Otto Urban

dil 9. prosince 1938 ve slezském Bílovci. Po maturitě na gymnáziu odešel v roce 1955 na studia do Prahy. V roce 1960 ukončil studium historie obhajobou diplomové práce o českém sociálně demokratickém politikovi Bohumíru Šmeralovi. V lednu 1964 se vrátil na Filozofickou fakultu a zahájil kariéru profesionálního historika. V této době politického a ideologického tání v Československu nalezl Otto Urban na Filozofické fakultě, a zvláště v prostředí tehdejší katedry Československých dějin, víceméně velmi svobodomyslné prostředí. První větší studie o vztahu sociálně demokratických vůdců BohumÍra Šmerala a Františka Modráčka před první světovou válkou, která vyšla v letech 1963/64 v Československém časopisu historickém, stejně tak jako kandidátská disertační práce o teorii a praxi socialismu v podání Viktora Adlera, Eduarda Bernsteina a Karla Kautského, byla provázena nevolí ze strany ideologů komunistické strany. Živé osobní kontakty tehdy udržoval Otto Urban s Bedřichem Loewensteinem, Janem Havránkem a Jiřím Kořalkou. V jeho tehdejších pracích, například o problematice formování občanské společnosti – Masarykovo pojetí české otázky, Ferdinandu Lassallovi a německém socialismu, je vidět zřejmá snaha zachytit co nejkomplexněji společnost druhé poloviny 19. století a nepředpojatě analyzovat životní podmínky všech jejich vrstev. Čas tzv. normalizace jej sice nepostihuje odchodem z Filozofické fakulty, ale poté, co mu bylo zrušeno členství v KSČ, je degradován na jakousi pomocnou vědeckou sílu bez možnosti přednášet a psát. Období existenční nejistoty vyplnil Otto Urban usilovnou koncepční přípravou na velkou syntézu české společnosti 19. století. V roce 1978 vychází v malém nákladu v Nakladatelství Svoboda Urbanovo zásadní koncepční dílo Kapitalismus a česká společnost s podtitulem K otázkám formování české společnosti v 19. století, která v témže roce doplňuje vysokoškolské skriptum věnované pouze hospodářskému a sociálnímu vývoji českých zemí a Slovenska v letech 1848 až 1918. Kniha je brilantní strukturální analýzou procesu zrodu moderní české společnosti (a tedy novodobého českého národa). Urban tu využil podnětu německého sociálního dějepisectví, s nimiž se seznámil za svého studijního pobytu u W. Conzeho na konci šedesátých let. Obohatil je však i podněty českého strukturálního myšlení, a dospěl tak k ucelenému konceptu českých novodobých dějin. Urbanova faktograficky neobyčejně bohatá a přitom vrcholně koncepční kniha o vývoji české společnosti se dočkala uznaní i v zahraničí. Doplněna o poznámkový aparát vyšla v r. 1994 pod názvem Die tschechische Gessellschaft i německy a je dnes jednou ze základních příruček pro studium novodobých českých dějin i v mezinárodním měřítku. Zatímco by za normálních společenských podmínek byl autor odměněn minimálně udělením docentury, dostalo se dílu ze strany oficiálních historiků – normalizátorů ponižujícího odsouzení jako výplodu buržoazní historiografie a sociologie. V oné době však již nebylo možno historika Ottu Urbana umlčet, tak jako na začátku 70. let. Bránilo tomu hlavně nadšené přijetí Urbanovy knihy širší českou historickou a učeneckou obcí. Urbanovo historické dílo korunuje metodologicky a také jazykově propracovaná kniha Česká společnost 1848 – 1918, která vyšla v Nakladatelství Svoboda v roce 1982. Prodalo se jí na 18 tisíc exemplářů, obdržela cenu českého literárního fondu, v roce 1990 byla za ni autorovi udělena cena Rakouské akademie věd, tzv. Anton – Gindely – Preis. V roce 1994 se Česká společnost 1848 – 1918 dočkala rozšíření a překladu do němčiny. Stavba tohoto jedinečného díla se zakládá na střídání strukturálních a vyprávěných dějin, do nichž Urban zakomponoval zcela nové pohledy na českou společnost druhé poloviny 19.století, které byly většinou českých historiků během 80. let bez halasné chvály akceptovány. Těmito dvěma díly z let 1978 a 1982 Urban vytvořil novou, na dlouhá léta nosnou koncepci českých dějin od josefínských reforem do vzniku Československa. V roce 1989 je mu konečně umožněna habilitace, v roce 1991 je jmenován profesorem a stává se vedoucím katedry českých a slovenských dějin. I když v posledních letech mnoho klidu nezažil, přesto z jeho dílny nadále vycházely pozoruhodné knihy, určení širší čtenářské veřejnosti, učebnice pro studenty historie a originální úvahové stati, které přesahovaly rámec klasické historie. Profesor Otto Urban v posledních letech života neúnavně učil, přednášel doma a v zahraničí, byl jmenován členem mnichovského Collegia Carolina, připravil k cizojazyčnému vydání rozšířenou českou společnost a s kolektivem mladých historiků se pustil do obsáhlé Kroniky Čech. Pro nakladatelství Rakouské akademie věd vypracoval rozsáhlou studii o novodobém českém sněmu, které vyšlo v rámci známé a jedinečné řady Die Habsburgermonarchie 1848 – 1918.

