Taliban

Taliban: had, kterého si Amerika hřála na prsou

Patnáctého února 1989 překročil poslední z více jak sto tisíc sovětských vojáků hranice mezi Afghánistánem a sovětským Tádžikistánem. Ve stejný čas proběhla tichá oslava ve Washingtonu, Islamabádu a Rijádu. Vysocí političtí představitelé v těchto metropolích chápali stažení Rudé armády z Afghánistánu jako počátek cesty této země k nezávislosti a úzkému spojenectví s USA. Aliance USA, Pakistánu a Saudské Arábie se rozhodující měrou podílela na výcviku a vyzbrojení islámských bojovníků-mudžáhedinů, kteří Sověty v Afghánistánu porazili.

Spolu s odchodem Sovětů a dalšími ranami, které Washington Moskvě na sklonku studené války uštědřil, se Afghánistán na chvíli ztratil z pořadu dne. Konečný kolaps Sovětského svazu v prosinci 1991 nalil však mudžahedínům novou krev do žil a ti vzali události do svých rukou. Dobytí Kábulu v dubnu 1992 a odstranění levicového režimu Muhamada Nadžibulláha otevřelo cestu islámskému hnutí Taliban, které ovládlo metropoli v září 1996.

Dnes ovládá Taliban devadesát procent území Afghánistánu a vládne zemi podle svého výkladu islámského práva Šaríja, který dokonce i mulláhové v Íránu shledali odpuzujícím. Jako jediný na světě zabraňuje talibanský režim ženám v přístupu ke vzdělání a zaměstnání. Režim znovuotevřel tréninkové tábory v blízkosti hranic s Pákistánem, původně založené CIA a pákistánskou tajnou službou ISI, v kterých cvičí mudžahedínské dobrovolníky z čínského Ujgurstánu, Alžíru, Bosny a dalších islámských zemí. Taliban odmítl vydat Usamu bin Ladína, saudského veterána bojů proti Sovětům, fanatického teroristu, který je obviněn z útoků na americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu a jenž má na svědomí smrt dvou set sedmdesáti pěti lidí včetně dvou Američanů. Na jeho dopadení vypsala americká vláda odměnu ve výši pěti miliónů dolarů.

Geopolitika Zbigniewa Brzezinského

Uvědomila si Cartrova administrativa - zakladatelé americké zahraniční politiky v Afghánistánu (1977-81) - že podporou islámského militarismu, zaměřeného primárně proti Sovětskému svazu, vytvářejí sílu, která se může masivně rozšířit napříč muslimským světem a ohrozit jednou i zájmy USA?

Snad ne, bylo by však chybou vnímat tehdejší směřování americké politiky jako jediné možné. Když Moskva započala svou intervenci v Afghánistánu v prosinci 1979, existovalo v zemi mnoho sekulárních a nacionalistických skupin v opozici vůči komunistům, kteří se dostali k moci pučem dvacet měsíců předtím. Washington měl možnost podpořit tyto skupiny k vytvoření aliance s třemi tradičními islamistickými skupinami, přičemž dvě z nich měli monarchistický program. Namísto toho však Amerika podpořila růst tří fundamentalistických organizací. Umírnění islámští vůdci tak neměli jinou šanci než-li se spojit s fundamentalisty a v roce 1983 vytvořit radikální Islámskou alianci afghánských mudžahedínů (IAAM).

Hlavním architektem americké politiky byl v těchto letech poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski. Fanatický anti-komunista polského původu viděl v sovětské intervenci v Afghánistánu šanci v souboji se svým rivalem „strategickým analytikem“ Henry Kissingerem. Brzezinskému nestačilo vytlačit sovětské tanky ze země. Podle něj intervence Sovětů skýtala jedinečnou šanci exportovat ideologie islámského nacionalismu do sovětských republik ve střední Asii a zásadně tak podrýt sovětskou moc v této oblasti.
Brzezinski si porozuměl s pákistánským vojenským diktátorem generálem Muhammadem Zia ul-Haquem. Ten se dostal k moci po odstranění premiéra Zulfikara Ali Bhuta v roce 1977. Jeho cílem bylo propojení vojenské, politické a náboženské moci v jednom celku. Jednu z cest k dosažení tohoto stavu pak bylo poskytnout všestrannou pomoc afghánským uprchlíkům v Pákistánu.

