Doba kamenná se dělí na čtyři části:
· Paleolit neboli starší doba kamenná (3,5mil. - 8 000 př.n.l.) - je to nejdelší část lidských dějin, kdy potrava byla opatřována lovem zvířat a pátků, rybolovem a sběrem rostlin. V tomto období se střídaly doby ledové a meziledové. Lidé žili ve velkých tlupách, uměli rozdělávat oheň a projevoval se zde kanibalismus. Rozvinula se také úcta k mrtvým, kteří byli posypáváni hlinkou, vybaveni ozdobami z mušlí, kostí nebo zvířecích zubů. Vyrývali obrázky zvířat do kostí čí kamenů. Objevují se sošky s výraznými ženskými rysy, kterým se říká venuše.
· Mezolit neboli střední doba kamenná (8 000 př.n.l. - 6 000 př.n.l.) - v této době stoupla hladina moří, což zapříčinilo to, že se Britské ostrovy oddělily od evropského kontinentu. Rozšiřovalo se zemědělství, pes byl domestikován a lidé se živili lovem lesní zvěře.
· Neolit neboli mladší doba kamenná (6 000 př.n.l. - 3 500 př.n.l.) - vznikalo první zemědělství (tzv. Neolitická revoluce): chov dobytka a pěstování obilí. Což vedlo k budování pevných obydlí, zakládání vesnic a k prudkému nárůstu počtu lidí. Začalo se používat broušení a vznikaly první keramické nádoby. Velkou roli v mladší době kamenné hrála žena - matka.
· Eneolit neboli pozdní doba kamenná (5 000 př.n.l. - 3 000 př.n.l.) - někdy se tomuto období také říká doba měděná, nebo chalkolit. Eneolit je charakterizován orbou se zápřahem, měděnými nástroji, vozy, hlubinnou těžbou kamenných surovin, dálkovou směnou (sůl, jantar, měď aj.). Vznikla zvláštní vrstva řemeslníků, kovolitců, kovotepců a kněžích. Pro eneolit jsou typické megality.
Život byl na zemi dávno předtím než se na ní objevili první lidé, a vyvíjel se velice zvolna. Lidé mohli uhájit svůj život jen tehdy, jestliže žili společně. Zvěř nemohl lovit jedinec, nýbrž celá tlupa. Společná práce byla pro člověka nutností. Lidé se společně starali o obživu, společně lovili zvěř a udržovali oheň. Život člověka ve společnosti byl nezbytnou podmínkou jeho dalšího rozvoje.
Masitá strava vedla k požívání ohně, jehož význam pochopili lidé brzy. Což je patrné ze stop popela v bývalých sídlištích. Lidé opatrovali a přenášeli oheň, který našli v přírodě. Ale už v dávných dobách se naučili rozdělávat oheň křesáním o pazourek nebo třením dvou suchých dřev. Znalost ohně umožnila člověku, aby rozhojnil svou potravu. Znalost ohně změnila též způsob života člověka a působila na další vývoj lidské společnosti. Mezi lidmi nebylo nejdříve rozdílu v majetku. Nikdo nemohl žít z práce druhého, neboť člověk vyrobil a ulovil jen tolik, že stěží uhájil svůj vlastní život. Byla to společnost prvotně pospolná, v níž nebylo vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Člověk neustále vedl nerovný boj s přírodou o zachování své existence.
„Vynalézavost byla nevyhnutelnou podmínkou přežití lidského druhu. Bez kůže nebo peří, krunýře nebo šupin tu stál nahý pravěký člověk tváří v tvář živlům; a bez tesáků, spárů nebo klů, kterých by mohl použít v boji proti dravcům, bez rychlosti, aby jim mohl uniknout, bez ochranného zbarvení, aby je mohl oklamat a neschopen utéci na strom jako jeho předek opice byl fyzicky beznadějně znevýhodněn. Aby se vypořádal s těmito nedostatky, musel rozvinout svou schopnost vynalézat. Měl k dispozici nejen smyslové vnímání (i když mnohem méně vyvinuté, než měli mnozí jiní tvorové), ale i představivost a zručnost. Neomezil se na improvizace v případě nouze, jako když opice použije jako zbraň ulomenou větev; uvědomoval si, že je třeba mít klacek po ruce - plánoval dopředu. Jiní tvorové měli své vrozené instinkty, vestavěnou zkušenost. Někteří, jako bobr nebo snovač mohou s pomocí svých biologických nástrojů vyrábět velice pečlivě komplikované struktury; jiní, jako včely nebo mravenci, vytvářejí efektivní společenství; a jiní, jako veverka, prozřetelně vytvářejí zásoby. Díky bystrosti mozku a rukou, kombinace šedé hmoty a motorických buněk, může člověk vymyslet jak přemoci, s klackem, oštěpem nebo prakem, své přirozené nepřátele; může ovládnout přírodu a uniknout omezením, která jsou na něj kladeny prostředím. Oblékl se do kožešin a přesunul se do nehostinných klimatických oblastí, zvládl oheň a odvážil se ho přenést do svého obydlí, aby se ohřál a aby si uvařil, naučil se kultivovat a obhospodařovat půdu, domestikoval zvířata a vymyslel speciální nástroje jako např. motyku a sekeru, aby si usnadnil práci."(1)
POSTUPNÉ ZDOKONALOVÁNÍ ZBRANÍ A NÁSTROJŮ
Tehdy si člověk zhotovoval nástroje z kamene, proto této době říkáme doba kamenná. Mnohem později se naučil kámen obrušovat a provrtávat až jeho nástroje dostaly podobu dnešních kladiv a sekyr. To mu ulehčilo získávání obživy a umožnilo další pokrok. Nástroje i zbraně si pravěký člověk vyráběl z pazourku, někdy také z křemene a jiných nerostů. Pro svou tvrdost a štípatelnost byl pazourek znamenitým materiálem. Postupně se výroba zdokonalovala, zejména se lidé naučili vyrábět nástroje s ostřím. Podle toho, k čemu nástroje sloužily, rozlišujeme mlaty, nožíky, škrabadla, šídla i hroty oštěpů. Lidé se učili krájet, bodat, vydělávat kůže a sešívat je. Oštěp pak sloužil k lovu zvěře.