 

Otto Urban nebyl jenom českům historikem, ale historikem středoevropským. Zemřel 7. května 1996 po dlouhé těžké nemoci.

Nejdůležitější studie:

Evropanství a střední Evropa v historické retrospektivě

Idea státu rakouského jako politická otázka

Idea státu rakouského jako sociokulturní otázka

Panovník a státník František Josef I.

Rakousko a italská otázka v 19. století

Rakousko – pruský dualismus a německá otázka

Souvislosti revolučního dění 1848 – 1851

Nejdůležitější díla:

Česká společnost 1848 – 1918

České a slovenské dějiny do roku 1918

Československé dějiny 1848 – 1914. Hospodářský a sociální vývoj

Die tschechische Gesellschaft 1848 – 1918

Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století

František Josef I.

Vzpomínka na Hradec Králové

Hodnocení životopisu Otto Urban

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 704×
  795 slov

Komentáře k životopisu Otto Urban

Ing. František Dobeš, CSc
Dovoluji si poslat vám jednu kapitolu ze svých „ Vzpomínek“, jejichž celkový počet stran je v současné době více než 1500 stran.
S pozdravem
F.Dobeš
Bechyňská 922
Tábor
390 01

Tel.:381 253 320
720 560 857







VZPOMÍNKA NA OTTO URBANA

Ach, jaké schéma asi historikové později vybudují, jaké ústřední linie vymyslí, aby dodali téhle kaši nějaký smysl!
A. DE SAINT-EXUPÉRY (z dopisu, 1940)
Bim bam, bim bam, bim bam. . . / Co to je? / To bijí hodiny historie.
S. DALÍ
Boj člověka za skutečnou rovnost, proti nespravedlnosti, to jsou celé krvavé dějiny.
J. PROCHÁZKA
Buďme hrdi na své dějiny. Vždy dokázaly jít s dobou.
J. FALUS
Bůh nemůže změnit minulost; dějepisci mohou.
S. BUTLER
Celé dějiny odporu vůči mocným měly většinou materiální základnu.
M. ŠIMEČKA (1988)
Cesty historie jsou tajuplné runy, které lidský um není schopen přenést do formulek rozumu.
FRANK THIESS
Citovat z dějin, že ti větší odjakživa inklinovali k snahám důrazně těm menším radit, není snad ani zapotřebí; o nic jiného vlastně celé dějiny nešlo.
J. PROCHÁZKA
. . . co čas smiřuje a zkonejšuje, jsou přece bolesti, nikoliv křivdy; jakmile čas počne usmiřovat i křivdy, historie se stává běhnou.
V. ČERNÝ
Co uskutečňuje člověk v dějinách? Pokrok svobody? Chod nutnosti? V dějinách realizuje člověk sám sebe. Nejenže člověk před dějinami a nezávisle na dějinách neví, kdo je; ale teprve v dějinách člověkem vůbec je.
K. KOSÍK
Co v historii jednou uzraje, co se octne na vrcholu moci, to zároveň již počíná odumírat a ustupuje jiným, mladším zase silám, jež se derou kupředu.
Z. NEJEDLÝ
Čas je ředidlo dějin.
Z. CHROMÝ
Čím víc se prodlužují dějiny, tím je věčnost kratší.
J. ŽÁČEK
Dějepis je vědou o lidském neštěstí.
