Kultury Střední a Jižní Ameriky

OLMÉKOVÉ

Jméno Olmékové pochází z aztéckého slova, které znamená "lidé ze země kaučuku". Byli jím označeni Indiáni, kteří žili na březích Mexického zálivu, kde roste kaučukovník. Aztékové, kteří ovládali Mexiko v letech 1325 až 1521, považovali potomky Olméků, jež si podrobili, za velmi vyspělé. Olmécká kultura zanikla již před stovkami let, ale její dědictví bylo v té době stále živé. Objevila se asi v 12. století př.n.l a zmizela někdy kolem roku 300 n.l. Příčiny náhlého zániku se nepodařilo doposud zjistit.
Olmékové hospodařili v nížině při pobřeží Mexického zálivu, která byla výjimečně úrodná. Vesnice se soustřeďovaly kolem San Lorenza a La Venty, které nebyly pouhými obřadními středisky, ale staly se v pravém slova smyslu městy, opravdovými centry náboženského i politického života, pravděpodobně prvními na území Amerického kontinentu. Byly tu vybudovány stupňovité pyramidy, které sloužily jako základna pro svatyni, a rozlehlé okrouhlé paláce s mnoha sály a dvory.
Výstavba takového rozsahu vyžadovala množství pracovních sil. Olmécká společnost byla řízena vrstvou kněží, podporovanou šlechtou. Kněží zprostředkovávali lidem požehnání božstev jako odměnu za těžkou dřinu při dopravování kamene nebo obdělávání polí. Tři z nich ovládala celý život Olméků - jaguáří bůh, bůh kukuřice a bůh smrti. Celému olméckému náboženství vůbec dominoval panteon strašlivých nadpřirozených bytostí, zčásti lidí a z části zvířat.
Olmékové jsou známi především pro své umění tesat do kamene. V ceremoniálních centrech San Lorenzo, La Venta a Tres Zapotes byly nalezeny monumentální balzatové plastiky vytesané do neobyčejně tvrdého materiálu.
Tato civilizace zanechala sousedním Mayům, dřív než se ztratila v tichu pralesa, sluneční kalendář, číselnou soustavu a systém symbolických znaků tvořících hieroglyfické písmo.

TEOTIHUACÁN

V roce 500 n. l. byl Teotihuacán s 200 tisíci obyvateli šestým největším městem na světě a centrem říše, která přímo ovládala zhruba 25 000 km2 území středního Mexika a měla převahu v celé Střední Americe. Toto místo se nacházelo nad přirozenou jeskyní (později překryta pyramidou Slunce) a mělo pro nejstarší obyvatele přilehlé oblasti nesmírný význam. Ti snad věřily, že je to místo zrození Slunce a Měsíce, posvátná lokalita, kde se začal měřit čas. Teotihuacán byl nejvýznamnějším poutním centrem celé Střední Ameriky - na jeho teritoriu byly identifikovány stovky chrámů, ve všech obytných čtvrtích se nalezly oltáře se zbytky nádobek na pálení vonných látek a figurky božstev. Jsou zde vyobrazeni někteří bohové známí z mladších mexických civilizací. Tlalok, bůh deště, jeho žena Chalchihuitilicue, bohyně vody a Quetzacóatl - opeřený had, se objevují na nádherně barevných nástěnných malbách zdobících chrámy a paláce.
Rozhodnutí postavit pyramidu Slunce, jeden z největších uměle vybudovaných objektů předkolumbovské Ameriky, která měla umocnit ohromný rituální význam tohoto místa, bylo součástí působivého urbanizačního programu, který se v průběhu 1. století n. l. uskutečnil v Teotihuacanu. Zároveň se podařilo přesvědčit okolní venkovské obyvatelstvo, aby se přestěhovalo do města. V následujících 600 letech žilo přibližně 90% populace v jižní a jihovýchodní části Údolí Mexika v Teotihuacánu. Na ploše větší než 20 km2 , uspořádané do pravidelné sítě ulic a bloků se stavěli chrámy, paláce a rezidence. Organizace pracovních sil, která byla nutná k uskutečnění tohoto projektu, a skutečnost, že půl tisíciletí se podařilo městský půdorys zachovat, ukazují ohromnou moc vládců Teotihuacánu. Obyvatelé získávali potraviny s intenzivně zavlažovaných polí v údolí okolo města.
V Teotihuacanu se nalezli více než čtyři stovky řemeslnických dílen, z nichž asi jedna třetina produkovala keramiku. Řemeslníci rovněž zpracovávali obsidián, brousili a leštili polodrahokamy, např. nefrit a onyx, a vyřezávali ozdoby z mořských lastur.
Vliv Teotihuacanu je nejlépe patrný na vzdálených mayských městech, která byla mnohdy přebudována podle teotihuacanstého stylu. Město existovalo až do pádu posledního nezávislého středoamerického státu - aztécké říše - v roce 1521. Ačkoliv jeho moc kolem roku 750 n. l. z velké části upadla, pravděpodobně po rozporu uvnitř vládnoucí hierarchie, který vyvrcholil velkým požárem , ničícím jeho velkou část.