Trvalo jistě dlouho, než se lidé naučili vyrábět dokonalé kamenné nástroje. A trvalo jistě celá tisíciletí, než se naučili vyrábět zbraně a nástroje dokonalejší a upravené podle toho, k čemu je potřebovali. Nebyl to však jen výsledek obratnosti a dovednosti jednotlivců, nýbrž zkušeností celých pokoleních. Každý nový objev, každý nový vynález a každé zdokonalení nástrojů mělo v této době přímo dějinný význam. Dokonalejší zbraně usnadnily člověku jeho existenci. Člověk mohl lépe bojovat s přírodou a postupně si ji podmaňovat. A tak se stával čím dál tím míň závislým na tom, co získal jen náhodou.
OD SBĚRAČSTVÍ A LOVU K ZEMĚDĚLSTVÍ
Přešlo zase mnoho tisíc let a člověk se za tu dobu naučil vyrábět dokonalejší zbraně a nástroje. Potřeboval je, neboť se měnilo podnebí a tím i rostlinstvo. Ubývalo zvěře, ale nové lovecké zbraně, luk a šíp, mu umožnily, aby uhájil živobytí i za ztížených podmínek. Na lovu ho doprovázelo první ochočené zvíře - pes. Člověk si již začal stavět obydlí na březích řek ze dřeva a z proutí a hojně se zabýval rybolovem.
Ale pouhý lov a sběrné hospodaření nemohly natrvalo zajistit obživu rostoucímu počtu lidí. Lidé se stávali zemědělci, usazovali se v úrodných údolích a pěstovali pšenici, ječmen a proso. Obilí mleli na kamenných drtidlech a z mouky pekli nekvašených chléb. Měli již také stáda skotu, ovcí a koz.
Zprvu se dobytek choval jen pro maso a kůži, protože lidé nechápali výhody chovu dobytka. Lovci pokládali dobytek za svou kořist, kterou byli zvyklí zabíjet. Ještě si neuvědomovali, že je výhodnější nechat krávu, nebo ovci na živu, než ji zabít. Sníst krávu lze jen jednou, ale pít její mléko lze po mnoho let. A tak lidé nechávali na živu svůj úlovek, a ten se množil a vyrůstal. Uplynulo však mnoho tisíc let, než se z bojovného lovce stal mírný pastevec.
Postupem času se lidé naučili zasévat zrní do země, která nasbírali. Člověk se tak stal svobodnějším a nebyl už tak moc závislý na tom, co mu poskytla příroda. Teď se naučil přírodu ovládat: pěstoval obilí a choval krávy a ovce. Ženy už nemusely tak daleko pro klasy a lovci nemuseli stopovat zvěř a slídit se za ní po lesích. Obydlí rostlo kolem obydlí a také krávy a ovce se pásly nedaleko.
Pravěký lovec prosil bizona nebo medvěda, aby mu dal své maso. Pravěký rolník prosil zemi, nebe, slunce, vodu, aby mu daly úrodu. Lidé si tak vytvořili božstva a zobrazovali je v podobě zvířat nebo lidí se zvířecími hlavami. Jednomu říkali Nebe, druhému Země a třetímu Slunce. Jejich úkolem bylo dávat světlo, tmu, déšť a sucho. Člověk se stal zdatnějším, ale stále ještě neznal svou sílu: věřil, že potřeby k životu mu dává nebe, a ne jeho vlastní práce.
Obdělávání půdy bylo umožněno zdokonalenou výrobou kamenných nástrojů. Lidé se naučili dělat větší a těžší nástroje. Obrušovali je, hladili a provrtávali. Nástroje provrtávali dutou kostí a vlhkým ostrým pískem. Vyráběli také mnoho nástrojů z kostí (např. dláta a šídla). Zvlášť dokonalé byly jehly z rybích kostí. Byla nalezena i kladiva z jeleních parohů.
Lidé dovedli zhotovovat z hlíny různé nádoby. Zpočátku vymazávali hlínou dřevěné nádoby nebo košíky, aby v nich mohli udržet vodu. V nádobách uschovávali nápoje i potraviny (obilí, mouku) a později jim sloužily i k vaření. Tvary byly zpočátku velmi jednoduché, ale postupně se keramika zdokonalovala a měnila svůj tvar a velikost podle toho, k čemu sloužila. Brzy se vyskytly i různé ornamenty vyryté nebo vypíchané do hlíny. Někdy byly nádoby pomalovány bílou, červenou nebo žlutou hlinkou.
Z hlíny se však vyráběly i jiné předměty např. kahany, jimiž se osvětlovalo obydlí, lžíce a závaží ke tkalcovským stavům.
První tkanina nebyla utkána na tkalcovském stavu, nýbrž byla upletena ručně. Člověk, který se dříve oblékal do zvířecích kožešin, si nyní zhotovil umělou „kůži" ze lnu vypěstovaného na poli. Tento objev byl velikou událostí v životě člověka. Jehla, která vznikla tisíce let předtím, než se objevily tkaniny a sloužila k sešívání kůží, dostala nyní nový úkol: sešívat kousky hrubého plátna.
Tím, že lidé měnili a zdokonalovali své nástroje a zbraně, měnila se i společnost. Tlupa se zabývala jen lovem a sběračstvím. Byla příliš volná a snadno se rozpadala.