RAYMOND QUENEAU
Dějepis je způsob, jak se zbavit minulosti.
J. W. GOETHE
Dějepisectví má jenom jeden jediný cíl, prostřednictvím pravdy přinášet užitek.
LÚKIÁNOS
Dějiny bývají kruté k velkým slovům i k velkým myšlenkám, nejsou-li do nich zapsané krví.
M. VÁLEK (1974)
Dějiny, dějiny, dějiny, / mám z vás už šediny.
S. J. LEC
Dějiny dosud neskončily práci. / Svědomí dosud neprožhnulo zem!
C. K. NORWID
Dějiny jsou jako moře. Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste uprostřed, tak se vám dělá špatně.
G. LAUB
Dějiny jsou jen dějinami pokroku, velikých činů a velikých lidí, ovšem také lidské hlouposti.
J. ČAPEK
Dějiny jsou pohybem vpřed po spirále násilí.
G. F. W. HEGEL
Dějiny jsou posmrtný soud, a proto žádný.
F. VYMAZAL
Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.
M. T CICERO
Dějiny jsou to, co se událo a co se stále znovu děje.
T. MANN
Dějiny jsou většinou chybné vylíčení většinou nedůležitých událostí, které způsobily většinou zlotřilí vládcové a většinou pitomí vojáci.
A. BIERCE
Dějiny jsou vlastně realizovaná poezie.
J. NERUDA
Dějiny jsou vůbec možné jen proto, že člověk nezačíná vždy znovu a ze začátku, nýbrž navazuje na práci a výsledky minulých generací.
K. KOSÍK
Dějiny jsou vzácné. Dějinami jsou jen tehdy, jestliže se vždy od začátku rozhoduje o podstatě pravdy.
MARTIN HEIDEGGER
Dějiny jsou záležitost tragikomická: každý si tudíž přijde na své. Vyzrát na ně nelze, pročež roníme slzy. Smíchu nebo pláče.
PATRIK OUŘEDNÍK, Reflex, 2002
Dějiny nejsou nic jiného než černá kronika lidstva.
CH.-M. TALLEYRAND
Dějiny nejsou obrazem Boží vůle, a proto jejich běh může a měl by být změněn.
MUHAMMAD IQBÁL
Dějiny: nepravdivý výčet zpravidla málo důležitých událostí, iniciovaných vesměs zlotřilými vládci a vesměs pomatenými vojáky.
A. BIERCE
Dějiny neznají žádné návraty, jsou trvalým spěním do nenávratna, jsou trvalým řešením neřešitelného, jsou permanentní krizí lidí, států, národů, již čelí zase jen lidé, národy a státy.
I. SVITÁK
Dějiny nic nedokazují, samy potřebují důkazy.
A. VALTON
Dějiny píše ten, kdo má zkušenost a převahu. Ten, kdo neprožil nic většího a vznešenějšího než všichni ostatní, ten také nic velkého a vznešeného nemůže z minulosti vyčíst.
F. NIETZSCHE
Dějiny politických konfliktů jsou zároveň - ať se nám to líbí nebo ne - dějinami epochálního technického vývoje.
E. VON DÄNIKEN
Dějiny se opakují, ale pokaždé jsou dražší.
HALLDÓR LAXNESS
Dějiny se píšou samy - člověk je jen opisuje.
I. FONTANA
Historici jsou lidé, kterým je přítomnost budoucností, neboť sami žijí v minulosti.
A. GREGOR
Historie a dějiny, to je pro mě hřebík, na který věším svůj vlastní obraz.
M. HORNÍČEK

