Ve staré říši není doložena trvalá vojenská hierarchie nebo organizace.V případě potřeby dodaly různé statky chrámy, či správci krajů své kontingenty, kterým veleli jejich vyšší úředníci. Vojáky z povolání byly jen núbijští, doložení nejméně od 6. dynastie. Skutečně ohrožená byla pouze delta, ostatní území chránily okolní pouště. Spoře osídlená Dolní Núbie nepředstavovala pro Egypťany nebezpečí.
V neklidných dobách trvalých šarvátek 1. přechodného období se množí doklady o vojácích jako zvláštní kategorii povolání. V následující Střední říši již existovala stálá královská armáda pod velením důstojníků z povolání.V pozdní Střední říši se množí doklady vojenských titulů v Egyptě.
Plně profesionální, početná a dokonale hierarchizovaná armáda zajišťovala egyptské výboje do pobřežních zemí Přední Asie za Nové říše.
V dobách Nové říše, kdy armáda zmohutněla a potřebovala stále víc vojáků, odváděli někdy mladíky proti jejich vůli. Mnozí mladíci však nečekali až je odvedou, nýbrž včas zmizeli. Na druhé straně mnozí druhorození a další synové, kteří nemohli převzít otcovo povolání, hledali ve vojsku možnost slušného živobytí a kariéry. Od chvíle vstupu do kasáren začala nováčkům tvrdá škola kázně, odvahy a odolnosti. Jejich uniformou se stala krátká zástěrka nebo pouhé pouzdro na penis a ozdobou pero ve vlasech. Kázeňské přestupky trestali velitelé výpraskem. Vojenské přehlídky, které se konaly ve dnech státních svátků nebo po návratu vítězného vojska před tváří krále a bohů, byly doprovázeny zvuky trumpet, píšťal a bubínků.
Od počátku Nové říše se stala armáda základem členění divize po 5000 mužích.
Divize se dělili na 20 pluků, každý s 250 muži. Každý pluk měl pět oddílů po 50 mužích. Armáda disponovala již od Staré říše loďmi pro strážní službu na Nilu a přepravu svých jednotek, výzbroje a výstroje. K tradičním kopiníkům a lukostřelcům přistoupila v Nové říši jako nová složka jízda.
Organizace armády byla založena na přísně hierarchickém principu. V jejím čele stál král, který měl k roce poradní sbor složený z vezíra, nejvyšších hodnostářů říše a generálů. Jednotlivé divize, pluky a oddíly měly v čele své představené, obdoba moderních důstojníků. Ani v armádě nechyběli písaři-úředníci, kteří měli na starosti administrativní stránku početních stavů, zásobování výzbrojí a výstrojí i evidenci počtu padlých, bojové kořisti a zajatců.
Egyptská armáda byla vyzbrojena prostými, ale účinnými zbraněmi. Pro boj muže proti muži sloužily klacek, kyj, pazourkový nůž, bojová sekera a kopí. Náčelníci, králové a vysocí velitelé z řad aristokratů používali dýku, od Ramesse III. také meč. Z dálkových zbraní třeba oštěp, bumerang a zvláště luk se šípy.
Nejstarším prostředkem osobní obrany byl štít. Známe ho z malby v Hierakonpoli z pozdní předdynastické doby v podobě zvířecí kůže napjaté na dřevěném rámu. Později zhotovovali štíty ze dřeva potaženého koží. Chránili se jimi pěší bojovníci, v Nové říši je drželi před střílejícím bojovníkem vozatajové bojových vozů. Brnění ze železných lamel je doloženo z doby Šešonka I. (22. dynastie).
V krutých střetnutích s Hyksósy převzali Egypťané z jejich mnohem vyspělejší vojenské techniky bojové vozy tažené koni, a tak mohli radikálně změnit válečnou taktiku využíváním neočekávaných obchvatů nepřítele. Boj se stal rychlejším, prudším i krutějším. Bojové vozy umožňovaly prorazit i hustými zástupy nepřátel. Bylo to lehké, snadno manévrující vozidlo tažené párem koní, v jehož korbě bylo místo pro dva muže: vozataje, který chránil sebe i svého druha štítem, a bojovníka ozbrojeného lukem a šípy. Každá divize měla nejméně 50 vozů a jejich osádky tvořily elitu armády. Nádherně vyřezané a zlatým plechem pokryté vozy patřily králi. Není známo, zda byly určeny pro válečné účely nebo se používaly jen při slavnostních příležitostech a triumfálních přehlídkách po vítězných bitvách.
O používání zbraním a o bojové technice nás nejlépe informují nástěnná vyobrazení. Zdá se, že v době soustředění sil na výstavbu velkých pyramid, žil Egypt se svými sousedy v míru a podnikal jen občasné výpravy do Núbie, jejíž obyvatelstvo nekladlo příliš velký odpor.
Teprve od konce 18. dynastie se náhle objevuje veliké množství válečných scén, doprovázených vysvětlujícími nápisy. Ze stěn hrobek se však nyní přestěhovaly výlučně do chrámů. Přestaly oslavovat činy jednotlivých generálů, ale zapojily se do státní propagace všemocného krále. Začínají obvykle válečnými přípravami, výdejem výzbroje a odchodem armády do pole. Vrcholí dynamickým vylíčením bitevní vřavy, v níž dominuje postava krále, buď střílejícího šípy, nebo šlapajícího po tělech zabitých nepřátel a spoutávajícího zajatce. Pak následuje oslava vítězství, při níž úředníci a korunní princové přivádějí před krále řady zajatců a seznamují ho s válečnou kořistí, zatímco písaři počítají hromady uťatých rukou nebo neobřezaných pohlavních údů zabitých nepřátel. Cyklus obyčejně končí scénou, v níž král své zajatce obětuje nejvyšší vesetské trojici bohů Amenreovi, Mutě a Chonsunovi, aby pracovali jako otroci v chrámových statcích a dílnách.
V Egyptě se ani armáda neobešla bez lodí. Některé konaly trvale strážní službu na Nilu od Delty až po Núbii. Připravená kotvila i plavidla, na která se armáda naloďovala ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto vyrazit do boje nebo přišla zpráva o útoku nepřátel. Vojenské koráby nezaostávaly co do velikosti příliš za nákladními, navíc však byly vybaveny kabinami pro důstojníky a ochrannými dřevěnými kryty nad boky paluby se štěrbinou na prostrčení vesel. Chránily veslaře před deštěm nepřátelských střel, takže loď mohla i během bitvy rychle manévrovat.
Zanedbatelná nebyla ani úloha armády při udržování veřejného pořádku a královy moci uvnitř země Početné vojenské síly zajišťovaly také bezpečnost prospektorských a obchodních výprav.
Za statečnost v boji a za jiné vojenské ctnosti dostávali velitelé i vojáci od krále odměny, nazývané „zlato chrabrosti“. Byly to skvostné zbraně, zvláště sekery, dýky nebo meče. Šperky – zlaté lvy a zlaté mouchy – lze považovat za nejstarší řády v dějinách lidstva. Lev symbolizoval statečnost, moucha neúnavnou útočnost. K tomu přistupoval podíl ze zajatých žen jako otroků, a v pozdějších dobách i darování kusu půdy.
Také pro poražené byly následky neblahé. Vítěz odvlekl mnoho mužů a žen do otroctví, vydrancoval jejich domy, zabavil nebo zničil dobytek a úrodu, vykácel stromy. Týž úděl mohl ovšem stihnout i Egypťany.
Osud egyptského vojáka byl tedy nezáviděníhodný. Tvrdý výcvik, nesmlouvavá disciplína, dlouhé pochody, možnost zranění nebo i ztráty života v bitvách. Lesk světové slávy Egypta byl vykoupen tvrdým údělem těch, kteří se dali zlákat pozlátkem moci a snadného zbohatnutí.
28. prosinec 2012
3 618×
995 slov