MAYOVÉ

Mayská civilizace se rozvíjela v srdci tropického pralesa na jihu dnešního Mexika a v Guatemale. Dodnes si vědci kladou otázku jak se tak kulturně vyspělá společnost s nemalými astronomickými a matematickými znalostmi mohla rozvinout na území hlubokých pralesů nevhodných k výrazné intenzifikaci zemědělství. Vznikla ve 3. století n.l. a svého vrcholu dosáhla mezi 7. a 9. stoletím. Území Mayů bylo rozděleno do malých nezávislých městských celků, proto bývají Mayové také někdy označováni jako "Řekové nového světa". Každý městský stát měl pod svojí kontrolou několik vesnic, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství, hlavní hospodářské činnosti. Město Tikal (v dnešní Guatemale) se svými 3 000 budovami a 20 000 - 40 000 obyvateli představovalo dokonalý vzor mayského městského státu. Bylo skutečným kulturním a náboženským střediskem, které udržovalo úzké obchodní a politické vztahy se svými sousedy.
Mayská společnost byla rozdělena do několika vrstev. Na nejvyšším stupni stála vládnoucí třída a třída kněží. Obě tyto společenské skupiny se snažily ovládnout veřejný život. Jejich vzájemné spory občas končily dokonce krveprolitím. Další vrstvy tvořili bojovníci, stavitelé, umělci a řemesníci. Nejníže na společenském žebříčku stáli rolníci.
Mayové vytvořili nejstarší jednotný systém písma v předkolumbovské Americe. Rovněž vymysleli číselný systém ve dvacítkové soustavě a znali i pojem nuly.
Mayští umělci byli mistry reliéfní kamenné plastiky a dřevořezby, nástěnné malby a uměleckého štukatérství.
Města Tikal, Palenque (v jižním Mexiku) a Copán (v Hondurasu), z nichž každé ovládalo ještě další menší střediska, mezi sebou především v 8. stol často bojovala. Žádnému z nich se však nepodařilo prosadit se na celém mayském území. Civilizace doby, která je označována jako "klasická", na počátku 10.stol. náhle zanikla, pravděpodobně kvůli kolapsu zemědělství, defektů ve společenském systému, nebo cizí invazi. Mayská kultura ale částečně přežila v dynastiích mexických dobyvatel, kteří se usadili na Yucatánském poloostrově. Nejprve to byli Toltékové, kteří se v 10. stol. usídlili v Chichén Itzá, pak Itzové, kteří v 13. stol. založili město Maypán. Zručnost uměleckých řemeslníků, mayská moc a ideologie, vtělená do chrámů paláců a měst, a ohromující intelektuální úspěchy umožňují, s určitou tolerancí, označit mayskou civilizaci jako největší v Novém světě.

TOLTÉKOVÉ

Toltékové jsou národ, který se usídlil v centrální oblasti Mexika po pádu Technotitlanu a úpadku Mayů klasického období v průběhu 10. stol. n.l. Do této oblasti se přesunuli spolu s jinými barbarskými kmeny ze své pouštní vlasti na severovýchodě Mexika.
Toltékové kombinovali městský usedlý způsob života národů, které si podmanili, s prvky vlastní tradiční kultury. Správním centrem jejich státu bylo pravděpodobně město Tula, vybudované kolem roku 950 n.l. Tula bylo město postavené v typickém teotihuacánském stylu se stupňovitou pyramidou zasvěcenou Quetzalcóatlovi, opeřenému hadovi, který byl přejat s panteonu starších středoamerických kultur. Nejdůležitějšími produkty bylo kakao, peří a bavlna. Toltékům se dobyté území nepodařilo zcela sjednotit a země se v jejich správě rozdrobila na mnoho menších územních celků. Později ve 12. století n.l. byla Tula zničena dalšími nájezdníky Chichimeky a spolu s ní padl i celý národ Toltéků.