Historie bude mít pro mě určitě pochopení . chystám se jí totiž tvořit.
W. CHURCHILL
Historie je nejlepší učitelkou s obzvlášť nepozornými žáky.
I. GÁNDHÍOVÁ
Historie je nekonečným sledem válek a podmanění, v němž se žádná ze stran nemůže spoléhat na speciální vztah k univerzální spravedlnosti, neboť žádná taková vnější norma neexistuje…
M. FOUCAULT
Historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, zvěstovatelka dávných dob.
M. T. CICERO
Historie je věda o tom, co se nikdy nestane dvakrát.
P. VALÉRY
Historie nás učí. Buď jsme špatní žáci, anebo je historie neschopná učitelka.
V. JIRÁNEK.
Historie nekončí. Jen lidé končí.
J. CAMARGO
Historie není pohled, nýbrž zodpovědnost.
J. PATOČKA
Historie světa je souhrn událostí, kterým se bylo možno vyhnout.
B. RUSSEL
Historie ti může říct proč - a tu a tam možná i co se má dělat.
A. MYRER
Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.
T. JEFFERSON
Historik je prorok hledící zpět.
F. SCHLEGEL
Historik je především ten, kdo u toho nebyl.
F. BRANDT
Historik musí mít určitou koncepci o tom, jak se chovají lidé, kteří nejsou historici. Jinak se bude pohybovat ve světě mrtvých.
E. M. FORSTER
Historik nesmí nikdy chtít být soudcem.
F. THIESS
Historikové: žalobci, obhájci nebo soudci, ale nikdy svědci.
D. ACHESOV
Minulost je historií, budoucnost je tajemstvím a tento okamžik je dar.
XY
Půvab dějin a tajemné poučení, které z nich plyne, spočívají v tom, že se v průběhu věků nic nemění, a přece je vše úplně jiné.
ALDOUS LEONARD HUXLEY
Smyslem historie není poskytovat obživu historikům, ale ukazovat dobré a špatné vzory, na které můžeme být hrdi, nebo se za ně stydět.
D. TŘEŠTÍK LN z 24. dubna 2007
Světlé stránky dějin vyblednou nejdříve.
J. FALTUS
Úkolem historie je učinit smrtelné ctnosti nesmrtelnými.
LUDOVICO ARIOSTO
Z historie lze jen tomu se naučit, že nikdo z ní ničemu se nenaučil.
V. BRANDL
Z historie se učíme, že se z historie neučíme.
G. W. F. HEGE
Z různých činností, jimiž se zabývá lidský duch, přináší velký úspěch především historie.
G. C.SALLUSTIUS
Za mnohé světlé stránky našich dějin musíme poděkovat našim historikům.
P. KOVAČEVIČ
Základní věcí historie není to, co se stalo, ale to, co si lidé o tom myslí nebo píší.
F. W. MAITLAND
Zkušenost a historie nás učí, že lidé ani vlády se z historie nikdy ničemu nenaučili.
GEORG FRIEDRICH WILHELM HEGEL


Čaromoc životem překypující osobnosti působí jen tehdy, je-li autentická.
S. GARCZYŃSKI
Jediným skutečným bohatstvím člověkovým je jeho osobnost. Může mu být tím nejpodstatnějším zdrojem životního štěstí: je-li zdravá a harmonická, jsou-li jeji konflikty s okolním životem plodné. Vede-li ho bezpečně v činu i v myšlení.
J. ČAPEK
Lidskou osobnost, která jednou byla, prostě už nikdy nic nemůže vymazat z dějin bytí; existuje v nich navždy.
V. HAVEL
Osobnost je vždycky organickým článkem lidství.
J. ČAPEK
Osobnost nelze pochopit nikdy z nějakého ustrnulého vzorce, nýbrž vždy jen z podoby jejího vlastního osudu, určeného zážitky…
S. ZWEIG
Osobnost se buduje z určitého, jedinečného souladu a nesouladu s ostatním světem.
J. ČAPEK
Skutečně velké osobnosti se ve všem projevují přirozeně.
J. ČAPEK