Poslední člen „trojky“ Saudská Arábie, tradiční bašta anti-komunismu, nešetřila svou podporou pro anti-levicové síly po celém světě – v Mosambiku, Angole, Portugalsku nebo Itálii. Fakt, že devadesát devět procent obyvatel Afghánistánu představují Muslimové, saudské úsilí jen podpořil.

Americko-pákistánsko-saudská koalice financovala a zajišťovala výcvik a vyzbrojení mudžahedínů, rekrutujících se z tří miliónů afghánských uprchlíků v Pákistánu. Celou akci přitom koordinovala CIA v úzké spolupráci s pákistánskou ISI. Přes CIA přitom procházely všechny finance od „sponzorů“ a donátorů, jejichž výše dosáhla čtyřiceti biliónu dolarů. O část těchto peněz se přitom rovným dílem zasloužily jak USA tak Saudská Arábie.

Afghánští mudžahedíni

Dobrovolníci prošli bojovým a ideovým tréninkem za úzké spolupráce s ISA. Indoktrinace ideologickou směsí nacionalismu a islámu, se ukázala jako velmi účinná vzhledem k faktu, že Sověti byli cizinci a ateisté. Záměrem přitom bylo podnítit militantní Muslimy k boji proti sovětskému imperialismu. Ideovou výbavu pak v druhé fázi války zásadně doplnila materiální. Díky přenosným raketovým systémům Stinger, které mudžahedínům dodala CIA, se podařilo zcela zdecimovat obávanou a rozhodující zbraň Sovětů – helikoptéry.

Od počátku bojů byly řady afghánských mudžahedínů doplňovány dobrovolníky z řad ne-Afghánců, dychtivých účastnit se anti-sovětského džihádu. Jedním z prvních byl Usama bin Ladín, stavební inženýr z vlivné saudskoarabské rodiny, který inicioval efektivní proces získávání nových dobrovolníků. V osmdesátých letech rekrutoval takřka třicet tisíc noviců, z nichž zhruba polovinu tvořili Arabové. Přímo ze Saudské Arábie pak Ladín rekrutoval čtyři tisíce dobrovolníků a stal se dominantním vůdcem ne-afghánských mudžahedínů. Navázal styky s radikálními vůdci IAAM včetně Mullaha Mohammada Omaha, který se posléze stal jedním z vůdců Talibanu. Mimo přímé účasti v bojích bin Ladín organizoval rekonstrukci komunikací a základní infrastruktury na mudžahedíny kontrolovaných územích. Ruku v ruce s CIA se také podílel na získávání sponzorů mezi vlivnými saudsko-arabskými občany.
V rámci širší propagandistické fronty pokračovali Brzezinského nástupci v intenzivní rozhlasové kampaně (především skrz Rádio Svoboda a Rádio Svobodná Evropa), aby tak podnítili islámské povědomí a etnický nacionalismus v středoasijském regionu a podkopali moc Moskvy. Zjevný rozpor v podpoře islámských fanatiků v Afghánistánu a paralelní úsilí o jejich potlačení v sousedním Íránu přitom Brzezinskému i jeho následovníkům zřejmě unikal.

Sovětský svaz nakonec zkolaboval, nicméně z důvodů, které neměly mnoho co do činění s náboženskými nebo etnickými konflikty mezi jeho občany, což bylo cílem americké zahraniční politiky ve střední Asii a Azerbajdžánu.

Bin Ladínův džihád

Po té co se sovětská armáda stáhla v roce 1989 z Afghánistánu vydali se opačným směrem do svých domovů v arabském světe také Usama bin Ladín a jeho mudžahedíni. Díky svému posílenému politickému uvědomění si záhy uvědomili, že jejich domovské země jako Saudská Arábie či Egypt nejsou o nic méně závislém na Spojených státech, než byl Nadžibulláhův komunistický režim závislý na Sovětském svazu. Proto začali formovat hnutí, pro které se vžil název „Afghanis“, které v sobě kombinovalo silné ideologické povědomí spolu s dovednostmi guerillového boje, které si osvojili pod dohledem CIA v pákistánských výcvikových táborech. Naivně se přitom domnívali, že stejně jako porazili sovětský imperialismus mohou porazit také jeho americkou obdobu například v Saudské Arábii.

