů, z toho 725000 v pracovních táborech. A 240000 v pracovních koloniích, což byly menší jednotky, kam byly posílány osoby s délkou trestu do 3 let. V tomto roce byl již navržen systém pracovních táborů pro příštích 20 let. Masa politických vězňů se v jednotlivých táborech pohybovala mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou, zbytek se do táborů distal většinou za porušení nějakého z nepřeberných represivních zákonů, počínaje "porušením zákona o vnitrostátních pasech" a konče "nesplněním minimálního počtu pracovních směn". Práce byla většinou zbytečná - např. stavba bělomořského-baltského průplavu která si vyžádala 120000 životů a která se po pompézním otevření ukázala jako zcela nepoužitelná.
Odhaduje se, že do kolonií gulagu nastoupilo v letech 1934-1941 asi 7 mil. osob.

Hodnocení referátu Období stalinismu v SSSR

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 397×
  1880 slov

Komentáře k referátu Období stalinismu v SSSR