Kamil Krofta

V rámci oslav 60. výročí skončení druhé světové války v roce 1945, by letos ale nemělo být zapomínáno i dalších stejně významných výročí některých představitelů a osobností tehdejší republiky, jejichž osud a zejména činnost a tvůrčí práce se rovněž úzce pojí s těžkým osudem naší vlasti v období před okupací, za války a nakonec i s porážkou fašismu na jaře roku 1945.

Osobností tohoto významu pro nás navždy zůstane profesor Kamil Krofta, jehož 60. výročí úmrtí si letos budeme připomínat. Mladší generaci toto jméno moc říkat nebude, ve školách jsem se po dlouhé období o jeho činnosti historické a diplomatické téměř nic nedozvěděli. Podívejme se proto alespoň nyní v krátké retrospektivě na tohoto renomovaného historika a státníka první republiky, na osobnost typu Palackého, na současníka Masaryka a Beneše.

Kamil Krofta se narodil 17. 7. 1876 na Plzeňsku. Po absolvování gymnasia odešel ve svých 18 letech studovat historii na filosofickou fakultu Karlovy university. Zde nadaného studenta od počátku ovlivnil hlavně profesor dějin všeobecných Jaroslav Goll, vzácný učitel několika pokolení našich historiků. Ten ho také poslal, dvacetiletého studenta, na podzim roku 1896 na archivní školu do Vídně, jež se mu stala branou do světa. Na rakouském Institutu strávil Krofta celkem 3 roky. Během té doby, v říjnu 1898, promoval v staroslavném Karolinu na doktora. Promoce tehdy teprve dvaadvacetiletého historika se stala malou senzací vědeckou i společenskou. Profesorem Gollem byl poté poslán na velké mezinárodní vědecké forum do Vatikánu a roku 1901 se dostal do zemského archívu v Praze. V té době také začíná Kroftova práce vědecká. Stává se stoupencem Gollovy školy. Byl vlastně členem druhé generace této školy, vyrostlé jaksi ve stínu generace velkých historiků, jakými byli L. Niederle, V. Novotný, nebo Josef Pekař. Kroftova první, průkopnická práce má název Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské. Z husitské revoluce zaujal Kroftu nejvíce Petr Chelčický, napsal také práce o politikovi husitské revoluce M. J. Rokycanovi a jeho nástupci M. V. Korandovi. Pro zdůvodnění nového náboženského vývoje předbělohorského zkoumal Krofta zejména díla doby bratrské. Známý je zejména jeho rozbor Historia Fratrum a Rozmlouvání starého Čecha s mladým rytířem. Práce později shrnul v souboru Listy z náboženských dějin českých (1936) a stal se tak předním historikem české reformace.

 

Přelomem v jeho celoživotním tvůrčím zápalu se stal rok 1911, kdy opustil zemský archív a odešel na universitu. Ještě předtím Goll habilitoval Kroftu (1905) na dějiny rakouské. Také započala spolupráce Krofty s historikem Josefem Pekařem, a to na půdě Historického klubu, později vymohl Pekař mladšímu Kroftovi profesuru (mimořádnou). Zdařilou v té době byl Kroftův pokus o řešení bělohorského problému v knize Bílá hora (1914), později zejména jeho Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě (1919). Touto jeho prací, která je průřezem více jak půltisíciletí našich dějin, vrcholí Kroftova vědecká práce. Po formální stránce je to zřejmě jeho nejlepší kniha. Po převratu nakonec dosáhl Krofta řádné profesury pro dějiny československé se zřetelem na Slovensko.

Jeho práce ve státních službách a diplomatická éra započala v době, kdy na výzvu ministra školství G. Habrmana nastoupil na ministerstvo, aby tam organizoval vysokoškolské oddělení. Stát pociťoval největší nedostatek vhodných osob do zahraniční služby a tak 44 letý Krofta přijal výzvu stát se prvním vyslancem Československé republiky u Vatikánu (1920 – 1921). Poté odešel na ještě významnější místo mimořádného vyslance do Vídně (1922 – 1923). V té době došlo k podepsání Lánské smlouvy, která ukončila napětí mezi ČSR a Rakouskem, naše republika povolila Rakousku značnou půjčku na sanaci inflací rozvrácené země. Sanaci se podařilo dokončit do sklonku Kroftova působení ve Vídni. V té době udělal také velký kus práce na půdě osvobozeného Slovenska. Po úmrtí profesora Jana Heidlera dojížděl celé tři semestry přednášet z Vídně do Bratislavy. Zde navázal na vlastní Čtení o ústavních dějinách slovenských (1919). Slovensku věnoval později knížku Čechové a Slováci před svým státním sjednocením (1932). Do velké evropské politiky vstoupil Krofta v března 1923 hned na svém příštím působišti v Berlíně (1923 – 1927). Přestože Německo tehdy odmítalo podepsat s ČSR závažnější smlouvu, došlo za jeho působení k podpisu několika arbitrážních smluv. V roce 1926 byl Krofta spolu s ministrem Benešem přítomen v Locarnu přijetí Německa do Svazu národů. V závěru roku 1926 mu president Masaryk navrhl přijetí na místo státního tajemníka na ministerstvu zahraničí s pověřením zastupovat ministra Beneše. Mezi Benešem a Kroftou se postupně vyvinul vztah vzájemného respektu a přátelské součinnosti. Po zvolení dr. Beneše presidentem ČSR se v únoru roku 1936 stal Kamil Krofta novým ministrem zahraničí.