V průběhu kuvajtské krize v roce 1990 urážela přítomnost více jak půlmiliónu ne-muslimských amerických jednotek na posvátné saudsko-arabské půdě (nachází se zde Mekka a Medina, místo narození a úmrtí proroka Mohameda) mnoho zbožných Saudů zejména ulamů – islámských náboženských vůdců. Ti argumentovali především islámským právem Šaríja, podle kterého je zakázána přítomnost cizích vojáků v Saudské Arábii pod jejich vlastní vlajkou. Jejich nesouhlas se ještě zvýšil, když Washington, po vítězství v Kuvajtu, nestáhl všechny své jednotky z království. Mezi těmi, kdo protestovali nejhlasitěji byl bin Ladín, založil výbor na prosazení nábožensko-politických reforem a začal vyvíjet soustavný opoziční tlak. Stejnou měrou se upevňovala autokratická moc krále Fahda, který v roce 1993 soustředil rozhodující vládní pravomoce do svých rukou; ani tehdy se však nepodařilo bin Ladína pacifikovat. Když vypukla v Jemenu v roce 1994 občanská válka a Rijád se rozhodl podporovat bývalé marxistické vůdce, bin Ladín znovu otevřeně odsoudil saudskou zahraniční politiku. Představitelé režimu ho posléze zbavili občanství a byl vyhoštěn ze země.

Ačkoli se bin Ladín přesunul do Sudánu další islámské radikály to neodradilo od prosazování jeho cílů. V listopadu 1995 došlo k pumovému útoku na základnu saudské národní gardy v Rijádu, který si vyžádal pět mrtvých Američanů. Tři ze čtyř z uvězněných pachatelů patřili k „Afghanis“, všichni pak byli odsouzeni a popraveni.
To co dostalo americkou vojenskou přítomnost v Saudské Arábii do záře reflektorů především, však byl pumový útok v blízkosti letecké základny Dhahran, při kterém zahynulo devatenáct Američanů a více než čtyři sta utrpělo zranění. Došlo k tomu krátce poté, co byl bin Ladín na nátlak americké a saudsko-arabské vlády donucen opustit Sudán a přesunout se do Afghánistánu.

Bin Ladín posléze vyhlásil džihád proti Američanům v Saudské Arábii. „Přítomnost amerických křižáků v muslimských státech Zálivu…představuje největší nebezpečí pro nejbohatší světové naleziště ropy….Vyhnání Američanů z tohoto místa je nejsvatější povinností ihned po víře v Boha“.

Američané na svaté půdě

Po atentátu v Dharanu saudsko-arabští představitelé neochotně povolili přítomnost pětitisícového kontingentu americké armády na území Saudské Arábie. Tento kontingent byl součástí vojenské síly, čítající sto sedmdesát stíhaček, bombardérů a dalších letadel umístěných ve Saudské Arábii, Kuvajtu a Bahrainu. Dobře informované saudsko-arabské zdroje však odhadují skutečný počet Američanů na patnáct až dvacet tisíc, včetně mnoha tisíc dalších bez uniforem.
Jaké jsou cíle americké vojenské mise v Saudské Arábii? Když saudský král Fahd pozval šestého srpna 1990 americkou armádu do země, činil tak především v obavě z možného iráckého útoku, který předpokládal po té, co Irák napadl Kuvajt. Ve chvíli kdy Američané vytlačili Saddáma z Kuvajtu však jejich další přítomnost na saudsko-arabské půdě pozbyla smysl.

Neoficiální vysvětlení pro pokračující americkou přítomnost hovoří o nutnosti kontroly bezletové zóny v jižním Iráku. Tento argument však pokulhává minimálně ve třech bodech. Zaprvé, když Washington veřejně uzavřel obranné smlouvy s Kuvajtem a Bahrainem mohl rozmístit své omezené kontingenty právě v těchto zemích, namísto jejich dalšího setrvávání na, pro muslimský svět, velmi citlivé posvátné půdě Saudské Arábie. Za druhé: jižní bezletová zóna byla zavedena až v srpnu 1992, tedy sedmnáct měsíců po konci války v Zálivu – údajně se záměrem zabránit Saddámu Husainovi v persekucích šíítských muslimů na jihu země. Za třetí: bezletová zóna je tak jako tak kontrolována dopravními letadly americké armády ze základny v Bahrainu, neustále křižujícími oblast nad jižním Irákem. Stojí tedy americká vojenská přítomnost v Saudské Arábii za cenu, kterou je nutné platit v podobě bin Ladínovy anti-americké propagandy, v které přirovnává Američany v Saudské Arábii k Sovětům v Afghánistánu?