A kdy končí život? / Že by ve chvíli / Kdy znavené srdce zastaví svou činnost? / (Přes klinickou smrt už ale vedou lávky) / Končí tedy život až se vzpomínkou / A je tedy pouhou proměnou / Funkce kterou všichni zveme pamětí?
J. ČEJKA
Ale všechny nás čeká stejná noc a všichni jednou půjdeme cestou smrti.
HORATIUS
Až umřu, nic se na tom světě nestane a nezmění, / jen srdcí několik se zachvěje, v rose k ránu květiny. Tisíce umřely, tisíce umřou, tisíce na smrt znaveni, / neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný. / Smrti se nebojím, smrt není zlá, / smrt je jen kus života těžkého.
J. WOLKER
Člověk smrtelen - písmo na věk.
STAROČESKÉ PŘ.
Nás všechny čeká stejná noc. PŘÍSLOVÍ
Nejlepší smrt má ten, kdo umíraje je oplakáván svými.
L. A. SENECA ml. Smrt je konečná čára za vším. Mors ultima linea rerum est.
HORATIUS
Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou již naše utrpení nepřestoupí; smrt nás ukládá do onoho klidu, v němž jsme spočívali před svým narozením.
SENECA ml.


Tuto kapitolu věnuji člověku, který mi byl velice blízký a kterého jsem si neobyčejně vážil. Prof. Doc. PhDr. Otto Urban, CSc., byl historik a učil na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Kromě toho byl úspěšný publicista a spisovatel. Napsal řadu knih, z nichž některé byly přeloženy do cizích jazyků. Psal odborné i populární články s historickou tematikou. Je mi líto, že jsem před mnoha lety nemohl v televizi, na ČT2 sledovat jeho seriál - jeho promluvy o historii. Bylo to v době, kdy jsme v Táboře nemohli ČT2 sledovat. V devadesátých letech byl Ota vedoucím katedry historie na fakultě a poradcem předsedy vlády České republiky, Pitharta.
Ota byl tchánem mého syna Vladimíra. Bohužel, Ota už nežije. Zemřel 7. května 1996 ve věku 58 let. Rád přiznávám, že kromě odchodu mých rodičů se mne nedotkla žádná smrt tak bolestně, jako když zemřel Ota.
Otu jsem poznalo někdy v roce 1986, v den, kdy jeho dcera a Vláďova dívka, Lucie Urbanová měla promoci. Končila studia na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde studovala psychologii.
Vláďova známost s Lucinkou dospěla do stadia vážné známosti a tak Lucinčina promoce měla být příležitostí k tomu, aby se seznámily i naše rodiny.
V den promoce, těsně před obřadem jsme se v Karolinu seznámili s Lucinčinou noblesní babičkou, Valérií Klimešovou a s maminkou Milu. Lucinčin tatínek seděl v promoční aule v taláru mezi akademickými funkcionáři. S ním jsme se seznámili až po promoci a na slavnostní hostině jsme potom poznali i dosti početné příbuzenstvo Urbanovy rodiny.
Můj zeť, PhDr. Jiří Vondráček, je žákem Oty Urbana. Od něho vím a v rodině to bylo obecně známé, že Otu měli studenti velice rádi a že mu říkali: „krásný Otto“. Měli pravdu. Otto byl skutečně hezký muž s interesantně prošedivělými vlasy. Ze všeho nejvíce mě u něho ale zaujal jeho dar řeči spojený s nevšedním intelektem. Nedá se snad popsat, s jakým zaujetím dokázal hovořit o své práci, o své milované historii. Já, jako laik v oboru historie, nemohu posoudit jeho odbornou erudici, to udělali jiní a lépe, ale z knih, které napsal nemohu usoudit nic jiného, než že vysoká odbornost a schopnost se přesně vyjadřovat a formulovat své myšlenky se v jeho osobnosti spojila s nemenší pracovitostí. Tyto schopnosti a vlastnosti ho jeho dílem zařadily mezi historiky evropského významu. Toto odborné ocenění Otto Urbana není z mé hlavy, to bych si nedovolil hodnotit, to jsou názory jiných historiků, jak