Už v dobách, kdy byl pravěký člověk lovcem, zaujímala žena významné postavení. Když muži odcházeli na lov, starala se o děti, staré lidi a ohniště. Její práce byla pro celý rod nejdůležitější. Když se člověk stával zemědělcem, přibývaly ženě nové úkoly. Připravovaly potravu, staraly se o zásoby, zhotovovaly nádoby a motykou okopávaly půdu a sely obilí. Vedoucí postavení ženy se nazývá matriarchát (z latin. slova mater - matka).
Lidé byli nuceni si pomáhat a navzájem se chránit. Jestliže byl někdo zabit příslušníkem cizího rodu, mstil se za to celý rod a pronásledoval vraha tak dlouho, dokud ho nezabil (tzv. krevní msta).
PALEOLIT
Paleolit je nejdelší archeologická perioda, která trvala od doby, kdy se někdy na přelomu třetihor a čtvrtohor objevili nejstarší lidé, až asi do přelomu 9. a 8.tis. př.n.l. pokrývá tedy celou starší fázi čtvrtohor, která se nazývá pleistocén. Pro toto období je typické střídání dob ledových a meziledových, které souviselo s růstem či ústupem velkých ledovců. V dobách ledových pokrývaly ledovce zejména velké části Euroasie a Severní Ameriky, způsobovaly chladné a zároveň poměrně suché klima, neboť vázaly obrovské množství vody. Průměrná teplota ve střední Evropě se pohybovala pod bodem mrazu. V meziledových dobách ledovce tály, oteplovalo se a přibývalo srážek. Teplota na našem území tak byla o něco vyšší než dnes. Klimatické změny ovlivňovaly rostlinstvo i druhy zvířat, což zase působilo na vývoj člověka, na způsob jeho života a skladbu potravy. Co se týče potravy je paleolit spolu s mezolitem dobou, kdy lidé potraviny ještě nevyráběly, nýbrž se živili sběrem rostlinné stravy a lovem zvířat a ptáků, případně rybolovem.
NEJSTARŠÍ PALEOLIT: nejdelší období paleolitického vývoje. Nálezy z této doby dosvědčují existenci člověka zejména v Africe, ale také na Jávě. V Africe je nejvýznamnějším nalezištěm velká rokle Olduvai v Tanzanii, kde vedle pozůstatků australopitéků byly objeveny kosterní zbytky člověka zručného a nejstarší jednoduché nástroje vyráběné otloukáním dvou kamenů o sebe.
STARÝ PALEOLIT: z této doby pocházejí významné nálezy nejen z Afriky, ale i z Asie a Evropy (u nás: Přezletice u Prahy). Člověk už vyráběl dokonalejší kamenné nástroje (sekáče či hrubě opracované pěstní klíny), používal oheň a pokud nebydlel v jeskyních, stavěl si jednoduché příbytky. Kromě drobných zvířat, ryb a ptáků lovil i větší savce (koně a jeleny), což dosvědčuje život ve větších tlupách. Dorozumíval se zvuky a posunky. Zde se také setkáváme s kanibalismem, což dosvědčují nálezy lebek s násilně otevřenou spodinou lebeční.
STŘEDNÍ PALEOLIT: zdokonalila se technika opracování nástrojů, což umožnilo jejich specializaci - používali se pěstní klíny, nože, škrabadla, hroty, rydla a oštěpy, později i sekery a palice. Člověk již začal pohřbívat mrtvé, což dokládají kostry ve skrčené poloze na boku. Pečlivě uložené lebky jeskyních medvědů, zakryté velkými kamennými deskami, které byly objeveny v jeskyních v západní Evropě, dokládají zřejmě kultovní uctívání těchto zvířat, která pro neandrtálské lovce představovala důležitý zdroj potravy, ale zároveň nebezpečného protivníka. Estetické vnímání těchto lidí je patrné nejen z jemných tvarů nástrojů, ale i z užívání barviv, jimiž se asi zdobili. Poměrně hojné jsou stopy kanibalismu, který byl asi součástí rituálních obřadů. Neandrtálci již asi uměli rozdělávat oheň a můžeme u nic pozorovat zárodky artikulované řeči.
Mezi nejvýznamnější naleziště u nás patří Přezletice u Prahy, kde se našly kosti různých ulovených zvířat - pramamuta, nosorožce, hyeny, srny, dokonce i osla, a samozřejmě ryb. Také se zde našly zbytky ohniště a dokonce i primitivního přístřešku.
Požíval ke své práci náhodně nalezené kameny, aniž by si je nějak opracovával, což se nazývá valounová industrie. Ta vznikala tím nejpřirozenějším způsobem: výběrem vhodného kamene. Později, když začal nástroje otloukávat vznikla úštěpová industrie.
MLADÝ PALEOLIT: během poslední doby ledové, v mladém paleolitu postupně vytlačil neandrtálce člověk dnešního typu (Homo sapiens sapiens). K tomuto druhu již také patří všechny současné lidské rasy. Rozdíly mezi nimi jsou výsledkem dlouhého vývoje přírodních a klimatických podmínek, které vedly i ke značným kulturním odlišnostem. Pozorujeme odlišné typy kamenných nástrojů i rozdíly v technikách jejich opracování. Kamenné nástroje se zhotovovaly zejména z pazourku, který se dal snadno štípat na dlouhé a jemné čepele, z nichž se pak vytvářely různé nože, dláta a rydla. K tomu také patřila znalost, že pokud se kámen rozpálí v ohni, dá se lehčeji opracovat. V některých místech byl pazourek vzácný a musel se dopravovat i ze značně vzdálených míst. To dokládá pohyb na poměrně velké vzdálenosti a také raný výměnný obchod.