AZTÉKOVÉ

Aztékové byly posledním severovýchodním kmenem, který dorazil do oblasti centrálního Mexika. Usadili se na jediném dosud volném místě na tomto území, na bažinatém ostrově jezera Texcoco a v roce 1345 zde založili své hlavní město Tenochtitlan. Pod vlivem sousedního městského státu Atzcapozalka se Aztékové přeměnili z polocivilizovaného kmene na organizovaný stát a v roce 1428 dokonce zničili samotné Atzacapotzalco. Jejich následující historie je historií dobývání, končící obsazením jak pobřeží Mexického zálivu, tak Pacifiku a ovládnutím území, které sahalo až do současné Guatemaly.
V čele aztécké společnosti stál nejvyšší kněz a válečný vůdce. Byl vzděláván, stejně jako ostatní příslušníci šlechty, v elitním semináři v Tenochtitlanu. Byl volen z členů královské rodiny radou urozených kněží a válečníků, kteří sami sebe považovali za vyvolené k pokračování v tradicích Toltéků. Aztékové tvořili stát s vojenským režimem a ohromnou, dobře vyzbrojenou profesionální armádou, usilující o získávání moci a tributů (poplatků). Do Tenochtitlanu se posílalo zlato, bavlna ,tyrkys, peří, vonné látky a ohromné množství jídla, které se rozepisovalo podle druhů v podrobných seznamech poplatků. Avšak nejdůležitějším tributem, který Aztékové vymáhali od podrobených národů, byl ohromný počet lidských bytostí, určených k obětování v hlavním městě. Hlavním důvodem aztéckého militarismu byla každodenní potřeba obětí pro slunečního boha Vitzipočtliho, kterého bylo třeba živit lidskou krví, a tak zabránit konci světa. Obětovanému , nataženému na kámen umístěný před chrámem zmíněného boha, se většinou vyřízlo srdce. Množství obětovaných bylo strašné, například v průběhu čtyřdenních oslav konaných u příležitosti rozšíření Velkého chrámu v Tenochtitlánu zahynulo na 20. tisíc vězňů.Jejich srdce byla obětována bohům a těla svržena pod strmé schody pyramid. Tyto lidské oběti se pravděpodobně staly jedním z důvodů, který v myslích tehdejších dobyvatelů ospravedlňoval jejich nelítostný postup vůči Aztékům jakožto necivilizovaným pohanským barbarům.
Aztéčtí umělci vynikali v kamenné plastice, rytí nádob, tvoření soch a „masek“ zobrazujících kněze se staženou kůží posvátných obětí. Za přispění jiných národů vytvářeli předměty s pestrobarevného peří, nádherné zlaté šperky a složité mozaiky.
Když na aztécké území dorazili v roce 1519 Španělé, domníval se císař Montezuma II., že ti bledí cizinci s vousy a jejich vůdce jsou Quetzalcóatl a jeho přívrženci, kteří se vrátili v roce určeném věštbou. Tyto domněnky byly potvrzeny hrozivými přírodními jevy. Během dvou let aztécká říše zanikla v důsledku vpádu vetřelců, ztráty loajality domorodých podmaněných kmenů a exotických nemocí.

INKOVÉ

Říše inků, největší stát předkolumbovské Ameriky, dosáhla své velikosti v době kratší než jedno století. Kolem roku 1300 n.l. se jejich kmen usadil v údolí vysoko v peruánských Andách a vybudoval zde své hlavní město Cuzco. Zpočátku byla incká komunita jednou z mnoha skupin této oblasti, které mezi sebou vedli lokální války; teprve v roce 1438 (tehdy na trůn usedl Inka Pačacuti) byl založen silně centralizovaný stát inků, který dobil ohromná území.
Přísně regulovaná společenská hierarchie inckého státu byla strukturována do podoby pyramidy. Na vrcholku se nacházel Sapa Inka, absolutní vládce v záležitostech politiky, náboženství a vojenství. Aristokracie složená z jeho příbuzných působila ve funkci poradců a provinciálních vládců. Níže postavení úředníci byli odpovědní Sapu Inkovi prostřednictvím svých představených, kteří stáli o jeden společenský stupeň výše, čímž byl zajištěn dohled nad všemi vrstvami společnosti. Tento systém měl dva velké nedostatky: bez výrazného vůdce se stát drobil, protože neexistovala soudržnost mezi jednotlivými společenskými třídami a nebyla správně definována pravidla nástupnictví na trůn.
Inkové se mnohému naučili od starších kultur horské oblasti, hlavně od nositelů kultury Chimú. Od nich přejali inkové technologie výroby kovů, textilu a masovou výrobu keramiky. Incká společnost neposkytovala příliš mnoho prostoru pro individuální tvořivost. Například keramika se nevyznačuje variabilitou tvaru a výzdoby: je zdobena jednoduchými pravidelnými geometrickými vzory. Také kovové předměty a textilní vzory byly všechny stejně uniformní.
Vojenské úspěchy inckých armád byly způsobeny jednak výcvikem urozených mladých mužů, kterým byly vštěpovány válečnické postoje, a jednak existencí stálého vojska, které bylo schopno dorazit velice rychle do kterékoliv části říše. To umožňovala rozsáhlá síť komunikací rozprostírající se po celém inckém území.
Je zarážející, že složitý byrokratický systém neznal písmo. Veškeré zásnamy se vedli pomocí kipu, provázků na nichž se v určitých intervalech dělaly uzly.číselné údaje o polatcích a daních se zaznamenávaly pomoci desítkové soustavy. Hlavním náboženstvím byl kult boha Slunce. Věřilo se, že Sapa Inka je potomkem Slunce a sám zahajoval období setí.
Dobytí říše Inků mělo v mnoha ohledech stejný charakter jako dobývání území v Mexiku. Cílem Španělů bylo podrobení domorodých Indiánů, kteří jakožto poddaní španělské koruny sloužili vrchnosti a dobývali zlato pro Evropany.
V roce 1532, kdy Francisco Pizzaro zajal Sapa Inku, začal rozklad inckého náboženského systému. Pizzaro zničil andský společensko- politický systém, který se vyvíjel po dobu pěti tisíciletí a už nebyl nikdy obnoven.

Hodnocení referátu Kultury Střední a Jižní Ameriky

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 881×
  1855 slov

Komentáře k referátu Kultury Střední a Jižní Ameriky