Henryk Sienkiewicz

V roce 1895 začal Henryk Sienkiewicz, už jako známý a uznávaný spisovatel, vydávat svůj nejslavnější román Quo vadis. Tento byl brzy přeložený do mnoha evropských a několika mimoevropských jazyků. Získal mu nejen světovou slávu spisovatele, ale jeho uznání bylo navíc přesně před 100 lety, tedy roku 1905, dovršeno udělením Nobelovy ceny za literaturu. Při převzetí tohoto ocenění, tehdy on sám pronesl : Pocta tato, cenná pro každého, je ještě cennější pro syna Polska. Hle, tady je jeden z tisíců dokladů, že Polsko žije.

Polák Henryk Sienkiewicz, celým jménem Henryk Adam Alexander Pius Seinkiewicz, se narodil 5. května 1846 na statku své babičky v malé vesničce Wola Okrzejska na Podlesí, poblíž místa Maciejovic, kde roku 1794 svedl Kosciuszko nešťastnou bitvu za svobodu Polska. Jeho otec byl menší statkář a jeho usedlost ležela nedaleko Radomi. Prvního vzdělání se mu dostalo už doma, ke knihám ho však přivedla jeho babička. Později vzpomínal, že to tehdy, prvně, byli spisovatelé "zlatého věku polské literatury 17. století", kteří jej přivedli k literatuře. Studoval ve Varšavě celkem na třech gymnasiích. Při studiu ho už tehdy zajímaly historické povídky a romány W. Scotta, A. Dumase ml., také Homéra, Shakespeara a básně velkého polského romantického básníka Julia Slowackého. Když byla roku 1862 ve Varšavě otevřena Szkola Glowná (první polská, později ruská universita), nechal se původně zapsat na medicínu. Po roce studia ale přestoupil na větev filozofickou, kde studoval hlavně dějiny a literaturu. Od roku 1870 začal Sienkiewicz, už na ruské universitě, povinně navštěvovat přednášky o ruské literatuře. Zde tak pro sebe objevil díla Puškina, Lermontova, Gogola a Turgeněva. Byli mu blízcí svým názorem na lidi, ale také pochopením lidských citů, nebo pozorováním tajemství a prvotnosti přírody. V roce 1871 svá studia ukončil a složením závěrečné zkoušky dosáhl titulu kandidáta nauk historických.

Po ukončení studií se začal živit jako novinář, přispíval do Týdenního přehledu, do Gazety Polské a do pozitivistického časopisu Niva. Zde ale nemá nijak velkou možnost rozvinout svůj talent, píše převážně týdenní fejetony (feuilletony). Také se spolupodílel se na překladech děl Viktora Huga do polštiny. Tehdy napsal svůj první román Na zmar – je to obrázek ze studentského života. Dobré hmotné zabezpečení mu umožnilo cestování za hranice Polska. První výpravu podnikl přes Berlín a Kolín nad Rýnem do Holandska a přes Belgii, Paříž a Německo zpět domů. Na cestách vznikaly jeho první cestopisné Listy z cest. Roku 1876 se vypravil za moře do Ameriky na všeobecnou výstavu do Philadelphie, bydlel v San Francisku a v Anaheimu v Kalifornii. Po návratu do vlasti byla jeho tvůrčí cesta k historickým románům ve skutečnosti nastoupena. Důvodem byl nejen pocit zklamání ze současnosti, ale i jeho útěk z tísnivé skutečnosti doby. Roku 1882 se stal redaktorem tradičního časopisu Slowo. Ve stejném roce se šestatřicetiletý Sienkiewicz žení s Marii Szetkiewiczovou, jejich manželství bylo šťastné a už příštího roku se mu narodil syn Henryk a za další rok dcerka Hedvika. Roku 1886 podlehla jeho žena tuberkulóze. Henryk Sienkiewicz se pak oženil ještě po dvakráte.