jsem je našel a posbíral v tisku. Články z tisku, týkající se Oty, jsou součástí přílohy těchto „Vzpomínek“. Jsem nesmírně rád, že mi šťastná náhoda umožnila poznat Otu Urbana, o kterém mohu bez nadsázky prohlásit, že je nejvýraznější osobností, se kterou jsem se kdy setkal. Deset let jsem se s Otou pravidelně setkával při různých rodinných událostech a vzájemných návštěvách. Každé setkání ve mně zanechalo hluboký dojem, protože Ota byl nejen vynikající historik, který o své milované historii dovedl neobyčejně poutavě vyprávět, ale byl především laskavý, otevřený a moudrý člověk. Ota obohatil můj život nejen tím, že jsem mohl pobývat v jeho blízkosti, ale i tím, že byl vysloveně inspirativní osobnost dokázal totiž povzbudit k tvůrčí práci.
Vzpomínám si na naší vzájemnou debatu o událostech padesátých let, při které jsem hovořil o svých zkušenostech s kolektivizací na vesnici, kterou jsem prožil ve své rodné obci na Třeboňsku a která probíhala poněkud neobvykle. Ota tehdy prohlásil, že bych tyto události měl zaznamenat, protože historiky příštích let budou zajímat i podobné zvláštnosti a byla by škoda, kdyby se zapomnělo na to, že v jedné jihočeské obci vzniklo JZD proti vůli místní organizace komunistické strany, což mělo za následek rvačku komunistů na schůzi místní organizace strany a posléze i její dočasný rozpad. Právě Ota mě tak přivedl na myšlenku, abych se pokusil zaznamenat některé události z mého života. Z občasných poznámek byla později soustavná práce, která už dnes trvá řadu let. Ve vzpomínkách procházím svým životem a popisuji události doby dávno minulé i nedávné. Je obtížné sdělit, jak mě ta práce uspokojuje, jak mě doslova oživuje, rozveseluje i dojímá a přináší plno staronových zážitků, pohledů a hodnocení. I za tohle jsem Otovi velice vděčný, protože on mě přivedl na tuto krásnou pěšinu vzpomínání. Kdykoliv usedám ke své práci na „Vzpomínkách“, usedám k ní rád a vždy vzpomenu na Otu.
Otu nám v naší knihovně připomíná několik knih. Především je to jeho stěžejní a obsáhlé dílo „česká společnost 1848 - 1918“, za které obdržel prémii českého literárního fondu. V roce l990 Rakouská akademie věd ocenila toto dílo cenou Antona Gindelyho. Toto dílo bylo přeloženo do němčiny s ve Vídni vyšlo ve dvou svazcích.
Dále máme v knihovně Otovu knihu: „Vzpomínky na Hradec Králové“, což je neobyčejně precizně a čtivě zpracovaná monografie o Prusko-Rakouské válce roku l866. Další kniha: „František Josef I.“ je z roku l99l a konečně z téhož roku jsou:“ České a Slovenské dějiny do roku 1918“. Tato kniha byla ještě v témže roce přeložena do francouzštiny.
Při výčtu díla Otto Urbana musím vzpomenout i na útlý svazek, spíš sešit, který nese titul: „Kroměřížský sněm“ a který v roce l988 vydalo nakladatelství Melantrich v edici „Slovo k historii“. Tento svazeček mě i mnohé jiné potěšil tím, jak v něm Ota popisoval a komentoval jednání sněmu, potěšil i množstvím ilustrací a mě pak zejména tím, že zde byla publikována i moje grafika „Znak města Kroměříže“. I za tohle jsem Otovi vděčný.
Ota byl členem redakční rady prestižního týdeníku „Přítomnost“, ve kterém také hodně publikoval. Právě z Přítomnosti je následující citát, který byl uveden v Lidových novinách v článku jeho žáka, historika Dr. Martina Sekery: „Historik české společnosti - portrét Otto Urbana“. Tento článek vyšel v Lidových novinách za třináct dnů po tom, kdy Ota zemřel. Článek je uveden tímto Otovým citátem z Přítomnosti č. 6 z roku l990:

