Baroko

Baroko jako umělecký směr vznikl v 16. stol. v katolické Itálii a rozšířil se během 17. a 18. stol. po celé Evropě. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Ačkoli je často spojováno s bojem proti reformaci, zasáhlo tvorbu nejen všech katolických zemí, ale i protestantskou Evropu, jako první evropský sloh zasáhlo i do španělských a portugalských kolonií v Mexiku a Brazílii. Vyjadřovalo nejen vkus dvorského života absolutistických panovníků, církve, šlechty, ale bylo i uměním pro široké měšťanské a lidové vrstvy.

Mezi základní znaky barokního myšlení patří důraz na cit (absolutizace víry a nedůvěra v rozum, emocionální prožitek), v popředí stojí smyslové vnímání, odvrat od přírody a zaměření se k vlastnímu nitru. Převažují náboženská témata, roste vliv mariánského kultu. Zvláště v architektuře je patrná monumentálnost, velkolepost, jejímž cílem je ohromit a překvapit člověka okázalou nádherou a dekorativností. Kostely měly působit jako obraz nebe přenesený na zem, paláce a zámky reprezentovaly bohatství a moc. Pro dramatičnost prožitku se uplatňovala zásada kontrastu, vyjádření protikladnosti doby (krutý ďábel x milostivý Bůh, zlo x dobro, chudoba člověka x nádhera chrámů, hrůzy válek x nadpozemský ráj…). Baroko skoncovalo s renesanční oslavou krásy obnaženého těla a nahradilo ji naturalistickými obrazy mučení a utrpení Krista a světců.

V katolických zemích se rozšířila tzv. dynamizující forma baroka, která byla účinným nástrojem katolické protireformace. Vycházela z původního italského baroka a je pro ní typický pohyb, neklid a vnitřní napětí. Tento umělecký směr připomínal nicotnost a marnost pozemského života člověka, útočil svou monumentalitou na jeho cit a připomínal mu propastné společenské rozdíly. Byl výrazem společnosti, která se snažila uchovat feudální zřízení. Zároveň však tato forma baroka znamenala obrovský umělecký pokrok ve schopnosti vyjádřit vnitřní život člověka.

Na tzv. klasicizující formu baroka rozšířenou převážně v protestantských zemích a Francii měla velký vliv renesance. Připomínala antiku, více se přibližovala klasické renesanci a více odpovídala spíše potřebám a vkusu měšťanstva. Byly omezeny okázalé dekorace a zneklidňující architektonické prvky, oproti dynamizující formě je pro tento barokní proud typická částečná ukázněnost, střízlivost a uspořádanost. Byla výrazem společnosti, v níž se uplatňovaly nové pokrokové směry.

V souvislosti s rekatolizačními snahami se baroko výrazně projevilo i na náboženském životě prostých věřících. Vzrostla účast katolíků na bohoslužbách, význam zpovědi. K běžnému životu zbožného katolíka patřily i procesí a poutě, nebývalou měrou vzrostla úcta k Panně Marii (mariánský kult). V době vrcholného baroka nabývá velkého významu též kanonizace (svatořečení) - např. u nás sv. Jan Nepomucký (r. 1729). Církevní instituce zajišťovaly péči o nemocné ve vlastních špitálech, v rukou duchovenstva bylo i školské vzdělávání (význam jezuitů).

Hodnocení referátu Baroko

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  20. duben 2017
  230×
  423 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Baroko