Během svého pražského období, v letech 1927 – 38, se vedle diplomacie věnoval i tvůrčí historické práci. Vrcholem je kniha Žižka a husitská revoluce (1936), kde Krofta dává více za pravdu prof. Pekařovi, oproti pojetí Palackého - přesto nesouhlasí s jeho úvahami o Žižkovi jako nepřístupném fanatikovi, bez schopnosti politické rozvahy. Ve druhé části díla se obrací proti tvrdé obžalobě husitské revoluce ze strany právě Pekaře. Proti větám o zpustošení země, odcizení či izolaci, se stává místy až vřelým obráncem husitství v Palackého duchu. Krofta píše, že v husitské revoluci přese všecky její stíny můžeme spatřovat nejen svou pýchu, nýbrž přímo své štěstí.

Jeho dvanáctileté působení v Praze (1927 – 38) je vrcholnou érou Kroftova života i tvůrčí práce. Ze zahraničních služeb odchází po Mnichovu. Spolupodílel se na čs. zahraniční politice v období po vzniku republiky, v dobách pohody mezinárodní a končí v období bouří a zrady, jež učinily konec naší první republice. Zažil na vlastní kůži požadavky Německa na zrušení vojenských podmínek versailleské smlouvy, zneužití tribuny Společnosti národů nastupujícím nacionálním hnutím v Německu, růst rozpínavosti Němců na odzbrojovací konferenci (1932), bezmocnost Společnosti národů po přepadení Mandžuska a Číny militantním Japonskem, také při přepadení Habeše v říjnu 1935. Odhalil a kritizoval expanzivní politiku vznikající Osy, také rychlé strávení Rakouska Hitlerem a dobře věděl, že v květnu 1938 byl Hitlerův útok na ČSR zastaven zásahem Velké Británie a naší první mobilizací. Údobí Kroftova působení ve státních službách skončilo v tragickém podzimu 1938 po obsazení našeho pohraničí. Dne 4. října 1938 byl Krofta vystřídán na ministerstvu berlínským vyslancem Chvalkovským, den poté odstoupil i president Beneš. Krofta odchází z centra dění z Prahy do Ejpovic u Plzně.

Odpovědí Krofty na poslední léta bezpráví vůči ČSR byla kniha Z dob naší první republiky, kterou lze považovat za doslov k jeho zahraniční službě. Ukazuje v ní, co vše učinila první republika, aby vyhověla narůstajícím požadavkům německé menšiny. Kniha je také obranou národnostní politiky Masaryka a Beneše. V lednu 1940 předal k tisku své nejobsáhlejší dílo, které chtěl původně nazvat Základ národní tradice, později jej ale pojmenoval, ne zrovna šťastně, Nesmrtelný národ. Přestože dílo v sobě nese citelné stopy doby vzniku, lze jej ale považovat za jednu z nejsmělejších knih vydaných za okupace. Krofta v díle připodobňuje Bílou horu současné okupaci Němci a ohrožení národních zájmů republiky, mučí se otázkou podobného zotročení národa. Jeho dílo vyznívá krásným projevem víry v budoucnost národa a naší země přese všecky hrůzy okupace a války. Kniha měla velký ohlas mezi veřejností, dočkala se dokonce tajně provedeného vydání, později byla němci zabavována.Tuhá cenzura už nedovolovala Kroftovi cokoliv vydávat, věnoval se tedy již rozepsaným pracím. Zejména pak reedici Malých dějin československých a připravované knize Velké dějiny československé.

Okupace a válka si s Kroftou krutě zahrály. Jeho práce byly cenzurovány a zakázány, před veřejností byly pokusy gestapa několikrát jej pošpinit a kompromitovat (nabízeli mu místo v protektorátní vládě). Zemřela mu žena a v lednu 1944 byl na udání zatčen a uvězněn na Pankráci, později byl převezen do Terezína. Květnová revoluce v Praze Kroftu osvobodila, nemohla mu ale už vrátit chuť do života a zejména jeho poškozené zdraví. Zemřel krátce po osvobození - 16. srpna 1945. Stát mu vzdal svůj hold a poctu vypravením státního pohřbu z Černínského paláce. Jeho význam a životní osudy je dobré si připomenout právě letos.

Hodnocení životopisu Kamil Krofta

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 039×
  1277 slov

Komentáře k životopisu Kamil Krofta