„ Kritický odstup ve vztahu k minulosti by neměl znamenat její paušální odmítání, ale jiné a nové vidění. Lidstvo bylo, je a vždy zůstane jednotou mrtvých, živých a ještě nenarozených, a v tomto smyslu nám patří všechno dobré i zlé z minulosti, stejně jako nám patří svět našich potomků. Chceme li pluralitu pro svůj vlastní život a víme li, že jejím předpokladem je úcta a tolerance ke všem projevům skutečně lidského bytí, musíme tuto pluralitu uplatňovat také vůči předkům a potomkům. Nesuďme nespravedlivě minulé, nepřijímejme neuvážené závazky a podmínky pro budoucí. Cesta lidstva k ideálům božnosti - pravdě, dobru a krásnu - je cestou klopotnou, ba křížovou s mnoha zastaveními a stále ještě dalekými horizonty.“

Tolik citát z Přítomnosti a nyní slova žáka Otto Urbana, M. Sekery, ve stejném článku:

„Po nuceném návratu Otty Urbana ze studijního pobytu v Heidelbergu roku 1970 mu byla zakázána pedagogická činnost a na filosofické fakultě přežíval v existenční nejistotě. Nevolil emigraci, protože tu měl skvělou ženu a malé děti. Po čase mohl opět přednášet a především svým studentům věnoval maximum svých širokých znalostí a inspirativního myšlení, akcentujícího promyšlené i instinktivní přesahy. Imponoval nám svým neobyčejným řečnickým nadáním, kouzlem vnější elegance a zároveň kultivované vnitřní jadrnosti. . .

Nereglementoval naše názory, spíš nás provokoval k formulování alternativních otázek a odpovědí. Byl laskavý a liberální, možná až příliš. Nechával nás, abychom si vybrali z jeho asociativních přemýšlení, čímž zpočátku mátl naše uskřípnuté mozky.
Jako jeden z mála českých historiků si Otto Urban vychovával žáky. Jak budeme pokračovat v jeho práci závisí na chtění a vůli každého z nás. . .

Urbanova pozemská pouť byla obecně prospěšná a čestná.“

Tolik Martin Sekera. Jeho slova jsou upřímná a charakteristika Oty je přesná. Promluvil mi z duše.

Tady musím znovu připomenout, že to byl především právě Otto, kdo mě přivedl na myšlenku napsat tyto „Vzpomínky“ .Marně jsem se těšil na to, až i on jednou zasedne k psacímu stroji a napíše své vzpomínky. Už se toho nedočkám. Jeho dílo je uzavřeno.
Odchod Oty byl krutou ranou pro celou jeho i naši rodinu. Je těžko domyslet, co by ještě Ota mohl vytvořit, kolik ještě mohl napsat knih, kolik příštích studentů historie je jeho odchodem ochuzeno a kolik radosti ještě mohl užít ve své rodině. Často si na Otu vzpomenu. Mám před očima jeho laskavou tvář s trochu šelmovským úsměvem a je mi líto, že už mezi námi není. Je mi to líto i za jeho a moje vnučky, které si dědečka Otouška mohly ještě dlouhá léta užívat.
Otu mi po dvou letech po jeho smrti, v květnu roku 1998 dost bolestně připomněla prezentace jeho „Kroměřížského sněmu“, který vyšel v novém a rozšířeném vydání. Prezentace byla důstojnou vzpomínkou na tohoto hodného, skromného, vzdělaného, pracovitého a v jádru veselého člověka.

Jsem rád, že jsem se v roce 1998 mohl podílet na zpracování materiálů pro sborník k Otovu nedožitému jubileu. Teprve při této práci jsem poznal rozsah, hloubku a velikost jeho osobnosti. Převáděl jsem do digitální podoby vzpomínky na Otu od více nežli sedmdesáti jeho učitelů, spolužáků, přátel, spolupracovníků a žáků. Jsem rád, že mezi nimi byla i moje vzpomínka na Otu.
Ve vzpomínkách těch, kteří Otu měli rádi, jsem prošel jeho životem od jeho školních let, kdy na něho vzpomínal jeho dnes už stařičký učitel, až do posledních dnů jeho života. Z této doby je vzpomínka jednoho z jeho přátel a spolupracovníků. Ota byl člověk práce, měl mnoho plánů, které zůstaly nenaplněny.
Na závěr této přesmutné kapitoly se hodí výrok římského řečníka a politika, Marcuse Tullia Cicera: Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat.