Miocén je období vývoje Země, které trvalo před 25 milióny až 5 milióny lety. V miocénu byly kontinenty stále ještě v pohybu a docházelo k obrovským kolizím, když se střetly. Po srážce Afriky s Evropou a Asií byly vyvrásněny Alpy. Himaláje vznikly, když se srazila Indie s Asií. Skalisté hory a Andy byly také vytvořeny při neustálém pohybu velkých pevninských desek a jejich klouzání jedné přes druhou. Austrálie a Jižní Amerika zůstávaly stále izolované od okolního světa a oba kontinenty si uchovávaly svoji jedinečnou kolekci zvířat a rostlin.
Ledovec, který se začal tvořit v oligocénu, pokryl během miocénu celou Antarktidu. Podnebí se ještě více ochladilo a jak klesala teplota, rozšířily se stepi téměř po celé Africe, Asii, Evropě a Severní a Jižní Americe.
V průběhu miocénu se vyskytovalo ještě větší množství druhů savců včetně mnoha býložravců. Žaludek přežvýkavců byl již dokonale vyvinutým orgánem pro zpracování trávy. Z tohoto důvodu došlo v miocénu doslova k explozi přežvýkavých býložravců. Přežvýkavci jsou schopni zkonzumovat obrovské množství potravy, které zpracovávají později. Takže přežvýkavec napadený predátorem mohl utéct a s sebou si nesl několik porcí potravy, které trávil v klidu a v bezpečí.
Když nastala revoluce přežvýkavců, začaly se objevovat předchůdci antilop, turů, jelenů, žiraf, a ovcí ve velkých počtech. V Severní Americe žil vidloroh, zvíře podobné antilopě, který měl na čele zvláštní rohy. Existovalo také mnoho nepřežvýkavých kopytníků, kteří se živili oštipováním větviček a spásáním trávy. Patřily sem koně, velbloudi a nosorožci. V Evropě a v Asii se vyskytovali prapředci jelenů a žiraf, zatímco na africkém kontinentu žili mastodonti a primáti. V úkrytech číhali nové typy predátorů, např. velcí šavlozubí tygři.
Rozšiřování stepí a pokračující ustupování lesů mělo velký vliv na zvyšování populace býložravých savců. Lesy totiž mohou v mírném pásu poskytnout jen omezené množství potravy pro omezený počet zvířat.
U travin je situace odlišná. Trávy jsou obecně rychle rostoucí rostliny, které jsou velmi přizpůsobivé klimatickým změnám. Existuje i druh dorůstávající 1 až 2 metrů. Traviny potřebují na růst jen minimum energie, a tak se může celá rostlina soustředit na vytváření a ukládání rostlinné hmoty. Stepi vytvářejí rozsáhlé oblasti fotosyntetické aktivity a poskytují býložravcům a tím i predátorům obrovskou zásobárnu potravy.
Když v miocénu začaly vznikat rozsáhlé pastviny, jako zcela nový zdroj potravy, nebylo zpočátku pro býložravce jednoduché využít nové možnosti. Některé druhy dokonce vyhynuly, protože nebyly schopny se přizpůsobit tomuto přechodu na jinou stravu. Pro savce, jejichž zuby byly uzpůsobeny na spásání měkkých listů, bylo celkem obtížné získat potravu z tvrdé vláknité trávy. Tato potrava potřebovala rozmělňování a tudíž docházelo k obrušování zubů. Savci nemají nevyčerpatelný zdroj zubů a bezzubé dásně znamenaly hladovění.
Aby bylo možné přejít na novou stravu, přizpůsobil se starý systém chrupu, a to dvěma způsoby. Zaprvé byly zuby schopny se samovolně ostřit a jak docházelo k obrušování, vytvořily se odolné hrany ze skloviny. Které zůstávaly ostré po celý život zvířete.
Zadruhé, jednotlivé zuby se zvětšily, protože se vytvořila mnohem větší korunka (část zubu nad úrovní dásně). Toto spolu s vývojem otevřených kořenů zubů umožnilo, aby zuby dorůstaly zvířeti celý život a aby už nedocházelo k jejich naprostému obroušení při rozmělňování potravy.
Schopnost vypořádat se s neustálým přísunem trávy byl pro nově vyvíjející se miocénní býložravce jen jedním z problémů. Další se vynořil, když zvířata začala žít na otevřených stepích a byla pro predátory snadno viditelná. Aby v takovýchto podmínkách přežila. Bylo potřeba, aby se u nich vyvinulo širokoúhlé „panoramatické“ vidění. To znamená, že oči jsou umístěny po stranách hlavy, takže vidí dopředu i dozadu, aniž by museli pohybovat hlavou. Díky tomuto způsobu bylo možné zpozorovat blížící se nebezpečí a tak se zlepšila spolupráce mezi jednotlivci ve stádě. Vyvinula se i metoda hlídkování stáda do kříže, kdy jednotlivá zvířata hlídají stádo a dívají se po diagonále. Zdokonalily se systémy v signalizaci a komunikaci, aby se zvětšily šance na přežití v otevřených prostorech.
Pro život na pláních jsou dlouhé nohy velkou výhodou. Umožňují zvířeti stát vysoko nad zemí a lépe sledovat okolí. Díky dlouhým nohám může zvíře v případě potřeby utéct před nebezpečím. Během miocénu se končetiny býložravců přizpůsobily rychlému pohybu na tvrdé zemi, změnily se délky kostí i polohy svalů. Takto přizpůsobené končetiny umožnily zvířatům dělat dlouhé kroky s minimálním množstvím využité energie Končetiny mají lehkou stavbu, nejsou moc silné, ale dostane-li se běžící zvíře do určitého tempa a rytmu běhu, znamenají pro něj dokonalé vybavení pro rychlý útěk a pro překonávání dlouhých vzdáleností.
Chceme-li se podívat, jak to asi v miocénu vypadalo, nahlédneme do východoafrické savany.Oblasti stepí poskytují rozmanité druhy potravy pro zvířata, která je podle svých potřeb využívají. Na savanách východní Afriky spásají zebry vršky travin, zatímco pakoně a bůvolci požírají listnatou přední část. Gazely se živí na proteiny bohatými semeny a kořínky. Prase bradavičnaté si kleká, aby mohlo spást nejnižší porosty trávy a také vyrývá ze země hlízy a oddenky. Některá zvířata hledají potravu nad úrovní i té nejvyšší trávy. Nosorožec dvourohý se živí kůrou, větvičkami a listy, zatímco slon oštipuje větvičky, ale spásá i trávu a spotřebuje až 250 kg rostlinné potravy denně. Žirafě umožňuje velká výška živit se větvičkami a listím ve výšce 6 m nad zemí, a tak se vyhnout konkurenci. Podobným způsobem se jí vyhýbají i jiná pasoucí se zvířata, takže je dost potravy pro různé druhy. V miocénu zřejmě fungovalo totéž - různé druhy zvířat využívali různé potravní nabídky ve stepi.
V miocénu se objevovaly další a další druhy – noví ptáci, např. papoušci, pelikáni, holubi a datli. Později se k nim připojili primitivní vrány a sokoli. Vyvinuli se noví savci – myši, krysy, morčata a dikobrazi. Také se objevil zvláštní druh zvířete zvané Chalicotherium , které bylo příbuzné koni. Mělo ale dlouhé drápy, nevypadající příliš jako kopyta, které používali k vyrývání kořínků.
Zvířata mohla jednoduše cestovat mezi Afrikou a Evropou s Asií. Vytvořily se dva směry přesunu. Jedním migrovali sloni do Eurasie a Severní Ameriky. Kočkovití, turovití, žirafy a prasat se přesunovali druhým směrem.
První primáti byli malá, hlodavce připomínající zvířata, která se vyvinula před 65 miliony lety. Později se vytvořil dvě základní skupiny – opice Nového světa (v Jižní Americe ) a opice Starého světa (v Africe a Asii). Brzo po té se z Africké větve vyvinula nová skupina , ze které pocházejí i lidé. Lidoopi měli větší mozkovnu než opice, měli dlouhé silné končetiny, které byly uzpůsobeny k přeskakování ze stromu na strom. Neměli ocas.
Ze začátku miocénu objevili vědci vyspělého lidoopa, Dryopithecus, byl velký asi jako šimpanz. Původně se vyskytoval v Africe , ale rychle se rozšířil přes pevninské mosty do Evropy a Asie. Zřejmě se pohyboval po dvou, ale k běhu používal všechny čtyři končetiny. Potravu zřejmě nosil v předních končetinách. Historie lidstva byla na svém začátku.
2. listopad 2007
6 088×
1136 slov