Lidé tehdy žili již v poměrně velkých tlupách, jejichž členové společně lovili velká stádní zvířata - koně, bizony, srstnaté nosorožce a mamuty. K úspěchu lovu a tím i získání obživy přispívaly účinné zbraně:vrhače oštěpů umožňovaly zásah na větší vzdálenost, novinkou byly luky a šípy. Lovecké tlupy často putovaly za zvěří, avšak nálezy v některých lokalitách odpovídají i o delším osídlení. V oblastech, kde nebyly skalní převisy a jeskyně, si lovci a sběrači stavěli zahloubené chaty pokryté nejspíše kůžemi. Kvalitnější nástroje a obydlí usnadňovaly přežití - to vedlo v některých oblastech k růstu populace a k rozsáhlým migracím.
O duchovním životě lidí dnešního typu svědčí bohaté nálezy. Rozvinula se úcta k mrtvým, kteří byli posypáváni červenou hlinkou než se hrob uzavřel, vybaveni ozdobami z mušlí, kostí nebo zvířecích zubů, síťkami do vlasů, náramky a nárameníky, někdy i nástroji, a obkládáni velkými zvířecími kostmi či kameny. Na ochranu mrtvého byly přes obličej kladeny kameny. Zemřelí leželi v hrobech v extrémně skrčené pozici, často se dotýkali koleny brady. Toto všechno nasvědčuje představám o posmrtném životě. Nejstarší doklady lidských kosterních pozůstatků pocházejí z Moravy, z jeskyň Šipka, Ochoz a Kůlna. Nejslavnější je tzv. trojhrob objevený roku 1968 v Dolních Věstonicích, v němž byli pohřbeni najednou tři zemřelí lidé.:dva v natažené poloze na zádech, jeden v poloze na břiše.
Lidská obydlí: Již od počátku své existence se člověk musel postarat o úpravu svého místa pobytu. Dosahoval toho mj. i ochranou místa odpočinku pomocí uměle budovaných zástěn či stěn primitivních příbytků. Tvorba umělého obydlí měla zřejmě i ochranný smysl.člověk si budoval své příbytky především z volně dostupných materiálů:větví, listí, kostí, kožešin, kamenů a hlíny. Nejstarší zjištěné obydlí u nás pochází z lokality Přezletice nedaleko Prahy. Jedná se o pozůstatky zimního tábořiště lovců ze staršího paleolitu. Chaty mívaly obdélníkovitý, ale někdy i kruhovitý půdorys, jejich velikost se pohybovala mezi 25 až 30 m2.
PALEOLITICKÁ KULTURA
Umění zhotovovat předměty se dědilo z generace na generaci. První umělecké projevy člověka nacházíme v mladším paleolitu a jejich tvůrcem je Homo sapiens - člověk moudrý. Je udivující, že mnohá z těchto děl patří k těm nejkrásnějším, co lidstvo vůbec kdy vytvořilo.
Památek se našlo v celé Evropě poměrně velmi mnoho a všechny jsou úzce spojeny buď s kultem ženy-matky, zachovatelky rodu, nebo s loveckou magií. Z hlíny se zhotovovaly zvířecí figury, které zastupovaly skutečnou kořist a byly probodávány šípem a „zabíjeny". Jsou to především sošky žen s naddimenzovanými znaky mateřství, tzv. venuše (Věstonická, Willendorfská, z Mentonu), které dokazují vedoucí úlohu žen ve společnosti, a malé sošky zvířat - medvídka, mamuta, koně - zachycené neobyčejně živě.Sošky nebo hlavy mužů jsou velmi vzácné. Dále jsou to rytiny do kostí, zejména tzv. velitelské hole, na nichž nacházíme jednak realistické zobrazení zvířat, někdy celé scény, ale např. i abstraktně pojatou figuru ženy složenou z elips a trojúhelníků. O víře v posmrtný život svědčí nalezené šperky u mrtvých - náhrdelníky, náramky, čelenky ze zvířecích zubů, mušlí, jantaru a přívěsky z kamene zdobené geometrickými ornamenty.
Venuše byly vysoké 10 až 15 cm a zobrazují korpulentní ženy. Obličej a končetiny byly u těchto figurek slabě vypracovány, protože umělcům šlo hlavně o atributy ženství - ňadra a oblast pánve. Plastiky venuší mohly být také symboly plodnosti, možná ale jen výrazem úcty k ženě a matce.
Snad nejobdivuhodnější jsou však skalní malby v jeskyních frankokantaberského okruhu - na španělské i francouzské straně Pyrenejí i na mnoha dalších místech jižní Francie. Jejich tvorba byla zřejmě kultovním rituálem, neboť většina těchto obrazů se nachází daleko od denního světa. První skalní malby byly objeveny náhodou teprve roku 1879, ale nikdo tehdy nevěřil, že by mohly být staré několik desítky tisíc let. Od té doby bylo objeveno více než padesát jeskyní s malbami a nové se stále nacházejí. Hlavním námětem jsou zvířata - koně, jeleni, mamuti, sobi, bizoni, medvědi, nosorožci, kočkovité šelmy, divocí vepři, ale i drobnější zvířata (zajíc, vydra, hyena), ptáci a ryby. Výjimečně je zpodobňována lidská postava. Nejslavnějšími malbami toho druhu jsou kouzelníci v jeskyni Lascaux a Les Trois Freres, lidé oblečení do zvířecích kůží. Objevuje se zde také jakýsi předmět připomínající mříž, o kterém se domníváme, že sloužil jako past na zvířata. Malby měly bezpochyby magický účel - zajistit dobrý lov. Ve španělské jeskyni Pindal je namalován mamut s vyznačeným srdcem, v němž jsou jamky od oštěpů. V některých jeskyních se zachovaly na zemi před obrazy otisky pat svědčící o obřadních tancích.