To nás přivádí k vysvětlení, s kterým přišel jeden z expertů z londýnského Mezinárodního institutu pro strategická studia. Americká vojenská přítomnost plní podle něj roli specifické ochranky královské rodiny, která má v případě potřeby kapacitu do dvaasedmdesáti hodin odvrátit puč proti králi. Po mnoho let nakupovalo saudské ministerstvo obrany sofistikované zbraňové systémy především od Spojených států. Pentagon byl nicméně zděšen po hlášení velitele spojeneckých vojsk v Zálivu generála Schwarzkopfa, který upozornil na neschopnost saudské armády, především letectva, použít tyto vysoce moderní systémy v situaci skutečného bojového nasazení. Proto je americká vojenská přítomnost pokládána za zásadní pro zajištění hladké kooperace mezi americkými a saudskými jednotkami v případě nebezpečí.

Fatwa: vražda jako povinnost

Ve světle těchto událostí a v souvislosti s krizí irácko-amerických vztahů v únoru 1998 vydal bin Ladín a jeho spojenci tiskové prohlášení, v kterém se vyjadřovali k situaci na středním Východě.

Pod prohlášením, které bylo publikováno dvacátého třetího února 1998 se podepsali představitelé Mezinárodní islámské fronty (IIF), bin Ladín, Aiman al Zawhiri (Jihad al Islami, Egypt), Abu Yasser Ahmad Taha (Gamaat al Islamyia, Egypt), Mir Hamzah (Jamiat al Ulema, Pákistán), Fazl ul Rahman (Harkat al Jihad, Bangladéš). Jazyk jakým je prohlášení napsáno, jakoby nás vracel do dob boje s Rusy v Afghánistánu.
„Po více než sedm let okupují Spojené státy islámskou půdu a nejsvatější místa Arabského poloostrova, ničí jejich bohatství, diktují jejich vládcům, zotročují lid, terorizují sousední státy, a opevňují své vojenské základny pro budoucí útok na zbytek muslimského světa“

„Navzdory násilí a pohromám, které postihly irácký lid s útokem křižácko-sionistické aliance, se Američané znovu pokoušejí opakovat strašlivý masakr… jestliže je tato americká politika motivována nábožensky a ekonomicky, slouží židovskému loutkovému státu a snaží se odvrátit pozornost od okupace Jeruzaléma a zabíjení Muslimů v tomto městě“.

Po tomto prohlášení následuje fatwa (náboženský rozsudek): „Povinnost zabít Američany a jejich spojence – civilisty i vojáky – je povinností každého muslima, který je povinen to udělat v každé zemi, kde je to možné, aby tak přispěl k osvobození mešity Al-Aqsa v Jeruzalémě a Svaté mešity v Mecce. Okupanti musí opustit svatou islámskou půdu, poraženi a zdecimováni, aby ji už nikdy znovu nemohli ohrozit. Taková je vůle boha všemohoucího. Bojujte proti všem pohanům společně, tak jako oni bojují proti vám, a bojujte tak dlouho až umlčíte veškerý odpor a zůstanu jen víra v Boha všemohoucího.“ Toto otevřené prohlášení se obracelo na celý muslimský svět. V souvislosti s prosincovými britsko-americkými nálety na Irák vyzval bin Ladín všechny muslimy k uplatňování strategie „Najdi a znič“, zaměřené proti Britům a Američanům, jako odplatu za „podporu, kterou vyjádřili svým vůdcům při bombardování Iráku.“ Tomu předcházelo odmítnutí Talibanských představitelů vydat bin Ladína Američanům, s odůvodněním, že bude souzen v Afghánistánu podle islámského práva. V listopadu pak talibanský nejvyšší soud shledal bin Ladína nevinným.

V průběhu desetiletí, které uplynulo od stažení Sovětů z Afghánistánu, se nálada mezi americkými a saudsko-arabskými představiteli proměnila od tichého uspokojení po rozpačité potřásání rukou. Slovy Richarda Murphyho, poradce pro blízký a střední Východ na americkém ministerstvu zahraničí ve dvou Reaganových administrativách, „Zplodili jsme monstrum.“ „Monstrum“ militantního islámského fundamentalismu, které roztahuje svá chapadla od západní Číny k Alžíru a dál až k východnímu pobřeží Ameriky. Zdá se přitom, že omezení vlivu této příšery bude stát mnoho času, trpělivosti, peněz z amerického rozpočtu a plné kooperace s vládami dalších států.

Hodnocení referátu Taliban

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 883×
  2158 slov

Komentáře k referátu Taliban