Středověká kolonizace a zakládání měst v 11. a 12. století.

Termín země označoval od raného středověku jednak půdu a polnosti, jednak celou oblast státní svrchovanosti panovníka. Toto širší ,,vlastnictví“ vládce měnilo svou podstatu po celý středověk a bylo postupně omezováno politickými právy stavů. V praxi to znamenalo, že ,,země“ se vnitřně emancipovala jako subjekt, především v důsledku rozmachu svobodné držby a práv vlastníků. Tím byla znemožněna cesta k státnímu despotismu a vytvářely se základy středověkého ,,právního státu“, omezené ho ovšem zprvu jen na práva a svobody vrstev, které je byly schopny obhájit.

Rozvoj pozemkové moci šlechty vedl sice ve středověku mnohdy k rozkladu větších celků, ale zároveň k jejich přetváření a ustanovení zemské správy. Perspektivními rysy ,,budování země“ byl poznamenán již průběh tzv. vnitřní kolonizace ve 12. století. Novým osidlováním se snažily zlepšit své postavení různé skupiny poddaných, ale především rodiny nižších i vyšších družiníků, které usilovaly o stabilizaci své moci.

Kolonizaci a rozvoj šlechty panovník v zásadě podporoval – šlechtické majetky zvyšovaly také jeho příjmy, zajišťovaly vojenskou sílu státu a vládce měl zájem na udržení pohraničních oblastí, narušovaných pronikáním německých kolonistů (hlavně na Loketsko a do Vitorazska, oblasti na česko-rakouském pomezí). I kníže se snažil rozsazovat nové poddané, často ve strážních funkcích, na okraji osídleného území a podněcoval svými fundacemi (tj. zakladatelskou činností) a dary velkou kolonizaci klášterní. Hlavním iniciátorem změn na venkově však zůstává šlechta, která mnohdy v drobných střetech využívala své síly a autority k vytváření feudálních oblastí ochrany a vlivu. Výsledky osídlování před rokem 1200 byly vzhledem k omezeným technickým možnostem a hospodářským podmínkám doby překvapivé – byla obydlena většina českého a moravského území, včetně krajů, které se v průběhu staletí germanizovaly. Do vysoko položených oblastí pohraničních hor ovšem kolonizace ještě nepostoupila.

Teritorializace šlechty (tímto pojmem rozumíme různé stránky vztahu šlechty k zemi)neprobíhala jen ve sféře kolonizační a vlastnické, ale také právní, politické a ideové. Původní ,,právo“ bylo jem určitou směsí náboženských příkazů, kmenových zvyklostí a rodových tradic, které byly přeměňovány a rozvíjeny rozhodováním panovníka a jeho nejvyšších úředníků. Teprve v průběhu 12. století se situace mění a je zapotřebí respektovat mentalitu a právní zájmy vyspělejší vlastnické společnosti. Souhlas zemských předáků si vyžadoval již Soběslav I., když chtěl popravit spiklence, usilující o jeho bezživotí. V roce 1158 musel Vladislav II. uznat některé zemské svobody (šlechta se odmítla účastnit tažení za hranice na své náklady). V roce 1189 vyhlásil kníže Konrád II. Ota v Sadské Statuta, která byla prvním psaným zákoníkem (text dochován z Moravy). Upevňovala princip svobodného vlastnictví pozemků a soudnictví (při soudech museli být přísedící z vyšší nebo místní šlechty). Vlastní soudní procesy si však dlouho udržovaly iracionální magické formy, k nimž patřily zejména tzv. boží soudy.

Na rozvoji hospodaření, právní kultury a na průběhu kolonizace se podílely kláštery. Teprve zvýšení právní jistoty umožnilo jejich patřičný vzestup. Zatímco nejstarší kláštery patřily k řádu benediktýnů, od přelomu 11. a 12. století se šířily z Burgundska a Lotrinska řehole úzce spjaté s dobou kolonizační přestavby Evropy. Kláštery uplatňovaly pokročilejší hospodářskou organizaci i technologie. Kláštery získávaly od panovníků tzv. imunity (právní ochranu) v hospodářských a soudních záležitostech.

Hodnocení referátu Středověká kolonizace a zakládání měst v 11. a 12. století.

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 861×
  499 slov

Komentáře k referátu Středověká kolonizace a zakládání měst v 11. a 12. století.