Nejstarší malby (asi 50 000 - 30 000př.n.l.) jsou otisky rukou, prsty vytlačované paralelní linie, tzv. makaronské kresby, nebo zobrazení zvířete záměrně dotvořené ze skalních výstupků. Poté následovaly lineární kresby zvířat kolorované žlutými, později červenými a nakonec černými tóny. Nejvyspělejší jsou malby z posledního vývojového období, kdy už pravěcí umělci dokázali přesně zachytit pohyb zvířete, jeho modelaci i detaily a uměli je i kompozičně seskupit do celých dramatických scén. Malby byly polychromovány. Jako barvy byly použity minerální pigmenty, oxidy kovů čisté nebo rozmíchané s vodou nebo zvířecím tukem. Byly nanášeny rukou nebo primitivním kostěným štětcem se špičkou ze zvířecí srsti. V té době lidé také ovládali techniku nástřiků: úzkou kostěnou trubičkou foukali barevný prášek na vlhkou stěnu.
Nejslavnější španělskou jeskyní se 180 obrazy, zejména bizonů, je Altamira, z francouzských jeskyní je nejproslulejší jeskyně Lascaux s postavami zvířat až šest metrů velikými. Zde se našly i pozůstatky pravěkého ateliéru - destičky s kresbami, které malířům sloužily jako předloha, zbytky organických barev a pochodně, jimiž si při práci svítili.
Další jeskyně: Bara-Bahau: první obrysy lidské ruky
Les Combarelles: stovky zvířecích figur a také několik sošek člověka
Roufignac: malovaná zvířata tužkou z kysličníku manganu
Tuc d´Audoubert: asi metr vysocí bizoni
Na našem území se sice nenašly jeskyně vyzdobené malbami, ale nalezišť bohatých na paleolitické památky je celá řada. Na Moravě je nejznámější Předmostí u Přerova, Pekárna u Brna a zejména Dolní Věstonice u Mikulova. Kromě Věstonické venuše se našla celá řada zvířat, vynikající ženská hlavička a píšťalka, první hudební nástroj.
MEZOLIT
Mezolit trval v různých částech světa různě dlouho - vždy do té doby, než lov a sběr přestal být jediným zdrojem obživy. Po ústupu ledovců se rozsáhlé části Evropy a Asie zalesňovaly, velká stáda zvířat zčásti odtáhla, zčásti vyhynula. Místo nich se rozšířila lesní zvěř. Lovci se museli přizpůsobit novým podmínkám - neputovali již za velkými stády na velké vzdálenosti, nýbrž lovili menší zvířata (jeleny, srnce, medvědy, bobry aj.) v nerozsáhlých prostorech a v menších skupinkách. Jejich pomocníkem se stal pes, nejstarší domestikované zvíře. Některé skupiny, které žily na mořském pobřeží či při březích řek a jezer, se specializovaly na rybolov. Rybáři používali udice, lodě a pádla. Růst hustoty osídlení, vedl samozřejmě ke střetům různých skupin.
I umění se proměnilo. Vymizely realistické malby zvířat v podzemních jeskyních spojené s loveckým kultem a nahradily je malby pod širým nebem na skalních stěnách od Španělska přes Alpy až do Skandinávie, které zpodobovaly velmi zjednodušenou kresbou výjevy z každodenního života lovců a sběračů.
„Protože vývoj neprobíhal ve všech částech planety stejným tempem, je nutné připomenout, že zatímco v Evropě je mezolit svědkem ještě starého způsobu života, tedy převažuje sběr a lov, v Přední Asii proběhla změna celosvětového významu. Mezolit se zde stal pouhou krátkou epizodou a již kolem roku 9000př.n.l. člověk mění způsob života - začíná obdělávat půdu, chovat domácí zvířata, místo pobytu se stává trvalejší. K nám se tento trend dostává až o 3000let později!a zatímco neolitické obyvatelstvo Evropy objevuje výhody orného zemědělství, v sumerských observatořích se podařilo vypočítat dobu oběhu Měsíce a Sumerové počítají s patnáctimístnými čísly!!" (2)
NEOLIT
Přechod k výrobě potravin velice urychlil vývoj lidského společenství, takže se někdy hovoří o tzv. neolitické revoluci. Na několika místech na světě lidé nezávisle na sobě objevili možnost pěstování rostlin a domestikovali zvířata. Na Předním východě lidé pěstovali obiloviny (ječmen, pšenici) i luštěniny a chovali ovce, kozy, vepře a později i hovězí dobytek. Na Dálném východě začali lidé pěstovat rýži a proso a chovat vepře. Nezávisle se vyvíjel americký kontinent, kde počátky neolitu spadají asi do 5.tis. Pěstovaly se tam fazole, tykve a poději kukuřice a brambory. Tyto plodiny se ve Starém světe rozšířily až po objevení Ameriky.
První zemědělci vypěstovali více plodin, než mohli dříve získat sběrem, a domestikovaná zvířata byla jistějším zdrojem masa než lov, který však i nadále zůstal jediným ze zdrojů obživ. Zároveň se lidé naučili využívat mléko. Pěstování obilí vedlo k usedlému životu, k budování pevných obydlí, která lépe chránila před nepřízní počasí. Mohlo se tak narodit a dožít dospělosti více dětí. Zatímco v paleolitu mohla mít žena při častém střídání místa pobytu další dítě až když staršímu byly tři až čtyři roky, nyní je mohla mít každý rok. Usedlý život skýtal větší bezpečí, výroba potravin lepší obživu a lidé se proto dožívali vyššího věku. To všechno s sebou přineslo prudký nárůst počtu lidí, kteří si museli hledat nová území, kde by se uživili. K nutnosti opustit své domovy nutilo nejstarší zemědělce také to, že se jejich pole rychle vyčerpávala, a oni si museli hledat novou půdu, jež by zúrodnily. Usedlý způsob života vedl také k obohacování kultury.