Na začátku jeho tvůrčí práce na historických románech Sienkiewicze upoutalo zejména 17. století, bylo to století v nejednom směru po polský stát osudné. Byla to doba dramatická, plná rušných dějů a řady hrdinských válek. V tomto století svádí polské rytířstvo boj se záporožskými kozáky, které vede Bohdan Chmielnický, válčí se Švédy, odráží jejich útoky a současně bojuje proti Tatarům. Století 17. mělo pro Polsko podobný význam jako pro Čechy století 15., doba husitských válek. Proto také není divu, že si oba nejvýznačnější spisovatelé historických románů obou národů, Sienkiewicz i náš Alois Jirásek, brali často náměty z těchto dvou epoch. Oba se tak snažili vychovávat a motivovat, každý svůj národ, pro velký úkol národního obrození země. Oba svým dílem přispěli k legionářskému hnutí, a tím nepřímo k osvobození své vlasti. Sienkiewicz do polské literatury přinesl, podobně jako do naší literatury Jirásek, nový druh historického románu, který nebyl jen pouhým přepisem často skutečných historických událostí, ale stal se na půdorysu skutečných událostí jeho uměleckým vypravováním, kdy většina románových postav je vymyšlená. První historická povídka se jmenovala Tatarské zajetí. Stala se vlastně představením polského rytíře bez bázně a hany. Kritikové ale uznali jeho dílo za nové a mistrovské až teprve od roku 1882, kdy začal na pokračování vydávat první část své proslulé Trilogie, kompozičně a dějově ztvárněné do samostatných částí – Ohněm a mečem (historie války s kozáky Chmielnického), pak druhá část Potopa (vyprávění o válce se Švédy) a trilogie byla zakončena románem Pan Wolodyjowski (milostný román polského šlechtice). V Zakopaném začal psát společenský román Bez dogmatu. Je psán ve formě deníku hlavního hrdiny Ploszowského a dílo se psychologicky dotýká krizí lidských niter. Roku 1889 se společně s hrabětem Tyszkiewiczem vydal na loveckou cestu do Afriky, odkud posílá domů příběhy z cest, které později vydává souborně pod názvem Listy z Afriky. Zde také hledal inspiraci k napsání romantického příběhu polského Robinsona v Africe, napsaného později pro mládež pod názvem Pouští a pralesem. Je to dobrodružný román, pojednávající o únosu dvou dětí a jejich následném útěku a putování za svými rodiči napříč Afrikou za časů Mahdího povstání.

Několikerá návštěva Itálie byla Sienkiewiczovi podnětem ke studiu dějin prvních křesťanů. A zde už dochází k realizaci jeho velkého záměru a k napsání jeho nejslavnějšího románu Quo vadis. Román začal vydávat v letech 1895 až 1896. Stal se populárním na celém světě. Jeho práce byla v roce 1905 oceněna Nobelovou cenou za literaturu. V díle podal dějiny prvních křesťanů za císaře Nerona, konfrontuje tu svět křesťanský a svět Římanů. Zachytil zde požár Říma, scény z cirku, Neronovy orgie, schůzky křesťanů a jejich pronásledování… Význačný anglický kritik Edmund Goss postavil velikost Sienkwiczova Quo vadis po bok děl Dumasových, Scottových a Tolstého. Po tomto románu se vrátil ke svému už dřívějšímu úmyslu napsat román o válkách polských králů s německými křižáky. V historickém románu Křižáci tak vylíčil boj Poláků a Litvanů proti řádu německých rytířů a jejich slavná vítězství u Grunvaldu a Tannenberka. V románovém díle nezapomněl na českou pomoc právě v jedné z nejvýznamnějších bitev středověku vůbec, u Grunvaldu, kde polská a litevská vojska na hlavu porazila německé rytíře. Dílo není jen popisem válek s křižáky, ale také zdařilým historickým obrazem a zaznamenáním kulturního a společenského prostředí doby.

Sienkiewicz byl po své padesátce na vrcholu své tvůrčí činnosti. Byl oblíbený a uznávaný. Vděčný národ daroval spisovateli v jubilejním roce 1900 statek Oblegorek, zakoupený z veřejných darů. Vysokých poct a vyznamenání se mu v té době také dostávalo od vědeckých institucí domácích i zahraničních, od spolků, universit i soukromých osob. Revoluční rok 1905 se stal námětem k napsání jeho posledního společenského románu, který nazval Víry.

Poslední léta před světovou válkou žil Sienkiewicz převážně na svém statku na venkově, jenom na zimu zajížděl do Varšavy. Po vypuknutí války, bydlel právě v Krakově, odejel do Vídně a posléze pak do Švýcarska, kde se usadil v malém městečku Vevey. Utvářel tam a organizoval společnost „Výbor pro pomoc Polsku“. Zemřel 16. listopadu 1916 v sedmdesáti letech, aniž se dočkal osvobození vlasti. A právě jeho poslední slova patřila Polsku – Já už svobodné Polsky nespatřím. Pochován byl v kryptě kostela ve Vevey, roku 1924 byly jeho ostatky převezeny do jeho milovaného Polska. Při převozu jeho ostatků do vlasti, přes Prahu, roku 1924 došlo také k oživení česko-polské kulturní spolupráce.

Hodnocení životopisu Henryk Sienkiewicz

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 679×
  1192 slov

Komentáře k životopisu Henryk Sienkiewicz