Díky archeologickým odkryvům máme dobrou představu o vzhledu neolitických chat - nejstarších skutečných domů našich dějin. Šlo o kůlovou konstrukci o variabilní délce od 8 do 45 metrů a stabilní šířce 6-8m. dům sestával z pěti řad kůlů. Chaty byly většinou orientovány podélnou osou k severozápadu a vnitřně členěny na tři prostory, zřejmě funkčně odlišné: severozápadní(stáj či zásobárna), střední(obytné prostory) a jihovýchodní(sýpky, skladiště).
Drtivá většina pravěkých sídlišť byla zásobována z nedalekých potoků a řek. Přesto se již od počátku zemědělského osídlení objevují studny, dokládající vysokou stavební a tesařskou zručnost neolitiků. V Mohelnici na Moravě byla na kraji vesnice kultury lineární keramiky zjištěna přes 5m dlouhá studna, zajištěná uvnitř dubovým roubením o straně 1m. Díky vlhku se zde zachovaly mimo jiné dřevěné dýhy z věder a kusy lněných provazů, jimi byly nádoby s vodou vytahovány na povrch.
Rondely:složité geometricky pravidelné soustavy příkopů a palisád, s různým počtem bran, často orientované podle světových stran. Jejich velikost byla též proměnlivá, průměr vnějšího kruhovitého příkopu mohl přesahovat i 100m. rondely představovaly kultovní a sociálně-organizační centra tehdejší společnosti. Jejich existence je však omezena na poměrně krátký časový horizont.
NEOLITICKÁ KULTURA
Častý pohyb z místa na místo neumožňoval přenášení velkého množství předmětů a podporoval takové nástroje, které sloužily více účelům. Život ve stálých sídlech proto vedl ke vzniku řady nových nástrojů, z nichž mnohé pochopitelně sloužily novému způsobu obživy - srpy a třecí misky na drcené obilí na mouku. Kámen je nyní jemněji opracován, neboť se používá nové techniky broušení. Vedle kamenných a dřevěných nádob se v 7.tis. objevují na Předním východě nádoby z pálené hlíny, které sloužily k uchovávání potravin, ale také k vaření.
Postupně se zvětšovala velikost neolitických sídlišť - ve vesnicích stály domy postavené z kamene, hlíny, sušených cihel či dřeva. Obilí bylo ukládáno do zahloubených sil, jejichž stěny byly omítnuty. Neolitické vesnice byly hospodářsky soběstačné jednotky, kde veškerá produkce sloužila takřka výhradně spotřebně. Pouze některé suroviny, z nichž zhotovovaly nástroje, se získávaly výměnným obchodem. Muži se staraly o stáda a vyráběli nástroje, zatímco ženy obdělávaly pole a také tkaly látky. Jednotlivé vesnice obývali tzv. občiny, skládající se vzájemně z příbuzných rodin.
Na Předním východě vypovídají některá rozsáhlá sídliště o pevné vnitřní organizaci. Skupiny rodin spojoval společný kult v rodových svatyních. Důležitou roli hrála žena-matka, podle níž se odvozoval původ jejích dětí. Její schopnost reprodukce lidského pokolení byla spojována s plodivou silou země - vždyť právě půd dávala obživu lidem i zvířatům na pastvě. V kultu proto měla žena-matka hlavní úlohu - dokladem toho jsou svatyně se soškami rodících či těhotných žen.
V neolitických sídlištích se setkáváme s mnoha doklady uměleckého cítění. Keramické nádoby byly často zdobeny malovanými nebo rytými ornamenty, některé mají podobu lidských či zvířecích postav. Časté jsou sošky žen či zvířat, muži až na výjimky znázorňováni nebyli - na rozdíl od žen-matek nehrál muž-otec v kultu tak důležitou roli. Mužský princip byl vyjadřován symbolicky, kupř. býčími rohy, s nimiž se setkáváme ve svatyních v Malé Asii. Stěny svatyň zdobily malby nebo reliéfy zvířat. Kult mrtvých zase dokládají domodelované lebky zemřelých, nalezené v Palestině.
„Stejně tak by bylo vhodné uvést na pravou míru omyl kolem matriarchátu, který je s neolitem úzce spjat. Mnohdy je matriarchát vysvětlován jako dominantní postavení ženy. Musím feministky zklamat: i v době matriarchátu byl vůdcem rodu muž a jemu bylo vše podřízeno, princip matriarchátu spočíval v tom, že příbuzenstvo se určovalo v linii matky. Do mateřského rodu náleželi jen synové matky, synové muže byli příslušníky jiného rodu. To například znamenalo, že syn náčelníka se nemohl stát po otci dalším vůdcem.
Keramika: nejstarší keramika byla zdobena především spirálami (volutami), odtud také pochází dřívější pojmenování volutová keramika. Dnes se spíše vžívá pojem keramika lineární. Ženské pokolení snad potěší, že keramika byl pravděpodobně objevem žen. Byly to ony, kdo trpělivě skládal jeden hliněný kroužek na druhý a poté výrobek vypaloval. V mladším neolitu se objevila keramika vypichovaná (vpichy vytvářely geometrické obrazce). Trend zdokonalování keramiky byl tak očividný, že dle druhu keramiky rozlišujeme i mnohé kultury od neolitu až po eneolit: kultura nálevkovitých pohárů, kultura zvoncovitých pohárů, šňůrová keramika aj." (3)
Na místo jednotného monoteistické představy lovců a sběračů starší doby kamenné, nastoupily na základě nového způsobu života dvě zcela rozdílná náboženství. U pastevců bez pevných sídel byl stále uctíván mužský bůh starší doby kamenné, ztělesněný silou zvířecích samců, nejčastěji býka. Jediné stabilní místo na světě pastevce představovala pohřebiště, která byla již na dálku viditelně označena. Mohutné kamenné bloky, menhiry, označovaly kultovní místa určená k uctívání předků. Zemědělci oproti tomu měli stálá sídliště, vlastnili půdu a různé statky. Dům, domácí krb, semena a úrodná půda se odvolávaly na ženské božstvo. Základním symbolem ženy jako nositelky života byla geometrie rozčleněná do čtyř světových stran. Místo mužského boha existovala představa Velké matky.
Sošky Velké matky, které byly pastevcům neznámé, stály ve výklencích asi každého zemědělského stavení. Tak jako se proměňoval obraz bohyně a uvolňoval od konkrétní podoby k abstrakci úrodnosti, ženy, člověka obecně či myšlenka života, tak se rovněž umění odpoutávalo od skutečnosti a stávalo se abstraktnějším. Pouze pastevci pokračovali v tradici starší doby kamenné jejich obrazy vyprávěly o lovu a konkrétních zvířatech.
V plně rozvinuté zemědělské kultuře neexistovala zobrazeni, která by jednoduše realisticky ztvárňovala přírodu. Formy se měnily ke geometrické abstrakci kruhu, oválu, nebo linie. Spirála nebo cikcaková linie znázorňovala vodu, vesmír byl čtyř-úhelníkový (čtyři světové strany), trojúhelníkovitá znamení představovala úrodnost. Ornamentální kresby na nádobách tedy nebyl žádným jednoduchým okrášlením, spíše obsahovaly symboliku, vlastní, smysluplná poselství.
K typickým novinkám neolitu v technické oblasti patří nový druh opracování kamene, stavitelství z hlíny a kamene, vývoj tesařského umění, právě tak jako nejdůležitější vynálezy: hrnčířství a metalurgie kovů. Znalost různých druhů kamenů vedla k novým technikám broušení a vrtání při výrobě ozdob, nožů, nádob a seker. Při výrobě seker byly kameny nejprve otlučeny a poté obroušeny, a to tak, aby těžiště leželo co nejblíže ostří. Při sekání malými sekerkami se nepohybovalo celou paží, ale jen předloktím. Sekerky byly vhodné ke kácení kmenů a opracování dřevěných trámů, i když musely být často přebrušovány. Trámy byly používány na stavbu domů, které byly nejprve stavěny z hliněných cihel, později byly používány kamenné bloky.
Významný pokrok představovalo hrnčířství. Lidé měnili poprvé nejen formu suroviny, ale materiál sám. Měkká hlína byla ohněm vypálena na tvrdou substanci. Keramika zemědělců, která vznikla s počínajícím „zásobním hospodářstvím", byla zpočátku zhotovována pomocí hliněných válečků, které byly na sebe spirálovitě kladeny. Měkký materiál se dal tvarovat do nejrůznějších rozmanitých účelům sloužících forem. Okolo 3000př.n.l. byl na Blízkém východě vynalezen hrnčířský kruh, který umožnil další rozvoj bohatství tvarů keramiky.
Na konci neolitu došlo ke vzniku písma. Centrum tohoto vývoje bylo ve vysoce vyvinutých sumerských městských státech, jejichž kněží museli kontrolovat veškerý veřejný život. K organizaci společného zavlažování, odvodů dávek a potravin a zásob a ke kultovní činnosti potřebovali kněží znaky. Nejprve otiskovaly jednoduché obrazy předmětů do vlhkých hliněných tabulek. Ze sledu naturalistických znaků a zkratek se brzy vyvinulo čisté slovní písmo, ve které nebyly představovány jednotlivé konkrétní předměty, ale abstraktnější pojmy. V nejstarších písemnostech rozpoznáváme nikoliv oslavy mimořádných činů jako později v Egyptě ale spíše zachycení čistě hospodářských záležitostí. Příkladem je evidence zboží nebo pracovních výkonů, které byly provedeny v chrámové službě.
ENEOLIT
V 5. a 4.st př.n.l. dochází k pokroku ve výrobě potravin, ke změně ve způsobu života i ke značnému pohybu obyvatelstva, což se projevuje i ve značné pestrosti archeologických kultur.
Rozdíl mezi Evropou a Mezopotámií: V Mezopotámii spěl vývoj rychleji kupředu. Zavodňování polí a teplé podnebí přinášely bohaté úrody obilí, počet obyvatel tak mohl stoupat. Ve větších opevněných obcích se obyvatelstvo začalo dělit na řemeslníky, kněží, úředníky a vojáky. K náboženským obřadům sloužily svatyně, později i chrámy. Vznikala první města a městské státy. V Evropě nebyl sice vývoj tak rychlý, ale i zde docházelo ke změnám oproti dřívějšímu životu.
K náboženským obřadům sloužily hrubě opracované kameny, nebo jiné stavby. Všechny tyto kamenné památníky se označují jako megality.
Mezi vynálezy této doby patřilo: oradlo se zapřaženým dobytkem - došlo ke zlepšení kypření půdy. Dobytčata později táhla až čtyřkolé vozy. Zemědělcům se podařilo vypěstovat o něco více obilí, než spotřebovali, takže někteří muži a ženy se mohli věnovat jiným činnostem - mluvíme o tzv. dělbě práce.
Hlavní výrobní činnosti vykonávali muži. Orali a starali se více o dobytek, který byl nyní důležitou pracovní silou. V nebezpečí se všichni muži stávali bojovníky. Vedoucí postavení zaujímaly stařešinové nebo náčelníci, kteří stáli v čelech kmenů. Vznikla patriarchální společnost v níž se snížila náboženská úcta k matkám. Ženy však byly stále rovnoprávné s muži.
Na konci pozdní doby kamenné, ve třetím tisíciletí př.n.l., se hovořilo ve většině evropského území indoevropskými jazyky, i když jejich podobu neznáme. Byly to jazyky, z nichž se v následujících obdobích vyvinuly prajazyky dnešních evropských národů.
ENEOLITICKÁ KULTURA
Objev slitiny mědi a cínu znamenal převrat nejen v praktickém životě, ale také v umění. I zde se setkáváme s různými kulturami:
kultura únětická: z této kultury jsou známé kostry skrčenců z Únětic u Prahy.
kultura mohylová: hlavním znakem je budování rozměrných konstrukcí (mohyl) nad hroby význačných jedinců.
kultura lidu popelnicových polí: společným znakem je spalování nebožtíků a ukládání jejich popela do uren a popelnic.
knovízská kultura: žárové hroby spolu s kostrovými pohřby. Dle pohozených a vykloubených kostí se usuzuje kanibalismus.
Megalitická architektura: jedná se o velké kamenné bloky rozeseté po celé západní Evropě, místy i v severní Africe, Indii, Oceánii. Patří sem ty nejstarší z nich. Dodnes neznáme jejich tvůrce a smysl těchto staveb pouze odhadujeme: jednalo se o kultovní místa, observatoře, posvátná obřadní místa. „Představíme-li si, že některé kamenné bloky jsou vysoké až 23m a že mnohé desky, jež byly vyzvedávány do výšek, váží i přes 10tun, musíme sklonit pomyslný klobouk, před takovým výkonem."(4) máme tři základní typy megalitů:
menhiry - vysoké kamenné bloky volně stojící v přírodě, někdy vytvářejí celé kamenné aleje. U nás stojí největší menhir u obce Klobuky u Slaného (3,5m). u nás se nachází celkem 23menhirů, oproti tomu ve Francii jich je přes 8000. Největší menhir na světě pocházel z Bretaňe, ale byl rozdrcen bleskem (výška23m, váha 348tun). Ve francouzském Carnacu v Bretani jsou tyto menhiry uspořádány do paralelních mnoho set metrů dlouhých řad
kromlechy - kamenné kruhy, které jsou astronomicky orientované. Pravděpodobně byly kdysi kultovně-náboženským střediskem pro celý kraj. Dva vztyčené kamenné bloky byly většinou spojovány třetím kamenným překladem, vznikal tzv. trilit. Bylo spočítáno, že nejznámější megality ve Stonehenge (Anglie) mají v sobě zakódováno přes 7100 astronomických směrů (např. půdorys je orientován tak, aby osa procházela bodem, v němž vychází slunce v nejdelší den roku.). Kromlechy mohly být jakousi svatyní kultu Slunce, ale současně mohly sloužit jako kalendář (Stonehenge), protože v den jarní rovnodennosti paprsek vycházejícího slunce dopadal přesně na oltář a ohlašoval počátek jarních zemědělských prací.
dolmeny - místa vysloveně pohřebního charakteru. Dolmeny jsou dva velké kameny překryté třetím. Tyto dolmeny bývali dva až tři pohromadě a tvořily tak hrobku významného muže. Často na ně byla navršena zem, takže tvořily pahorek (tumulus).
Megalitické stavby nacházíme v celé Evropě, i u nás na Slánsku a Rakovnicku a dokonce i v Praze v Dolních Chabrech (Pastýř).
„Stará prvobytně pospolná občina, která existovala statisíce let, byla první formou organizace lidské společnosti. Během její existence položil člověk základ k pokroku v oblastí hmotné a duchovní kultury, osídlil témě celou zeměkouli a osvojil si velkou část naší planety vhodnou k životu.
I přes velké úspěchy lidstva probíhal vývoj společnosti v této době neobyčejně pomalu. Často ani během života mnoha pokolení nedocházelo k nějakým význačným změnám. V průběhu mnoha tisíciletí je pro rodové společnosti charakteristická nevyvinutý výroba a neobyčejně nízká úroveň vývoje výrobních sil. Ve vědomí pravěkého člověka zaujímaly značné místo fantastické představy, které odrážely jeho bezmocnost v boji s přírodou."(5)
DISKUSE
V poslední době máme možnost se setkat s literaturou, která různými argumenty vyvrací evoluční teorii. Podle těchto převážně teistických pohledů se stáří člověka počítá pouze na tisíciletí, což by ale znamenalo i nový pohled na prehistorické malby.
V publikacích, které jsem prostudovala k tomuto tématu, byly výrazné rozpory v určení časového rozmezí jednotlivých období. Za předmětnou jsem brala knihu od Jana Součka (Dějiny pravěku a starověku). Jako příklad rozporu mezi jednotlivými knihami uvádím: Pierre Vidal-Naquet: Dějiny lidstva (1999), Mladá Fronta, Praha - kde se období paleolitu liší až o dva a půl milionu let. Také ostatní období jsou posunuta. Toto je největší rozdíl, který jsem zjistila, u ostatních publikací sice jsou, ale menší.
Prokop Vladimír: Kapitoly z dějin výtvarného umění (1999), O.K.-Soft, Sokolov
Souček Jan: Dějiny pravěku a starověku (1995), SPN, Praha
Černá Marie: Dějiny výtvarného umění (1999), IDEA SERVIS, Praha
Harenberg B.: Kronika lidstva (1992), Fortuna, Bratislava
Marek V. a kol.:Historie - Pravěk a starověk I (1995), Scientia s.r.o., Praha
Dědina a kol.: Dějiny starověku (1951), Státní nakladatelství učebnic, Pardubice
Dr.Bartoněk, Dr. Hošek, Olivová J., Puklová M.: Dějiny světa I. (1958), Státní nakladatelství politické literatury, Praha
28. prosinec 2012
15 153×
5786 slov
